28. BŘEZNA 1979

Chtěl bych vědět něco o vztahu Tvůrčího díla a času, přiblížit ještě pojem „vše jest, já jsem vše“.

Já vím, ten čas je pro lidi velký problém, protože jsme ještě tvorové časoví. Jsme vězni času a těžko se orientujeme v časové problematice. Je to rozměr, který je ještě pro naše myšlení, pro naši lidskou schopnost dost vzdálený.

Všechno existuje. Jak si to dokážeme? Není nic, co bude nebo co bylo. Víte, že jsou např. lidé, kteří mohou říct, co bude, a ono se to plní. Myslím tím dobré jasnovidce. Jasnovidců máme spoustu, ale já myslím opravdu kvalitní. Ti vám mohou říct, co bude, a ono se to plní, časem do toho dojdete a je to. Tito lidé totiž vidí dění tak posazené a my v tom dění procházíme, čili vidí, co bude. Jestliže vidí, co bude, tak to vlastně je, jenom my svým vjemem do toho dojdeme.

Jsou astrologové, kteří jsou tak dobří, že mohou říct, co bude. Nejsou to hvězdy, které tvoří osudy. Hvězdy jsou jako děrný štítek, který označuje osud. Čili všechno existuje. Představte si to jako gramofonovou desku. Na ní existuje celá hudba teď. Jestliže chcete hudbu vnímat, musíte nasadit na desku jehlu a začít od začátku. Teď se vám hudba odvíjí.

Nebo jedete vlakem. Jedete z Prahy do Plzně. Sedíte ve vlaku a díváte se. Teď je pro vás Beroun. To však neznamená, že Praha už není, a neznamená to, že Plzeň ještě není. To jenom vy do toho dojdete.

Takže tady se jedná jen o naše vnímání. Jsme v Tvůrčím díle čili ve vývoji, v nějakém postupu. Všude, kde je nějaký postup, můžeme mu dát název čas. To je rozměr. Aby to ale nevedlo k nějakému fatalismu. Všechno je, člověk do toho dojde, ale to, co je, má ještě svoje dimenze. Takže člověk může dojít do něčeho tady nebo tady.

Tzn. že vezmeme-li dnešní industriální společnost, civilizaci, která se obrátila proti člověku a ničí ho, je to už předurčeno?

Předurčeno to je, s tím se nedá hnout. Má to ale svoje dimenze, jak jsem teď říkal.

Představte si ty události, které jsou, ať jim říkáme minuty, hodiny, dny, ty tady jsou. Každá ta událost má ale svoji dimenzi směrem nahoru lepší, až nejlepší a směrem dolů špatnou, až nejhorší. Tvůrčí dílo, jak my ho procházíme, není tak ploché. Má ještě tuto a tuto dimenzi. Teď je na vůli člověka, lidstva nebo většího celku, nějaké větší společnosti. V případě, jak se ptáte, je to na vůli lidstva.

Jedná se o civilizaci. Tak, jak ji lidé pochopí, do jaké výše tu svou osu vzhledem k událostem zvednou anebo sníží, tak se potom projevuje i civilizace. Takže dnes jsme zapadli do hmotné techniky a lidé už neznají nic jiného než techniku. Snížili to strašně dolů, tam, kde se už technika stává vrahem člověka.

Totéž, kdyby člověk zvedl osu a vzal techniku v jejích dobrých stránkách, vzal ji kriticky, kdyby vyvážil v sobě myšlení ducha a hmoty, tak by byla správná.

My bereme civilizaci a techniku naprosto nekriticky, a proto je ničivá. To ale nepopírá, že by všechno nebylo. Vše je, teď jde jen o to, kde my do toho vběhneme.

Bude rybník a bude hluboký 10 metrů. Vy můžete plout docela u dna, kde bude velký tlak vody, když budete uprostřed, bude menší, když budete těsně pod hladinou, tak bude ještě menší a pořád to bude voda, pořád to bude rybník.

Myslel jsem, že už je předurčena i hloubka, ve které, obrazně řečeno, člověk plave.

Ne, toto Tvůrčí dílo je pevné, to jsme si řekli. Má svoje dimenze. Ale člověk je také pevný. Ten v tom jde. Tohleto, co tady je pevného, je řekněme „vůle boží“ (chceme-li operovat se slovem Bůh, poněvadž ještě za tím nevíme, co to je, jak to je) nebo vůle daná. Teď je ale tady ještě vůle člověka. Jsme dvojní, dualisté. Všechno v nás je dvojné. Myslíme ve dvojnosti, žijeme ve dvojnosti, tedy i vůle je ve dvojnosti. Je zde vůle toho, co je, co je určeno. Když vypneme svoji vůli, tak budeme „plout“ ve vůli plné. Budeme ale zase ovlivňováni z boku vůlí jiných lidí, čili nebude to správné. Ti nás stáhnou. Když zapneme svoji vůli, kormidlujeme potom ve své události. Teď jde ale o to, kam kormidlujeme. Můžeme jen nahoru nebo dolů. Trať máme, koleje máme položeny, my z nich nemůžeme uhnout. Můžeme jen jít výš nebo níž a to je vůle lidská, ta patří vývoji. Kdyby člověk neměl svou vůli, tak by se nemusel vyvíjet. Byl by jen statickým elementem v celém Tvůrčím díle, asi jako hmota nebo hmotné události. To ale právě dělá život, to dělá vibrace života, že je umožněno, aby se člověk vyvíjel.

My jdeme z života do života a činíme tak a tak. Proč ale tak činíme? Protože jsme takoví. Když člověk potom poznává, mění se. Každá změna ve vývoji bytostném je založena na poznávání.

Už od té žížaly, od toho prvoka je poznávání. Už jednobuněčný prvok má rozhodování: nahoru, dolů, doprava, doleva, plout, neplout. Tím, jak se rozhoduje, se i vyjadřuje a tím se mění. Obrušuje, zlepšuje, zhoršuje. Protože tento vývoj je pasivní, působí zde ještě Zákon odrazu. Nižší živočichové pod člověkem tomuto zákonu podléhají plně. Teprve člověk mu začíná trošičku uhýbat nebo má možnost mu jako prvý tvor ve vývojové řadě uhýbat.

Živočich tvoří a na něj se plně odráží v příštím životě to, co vytvořil, a on z toho získává větší a větší vědomí. Jeho vědomí se formuje. Člověk je prvý tvor, který mimo Zákon odrazu (Indové mu říkají karma) jde ještě vlastní vůlí ve vývoji. „Udělám to tak a tak, buďto si tento vývoj zlepším nebo zhorším.“ Zákon odrazu zůstává, člověk ho jen může více-méně podle vlastního vyspění dávat do klidu anebo nemusí. Takže tady je svobodná vůle, to je ten vývoj.

Když ze svobodné vůle někoho zavraždíte, tak jste ho zavraždil proto, že jste takový. Jiný člověk by to nedokázal, protože je jiný. Když vy uděláte něco dobrého, tak jste to udělal proto, že jste takový. Jiný člověk by to nedokázal, protože je jiný. Když vy uděláte něco dobrého, tak jste to udělal proto, že jste takový.

To platí i pro sebevraždu?

To se vztahuje na celý vývoj. I na sebevraždu. Sebevražda může být velkým hříchem a nemusí, ale lidstvo ještě není tak daleko, aby se mu to dalo vysvětlit. Takže sebevražda ne!

Někteří světci odcházeli ze života dobrovolně, ale to mělo určitě hlubší význam.

Jistě, proto říkám, že to tak není, ale zatím musíme u toho zůstat kvůli tomu, že by to lidé nepochopili.

Myslel jsem, že jsou dvě možnosti: 1) lidé, kteří vidí v sebevraždě jediné východisko; 2) lidé, kteří k ní dojdou přesvědčením, snad jako k realizaci vnitřní bytosti?

S realizací vnitřní bytosti by neměla sebevražda co dělat! Člověk se narodil a přišel do této sféry proto, aby ji prožil, a ne proto, aby z ní odcházel. Ale mohou být bočné vlivy lidí, kteří ho nějak donutí k tomu nebo kteří ho vlastně zavraždí a vypadá to jako sebevražda. To jsou bočné vlivy. Bočné vlivy jsou na nás stále. Některé jsou dobré, některé špatné. Tak jdeme životem.

Mám otázku na schopnost lidí a čas.

Kteří lidé mohou vidět do času? Řekli jsme si, že je celkový vývoj, že jde bytost v živočišné řadě vývojem a jednou dojde do člověka a v něm prodělává mnoho životů. Teď budeme hovořit o vývoji v lidské řadě. Od doby, kdy tvor přišel do prvého lidského života a postupuje v nich dál. Myslím, že jsem vám to už říkal, ale nevadí, zopakujeme si to.

Rozdělíme si řadu lidského vývoje na 4 díly. Ona se tak skutečně dělit dá.

V 1. díle je zájem o hmotu. To je to nejnižší.

V 2. díle převládá citová složka. Člověk zde zesiluje svůj cit a žije více citem.

V 3. díle žije už člověk více filosoficky. Má svoji vypěstovanou soudnost, kritičnost, dívá se kriticky na věci, na život, na tyto pravdy.

4. díl je díl, kdy už se bytost nerodí, ale ještě je člověkem a dodělává svůj poslední díl jako člověk, který se připravuje na zrození do vyššího tvora, než je člověk.

To jsou čtyři etapy v lidském vývoji. Můžeme je přirovnat k jednomu lidskému životu, jednomu našemu zrození.

Narodí se malé dítě a musí o něj pečovat rodiče. Ještě nerozhoduje, je malé. To je ten první díl, hmotný. Potom začne žít více citově. Prochází pubertou nebo se zamiluje, kdy hýří citem a všechno tak i bere, nekriticky. Přijde třetí díl, kdy už zakládá rodinu, přemýšlí vážně, bere život už jinak, pracuje už pro druhé, pro své děti, vnoučata a pak umírá. Přichází čtvrtý díl, o kterém jsem už mluvil. Zatím zůstaneme u těch tří.

To je analogie našeho života s vývojovou cestou člověka. Přesně to odpovídá a můžeme najít analogii i jinde.

Člověk, který tou cestou jde, je zpočátku schopný jen nějaké slepé víry, pokud k tomu všemu přichází, protože ještě nemá tak dalece vyvinutou rozlišovací schopnost a ani by ji nepoužíval. Nechá si spíše něco namluvit. To je první etapa.

Ve druhé etapě začne hýřit citem, to znamená, že se uvolňuje a nechává na sebe více působit. Tady přichází možnost pasivních darů. Mezi ně např. patří jasnovidnost. Člověk ji může nechat rozvinout, jestliže zatím v té oblasti jde, nebo ji také rozvinout nenechá. Člověk se uvolňuje a vnímá více nebo méně. Nejdříve má tušení. Je to nejasné. Potom vnímá víc a víc jasně, až třeba plně jasně. Pořád je to ale založeno na jeho pasivitě a přijímání. Je to vyhraženo, poněvadž je to oblast ještě nižší, lidskému hmotnému dění. Nemůže svou jasnovidností zasahovat do vyšších oblastí filosofie, do vyššího poznávání, do hermetických věd atd.

Výborní jasnovidci, kteří tady jsou, třeba Croiset v Holandsku a další, to jsou lidé, kteří pracují v oblasti lidského dění, v tom čase, na který jste byl zvědavý.

Když člověk přechází svým vývojem do další oblasti, už ztrácí tyto schopnosti. Tam už se tento dar neprojevuje, protože člověk přechází do aktivní oblasti. Když půjde duchovní cestou za těmi dary, půjde za aktivními dary. Čili aby on dával a nepřijímal, nenechal na sebe působit, ale aby sám působil. To je už potom vyšší. On jde do „vyšších obrátek“ života.

Když jste mluvil o čtvrté oblasti, může se taková bytost vtělit do jiné tělesné formy?

Ty nejvyšší bytosti se někdy vrací. To není ale karmické, to je dobrovolné. Když už má vyspělý člověk, zasvěcenec, vědomí „Já jsem každý, a ať je kdekoli jakákoli nedokonalost, je to moje nedokonalost“, má snahu přijít zpátky, ale musí přijít jako člověk. Čili musí tam nechat svoji část a jít se vtělovat jako člověk (např. Ježíš), musí přijmout na sebe lidství a to, co tam je, to na něho jenom působí, nebo on s tím má spojení, čili on „ví“. Jsou to ty dary „VÍM“ jako u Ježíše, Buddhy, Mojžíše atd. Je to obdoba toho, jako když jde člověk nižší rodit se do zvířete, do nižšího. On tam nemůže jít jako člověk, obrazně řečeno, on by se tam nevešel, musí nechat část své bytosti zatím stranou a jít tam jen zčásti. Zrovna tak je to zde. Vyspělý ze čtvrté oblasti musí část nechat stranou. Není to běžné vtělení, jako se vtělujeme my. To je vtělení zvláštní, které přichází v určité vibraci čísel, za určitých okolností, nemůže v kterýkoli čas.

Kdy je čas, bytí v klidu?

V našem vjemu kdy by to mohlo být najednou? Ono to není, ale teoreticky by to bylo tehdy, když bychom se zastavili ve vývoji. To bychom mohli mít vědomí „teď je vše“.

Jako např. v józe při vysoké koncentraci?

To by nešlo, museli bychom odstoupit z těla a vnímat všechno najednou. Tady je starý Egypt, tady nynější doba, tady budoucí a vnímáme to teď. Teď to je.

Bytost vyspívá k pojmu „Jsem vše, co je“ a potom se jí otevírá i pojem „Jsem vše, i co není“. Bytost má už pocit sounáležitosti se vším a blíží se už k chápání Podstaty. Tvůrčí dílo vzniklo oddělením části Podstaty, to znamená, že Podstata je absolutně čistá?

Ano, jinak to ani není možné. Tvůrčí dílo vzniklo z Podstaty a je její částí. Je přesně to, co je Podstata, jenomže se rozdělilo, rozčlenilo.

Říkal jsem vám podobenství o kapce vody, která se oddělila z moře. Ta kapička, to je také moře. Představte si, že jde a teď tady někde spadne, moře je támhle. Ona se do něj zase jednou dostane. Teď jde o to, za jak dlouho a jakými cestami. Tak je to i s kapkou, která se oddělí a cítí se: Já jsem kapka a tady vedle je další kapka a tady další. Ve skutečnosti je to všechno ona. Je to taky moře, ale zatím se cítí odděleně.

My se zatím cítíme odděleně. Jsem já, ty, on, ona, ono. Jsem já, nižší tvorové, jsou rostliny. Je to ale jen proto, že běží vývoj. Ve skutečnosti jsem to všechno já.

Podívejte, jak jde vývoj: Jednotlivé já – pojmy bytí – se začnou slévat dohromady a to se už děje. Pořád se slévají, až nakonec je to už jednota. Je to pojem „Jsem vše, co jest“. To je ještě Tvůrčí dílo.

Jednotka se cítí být vším, co je kdykoli a kdekoli, není čas, není rozměr. Ve všech sférách, v celém Tvůrčím díle jsem „já“. To ale není nejvyšší. Je to jen pojem „já jsem vše, co jest“, ale teď musí jednotka splynout s jednotou, s tím mořem. Přestože je to veletok (už to není kapka), přesto to ještě není moře. Takže musí dostat i druhý pól, nejen „jsem vše, co jest“.

Přirovnáme si to k baterii, která má kladný a záporný pól – anodu a katodu. Tady je jen jeden pól, to ještě nestačí. „Jsem vše, co jest i co není“, teď ale pochopit pojem „co není“, jenomže to pro nás ještě jaksi není. Víme, že je, že existuje, protože musí existovat, stejně jako na baterce musí existovat dva póly. Tady to musí existovat také, ale představit si to můžeme velmi těžce a ne úplně.

Pochopit to, je asi dost obtížné, protože jak říkáte, v nejvyšší fázi Tvůrčího díla je bezčasovost.

Jistě, tam je bezčasovost a bezrozměrnost.

A jak se v bezčasovosti může vůbec něco dít?

Tam to může jen staticky existovat.

Ale musí se tam přeci něco stát, když se má spojit Tvůrčí dílo s Podstatou – „Já jsem vše“ s tím „co není“?

Musí se něco stát. Musí být odlesk „co není“ pochopen a pak nastává splynutí.

A to se už děje samovolně?

To je samovolně. Vývoj jde také samovolně. My do něj mnoho zasahovat nemůžeme – zatím. Ale zasahujeme, alespoň tak, jak můžeme.

Když dojde k pochopení „jsem, co je i co není“, zůstane to v dualitě, anebo to splyne úplně tak, že zůstane jen to moře?

On je tam ještě větší problém, než si myslíte. To by znamenalo nějaký konec. Ale on není ani začátek ani konec. Je plynulý tok z Podstaty do Tvůrčího díla a z Tvůrčího díla do Podstaty.

Zůstaneme u té kapky, řeky a moře. Na zeměkouli je koloběh vody. Je pořád moře, ale pořád řeky a potoky. Pořád tady teče voda. Ta jde, ale nové kapky jdou za těmi před nimi a další za nimi a další. Je to nepřetržitý tok.

Říkal jsem, že záleží na pochopení toho, co jest i co není. To musíme dát do jiné dimenze. Tam to pochopení je, ale potom pochopení „Jsem vše, co je i co není“ se stává jednotkou, která má tento pól „jsem vše, co je i co není“ a z ní pramení nový proud, který jde do Tvůrčího díla jako nekonečný pás.

Zase zpět?

Ano, to je stálý koloběh.

Dá se říct, že Tvůrčí dílo je nutným sebeuvědoměním Podstaty?

Když všechno je i není čas, tak toto vše je i v Podstatě. Je to jen projev Podstaty, tak jako projevem člověka je dech. Je to nekonečný projev Podstaty. Představte si to jako běžící pás, který jde stále dokola.

Dá se tedy říct, že nebylo Stvoření?

Nebylo nic, co začlo, a není nic, co končí.

Nebyl tedy žádný počátek?

Ne, nemohl být počátek, když není konec. 

To si nedokážeme jako lidé nikdy dost dobře uvědomit.

To jsme zase u dalšího rozměru. Počátek je pro nás, protože my v něčem jdeme. My jsme v pohybu.  Jdeme nějakou krajinou, ale ve skutečnosti žádný začátek a konec není.

Vzpomeňte si, jak jsem vám říkal, že jsem pochopil nekonečno jenom ve hmotě, v Tvůrčím díle. Vzpomínáte na to zrníčko písku, kdy jsem přecházel do těch sfér? Stával jsem se stále větším a větším a přišel jsem zpátky sem. Jak je možné, že jsem obydlil zase tento rozměr? Když jsem šel do této oblasti, celá hvězdná obloha se seskupila do jedné hmoty a stala se zrníčkem písku a já ho měl na dlani. Čili v tom zrníčku písku byl atom, kolem jehož jádra kroužila oběžnice, na které jsem stál já a byl jsem metr sedmdesát čtyři velký. Jak musím být velký teď, když tam jsem byl velký takhle? Ale já se cítím být pořád stejně velký.

A potom jsem šel ještě dál a v další oblasti jsem byl zase takhle velký.

Ono by to šlo zobrazit graficky, kdy postup od mikrovesmíru k makrovesmíru je pohyb v jedné dimenzi – trojrozměrně, ale tady by se zákonitě mělo křížit více dimenzí?

Jenomže to bychom zobrazovali něco, co by skutečně šlo do těch rozměrů, ale já vám chci vysvětlit, že rozměr je jen v naší mysli, jinde ne.

Potom jsem šel do zrníčka písku a stával jsem se menší a menší, a když jsem přistál na planetě, byl jsem takhle velký a logicky by mně došlo, že musím být tak strašně malý, že se to matematicky dá velmi těžce vyjádřit, ale ono to nebyla pravda.

Prakticky v tomto kruhu by člověk k pojmu dokonalosti mohl dojít i opačným způsobem. Šel by obráceně, proti vývoji?

Já jsem nešel proti vývoji, šel jsem jen v různých sférách Tvůrčího díla. Proti vývoji jít nemůžete, protože jsme neseni vývojem dopředu.

Působí tam tedy tlak, že se musí jít jedním směrem.

To je pravda, ten tlak působí, ale jak potom vysvětlit, že někdo jde zpátky? Tlak působí, ale dá se odbočit. Na vývojové cestě se udělá jen smyčka.

Představte si kapku vody, která jde a už je v řece. Vypaří se a spadne o kus dál a vrátí se do té řeky. To jsou tvorové, nebo přesněji lidé, kteří nemohou pochopit jinak a musejí se vracet zpátky, jak jsem už říkal. On se nevrací jako člověk, odžije si své, získává zkušenost, ale přechází už do lidského života. Nedělá zase celou etapu až k člověku. Je to jen takové odbočení, smyčka, kterou si člověk sám vytvoří.

Vnitřní bytost prožívá spoustu vnějších životů. Dochází v některém okamžiku k uvědomění si všech těch životů, které ona prožila?

Když je potom na vyšším stupni vývoje. Naše vnímání i inteligence je poměrná. Méně vnímá myš, více vnímá opice a o trochu více člověk. Nemůžeme si tedy myslet, že jsme něco zvláštního a že naše vnímání je tak moc vysoko. Všechno je poměrné.

My můžeme vnímat jako lidé, ale rozsah lidského vnímání je hodně velký. Je zde už možnost hodně udělat a hodně přeskočit. Dostat se opravdu daleko.

My známe tento vývoj, tu část, kdy se spojila první anorganická hmota a duch. Teď jde vývoj a dochází k Podstatě. Z Podstaty se to musí vracet zpět do Tvůrčího díla. Jak se to odděluje od Podstaty zpět?

To není tatáž kapka. Odděluje se část Podstaty. Je to její projev. Tak jako my dýcháme, to je také náš projev.

To je takový výdech?

Všechno je v rytmu čtyř, takže i tam musí být tento rytmus zachován. Pokud se týká Tvůrčího díla, ne Podstaty, u ní je jednota. Vše jde ve čtyřech fázích. Podstata, řekněme obrazně, také dýchá. Tvůrčí dílo je výdech, a když se vrací, to je vdech. Je pauza a zase výdech, zase pauza a zase vdech.
 

My, abychom dosáhli úrovně těchto vysokých duchovních fází, se musíme organizovat?

Ano, zatím se musíme organizovat.

My se musíme organizovat do jednoty a z Podstaty se to musí opět rozkládat?

Ano, je to tak. Říkal jsem vám, jak vzniká Tvůrčí dílo. Oddělila se z Podstaty síla a ta se rozdělila, čili Tvůrčí dílo je v jedné fázi rozklad a v druhé skládání. Člověk jde v kruhu, to jsme si namalovali.

V 1. etapě je tvor rostlinou. Je to pasivní životní projev a pasivní vývoj.

V 2. etapě je už aktivní životní projev, ale ještě pasivní vývoj. Zákon karmy nese bytost. Jsou to všichni živočichové a tato fáze končí člověkem a začíná jím 3. fáze. Tady je aktivní projev, jako mají zvířata, ale už aktivní vývoj.

Člověk je prvním tvorem v třetí fázi, kde už začíná možnost aktivního vývoje. Ze začátku ji člověk nepoužívá. V dalších přerodech však víc a víc. Když je potom nadčlověkem, nadnadčlověk atd., tak se ji naučí používat a vše jde už docela jinak.

Takže bytost jde v kruhu od primitivní k nejdokonalejší.

Chtěl jsem se zeptat na pojem „válka“. Je to karma, která postihuje velký celek?

V jaké úrovni člověk jedná, taková na něj dopadá. Pokud se člověk bude snažit, aby byl dravcem, čili aby ničil, bude ničen. Můžete namítnout, že kdyby války nebyly, lidstvo by se přemnožovalo. Ne! Kdyby lidstvo uvažovalo, že už samo může regulovat, tak by samo regulovalo i porodnost na celém světě a nepřemnožovalo by se. Jenomže tak daleko ještě lidstvo není.

Podívejte se, jak se lidé staví k ostatním tvorům. Nepřátelsky. Vraždí je. Dokonce si z toho udělali sport. Ze sportu chodí vraždit jiné tvory. Vždyť jsou to také bytosti jako my. My se jen lišíme inteligencí. Cena života je stejná. Co potom může lidstvo čekat? Že bude také vražděno!

Ze sportu…

To není tatáž kapka. Odděluje se část Podstaty. Je to její projev. Tak jako my dýcháme, to je také náš projev.

My známe tento vývoj, tu část, kdy se spojila první anorganická hmota a duch. Teď jde vývoj a dochází k Podstatě. Z Podstaty se to musí vracet zpět do Tvůrčího díla. Jak se to odděluje od Podstaty zpět?

Člověk se ze sportu vraždí. Technika – ta je jeho sportem.

Když vývoj spěje do Podstaty a zase zpět, dá se to chápat tak, že naše vývojová dimenze, naše chápání, se vrací do primitivního zase v jiné dimenzi?

Ne, my se vracíme do Podstaty a tam se s ní spojujeme. Rozpustíme se v Podstatě. Jsme Podstatou. A z Podstaty zase proudí další proud. Takže z Podstaty stále něco proudí ven a dovnitř.

My lidé také, abychom byli živí, přijímáme a vydáváme. Přijímáme potravu a vydáváme zbytky. A pořád máme průtok, ať už je to potrava tuhá, tekutá nebo plynná – dech nebo oheň – plazma.

Všechno prochází. To je tedy analogie. Všechno jde v kruhu a všechno jde ve čtyřech tepech. V Tvůrčím díle není nic, co by tak nebylo, a ani být nemůže.

K čemu směřuje naše duchovní cesta či duchovní snahy? Abychom poznali a usnadnili si cestu. O víc tady ani nejde. Ovšem máme-li si usnadnit cestu, musíme poznat správně. O víc nejde.

Tyhlety věci se dají těžko chápat, protože si vůbec nedovedeme představit pojmy „Já jsem vše, co je“, protože tam ta bytost je už úplně něco jiného než my teď.

To je jako žížala, která si nedovede představit, co je motocykl.

Potom ale přemýšlet o tom, co se se mnou stane, až budu Podstata… (smích)

Snažte se zatím srovnat s tímto životem a pochopit život, jeho zákonitosti a jít. O to tady běží. Ze všech stran na vás budou doléhat různé nauky a vy musíte mít tu kritičnost poznat, co je správné a co ne. Co je zbytečné, co je jen ozdoba, okrasa, a co je užitečné.

Právě že v těch náboženstvích, které známe, jsou různé směry, které se v něčem shodují, a zase tam jsou odchylky a ta orientace v tom je dost složitá.

Právě získat orientaci! Tu získáte, když budete mít otevřené oči, čili budete mít soudnost. K tomu pořád nabádám: Lidi, myslete!

Podívejte se, kolik je tady různých takových sekt, které jsou tak naivní, že se člověk diví, jak můžou být lidé tak naivní a něčemu takovému věřit. Např. nedávno jsem slyšel, že je sekta, která říká: „Musíte vraždit druhé živočichy. Tím jim pomáháte, aby se mohli převtělovat.“ Přece ten živočich se narodil proto, aby žil, a ne aby byl vražděn. Jistěže taková sekta má spoustu členů. Bude tu jiná sekta a jiná a každá bude mluvit něco jiného.

Tak se v tom vyznat a podle zákonitostí a podle logiky, životního rytmu, se usměrňovat.

Takové názory mají už dost blízko k fašismu.

Lidé jsou různí. Každý myslí jinak. Všechny nejlepší nauky, nauky, které přinesli ti, kteří znali, jako Ježíš, Mojžíš atd., ty všechny byly stoprocentní a co z nich lidé udělali? Honem se s tím smlouvalo, honem se to překrucovalo, aby to bylo pohodlné pro lidské myšlení. Všechno dobré člověk zkazí.

Mohl byste nám říct něco o léčitelství? Jak probíhá proces, když začnete léčit? Jednou jste o tom mluvil, že čistíte proudy člověka, pak je vyplňujete atd.?

Asi myslíte začátek, kdy léčitel snímá. To je první fáze. V druhé fázi naplňuje. Čili snímá to, co je poškozené, co není správné, snímá tzv. ektoplazmu čili plazmatické vyzařování, auru – jak to chcete nazývat, názvy jsou na to různé.

Když je někde choroba a bude dobrý jasnovidec, který vidí vyzařování člověka, uvidí nad místem choroby plazmatický obal. Aura je zde poškozená, má jinou barvu, je jakoby shnilá. Ta utvrzuje, či vytváří chorobu, drží ji. Léčitel musí toto plazma důkladně sejmout a zničit ho, a potom dobré plazma doplnit. Doplní sílu a tělo se uzdravuje.

Jestliže jste slyšeli o filipínských léčitelích, ti mají možnost rozhmotňování. On vniká do těla rukou, oddělí si od sebe buňky a nemusí vždy vyndávat nějakou část, nějaký orgán. Když je to choroba, kde není co vyjmout z těla, kde se mají upravit nějaké poměry. On ale přeci něco vyndává. Vybírá zevnitř tu ektoplazmu, o které jsem mluvil, že ji sbíráme a spalujeme. On ho vybírá, a jelikož je zde síla zhmotňovací a rozhmotňovací, tak ektoplazmu zhmotňuje a vyndává nějakou organickou hmotu.

Říkají, že jsou jakési usazeniny v těle?

Nemusí to být vždy něco tělesného. Nemusí vždy z těla vyjímat šlachu nebo kostičku či něco takového, ale zhmotní onu ektoplazmu. Každopádně vždy vyndává, ať se jedná o jakoukoliv chorobu.

Jeden známý se byl na to podívat přímo ve Švédsku a říkal, že oni léčí třeba také vatou. Mají vatu a tu strčí třeba kuřákovi pod lopatky, nechají ji tam a ona se mu v lopatkách ztratí. Potom z takového kuřáka, který kouřil 60 cigaret denně, se stane okamžitě kuřák, který kouří třeba už jen dvě cigarety.

To je princip rozhmotňování, zhmotňování a přehmotňování.

Možná že to ani není vata, ale nějaká zhmotněná plazma?

Může to být vata, kterou rozhmotní, protože kteroukoli hmotu může rozhmotnit.

Pokusy s hmotou se dělaly i u nás. Ne ale v léčitelském ranku. Slyšeli jste o rodině Neubertových?

Ti si pozvali paní Silbertovou z Norimberka a dělali tyto pokusy. Bylo to tak dokonalé, že si na seanci pozvali šéfredaktory všech předních pražských listů a dělali pro ně veřejnou seanci. Tam se děly takové věci, např. jeden redaktor vyndal hodinky a chtěl je položit na stůl. Deska je však neudržela a ony prošly. To byl průchod hmoty hmotou. Hodinkám se nestalo nic. Nebo hodil hodinky proti zdi a ony obepluly druhým pokojem a kolem té zdi připluly zase zpět až před něj. Stůl je potom udržel.

To je ale neuvěřitelné!

Není to neuvěřitelné, je to logické, jenomže lidé to ještě nemohou pochopit. Ten, který to dělal, je nehmotná bytost. To je spiritismus. Tam to dělá jiná bytost, která si jen vypůjčí tělo prostředníka. Tady v Praze byla prostředníkem paní Silbertová, která jen nečinně seděla, nic nedělala a ta bytost si z ní brala sílu. Ona pak byla unavená, ale jinak byla nečinná a jednala ta bytost.

Třeba zhmotnila nad stolem svoji ruku, u lokte se ztrácela a ruka jednala. Bylo vidět, že je s nějakým neviditelným tělem spojená. Dokonce vyryl svoje jméno i do hodinek, k tomu do zavřených, které si redaktor držel v ruce. Všichni slyšeli, jak do nich ryje. Když hodinky otevřeli, našli v nich podpis „Nell“.

Všechny tyto věci měli Neubertovi ve svém muzeu zajímavostí. Když přišli Němci, vše jim zabavili.

Co se týká léčitelů na Filipínách, byla tam jedna pacientka a vyprávěla, jak byla léčená.

Je možné lékařským zásahem prodloužit hmotný život, když existuje osud?

Osud člověka je od narození a končí těsně před novým zrozením. Mezi tím je epizoda, které se říká smrt. Člověk však žije dál, jen odloží své tělo. V pásu osudu to ovšem může být dřív nebo později. Člověk má několik možností odchodu a některý z nich je použit, naplní se. Takže je možné přes jeden ho převést a čeká se na druhý atd. Odchod není pevně daný. Odchod je tehdy, když se vyskytne tak silná událost na osudové ose, kterou by pravděpodobně nepřešel, aniž by nevyšel člověk z těla, nevyvanul by. Obyčejně k tomu směřuje nemocí a někdy je to také náhle.

Třeba u automobilových nehod, to je také osudové?

Je to osudové, ale může se tomu člověk nějak vyhnout. To je to, co jsem říkal, můžeme své události nadnést nebo snížit.

Nedalo by se to vyjádřit jednodušeji? To tělo má trojrozměrnou dimenzi a my bychom vzali v úvahu ještě čtvrtý rozměr?

Není třeba chodit do čtvrtého rozměru. Normální život je trojrozměrný. Hmotný živý člověk sestává z těla, z psychické složky a z vitální složky – vitální síly. Z těchto tří je složen.

Choroba může nastat v kterékoliv složce, protože však jsou tyto složky propojeny, tak obyčejně spolu souvisí. Můžeme říct, že choroba je převážně v oblasti hmotné, psychické nebo silové. Podle toho je možnost pomoci převážně hmotně, psychicky nebo silově, nebo si to také může dotyčný člověk v některé oblasti srazit dolů.

V hmotné oblasti je suverénním pomahačem lékař, v psychické hypnotizér, který dělá hypnózu, sugesci nebo psychoterapii, tam se léky tolik neosvědčují, ty jsou jen pomocné a někdy zbytečné, a ve vitální oblasti je léčitel.

Léčitel dělá pochody, procesy tam, kde jsou narušené.

Lékař dělá změny, formace, operuje, ničí bacily, dodává tělu, co mu chybí, při karenčních chorobách, tam je suverénem. Zasahuje i v jiných oblastech, ale tam už nemá takové úspěchy, nepomáhá přímo, ale oklikou.

Já také nemohu třeba vraždit bacily. Když bude infekční choroba, tak jsem poměrně bezbranný. Mohl bych oklikou posilovat organismus, aby se s tím vypořádal, ale není to hospodárné. Lepší je, když lékař dá antibiotika, vybije to a je pokoj. Pro mě by to byla velmi neschůdná a riskantní cesta, pro lékaře je to legrace. Každý má svůj píseček, na kterém pracuje.

Je možné představit si chorobu, např. rakovinu, z hlediska mikro a makroprostoru? Dá se třeba přirovnat k této destrukční dnešní civilizaci?

Všechno je v určité analogii a souvztažnosti. Vše, v celém vesmíru.

Takže vše, co se odehrává v nás, odehrává se současně v celém vesmíru.