Čas probuzení každého člověka leží v jiném čase

Rozhovor s Tomášem Pfeifferem

Náš rozhovor se bude "točit" kolem Vánoc, ke kterým neoddělitelně patří nadílka od Ježíška – dokážete si vzpomenout, z kterého dárku jste měl v dětství největší radost?

Děkuji za otázku. Nerad bych se příliš exhiboval, ale v té době jsem byl spíše technického zaměření, takže se domnívám, že by to byl model autíčka – tzv. angličák.

Ježíška vnímáme jako děťátko, které se rozdává – radost, lásku, spokojenost, pokoru, naději… V kontrastu oslavy narození Spasitele probíhá v ulicích českých měst každoroční masakr ostatních živočichů – kapříků. Můžeme vůbec prosit o odpuštění, pokud pácháme takto kruté zločiny, které navíc vystavujeme na odiv jako normu pro naše děti?

Musíme chápat svět takový, jaký je. Vidíme chyby u druhých – sami je máme a pokud jsme je měli, tak jsme často nedokázali pochopit jejich dopad a považovali jsme to, jak píšete, za samozřejmost. Je pravdou, že čas probuzení každého člověka leží v jiném čase. Pokud nastane, pak podobné činy nás niterně, osobně nesmírně zraňují – protože jsme ve své schopnosti vnímat utrpení druhých – ne jako přecitlivělý neurastenik, ale jako bratr stojící každému na blízku. Toto nás jistě nenaplňuje radostí. Můžeme se snažit například udělat to, co je možné udělat - čili odkoupit kapra a hodit ho do Vltavy, přestože mnozí říkají, že ta ryba stejně zemře. Domnívám se ale, že zemře alespoň ne mezi výkaly krví svých bratří a zvuku tupých úderů. V nemoci také nemáme mnoho volby, co můžeme udělat, prostě jsme. Někdy trpíme, a náš život pomaličku dohořívá. Kdybych si měl vybrat tuto podobu popraviště nebo dohoření života, jistě víte, jak bych se rozhodl.

Slavíte vánoční svátky? V případě, že ano, dodržujete nějaké staré tradice?

Domnívám se, že svátků je málo. Sám bych zavedl svátek každý den a vánoční svátek v tom nemá žádných výjimek. Koneckonců, vánoční svátek má mnoho různých významů od svátku slunovratu až po další významy, o kterých se můžeme domnívat, zda jsou, nebo nejsou historicky podložené. To, co je na tom pěkné, je, že se v nich aspoň na chvíli méně hádáme a méně stresujeme. Nejkrásnější je chvíle po večeři, když se vstane od stolu, děti přijdou ke stromu a ozve se „ááá“. V té chvíli je celá zem prosycena radostí a očekáváním, což je úžasné. Bohužel však je to v přímém kontrastu s naší každodenní zkušeností. Svým způsobem je pravdou, že Vánoce jsou svátkem míru a pokoje, kdy napřed tak 2-3 měsíce dopředu šílíme ve shánění dárků atd., aby na ten krásný den všechno utichlo a byl tu nádherný klid a mír. Dokonce se někdy ani nebojovalo ve válkách, když byly Vánoce – lidé na chviličku odložili zbraně a žili tento pocit. V tomto smyslu bych Vánoce rozšířil na každý den v roce - bylo by to velkým přínosem pro naši životní pohodu a životní pocit. Mimochodem i stromek je živý a má vědomí. Zkusme se někdy zeptat, co si o tomto svátku myslí...

Církev se začíná tvářit “zeleně” (viz. body církevní environmentální certifikace České křesťanské environmentální sítě). Myslíte si, že je tento obrat trvalý nebo že jde jen o úlitbu společnosti?

Nevím, to těžko mohu posoudit. Každopádně každá věc, která je přínosem, je přínosem, ale často vidíme v environmentální oblasti nastolení zástupných cílů, které nemohou nikdy naplnit proklamovaný smysl. To proto, že ač budeme jednat a chovat se velmi, velmi ukázněně, náš přírůstek v počtu lidí spolehlivě vyčerpá veškeré tyto přínosy. Dnes máme něco kolem 8 miliard jedinců a za pouhých deset – dvacet let to bude 10 miliard. Toto nelze vyrovnat žádným environmentálním poselstvím, ale lze to vyrovnat jedním způsobem – dobrovolně se dohodnout na politice dva lidé-jedno dítě. Zdůrazňuji dobrovolně a vědomě, protože je přece přirozené, snažit se zachránit.

Okolo nás zuří války, různé formy lidskoprávních protestů, řeší se takřka neodvratná klimatická katastrofa. Můžeme vůbec v klidu pojídat cukroví a těšit se z nadílky? Neměli bychom se raději všichni semknout a modlit se za mír, čistý vzduch a průzračnou vodu?

To by byla jistě nádherná idea, ale má to podle mne zásadně jediný nedostatek. Toto modlitbou nezměníme - naše dopady na planetu to neposune ani o milimetr. Já bych se spíše modlil za to, abychom zmoudřeli a z tohoto zmoudření by mohla vzniknout skutečná reálná pomoc. Samozřejmě že modlitba také může vést tímto směrem – nepřímo, tzn. ti, co jsou nad námi, se pokusí nás zmoudřet. No uvidíme…

Změna klimatu je určitě jedna z nejvíce zmiňovaných věcí posledních let. Má člověk po tom, co vše už dokázal zničit a zabít, vůli si ledacos odřeknout a s touto tragédií se vypořádat?

Pravděpodobně v této chvíli ne jistě, ale myslím si, že o tom to není. Každá rovnice má dvě strany a ty dvě strany jsou zcela reálné a zcela vázané na sebe. Proto lze tvrdit, že to není o tom, zdali člověk má nebo nemá jen tuto ochotu. Musí to být postupná změna lidského myšlení, ale pokud nenastane, pak se nebude člověka nikdo ptát, jestli má, nebo nemá ochotu, protože 1+1 jsou 2.

Vidíte nějakou budoucnost v protestech v rámci různých hnutí na ochranu planety, zvířat, rostlin? Mají šanci uspět, když Zemi vládne “rozumný člověk”?

Je to příznak toho, že lidé začínají reálně cítit nebezpečí. Část z nás začíná hledat, vcelku přirozeně, jak tato nebezpečí omezit nebo dokonce odvrátit. K hledání jistě patří obrovská škála různých nabízených názorů, řešení, politik. Ale musím zopakovat, že příčina současného stavu spočívá v tom, že je tu příliš mnoho lidských jedinců, z nichž každý vyprodukuje denně příslušné množství odpadu, spotřebuje příslušné množství energie atd. I když je to životní minimum, například. - jsou zde velmi pozorovatelné nárůsty osobní spotřeby lidí. Ta tam je doba, kdy lidé třetího světa třeba v Africe měli nepatrnou uhlíkovou stopu. Dnes se tyto země jako Indie, Čína velmi rozvíjejí a koloniální minulost je dávno za námi. Je to tedy doslova exploze potřeb, které člověk získává. Je to exploze lidských jedinců. Toto je podstata současných problémů. Chcete-li tedy řešit tuto krizi, pak to znamená, postupem několika generací zmenšit počet lidí na Zemi. Odhad můj je, že tato planeta, je schopna, bez jakýkoliv následků uživit zhruba 2-3 miliardy lidí. V této chvíli vyčerpáváme násobky kapacity této planety a podobáme se člověku, který svoje minulé dluhy řeší dalším zadlužováním a domnívá se, že je všechno v pořádku. Ne, není. Každý další dluh přináší do budoucna další problém. Je s podivem, že na různých fórech téměř nikdo nevidí tuto základní a velmi jednoduchou pravdu. Všechno ostatní samozřejmě může přispět. Můžeme zmenšit svoje nároky, můžeme racionalizovat svoje výrobní postupy, můžeme zvýšit příjímání energii z obnovitelných zdrojů atd. Ale je tu i druhá strana této rovnice - každé zlepšení technologické, či jiné, sebou přináší také nároky výrobní a různé další dopady. Jako příklad bych uvedl elektromobily, kdy původní doba nadšení pro toto řešení je v této chvíli již zakalena, protože jsme začali dohlédat i následky této cesty. V podstatě je to na dlouhé filozofické povídání, o tom, kam jsme se dostali. My bydlíme a jezdíme. Tam kde bydlíme, to není k životu, tak si pořídíme chalupu nebo chatu a jezdíme tam, abychom byli v přírodě. Když je nás moc, tak už ani to není k bydlení, tak hledáme nějaké jiné možnosti – jezdíme do Antarktidy nebo na vzdálené pustiny, kde chceme zažívat volnou přírodu, které je stále méně. Beton se rozrůstá, asfalt také, mizí přirozené prostředí pro ostatní a člověk, jelikož necítí příliš s ostatními tvory, se domnívá, že je to v podstatě jedno. Stále více se objevují lidé, kteří by se nejradši přestěhovali na Mars nebo na Venuši, aby si tak ve svém strachu zachránili svůj život údajně ohrožený pádem meteoritu či něčeho jiného. Potíž je v tom, že ten meteor spadne kamkoliv, tedy i na Mars i na Venuši a že v podstatě má-li spadnout, tak spadne. Spadne pravděpodobněji tehdy, když se budeme chovat poněkud nerozumně jako lidstvo a nespadne, pokud budeme jiní. Je to sice odvážné tvrzení, já vím - současní lidé by rádi vsadili na atomové bomby, které rozstřílí meteorit na kousky, což je nereálné. Lidé mého ražení spíš sází na lidskost, lásku a moudrost ve společnosti, která nastaví osud tohoto celku do v celku rozumných mezí. Kdykoliv člověk zapomene svoji sounáležitost s ostatním světem a ostatními tvory, dostává se do problémů, které mohou vést k výraznému období potíží, protože tam, kde zabíjíme, musí být také protipól – tedy jsme zabíjeni. Bohužel.

Na začátku rozhovoru jsem se ptal na dáreček z dětství, jaké máte přání teď?

Chtělo by se mi říct, že nemám přání. Rozhodně již netoužím po kačence z celuloidu ani po angličáku. Přece jenom si myslím, můj život se jako by soustředil kolem setkání se svým učitelem Josefem Zezulkou, který právě v těchto dnech má třicáté výročí svého odchodu. Za ta léta, jsou to desítky let, za to vše, co dělám teď, může tento okamžik, kdy jsem se s ním setkal. On mě změnil život úplně od základů a ať dělám, co dělám, nyní připravuji celosvětový kongres – Mezinárodní kongres zdraví 2023 Praha. Je to již třetí ročník a bude to velmi významná událost, které se zúčastní mnoho a mnoho skvělých pracovníků vědy i z našich oborů, doslova z celého světa. Přesto všechno zůstává ten základní motiv. Můj učitel přišel doslova pro to, aby pomáhal lidem. A já se snažím „opičit“, tzn. aby ta pomoc se do společnosti dostala, aby mohla normálně sloužit, aby ji lidé znali a nepodléhali fámám, různým dezinformacím, aby byla pro každého. Tak možná toto je moje přání, ale já vím, bude to trvat ještě nějakou dobu. Když se člověk těší rok, tak je to míň, než když se těší desítky let.

Děkuji za rozhovor,

Lubor Vinický

Chrám živočichů, 21. 12. 2022