www.DUB.cz
UNIVERZITA
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreek

PREAMBULE

KDO JSME

UNIVERZITA

Společenství
J. Z.

AKTUALITY

KNIHOVNA

PŘEDNÁŠKY

KONCERTY

ŘÍP

VÝSTAVY

VELETRHY

Bioconstruct

J. Z.

Sanátor – svaz biotroniků J.Z.

Biotronika Josefa Zezulky

T. P.

Nadační fond

Kontakty
 
E-OBCHOD
 

JOSEF ZEZULKA – ŽIVOT PŘINAŠEČE

JOSEF ZEZULKA – ŽIVOT PŘINAŠEČE
ŽIVOT PŘINAŠEČE je kniha Tomáše Pfeiffera, popisující životní události a dílo jednoho z nejvýznamnějších osobností v oblasti léčitelství a duchovního života. Kniha byla vydána ke 100letému výročí narození tohoto skromného, žijícího v ústraní člověka.
Knihu vydala DIMENZE 2+2, Soukenická 21, 110 00 Praha 1, e-mail: info@dub.cz, www.dub.cz, tel: 222 311 141. Josef Zezulka (1912 – 1992) se nikdy nechlubil svými schopnostmi, přesto byl stále kontaktován potřebnými a jeho věhlas se rozšířil do celého světa. V uvedené knize autor – jehož život Josef Zezulka od základu změnil – líčí jeho činnost, povahové rysy a tvrdý osud, který si dobrovolně zvolil ze soucitu a lásky k lidem. Do nového dvoutisíciletí přinesl filozofii o záhadě bytí a smyslu života. V následujícím textu uvádíme ukázky z knihy ŽIVOT PŘINAŠEČE, které vám Josefa Zezulku (dále jen J. Z.) a jeho život přiblíží.

 
Životní příběh muže, který vám budu vyprávět, mi nadiktoval jen nedlouho před svou smrtí s tím, abych jej, až přijde čas, vydal. Tato kniha obsahuje jeho výpověď, která je doplněna o fakta získaná od přímých účastníků, kteří jej v jeho neobyčejném životě provázeli.
Dne 30. 3. 1912, tedy právě před sto lety, se narodil manželce ředitele továrny na čokoládu syn Josef. Jak říkal později žertem, odskočil se narodit, stejné jako Ježíš, z N do B (z Nazaretu do Betléma). O velikonočních svátcích se totiž jeho maminka rozjela za manželem z Pražských Nuslí, kde bydleli, do Brna, kde její manžel v té době pracoval.
Den předtím, než odjela, ještě v Praze, se jí zdál neobvyklý sen. K jejímu loži přistoupila Panna Maria a do náruče jí položila malého chlapečka. Tento krásný sen se jí vyplnil přesně na její narozeniny 30. 3. Osud tomu chtěl, že domů se ještě v šestinedělí vraceli již dva, vlastně tři. Jozífků chodí po světě nepočítaně, proč tedy psát o tomto jediném? Vždyť každý z nich je neopakovatelný, a u každého jistě najdeme alespoň něco výjimečného. Důvodem, proč psát o tomto jediném, konkrétním osudu, je to, že se nepodobá žádnému druhému lidskému osudu žitému po dlouhých dva tisíce let!!!
My všichni, lidé, jdeme vývojem životy vzhůru k větší dokonalosti. Naproti tomu, podle zákona dvojnosti, musí být i to, že mnohem, mnohem vyšší bytost než my lidé se dobrovolně vrací zpět opačnou cestou, jakoby z naší vývojové budoucnosti, do lidského zrodu. Tak přicházejí nejzákladnější poznání životní pravdy mezi lidi. – Na zemi se mění formy života, různé civilizace, kultury i poznání filozofické. Nad tím vším, jako neochvějné kyvadlo osudu, co dva tisíce let, je přinášena nejčistší pravda Bytí. Děje se tak zrodem a probuzením přinašeče, které nastává vždy v jeho 33 letech, a to před začátkem další epochy, protože přinašeč musí její zahájení teprve připravit a jakoby nasměrovat ji pod novým vlivem na dalších dva tisíce let.
Start do života: Jako malý chlapec J. Z. vyrůstal v celkem dobře situované rodině. Byl zdravý a bystrý a zdálo se, že nebude mít problém, aby vystudoval a věnoval se oboru, který jej nejvíce zajímal, byly to přírodní vědy, později medicína. Přicházely však první životní zkoušky. Jeho tatínek měl silnou vrozenou cukrovku, což v té době nebylo možné léčit, vždyť inzulín byl věcí neznámou. Tatínkův zdravotní stav se ale zhoršoval a byl již tak vážný, že rodinu musel začít podporovat i pan J. Z. Po vojně si tak musel hledat přiměřené povolání. Nejprve pracoval asi rok jako obchodní zástupce. Když se mu naskytla příležitost otevřít si obchod ještě s tichým společníkem, ihned se jí chopil. Později se rodina přestěhovala do nového bytu na Smíchově a až do této doby probíhal osud pana J. Z. vcelku „běžně“. To se mělo radikálně a neuvěřitelně změnit.

Velikonoce 1945 – probuzení přinašeče: Píše se rok 1945, je třicátého března, a je téměř přesně měsíc před koncem války. V kuchyni jednoho z mnoha činžáků na pražském Smíchově sedí mladý muž. Není to pro něj den obyčejný, má právě narozeniny. Je mu přesně třicet tři let. Sedí u dřevěného stolu s krásně vysoustruženými nohami. Zde je jeho vlastní popis toho, co následovalo. „Seděl jsem tady v kuchyni, bylo to na Velikonoce, to vím přesně, protože jsem měl krámek otevřen stále, jen asi na dva svátky bylo zavřeno. Přišlo to náhle, zmocnil se mě nesmírně silný vjem blaženosti a hned poté jakési nepopsatelné rozevírání vědomí. Náhle jsem si naprosto jasně uvědomoval, že mnohé z toho, co lidé považují za pravdu, je jen historicky podmíněný hluboký omyl. Jako bych si vzpomenul na něco, co jsem již kdysi znal a jen to zapomněl. Byl to natolik neobvyklý zážitek, že jsem začal hledat. Hledat někoho, kdo by mi byl schopen k němu něco říci.
V té době chodil ke mně do krámku pan profesor z gymnázia na Smíchově. Byl zanícený buddhista, a tak mi vyložil tuto nauku. Navštívil jsem také kněze, ale ani on nedovedl poradit, o něčem takovém nikdy neslyšel ani nečetl. Potom mě, myslím, bratr upozornil na veřejné spiritistické seance. ... Dostal jsem se do kroužku v soukromém bytě, kde „učitel“ hovořil přes prostřednici k jednotlivým přítomným. Mě přivítal a pak řekl toto: Máš dva dary, máš dar vědění životní filozofie a zákonů života a druhý je dar léčitelský. Nesmíš nic číst, nic poslouchat, aby sis nezabarvil nebo nepokroutil životní pravdu. Nebudeš nikoho poslouchat, ani mě. Dar Ducha, který máš, je přímé napojení na celkovou pravdu Bytí, budeš vždy znát odpověď.
Pak učitel říkal minulé životy přítomným, ale mě vynechal. Chtěl jsem také vědět svůj minulý život, on však odpověděl, že o svém minulém životě nesmím nic vědět a nikdy se po něm nemám ptát. To proto, aby osudový děj v tomto případě nebyl ovlivněn.


Dar léčení: Je jen málo lidí, kteří mají tuto schopnost průtoku vesmírné energie. Dnes jim říkáme magnetizéři a jen z mála je možno vychovat biotronika. Vše, co žije, má svou energii a každý může trochu této energie předat. To není léčení, ale uchlácholení. Jestliže ale lidé zneužívají této schopnosti, škodí nejvíce sobě – tím, že dávají svou energii ze svého silového centra, které oslabují, a hlavně si škodí do příštích životů tím, když zneužívají nějakého osobního prospěchu. Skutečný biotronik pracuje jinak.
„Po návratu z vězení (byl zatčen a vězněn pro tzv. odbojovou činnost pro Západ) jsem začal příležitostně léčit nemocné a za poměrně krátký čas jsem začal léčit naplno,“ říká J. Z. Postupně vypracovává biotroniku jako obor, píše základní učebnice jako biotronickou patologii, práci se silami, duchovní cvičení v praktikách a další.
O životě po „vítězném únoru“ hovoří J. Z.: „To už mně sebrali obchod, který jsem musel okamžitě opustit. Musel jsem pak být zaměstnán, abych uživil rodinu. Jako bývalý živnostník dostávám minimální plat, mnohdy daleko menší než moji spoluzaměstnanci. O sobotách a nedělích bylo tehdy zvykem chodit na dobrovolné brigády. Já na to neměl čas, protože jsem léčil, a tak jsem se znelíbil. Proto mě přeřadili do dozoru v muzeálních sbírkách.
Musím také podotknout, že na mě neustále byl činěn nátlak, abych přestal léčit, protože na Ministerstvo zdravotnictví chodila různá udání a právě tak i na Bezpečnost. Často jsem byl vyslýchaný na Bezpečnosti a měl jsem zákaz návštěv v nemocnicích. Prostě si lékaři nepřáli, abych přišel za nemocným a léčil ho, protože se báli, že budou nařčeni z neprofesionálního přístupu k pacientovi a k medicíně. Přesto byli lékaři, kteří, když viděli výsledky mého léčení, postavili se za mě, ale obvykle to pro ně skončilo důtkou a vyhrožováním.“

Jedna z velkých nadějí vzniká také při uvolnění totalitního komunistického systému za Pražského jara.
S pověřením vysokých zdravotnických míst dochází pan J. Z. do významné pražské nemocnice, kde shromažďují protokoly o výsledcích jeho léčby na pacientech. Když po skončení žádá prvního asistenta oddělení o doklady, on odpoví: „Jaké doklady, vždyť nic nebylo…“ Po delší chvíli přiznává, že přednosta zakázal cokoli vydat. Asistent se omlouvá s tím, že by přišel o místo, kdyby vyhověl.
Příběh pana J. Z. je až příliš často příběhem zobrazujícím lidskou slabost, malost a hloupost. Vždyť ti, kteří zahrabávají léčivé prameny dnes, je mohou sami zítra akutně i ve svých rodinách potřebovat.
Později vzniká psychoenergetická laboratoř bývalého ministra školství profesora Kahudy. V roce 1982 byl tímto zařízením proveden výzkum ve spolupráci s nemocnicí ve Vimperku, kde na lůžkovém oddělení této nemocnice byly sledovány ve dvou turnusech výsledky léčeb pana J. Z. Zvláště na jednoho pacienta léčeného panem J. Z. se sjížděli podívat lékaři z okolí, dokonce i porodníci. A bylo proč. Jak vyplývá ze zápisu, pořízeného tehdy a podepsaného lékařem vimperské nemocnice MUDr. Pekárkem a MUDr. Martínkovou za psychoenergetickou laboratoř, která výzkum z osobního pověření profesorem Kahudou vedla. Podle něj tento pacient umíral na nádor žaludku. Byl mu proveden vývod tlustého střeva, aby stolice mohla odcházet z těla. V té době byl již velmi malátný. Po zahájení léčby se pacient začal rychle den ze dne zotavovat, začal opět sám chodit, vývod střeva se spontánně, bez jakékoli operace uzavřel a stolice začala opět odcházet přirozeně konečníkem. Pro to je jediný výraz – zázrak. První turnus léčeb opustil pacient zcela revitalizovaný.
Na druhý řádně odsouhlasený turnus léčeb přijíždí pan J. Z. opět do vimperské nemocnice. Něco je ale jinak. Už ve vrátnici slyší: „Už jsou tady zase ti šarlatáni.“ Až později se pan J. Z. dozvídá pravděpodobný důvod změny chování lidí ve vimperské nemocnici. Profesor Kahuda, v mezidobí mezi domluvenými turnusy léčby, přiváží pana H. z Brna. A pan H. prý v nemocnici ve Vimperku u lůžek pacientů „zaklínal“ choroby do hlávek zelí. Musela to být velká ostuda, ale hlavně důvod k přerušení výzkumu byl na světě.

Setkání s přinašečem: Mé setkání s J. Z. se odehrálo naprosto nečekaně. Protože o mně bylo známo, že mne zajímají věci mezi nebem a zemí, oslovila mě jednou paní Soňa Kadlecová, kterou jsem znal ze sekretariátu naší katedry, zda bych se nechtěl přijít podívat na jednání rady psychoenergetické laboratoře. Ta byla přiřazena organizačně k vysoké škole, na které jsem tehdy pracoval.
Samozřejmě, že jsem ihned souhlasil a byl jsem umístěn vždy někam do koutku, kde jsem byl jako pozorovatel. Ač jsem se osobně do žádného úkolu přímo aktivně nezapojil, měl jsem přehled o všem, co se zde dělo. Mezi všemi významnými lidmi tohoto léčitelského světa byl i starší nenápadný pán, kterého jsem si zpočátku ani nevšímal. Najednou jsme stáli ve dveřích proti sobě, on se na mě dívá, ale tak, tak nesmírně hluboce do jádra bytosti pronikajícím pohledem, nikdy před tím mnou nepoznaným. Jako ve snu vnímám jeho slova. Po dnešní dny jsem nevěděl, co řekl, tak mě tato situace ohromila.
Jeden z žáků pana J. Z. mi vypráví, jak tuto chvíli prožíval pan J. Z. sám. Už od dob svého probuzení věděl, že ke konci života přijde mladý muž, kterému bude vše, až nastane čas, předávat. Pan J. Z. prý po našem setkání ve dveřích vyprávěl, že potkal toho, který byl prorokován, že to prý věděl při prvním pohledu. Po celou dobu jsem nic netušil, nikdo mi nic neřekl. Vzpomínám si však na pana J. Z., jak byl pro mě tehdy nevysvětlitelně pohnut, když jsem mu vyprávěl své zážitky a vize z dětství. Bylo mi asi šest let, bylo to velmi silné a já věděl, že mi nikdo z dospělých neporozumí. Řešil jsem Tvůrčí čtyřku v živlech, přemýšlel jsem o skupenstvích hmoty, prováděl spontánně duchovní cvičení, aniž by k tomu byl v okolí jakýkoli podnět. Měl jsem také dvě silné vize. Až díky jemu jsem porozuměl. Vnímám to jako dar. Po prvním setkání, při kterém mi přímo řekl, že mám nadání pro práci v biotronice a její filozofii, se pan J. Z. ptal, zda jsem připraven upravit svůj život a dát slib, že poznané nikdy nezneužiji. To jsem vykonal. Ten den uhasla má poslední cigareta. Byl jsem tenkrát silný kuřák, a také jsem se stal tímto dnem vegetariánem. Tak je tomu podnes. Následovala dlouhá léta pravidelného setkávání. Několikrát týdně jsme se setkávali, vždy na závěr dne, kdy pan J. Z. měl odléčené své pacienty.
Učitel reaguje ve výuce vždy až po dokončení nějaké etapy, vyřešení problému, kdy zpravidla jen tak mezi řečí řekne větu – to a to jste vyřešil dobře. Jindy jemně zasáhl. Například žák si oblíbil překrásnou litinovou sochu božích muk na opuštěném, zcela zarostlém, lesním, horském hřbitově. Pod ní sedal a přemýšlel. Bylo to hned z počátku jejich setkávání, kdy pan J. Z. pronese jen tak mimochodem – „a k té soše již nechoďte.“ Později žák pochopil. Představte si, že by vás zavraždili velmi bolestivou smrtí na kříži a váš žák by chodil sedat ke kříži, ladit se ke vzpomínce na tuto hrůzu! Jako bych tehdy nevědomě v něm poprvé zahlédl odlesk jeho dávného utrpení. Vždyť kříž byl mučící nástroj Římanů, nikdo z nás si dnes nedovede představit utrpení křižovaného. V té době jsem ještě netušil naplno tuto spojitost. Vždyť chápat vraždu nejvyššího duchovního mistra připíchnutím jej na kříž téměř jako podstatu jeho mise, je možná vzdálenou ozvěnou myšlenek jednoho z jeho „také“ žáků, který kolaboroval s Římany, a snažil se proto vytvořit snesitelnější obraz této události před světem. Vražda je vraždou vždy, umlčí výuku pravdy Bytí a cesty srdce, tedy skutečný smysl jeho mise lásky a snahy pomoci tomuto tvoru (člověku). O tom, že tam chodím, jsem se mu ani slovem nezmínil. Vlastně to nikdo nevěděl, ani mí nejbližší.
Mimo jiné, osud ve své hravosti dal přinašeči z Prahy i stejný monogram. Jméno Ježíš byl totiž pseudonym, který byl používán z důvodu jeho ochrany a utajení, které zrušil až Jidáš tím, že jej udal římské moci za třicet stříbrných. Jméno Ježíš vzniklo z Jé-Zes, tedy vyslovením J a Z, tedy počátečních písmen jeho tehdejšího jména. Není bez zajímavosti ani to, že vezmeme-li samohlásky ze jména Josef Zezulka, vyjde IEUA, což je pravé jméno přinašeče. Jednoho dne, když se blížil odchod pana J. Z., si mě zavolal. Řekl něco, co mě v té chvíli doslova ohromilo vědomím obrovské odpovědnosti a závazku, který z jeho slov vyplýval. Řekl: „Tomáši, zanedlouho odejdu, už mě tu nedržte. Budu-li bez těla, budu vám více nablízku a pomáhat než nyní. Předávám vám TU NAŠI SPOLEČNOU VĚC, dále ji budete řídit a rozvíjet vy. Předávám vám biotroniku a dar napojení na životní pravdu, nikoli však přímo, tak jak je tomu u mě, ale skrze sebe.“
Dne 13. 12. 1992 odvolal Bůh pana Josefa Zezulku.

Tomáš Pfeiffer, pokračovatel a žák Josefa Zezulky

časopis Medium, 28. 11. 2012

 
Doporučit stránku e-mailem (0)