www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek
Cestou biotroniky

Tomáš Pfeiffer

Cestou biotroniky

Tomáš PfeifferTomáš Pfeiffer je český biotronik, žák a pokračovatel práce známého léčitele a filozofa Josefa Zezulky. Podle vzoru zahraničí se snaží pomoci legislativně ukotvit metody alternativní medicíny (CAM) jako možnou volbu léčby i v našich zemích. Má za to, že spolupráce různých oborů, směrů a metod je v dnešní době nezbytná, že všichni máme právo na volbu vlastní cesty ke zdraví a životu.

„Biotronika neslouží v žádném případě jako náhrada medicínské léčby, je pouze možným budoucím doplňkem klasické medicínské léčby, kupříkladu u onkologických onemocnění. Cesta k tomuto stavu však ještě nějakou dobu potrvá. Je to věc dalšího dialogu. Proto jsme také předali Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky petici na podporu Biotroniky Josefa Zezulky, a to s více než 40 tisíci podpisy, široké veřejnosti. Rádi bychom se zasadili o to, aby biotronika byla uznána jako doplněk klasické medicínské léčby, tedy aby byla začleněna do struktury nemedicínských oborů, sloužících ke zlepšení kvality života občanů České republiky.“

 Je možné najít klidný kout v centru hlavního města, který dýchá vlídnou duchovní atmosférou? Ano, je, když hledáte. A máte najít. Jedním z takových míst je dům v Soukenické ulici v Praze 1, kde sídlí Biotronické centrum sociální pomoci se zaměřením na přednáškovou činnost Duchovní univerzity Bytí a biotronické působení. „Tak trochu složitý název, ale realita je prostá,“ usmívá se Tomáš Pfeiffer. „Jde o takový pražský ášram pomoci, jak říkají mí indičtí přátelé. Společnými silami ho budujeme od roku 1993 a mám z něj obrovskou radost.“ Zvenčí nenápadná budova, ale pokud vejdete průchodem dovnitř, ocitnete se na kouzelném malém plácku s několika krásnými vzrostlými stromy, obkrouženými budovami. Jako kdyby to místo někdo s láskou objímal.

 „Jste-li duší zvídavý skeptik a technik, chcete všechny věci poznat do hloubky, a hlavně rozumět PROČ. Nemáte tedy na růžích ustláno, protože navíc vyrůstáte v době, kdy je zakázáno určitým věcem rozumět a není volný přístup ke kvalitním duchovním knihám, nelze vycestovat a ani náhodou si nedokážete představit, že jednou skutečně navštívíte místa, o kterých se dozvídáte pokoutně z druhé ruky a jsou zatím jen součástí vašich snů. Třeba že budete jednoho dne stát na vrcholku Arunačály, posvátné hory v Indii, nebo že potkáte člověka, který od základů změní váš život už při prvním setkání a přirozeně odpoví na všechny vaše otázky, a že díky tomu budete moci pomáhat ostatním. To vše se událo zcela nečekaně a přirozeně,“ říká Tomáš Pfeiffer.

Tomáš Pfeiffer


Jaká byla tedy vaše cesta k setkání s biotronikou?

Byla to cesta k setkání s Josefem Zezulkou, který totálně změnil můj svět (přemýšlí). Předtím bylo hledání, ztrácení, nacházení stejně tak jako u mnohých dalších lidí. Ale osud to vždycky tak hezky zaonačí, když má něco být. Dostala se ke mně kniha indického mudrce Maharšiho, respektive publikace jeho „západního“ žáka Paula Bruntona. Byl jsem jí naprosto fascinován. Začal jsem podle ní zkoušet duchovní cvičení a pokračoval celý rok. Těsně předtím jsem se totiž zranil a musel dlouhodobě zůstat doma. Bylo tedy dostat času vše do hloubky prozkoumat. A jednoho dne, zcela přirozeně, jsem dostal v meditaci odpověď na základní otázku, kterou si klademe asi všichni: Kdo jsem. Prostě se to stalo, žádné předchozí upozornění, přišla jako tichý zázrak. Přiznávám, že jsem to potom ještě dlouho vnitřně zpracovával, onen nepopsatelný stav bytí, ve kterém je vše obsaženo, je zároveň ničím a vším. Za nějaký čas, jako další přirozený krok, přišel důležitý učitel mého života, Josef Zezulka, který všechno rozvíjel. Vše mi dával do souvislostí. Snadno a lehce.

 Odmalička jste hledal v „duchovních vodách“?

Ne, nepocházím z praktikující náboženské rodiny, ale někdy kolem šestého roku jsem měl dva zvláštní zážitky. Byly to nesmírně silné duchovní vize, které mě poznamenaly na celý život. I když potom jsem zase časem „zvlčil“ a stal se technikem, racionalistou a v podstatě skeptikem.

 Až takhle?

Nebo to řeknu jinak… Spíše pozitivním skeptikem, ne skeptikem, který všechno popírá, ale člověkem, jenž chce vše mít nějak strukturováno, vyjasněno. Dětské vize byly ohromně silné, byť jsem na ně pak tak trochu pozapomněl, nebo je spíš zatlačil do podvědomí, a tak trochu předznamenaly moje pozdější setkání se Zezulkou. Pravda je, že Zezulka se se mnou nemazlil.

 Správný učitel…

Zavolal si mě a hned při první návštěvě mi sdělil, že mám nějaké nadání, a zeptal se mě, jestli bych tou cestou chtěl jít. A jestli ano, je zapotřebí dát slib. Všechno mi samozřejmě vysvětlil. A já ten slib dal. Že změním životní návyky (v té době jsem kouřil a jedl maso, moc jsem nepil, ale někdy trošku) a že nikdy svých schopností nezneužiju. To jsem slíbil, i když od dětství jsem kupříkladu miloval hovězí na česneku s bramborovým knedlíkem. Určitých návyků se člověk těžko zbavuje, ale právě díky někdejší silné, zhmotnělé vizi jsem v daný okamžik naprosto jasně pochopil, že maso už nikdy jíst nechci. „Vyléčila“ mě. Dá se říct, že v životě se stačí v jednom okamžiku pevně rozhodnout, což změní váš život na další desítky let, ne-li napořád. Osud má pro vás „přichystaný“ nějaký směr na základě vašich předchozích žití, ale v rámci toho máte právo vyjadřovat vlastní vůli, protože jde o váš vývoj. Kdybychom neměli šanci mít vlastní vůli, vývoj by nebyl možný, šla byste prostě po předem připravených kolejích bez možnosti odbočit tam či tam. V každém případě po cestě musíte vědomě kráčet sama, nikdo to za vás neudělá. Nelze ale slepě následovat nějakou sektu nebo myšlenku! Pokud se totiž naučíte – byť ty nejposvátnější – texty jen nazpaměť, nebudete jiná, nehnete se z místa. Musíte to zrealizovat. Tedy smyslem všech učitelů a mistrů je pomáhat vám ve vlastní změně. Abyste mohla lépe sloužit v tomto světě, protože ho samozřejmě svým dílem ovlivňujete – tak jako každý.

 Jak vnímáte karmu?

Karma je jedna z nejvyšších forem lásky. Hrůza, viďte (smích).

Chápu, protože nás jako nejlepší učitel tlačí k tomu, abychom jednali správněji.

Ano. Je to učitel. Známe všechna ta zvěrstva, která se děla a dějí na této zemi, ale i ona, byť se to zdá nemožné, jsou přesně spravedlivě vyvážena. Protože ti, kteří potřebují, dostávají ty, kteří zprostředkují… Jestliže potřebuje nějaká generace zažít těžké období, musí se zároveň narodit ti, kdo to těžké období zúřadují, zprostředkují. Je to oboustranná záležitost. Mince o dvou stranách. A teď: jestliže tu není naděje na osobní vědomý vstup k pochopení, musíte to prožít nevědomě. Protože kam směřuje karma svůj záměr? K vašemu pod-vědomí. Jednáte tak, jak jednáte, na základě zkušeností, které jste získala mnoha životy, jež jste doposud měla. Lidskými, předlidskými a tak dále. Je-li tam nějaká porucha, třeba máte-li poruchu ve vztahu ke zvířatům, jdete kolem psa a nakopnete ho. Pes zažije ponížení, bolest, vy jdete v pohodě dál. Ale máte pochopit, že je to váš bratr a že nemáte zbytečně rozsévat zlo! Tedy není jiné cesty, než že to následně prožijete na vlastní kůži.

Když ale některý člověk není ještě tak „daleko“ v uvědomění souvislostí, že dnešek je důsledkem včerejška a základem zítřka, jak se z toho poučí?

Poučí se pádným prožitkem. Čili jestliže jste kopnuta, ucítíte bolest a ponížení, tak to ve vaší duši způsobí přesun z nynějšího vědomí do podvědomí. Protože mezi vědomím a podvědomím je jakási zídka. Běžně k podvědomí nemůžeme jinak, než že k nám mluví velmi tichým hlasem svědomí. Ale jen málokdo má možnost vstupu do hlubších struktur svého vědomí. A to zařizuje karma. Svrchní vědomí je rozum a vnitřní vědomí je emoční. Svrchní vědomí je pro tento život, vnitřní vědomí je pro všechny životy životů. Proto se cítíte špatně, když děláte nějakou věc, a nemáte jí dělat. Protože v podvědomí jsou zapsány zkušenosti – toto bylo špatně, toto se nepovedlo… A tím karmickým prožitkem se do té zahrádky přidává další zkušenost. Nesmí ale být mentální, kalkulativní. „Záušáci“ už dnes zpravidla následují bezprostředně „poté“, byť jde pouze o myšlenku… Záušáci nejsou pomstou, to je potřeba zdůraznit. Když se změníte sama, karma se dává do klidu. Čím jste kladnější, tím přijdou záušáci dřív. Pokud jste velmi „negativní“ osobnost, karma čeká a shrne to pak až najednou v příštím životě. Proto se někdy zdá, že těm zlým se dlouho nic neděje a „spravedlnost“ neexistuje. Čím jste ale světlejší bytost, tím víc máte milost rychlé korekce. To je totiž milost, rozumíte.

Mnohdy je to opravdu těžké takto přijmout.

Ano, velmi těžké. Máte být za to dokonce vděčná, že záušák je tu hned. Protože to ukazuje, že jako člověk jdete dobrou cestou.

Hodně pomáhá procítit slovo děkuji, i když se děje něco, co se člověku nelíbí…

Ano, říct nestačí, musíte to opravdu prožít, prožít DĚKUJI. Bez toho prožitku to může být jen „opičárna“, ale v hloubce se nic nestane. Nebo to také naopak může být skutečně hluboká modlitba. Děkuji je vlastně modlitba k řádu, kdy říkáme Ano, přijímám Tě, jsi milostiv, děkuji Ti, že mi pomáháš. Zpočátku, když je člověk mladý, očekává pomoc automaticky. Často jsem se, zcela zbytečně, na Zezulku zlobil, že mi nechce podat pomocnou ruku. S tím člověkem jsem zažil opravdu neuvěřitelné věci, když jsem kupříkladu půl roku něco vnitřně řešil, po půl roce se dostal do nějaké konečné fáze a on při příštím setkání jen tak mezi řečí prohodil: „A tamto jste vyřešil dobře.“ Tak on mě v tom nechá půl roku patlat, a přitom o tom ví! Nic ale nepřišlo násilím. Když člověk cítí potřebu věci řešit za každou cenu podle svého, dopadá to všelijak. Znáte ten vtip: Řekni Bohu o svých záměrech…? (smích) Čím jsem starší, tím víc se pokouším životem jít a říkat: Bože, co mám dělat, dej, ukaž mi, prosím, cestu. Stále méně se snažím to určovat.

Život je plný zázraků. Souladíte s tím?

Naprosto. Čím dál zřetelněji si uvědomuji nesamozřejmost toho, čeho jsem malou součástí. Když se podívám na život každého z nás, vidím, jak neustále procházíme zkušenostmi, ale nikdy nejsme sami. Často se mi vybavuje obrázek, který mívaly naše babičky: dvě malé děti jdou po lávce, drží se za ruce, nad nimi anděl a má roztažené ruce, aby je chránil. Když se zamyslím nad tím, čím vším jsem prošel a kolikrát to mohlo dopadnout špatně, včetně toho, že lezu po ledovcích a můžu slítnout každou chvíli, je to vlastně jeden velký zázrak. Člověk vědomí neviditelné pomoci nemá zneužívat. Přiznám, že byly doby, kdy jsem riskoval až příliš, ale na druhou stranu dobře to dopadlo. Sedíme tu spolu.

„Vědomí je svobodné, může být teď kdekoliv, třeba na druhém konci vesmíru, nejsme závislí ani na tom místě, kde právě dlíme…“

Co to je vlastně biotronika a jak nám může pomoci?

Biotronika je z formální stránky nemedicínský obor, který využívá k ovlivnění nemocných lidí biologickou sílu, tedy silové struktury živé hmoty. Každá lidská bytost se skládá ze tří částí: hmoty, ducha, a energie, která dává dynamiku životní hmotě. A v každé z těch částí může vzniknout chyba. Jen málokdy je choroba vztažena jen k jedné části. Většinou je to kombinace, nebo jedna je vedoucí, třeba onemocní duch a hmota následuje. Či naopak. Dnešní věda dělá největší chybu v tom, že se domnívá, že poměrně primitivní anorganické síly a struktury jsou nutně identické s těmi biologickými. A chce používat stejných postupů k verifikaci těch biologických, což nejde. Přitom jsou to stejné atomy. Stejný atom uhlíku je v mé ruce jako v železné trubce. Přesto je to velmi velký rozdíl. Biotroniku založil Josef Zezulka. Dal jí název a vytvořil celý systém, což byla část jeho životního úkolu. A v tom přesahuje všechny mně známé pracovníky na tomto poli. Biologická síla je jedna. Vy máte stejnou jako já, ale jde o proces použití té síly.

 

Biotronika je samostatný obor, který má přesná pravidla a zákonitosti. Založil ji a strukturoval významný český filozof Josef Zezulka po roce 1945. Jedná se o nemedicínský obor, který pracuje v oblasti biologických – vitálních sil. Více informací na www.dub.cz.

 

Založil jste profesní komoru Sanátor – pro nové biotronické adepty? Trošku mi ji přibližte.

Je to jeden z mých úkolů. Velmi těžký úkol. Jeden z nejtěžších. Přiznám se, že vždycky mám obavu, abych neudělal předčasný závěr. Nic není na věky, všechno se mění, vyvíjí… Komora je něco, co svým způsobem pomáhá obor v rámci možností současnosti chránit před sebou samým a proti podvodníkům. Dám příklad. Přijde ke mně pacient a říká: „Pozvala si mě paní inženýrka H. do hotelového pokoje, zaplatil jsem třináct tisíc, řekla, že je vaše žákyně, že už neléčíte a že jste to předal jí.“ Klasický případ. Já s tím nemám nic společného, natož abych to podporoval, a komora v těchto případech může dost pomoci. Taky jde o edukační část. Někdy mi lékaři říkají: „Vy se máte, my studujeme medicínu mnoho let a vy máte určité schopnosti hned.“ Ale oni si neuvědomují, že moje cesta do tohoto bodu trvala mnohem déle! Desítky, možná stovky životů. Čili v tomto oboru biotroniky Josefa Zezulky musíte být připravená zrodem. Musíte mít nadání. Všichni máme k něčemu nadání – to je to, kam jsme v minulých životech tíhli, směřovali, jakou cestou jsme šli… Máte-li nadání, pořád ještě to ale není výhra. Protože vy zaprvé musíte najít někoho, kdo je schopen vás rozvinout, ale také musíte chtít nechat se rozvinout. Když přijde člověk, který má nadání, ale dospěl k názoru, že je mistr světa, těžko může být vzděláván. Musí pochopit, že je na začátku. Že ještě nic neví.

 

„Dneska pracuji a vyvíjím aktivity potřebné k integraci oborů alternativních směrů shrnutých pod zkratku CAM (Complementary and Alternative Medicine) do oficiální péče o zdraví tak, jak je to mnohde v zahraničí, ale to neznamená, že bych chtěl propagovat to, co bych vnímal jako zlo. Nechci podporovat ani ziskuchtivce, ani duchovní fanatiky, ani jakékoli jiné fanatiky, protože to není můj svět.“

 

Vyprázdnit svůj pohár…

Ano, přesně tak, vyprázdnit svůj pohár. Tady je vždycky na místě rčení „Být jako dítě“, viďte, protože to je asi tak nejblíž pravdě. Společnost je plná různých předsudků, názorů, poznatků, vědeckých poznatků, jiných poznatků, kdy část se blíží realitě, část je úplně mimo realitu a část je v šedé zóně. Je nutné hledat rovnováhu, a jelikož biotronik je nástroj, nesmírně záleží na jeho filozofické výchově. Jestliže vstoupí do pacienta, byť i slabou silou, vkládá do toho pacienta jistý vliv. Bude-li to vliv negativní, což bývá třeba u černých mágů, bude to mít určité důsledky. Bolavé koleno se vyléčí, ale jako vedlejší produkt získáte dárek v podobě zhoršení vaší „osudovosti“. Protože světlo vaší bytosti se tím kontaktem s temnotou, vstupem temnoty do vaší bytosti, sníží.

Lze biotronicky působit sám na sebe?

Ne.

Proč?

Protože hadice se nepostříká.

Člověk si ale mnohdy sám přikládá ruce na bolavé místo, pracuje s vlastní energií…

Ale jak jste řekla, je to práce s vlastní energií, s vlastními silovými centry. Biotronika spočívá v něčem jiném. Jsem ten, kým ta síla protéká, kdo s ní působí příčinně, kdo se zapojuje do procesu jinak, svým duchovním vyspěním, čili jsem hadice, ne zdroj. Sílu negeneruji, nesouvisí s mým vlastním silovým systémem. Mým úkolem je být jako kněz: napojit se a zprostředkovat. Nepředávám tedy svou vlastní energii.

 

„Každý z nás může předat svoji vlastní biosílu někomu jinému. Úplně každý.
Ale to není biotronika.“

 

Biotronika nezahrnuje diagnostiku. Není možné, aby se v daném člověku spojila schopnost vidět a rozpoznat, co je třeba vyléčit, a pak to udělat?

Je to možné, ale pak nebude ani diagnostik, ani biotronik. Proč? Diagnóza sama o sobě spočívá ve vciťování, sám jsem tuto schopnost před mnoha a mnoha lety rozvíjel. Jenže pak přišel Zezulka a všechno smazal. Říkal: „Musíte si vybrat. Buď budete na sebe nechávat působit, budete číst diagnózy, budete citlivec, nebo se budete napojovat k tomu, k čemu se napojujete, a budete silovým zdrojem.“

Ale proč to nejde dohromady?

Protože jedno i druhé je přesně opačná rovina. Pro pořádek. My všichni začínáme jako hmotaři, čili jsme obráceni navenek, na děje, na hmotu – a ta nás fascinuje. V několika stupních, od těch nejprimitivnějších až po ty nejjemnější hmotné souvislosti. Pak přichází první krize. Nastává přechod od hmotné části do části citu, emočního vnímání. To, co jsme doposud museli mít hmotně v ruce, začínáme stále více chápat z té druhé pozice. Začínáme vnímat i duševní, nehmotnou část. Začíná se rozvíjet a projevovat umění: malířství, hudební nadání, později jasnovidnosti, které opět procházejí svým vývojem. Na počátku jde o hledání pramenů, patogenních zón či něco podobného, tedy jasnovidnost spojená s hmotou, která se postupně rozšiřuje, až na jejím vrcholu je diagnostika léčitelů.

Léčitel, pokud předává vlastní energii a není „hadicí“, vyčerpává své vlastní síly?

Ano. Pokud by to dělal opravdu usilovně, zemře. Po revoluci přišel boom, kdy se uvolnila stavidla a obrovské množství lidí v dobré víře a naštěstí jen nepatrné množství v té víře špatné se vydalo touto cestou. Jenomže chyběli učitelé a chyběla systematičnost. Když působíte silou na jedince, musíte pracovat dvoufázově. To je základ. Máte před sebou tělo, v němž je nemoc, třeba žlučník plný kamenů v zánětu. Ten žlučník se projevuje i do aurického obalu v podobě hnědé plazmy. Většina léčitelů první vlny o tom vůbec nic netušila, nepřemýšlela. Přijdou a budou působit. Doslova zaráželi tu špatnou plazmu do těla. Neodstranili ji. A když se o to náhodou pokoušeli, většinou ji střepávali na zem. Už jenom pobyt na takovém místě je nebezpečný. Jak to funguje? Prostorem se vznášejí hnědé chuchvalce, ulpívají na stěnách, na předmětech. Pacient vejde, tyto patologické útvary se nalepují na jeho aurický obal, pronikají dovnitř, a jelikož jsou patologické, mají tendenci postupně více či méně rozrušovat přirozenou synergii, ať už třeba na orgánové úrovni, nebo jinak. Platí zásady duchovní hygieny, léčitel musí udržovat naučeným způsobem svůj prostor v čistotě – stejně jako chirurg!

Také by to samozřejmě ničilo samotného léčitele.

Ano, i on sám je v nebezpečí. Takže to je jedna věc. Potom – nelze užívat libovolných směrů pohybu rukou. Všechno má svoji strukturu, tedy i řád. Čakry, silová centra orgánová, skupiny buněk… Mají mezi sebou silokřivky, vztahy. Nelze se hurá stylem, byť slabě aktivovanou rukou, vrhnout na pacienta a začít mu „něco“ dělat. Ten člověk musí vědět, s čím pracuje, jinak udělá více škody než užitku. V biotronice si po úvodním odstranění špatné plazmy čistíme ruce doslova v plameni ohně a poté tělu dodáváme biosílu, tedy to, co mu na určité úrovni chybí.

Biotronická prevence je termín, který jsem našla na vašich stránkách. Co znamená?

Jedná se o užití poznatků biotroniky, které se často nebo někdy nekryjí s poznatky medicíny, tak aby lidé mohli smysluplněji čelit zbytečným zdravotním nebo duševním obtížím. Tím myslím zejména pochopení osudu, filozofie, pochopení smyslu života – respektive cesta k pochopení smyslu života nebo chápání sebe v kontextu se světem, do kterého jsme se zrodili.

Abych to dobře uchopila, je to o tom, že člověk jde určitou duchovní cestou...

Vysvětlím to jinak. Často jsme slýchali v posledních letech od lidí, kteří se považovali za duchovní, že není třeba učitelů. To já osobně chápu jako projev jisté osobní egoistické pýchy. Ve své podstatě to znamená, že nemusíte znát Pythagora, ale že si na Pythagorovu větu můžete přijít sami. Ale bude to trvat dlouho nebo to nenastane vůbec. Budete-li mít schopného učitele, vše vysvětlí a vy to pochopíte, na vaší cestě bude přítelem a pomocníkem. Duchovní mistři jsou tu z přesně stejného důvodu. Oni nejsou cestou, ale jsou vašimi bratry, kteří šli stejnou cestou před vámi. Vlastně tím pádem mají zkušenost, mohou těm dalším pomáhat. Být pomocníky. Ne hybateli. Byl jsem nesmírně vděčný svému prvnímu učiteli, indickému mudrci Ramanovi Maharšimu. Přiznám se, že jsem přesně nevěděl, co činím. Jenom jsem chtěl vědět, kdo jsem. A přesto ta odpověď přišla. Takže podstata je: chtít tou cestou jít. Osud pak vždy přinese učitele, to je moje zkušenost. Zamlada jsem chtěl cestovat do Indie, do Himálaje. A nakonec potkám Himálaj na Smíchově v podobě Zezulky a jeho filozofie (smích).

Mnozí lidé vás znají především z koncertů, kde hrajete na velmi neobvyklý nástroj, vodnářský zvon. Co je zač, jak jste ho objevil?

Objevil jsem ho v jednom klášteře vysoko v horách. Jak jsem ho uviděl, klekl jsem si, položil ruce na madla a začal hrát, jako kdybychom k sobě patřili. Vývoj v dovednosti ovládat tento nástroj u sebe samozřejmě vidím, ale necvičím na něj, prostě přijdu a hraju. Souzní s mým vnitřním zvukem, který slýchám od dětství. Podle tradice je tento zvuk zvukem vesmíru. Historie vodnářského zvonu údajně sahá až do období dynastie Ming či ještě mnohem dále a podle lamaistické tradice jeho zvuk, rezonance působí blahodárně na buňky celého těla. Bylo to krásné setkání a pokaždé je znovu a znovu stejně krásné.

Prostě jako setkání s dávným přítelem?

Ano. Ten nástroj se podaří rozeznít určité části lidí, ale spíš jde o schopnost ho ovládat. Zvukově. Od začátku se mi líbily ty kapičky vody levitující do výšky. Hned přišla myšlenka – nebyla zištná ani kalkulativní – prostě vodnářský zvon musíš nějakým způsobem získat pro lidi dole v údolí a vytvořit k tomu vizuální velkoplošnou projekci. To jsem věděl hned. Cesta k tomuto záměru ale byla strašně dlouhá. Trvalo mi přes rok, než jsem získal kopii nástroje. Mám k němu velkou úctu, jeho původ je v duchovní oblasti a byl vždy využíván pouze k duchovním účelům. Jeho zvuk mě zaujal komplexností, později přišly spolu s mou touhou všemu rozumět i vědecké poznatky. Vysokorychlostní kamerou jsme nasnímali vzduchem rotující kapičky, viděli zvukovou vlnu, která běží po obvodu nástroje, udělali zvukové analýzy a zjistili jsme, že má šestnáct alikvotních rovin v jednom rejstříku a šestnáct ve druhém, tedy dvaatřicet rovin! To všechno je nesmírně zajímavé, ale vedlejší. Rozhodující je oblast spíše filozoficko-umělecká. Lidé na koncertech vnímají působení zvuku vodnářského zvonu v celém těle. Ale vlastně jsem se zařekl, že o dopadech na lidský vjem či zdraví mluvit nebudu.

Rozumím. Abyste nikoho neovlivňoval.

Přesně tak. Hlavně moc rád koncerty pořádám, je to něco jako muzikoterapie. V tom vidím jejich zásadní smysl. Projekce je pouze doprovod: zvyšuje emocionální přínos, protože člověk pozoruje odvíjející se děj na plátně, ale zároveň vnímá zvuk, a to celým tělem, nejen sluchem. Mimochodem, lamové odlili ten nástroj ze sedmi různých kovů v různých poměrech, takže je pro neznalé zcela nenapodobitelný.

Zpět k biotronice. Máte svého nástupce?

Blíží se… Stejně jako já jsem přišel k Zezulkovi v závěru jeho života, i ke mně v závěru mého života, doufám, přijde vhodný nástupce, vlastně i proto, že bych rád předal to, co nesu a co není tak úplně sdělitelné pouze písmem.

Jak ho poznáte?

Vy jste dobrá (smích). Když vám to řeknu, to se hned objeví nástupců… Stupeň duchovních vlastností, chcete-li urozenosti, se projevuje řečí, která je zřetelná, ale pro mnohé ne. Čili se jedná o soubor postojů daného člověka, jeho myšlenek, reakcí, zejména těch nepřipravených.

Otázka, která s tím souvisí: jak člověk pozná svého Mistra?

Když jsem potkal Zezulku, přemýšlel jsem, jestli není blázen. Protože jsem byl racionalista, technik – a ty věci byly tak jiné… Chodil jsem k němu dvakrát třikrát týdně, čekal s pacienty v předsíni. Začal jsem vnímat, že jsem se dostal k něčemu, co je nejenom zajímavé, ale co přesahuje úplně všechno, co si jen dovedu představit. Všechno, co mi říkal, jsem viděl v reálu. Četl jsem a přepisoval samizdaty na deset průklepáků a při každém čtení s úžasem zjišťoval, že textu čím dál hlouběji rozumím. To trvá dodnes. Zezulka, ať jsem se ho zeptal na cokoliv, neznal slova musíš věřit, neznal slovo dogma, ale vždy vše vykládal tak, že to bylo přirozeně napojeno na vše ostatní. Takže najednou jsem potkal člověka, který vysvětlí, jak vzniklo světlo, co je to Bůh, kde je moje místo a jak je to s duchovními zákony. Sype to z rukávu jakoby nic. Protože jsem měl předchozí zkušenosti, přečetl jsem Bhagavadgítu, Upanišady, bibli a další zdroje, měl jsem porovnání. Nemáme následovat někoho, protože je tím nebo oním, ale tím, co nám může dát, čím můžeme obohatit druhé a sebe. Čili ne hodnosti, ne metály, ale že mi má opravdu co říct.

Pokud se někdo v dnešní době necítí dobře, ne-mocně, jak má postupovat?

Má jednat racionálně. To znamená, že zaprvé by měl zjistit, co mu je. A podle toho, kde je příčina nemoci, se potom snažit věc léčit. Patří sem ale také modlitba a prosba o uzdravení. Nikdy nejsme sami, nikdy nežijeme jen pro sebe. Nejde o demonstrativní vůli, ale o přijetí a snahu se měnit. V životě není vždy dobře a ne všechno vychází, jsou chvíle, kdy nevychází nic. Potom hibernuju a čekám, až se poměry zase uvolní. Souvisí to nejen s karmou, ale i s rytmem vlivů, které tady jsou, ať jsou astrologické, či jiné. A ne každá doba je vhodná pro to či to. Někdy musíme počkat, až se brána zase otevře, nebo naopak zavře. Čili v nemoci, jde-li o věc hmotnou, je na místě medicína. Pokud o rovinu duchovní, musí přijít jiné obory, je-li to nemoc silová, musí přijít také jiná pomoc. Nutná je však spolupráce všech oborů, a proto v současné době mimo jiné vyvíjím aktivity tímto směrem.

Co by mělo ještě v našem rozhovoru zaznít?

Důležitá je duchovní naděje a apel. Protože není až tak nutné, abyste se cítili dobře vy, ale ti kolem vás. Šťastný je ten, kdo hledá štěstí své ve štěstí druhých. Čili zůstat slušný, citlivý, chápat své možnosti, přijímat se, na druhé myslet s pochopením, i když chybují. Důležitý je vnitřní postoj. Dokud v sobě máte zranění, nejste svobodný. Tedy pokusme se rozpouštět svá zranění způsobená druhými, abychom se stali svobodnými. Vše spočívá ve vzájemné úctě a respektu.

Opravdu krásné místo jste tady vytvořil…

To není až tak moje zásluha. Řekněme, že „pánbůh“ zařídil, abych to spravoval. Ale bez pomoci ostatních, Nadačního fondu a tak dále, bych to nezvládl. A to všechno by nestačilo, nebýt Boží pomoci, která je nejzásadnější. Můžete mít peníze, můžete mít, co chcete, nic z toho není tak důležité. Díky Bohu mi bylo dáno pokračovat, všechno chápu jako nějaký životní běh nebo cestu. Nemyslím si, že to je nějaký můj úspěch. Stejně jako Zezulka, když říkal, že to nedělá kvůli mně, tak ani ášram, duchovní místo Centra, nevznikl proto, aby byl a priori důležitý nějaký Pfeiffer, ale protože bylo důležité vytvořit tento prostor, aby sloužil lidem. A bude jim, doufám, sloužit ještě dlouho. Proto se můj osud takhle naplnil a stal se takový malý zázrak.

Helena MÍKOVÁ, časopis Regenerace 10/2018, 1. 10. 2018