DUBEN 1980

Jakým způsobem se lze orientovat mezi karmou, osudem a bočnými vlivy, jak je rozeznat v reálném životě?

V reálném životě je rozeznáme těžko. Člověk přijde do určitého osudu a ten si prožívá. V tom osudu jsou události jedna za druhou. To je normální daný postup, ve kterém jsou ale některé události karmické. To, co karmické není, co tvoří jakési vycpávky, to je osudové. Mimo to člověk trpí nebo netrpí, nebo mu přicházejí vhod, přímými odrazy. Také na něj doléhají vlivy. Jsou to vlivy bočné od jiných lidí, vlivy vesmíru, vlivy naší planety. Je jich velmi mnoho, těžko se v tom dá nějak orientovat. Člověk může jenom cítit, že někdy je doba těžká (říkáme, že jsou těžké vlivy), jindy je lehká.

Člověk jde ze života do života, přerozuje se a tím se vyvíjí. Vyvíjí se vlastně Zákonem odrazu. To je v prvopočátečních fázích lidských zrodů. V dalších fázích nechává Zákon odrazu pomaloučku v klidu a mění se dobrovolně.

Živočichové, kteří jsou vývojově před člověkem, tedy nižší, ti podléhají Zákonu odrazu vždy. Každý živočich se nějak staví k situaci, nějak myslí (myslí všichni), a jak myslí, tak se k situaci staví. Tak, jak projevuje svoji kvalitu, to se na něj odráží a tak se vyvíjí. Tak je to i u člověka. Zákon odrazu nemůže vymazat. Může ho jen dávat více-méně do klidu. Někdy ano, někdy ne. Když pochopí, může být učen dobrovolně, nebo je učen Zákonem odrazu.

Tedy v naší osudovosti, v které žijeme a která je pevně daná, do které jsme se zrodili, většina událostí je osudových, některé události jsou karmické, to znamená, že je člověk projít musí. V těch osudových událostech je možno člověku pomoci přímo, v karmických přímo ne. Ty může zlepšit tím, že dobrovolně pochopí, než Zákon odrazu začne působit, potom se sice události projeví, ale projeví se mírně nebo se projeví tak, že je člověk ani nepozoruje.

Takže člověk v životě nedokáže rozeznat mezi osudovou a karmickou událostí?

Ono je to zbytečné. Nemá to význam. Nic by se tím nespravilo. Zákon odrazu je vývojový zákon. To, co na člověka přichází, ať je to dobré nebo špatné, to je nakonec správné, protože nějakým způsobem si to člověk vytvořil. Buď v minulém životě nebo si to tvoří v tomto. To jsou pak přímé odrazy. Když člověk udělá něco špatného, může se to totiž odrazit hned. To jsou např. takové události, které jsou zaměřené proti druhému vyspělejšímu člověku, který má silnou duchovní ochranu. Odrazí se to na člověka, který proti takovému vyslal něco zlého. Přímé odrazy mohou opět události v osudu nebo karmické události zhoršit. Nová událost se tam vtěsnat nedá. To je hotový děj.

To jste se zmiňoval i o přímém odrazu nevtělených bytostí?

Nejen nevtělených, to se týká i vtělených. To se týká projevu člověka v osudu, který právě žije. Jsou to události, které se projevují vůči jiným lidem.

Jsou různé vlivy. Vy můžete mít za nepřítele člověka, ale můžete mít za nepřítele nevědomou nevtělenou bytost. Ta působí podle své vlastnosti, síly, svého vývojového stupně, který bývá nižší, protože když je vyšší, tak už je bytost natolik vědomá, že by netvořila zlo. Když ho však taková duchovní bytost tvoří, tak podléhá Zákonu odrazu právě tak, jako člověk, protože je to myslící bytost. Jestli má momentálně tělo nebo nemá, na tom nezáleží.

Dá se tedy hovořit o tom, že při určitém stavu myšlení jsme obklopováni příslušnými silami?

Jsme stále obklopováni silami těch nevtělených, ale i vtělených bytostí. Jsme obklopováni silami života. Tak, jak život jde, jak pulsuje, jak se projevuje, to vše vytváří vlivy. Když bude někde něco špatného pro lidstvo, třeba někde vypukne válka, psychickým napětím obyvatel toho místa se vytvářejí silné vlivy a člověk na druhé straně zeměkoule to více-méně cítí, podle toho, jak je citlivý. A nemusí to být jen válka. Může to být třeba důležité jednání, které může prospívat člověku – pak působí vlivy dobré, nebo neprospívá – potom jsou vlivy špatné.

Nejsou to jenom vlivy myšlenkové, ale třeba i vlivy naší planety. Např. někde je zemětřesení. Na člověka působí geomagnetické vlivy. Třeba si je neuvědomí, ztratí jenom náladu, nebo má pošmourané vědomí. Záleží na citlivosti člověka.

Dají se ty černé vlivy vyvolat myšlením?

Všechny psychické vlivy se vyvolávají myšlením, ať je to velká skupina lidí, nebo jeden člověk.

Dokázal byste odlišit černé vlivy od těch dobrých?

Když by na mě dopadaly, tak ano, protože ty špatné bych cítil na sobě jako špatné a ty dobré jako dobré.

Nezapomeňte, že člověk má také více-méně ochranu. Podle svého vývojového stupně a kvality. To také hraje roli.

Jsou lidé, kteří mají silnou ochranu, a potom vyslaná myšlenka špatná se odráží od nich, a jelikož musí být vstřebána, tak padá na toho, kdo ji vyslal. Znáte případy černých mágů. Když dělali proti někomu černý obřad a ten někdo byl dobrý a silný, tak černý mág tím byl okamžitě zasažen.

Ten odraz se prý ještě zesiluje?

Ono se to tak myslí, ale není to tak. Když ten černý vyšle a zranil by bílého, nezraní ho tolik, poněvadž on je bílý a má více-méně ochranu. Zranil by ho jen poměrně. Když ale bílý odrazí tu sílu, tak síla jde zpátky na černého a ten, jelikož je slabý, tedy lehko přístupný tomuto, a jelikož to také vyslal a bere to na sebe, tak to cítí daleko hůř.

V této době se rodí hodně lidí. Čím si myslíte, že je to zapříčiněné?

Je to v osudu. Osud může člověk více-méně měnit. Ne události samotné, ale jejich kvalitu. Je tedy na lidstvu, jestli se bude více či méně přemnožovat. Každopádně se v této době rozmnožuje víc. Bylo to prorokováno. Lidstvo se přemnožuje a je to na jeho vůli.

Myslím, že to víte, že se spěje k takovému vyrovnání, srovnání. Na planetě zůstane méně lidí a bude se začínat trochu jinak.

Může se rozhmotňování a zhmotňování vědecky analyzovat?

Může, protože rozhmotňování a zhmotňování u filipínských léčitelů skutečně existuje. Fotografuje se to, filmuje, je to naprosto reálné.

Že je možno rozhmotňovat a zhmotňovat, věděli lidé už dávno. Možná jsem vám říkal, že kdysi dělali na Smíchově seance, kde se rozhmotňovalo, procházela hmota hmotou. Ono vše, co se zdá být tajemné, co souvisí se životem, ale co je pravdivé na životě, všechno se dá vysvětlit. I převtělování. Je to naprosto logické, jen lidé dnešní éry, toho šestitisíciletí, které tady bylo a které míjíme, neměli o tyto věci zájem, přestože jsou to věci základní. Celý svůj zájem vrhli na pozorování hmoty. V tom ovšem udělali pokrok. Jak ale vidíme sami, ne rozumný.

Než udělalo lidstvo pokrok v technických vědách, stálo před zrovna takovými problémy, před jakými stojí dnes, co se týká duchovních věd. Např. jestli se převtělujeme, jestli smrtí vše končí atd.

Odkud se dnes bere tolik tvorů?

Vy počítáte stále s časem. Čas neexistuje. Přirovnáme si to ke koloběhu vody na naší planetě. Tečou potoky a tečou řeky. Ta řeka teče stále. Nové kapky přicházejí a nové se vlévají do moře. Z moře jde pára nad pevninu, tam se sráží, nové kapky plní potoky, potoky plní řeky a je stále nepřetržitý koloběh vody. Přesně tak je to s bytostmi a s psychikou. Je to koloběh, který stále jde.

V dnešní době je mnoho tvorů. To znamená, že mnoho živočichů přišlo do této doby. To by bylo pochopitelné. Méně pochopitelné bude to, že když by tady nastala velká katastrofa a zmizelo by třeba 9/10 lidí a 1/10 by zůstala, mohlo by se říkat: „No jó, kam se ale poděli ti ostatní?“ Nepočítá se s časem. Oni se mohou rodit zpátky. To, co bylo, to je, jenom my jsme z toho odešli. Když kapka vody odejde z potoka do řeky, potok nezaniká. Tak jak přicházejí bytosti z minula sem, tak se mohou z této doby rodit do dob, kterým říkáme minulé, třeba do starého Egypta. Koryto je a kapky do něj vtékají.

Když pojedete vlakem z Prahy do Plzně, tak nezanikla Praha a nedá se říct, že ještě není Plzeň. To je jenom vaše poznání. Je stálé poznání a všechno jde v kruhu.

Existuje v tom kruhu kvalitativní vývoj?

To je zase věcí vývoje. Jak jsou vyvinuti lidé, takové jsou potom i události. Takže když říkáme, že to jde kruhem, tak ten kruh nemusí být jenom tímto směrem, ale může jít takovým a takovým směrem. Může se odchýlit.

Události totiž mají své dimenze. Když dnes budeme mluvit třeba o době starého Egypta, tak my ho známe v určitém plošném řezu. Ty události ale jsou směrem nahoru lepší, až nejlepší a směrem dolů horší, až nejhorší. Když tedy budeme mluvit, že se někdo zrodí do starého Egypta, tak se nemusí zrodit do toho průřezu, který my známe. Může jít výš, může jít níž, nebo také vlnovkou.

Rodí se také bytosti, které nemusí do tohoto přijít, ale jdou tam, protože chtějí pomoct lidstvu. Chtějí nadlehčovat, dát myšlenky, aby to všechno bylo snadnější. To je už potom bytost s vyšším pochopením, která zná zákony života, zajímá se o ně a ví. 

Proč se bytost rodí do muže a do ženy?

Bytost je v počátečním vývoji jednotná. Množí se dělením. Od jedné bytosti se oddělí další. To je život rostlinný, bakteriální apod. Když potom dochází do vyšších životů, tak jeden život se rozděluje na dva. Tyto dva póly tvoří ženu a muže. Vývoj jde tím směrem, aby jednou opět v daleko vyšší formě, než je člověk, se zase spojoval do jednoty.

Všechno se rozděluje a spojuje, rozděluje a spojuje. V tomto rozdělení jsme právě teď my, a proto je bytost rozdělená na muže a ženu.

Slyšela jsem, že mužství a ženství se střídá po jednotlivých životech.

Tak to není. Jistě, že tady určité střídání je, ale ne po jednom životě. Po mnoha a mnoha životech je možný tento zvrat. Je to tep. Vše, celý život pulsuje.

Říká se, že ženy mají menší možnost dojít osvobození než muži.

Proč by měly mít menší naději? Vy jste mluvil o nějakém osvobození. Vždyť život jde nějakým vývojem! Všimněte si, jaký je vývoj a co to je.

Když někdo mluví o osvobození, tak mi to připadá trošičku spekulativní. Jako by chtěl lidem dávat trochu velkou naději, aby ho měli rádi. Vždycky je populárnější ten, který jim bude lichotit, který říká všechno hezké, nežli ten, který jim bude říkat pravdu. Tak to v dějinách vždycky bylo. Ten, který měl pravdu, ten nebyl lidmi uznáván. Lidé mají rádi, když se jim lichotí a říká všechno hezké.

Možná také jim to řekli jinak, ale lidé si to potom nějak přetvořili svým chápáním a svou spekulací do takové formy, jaká se jim hodila. Nakonec víme, že to nebylo jen u velkých, ale že to bylo bez výjimky u všech těch, kteří znali. Vždycky lidé vzali jen to, co se jim hodilo a co se nehodilo, to překroutili a přeformovávali. Jak to šlo po generacích, stávalo se učení stále hladším a hladším. Jen se podívejte na všechno, co tu bylo. Jakmile to člověk začne přenášet po generacích, tak se to vždy zvrtne.

To zkreslování je ve vývojovém stupni člověka. Jak jsem vám říkal, bytost v lidských zrodech prochází čtyřmi fázemi: hmotou, citovou, filosofickou a duchovní, kdy se už nevtěluje do lidského těla, ale zůstává jako člověk a dodělává se, aby se mohl vtělit do vyššího tvora, než je člověk. Aby mohly být otevřeny nové vlastnosti, které by z něj udělaly dalšího vyššího tvora, než je člověk. Mezi tím jsou přechody.

Tak je v 1. fázi člověk ještě hmotný. Nemá možnost sám jít do takové hloubky jako člověk vyšší. Je spíše něčím veden, nějakou naukou, kterou přijme, nebo do které se zrodí. Např. se zrodí jako Arab a přijme islám, jako Ind a přijme buddhismus. Kdyby se zrodil jinde, přijme něco jiného. Je tak veden.

V 2. fázi citové už získává cit. Vnímá, dostává tušení, jasnovidnost apod. Jenomže je to oblast ještě nižší, týká se všechno hmoty, tedy hmotného života, hmotného tvaru. Jasnovidnost je ještě nižšího stupně.

Potom přechází do 3. fáze, do filosofické. Tady je už vyšší aktivita. Nechává už pasivitu, která ho dělá citovým, a rozvíjí větší aktivitu. Má už možnost hlubšího přemýšlení. Uvažuje a už se staví k životu jinak. Chápe ho do větší hloubky.

Jsou zde ale také přechody mezi první a druhou fází, druhou a třetí fází a třetí a čtvrtou fází. Abychom to lépe pochopili, přirovnáme si to k celému specifickému životu.

Když se narodí dítě, je vedeno rodiči. Nerozhoduje, nechá se vést a je od nich učeno. Když potom přechází do druhé fáze, říkáme jí puberta, najednou zjančí a jeho názory jsou někdy strašné. Když přejde z puberty do druhé fáze, je citový. Zamiluje se, snaží si založit rodinu, má děti, začne je vychovávat a pomalu přechází do třetí fáze usedlého člověka, který si už začíná tvořit pevnou existenci. Začíná také myslet na existenci svých dětí. Vidíte ty rozdíly proti pubertě? Právě tak je to v průběhu lidských zrodů.

Když člověk přijde z nižšího tvora poprvé do člověka a prožívá první životy, tak ještě není schopný myslet nějak do hloubky. Oddá se tomu, co mu řeknou rodiče, přátelé apod., prostě nechá se vést tím, co tu je.

Když přechází do druhé fáze (u dítěte je to puberta), je to opět taková úchylka. Ten člověk najednou ví, že všechno ví. Přečte si pár knih a teď to dává všechno dohromady, kombinuje to a hlavně píše a vydává. Víte, že na západě je obrovské vydání těchto spisů a většinou je to brak. Stále se ale v té hromádce přehrabuje, o tom píše, o tom mluví, to zná, to ví a hlavně nemyslí. To je vyloženě puberta.

Když přijde do druhé fáze, začne mít různá tušení. Tuší, že je to nějak jinak, někam ho to už táhne. Už si to koriguje nebo je mu to korigováno tušením nebo i jasnovidností či sny, které ho vedou, ve kterých je mu raděno. Přestává už tak trojčit a přechází do třetí fáze.

Tam je v dnešní době mnoho materialistů, a to proto, že jejich kritičnost je vede k tomu, že vidí naivity, vidí nesmysly, lehkověrnost a nepřemýšlí už dál. Zavrhnou to všechno. Jiný člověk dál přemýšlí a z toho všeho celkového myšlení, chaosu a balastu začíná už vidět kriticky. Má svoji soudnost, nebere všechno, uvědomuje si chyby a tak přechází do čtvrté fáze.

Na tomto přechodu se ještě rodí do člověka. To znamená, že už má možnost uvažovat vyváženě. Někdy to použije, jindy ne. Možnost ale tady je.

Víte, že jsem vám říkával: Mějte svoji kritičnost! Rozlišujte, uvažujte! Není všechno tak, jak se to lidstvu předkládá. Myslím to v těch duchovních věcech. Je tady hodně naivity, hodně překrouceného a není to vinou těch, kteří to přinesli. Je to vinou roznašečů a příjemců.

Záleží na tom, aby se každý snažil mít soudnost. Aby si každý vše řádně promyslel, protože víte, život je takový, jaký je, a všechno jde v určitých zákonitostech. Nejsou zázraky, všechno se dá nějak vyložit. Třeba na to člověk ještě nestačí, ale vysvětlitelné to je. Třeba na to nestačí ani další člověk. Jistě pochopíme více, až budeme vyšší tvorové, vývojově vyšší, až budeme nad člověkem. To je útvar, který je pro nás, jak říkáme, v budoucím čase. Ono to už je, ale pro nás je to v budoucnu. 

Byly už tady před námi vyspělé civilizace?

Byly, byly, ale zase to byly celkové vlivy vývojového rytmu, které dovolily, aby se lidstvo obrátilo zase jiným směrem, aby zapomnělo, co znalo, a hledalo opět někde jinde.

Kdysi dávno se hledalo v duchu. Člověk se snažil pochopit život, co to je, jak to je, a snažil se pochopit smysl života. Potom ale přišel opět dostředivý faktor a ten disponoval nižší lidi k tomu, že chtěli vědět ne o životě, ale o tom, co je teď, „abych se měl dobře“. Tak člověk spadával do hmoty.

Přijde zase civilizace, která bude odstředivá, ale nebude mít trvání. Zase přijde jiná a zase jiná a budou tu vlivy. Teď bude záležet na tom, jak budou vyspělí lidé nebo vyšší tvorové než lidé, aby si podle těchto vlivů vytvořili svoji civilizaci. 

Doby jdou po sobě takto: dostředivá, odstředivá, chladová a žárová?

Já jsem byl učen jen o těch vlivech. Jak jdou za sebou, to mi řekli astrologové, takže to nemohu vydávat za své učení. To je už potom jen věc rozdělení.

Kdy dojde k rovnováze mezi vlivy?

Určitá rovnováha začne už teď v odstředivé době, protože vlivy dostředivé doby ještě budou. To není ostrá hranice. Teď máme ještě dobu dostředivou, ale vlivy odstředivé k nám už zasahují. Snahy odstředivého jsou už citelné. Vidíte, že svět se pomalu začíná obracet k socialismu. To je už odstředivé, i když je ještě chápán jinak, ale základ, první vlašťovka už tu je.

Jak se projevuje ta odstředivost?

Např. snahou o poznávání druhých planet atd. – to jsou už odstředivé tendence.

Ten krizový projev v přechodu mezi dvěma vlivy se mi zdá být trochu krutý.

Prostě musí to být zorané, aby se mohlo začít znovu. Je to docela logické, protože svět je přemnožen. Když se někde přemnoží bakterie, tak se musí dezinfikovat. Planeta musí tedy být před člověkem dezinfikovaná, protože člověk se projevil jako škodlivý tvor. Ta dezinfekce tedy musí být.

Já si vzpomínám, že můj dědeček vyhuboval mého tatínka za to, že si nechal potvrdit peníze, které půjčil. Říkal: „Co jste to za lidi! Nám stačilo plácnout si rukou a bylo to svatý a vy si to musíte nechat potvrzovat. To je úpadek!“ Je to úpadek. Dnes je to ještě horší. Jde to určitou křivkou dolů. Tak to jsou přitom tři generace!

Jakou silou je to vše ve vesmíru řízené?

Nejvyšší psychickou. Řekněme si znovu, jak jde živočišná jednotka.

My se rodíme, prožíváme život a tím se vyvíjíme. Jednou zemřeme. Zůstane vnitřní bytost. Jsme třeba virus nebo bakterie. Jdeme dál. Zrodíme se, zestárneme, zemřeme a tak se jednotka vyvíjí a stává složitější. Tak jak je složitější mentálně (psychicky – slova jsou různá), tak je složitější i tělesně, protože hmota a duch se profilují vedle sebe.

Tak se vyvíjí a roste bytost. My jako lidé tohoto života známe tento život. Narodili jsme se, žijeme a zemřeme. Jenomže víme, že jsme součástkou vnitřní bytosti. Je to ta, která jde od nejnižšího života a momentálně se vtěluje do člověka. To, co pro nás zdejší lidi, tak jak tu sedíme, jsou jednotlivé dny, ve kterých se vyvíjíme, pro vnitřní bytost jsou jednotlivé dny celé naše životy. Ona se také vyvíjí. Vnitřní bytost sestávající z jednotlivých životů může tyto životy vnímat jako jednotlivé dny. Vnímá je jako jeden celek.

Její vývoj je ale jen jedním dnem ještě hlubší bytosti. Tam jdou jednotlivé vývojové životy a jsou jedním dnem ještě hlubší bytosti a ještě hlubší. To je vývoj mentální formy, kde vlastně vývoj není. Je jen celek, ale my, když rozebíráme nebo díváme se na celek, tak vidíme postup. Mluvíme o vývoji. Docela správně, jenomže jednou dojdeme tam, kde o vývoji nebudeme moci hovořit, protože ho budeme moct chápat jako stálé TEĎ, jako homogenní celek. Toto vše má svoje řízení. Mluvil jsem o těch bytostech: hlubší bytost, ještě hlubší atd. Samozřejmě, že to má své řízení. Jenomže my, když řekneme „řízení“, tak zase myslíme postup. Ale TEĎ je statické.

Řekneme to tak: Budete mít knihu. Pokud bude ležet na stole, tak celý román v ní bude teď, stabilní, bude tam všechno. Vy ho nyní otevřete a budete číst. Dáte do toho postup a postupem budete chápat ten děj, který je vlastně v celku. Celý život, celý tento postup je v něčem, co je.

Můžete nyní namítnout: A co osud? Třeba ten váš. Vrátíme se zase do našeho života. Když říkáme, že je pevný, že se na něm nedá nic dělat, není to tak.

Když mluvíme o osudu, který sestává z jednotlivých událostí, které my prožíváme, z našich minut, hodin, dnů, desetiletí, mluvíme nebo myslíme jen v průřezu, ale musíme vědět, že každá vnitřní událost, má ještě další dimenze, takže celá osudovost je nejen ten průřez, ale je lepší, až nejlepší ve všech událostech a horší, až nejhorší ve všech událostech. Je z těch událostí sesazena a my v nich můžeme snižovat nebo zvyšovat, můžeme jít vlnovkou nebo ustálenou rovinou, vyšší nebo nižší. Pořád jdeme daným osudem.

Potom přejdeme do další osudové buňky, dalšího osudu, do takového, do jakého přejít máme, jak se vyvíjíme, jací jsme. Tam nás směřuje Zákon odrazu – karma.

Můžeme říct, že dosud šla bytost pasivním vývojem. Lidským životem začíná aktivní vývoj. V třetí fázi bude aktivní pasivita. Přitom ale i v aktivním vývoji má pasivita převahu. Dostaneme se někdy do rovnováhy?

U člověka zatím ne. Já jsem vám toto určil jako jednu celou výseč, kde začíná člověkem a pokračuje nadčlověk atd. Řekl jsem vám, že před člověkem byl pasivní vývoj a aktivní projev. Toto na člověka stále ještě doléhá. Člověk, který přijde z nižšího živočicha, má stále ještě pasivní vývoj a aktivní projev, jako měl živočich, jenomže už u něj začíná narůstat možnost aktivního vývoje a ta se zvětšuje a zvětšuje po dobu převtělování člověka v lidských vtěleních.

Takže člověk, který je už řekněme v třetí vývojové fázi, má už větší možnost používat aktivního vývoje, než měl člověk, který přišel do prvního lidského života z nižšího tvora. Aktivita se stále zvětšuje.

Zvětšuje se, ale oproti tomu danému je stále malá.

Ale je, zatímco u nižších živočichů ještě není. Tady je a začíná se zvětšovat. U nadčlověka, nadnadčlověka atd. sílí, roste a je stále větší a větší.

Samozřejmě, že Zákon odrazu se neruší. Ten existuje, jenom je dáván více-méně do klidu.

Aktivita se tedy zvětšuje. Vyrovná se v určitém stavu?

Až potom ve čtvrté fázi zůstává aktivní pasivita. Tam je rovnováha. To můžeme těžko pochopit. Je tu rovnováha a v ní tvor chápe víc a víc podstatu života, až ji pochopí plně.

Když jde kapka vody řekou do moře, tak se zase z toho moře vypaří. Nebude to tatáž kapka, ale kapka to bude, i když jiná.

Můžete vysvětlit stará náboženství, v kterých třeba Indové zbožňovali tele nebo mají symbol hada?

Já jiná náboženství neznám. Vnímám tak, jak to je, takže vám nemohu odpovědět.

Indové tvrdí, že symbol hada, který si kouše ocas, že je to symbol koloběhu, vtělený Šiva. Znamená to, že vysoká bytost se vrací znovu do koloběhu života?

Každá blecha, každá rostlina je v tom koloběhu. Když řeknu rostlina, myš, kočka, pes, opice, tak mluvím jen o některých dnech, které jsou za námi.

Když víme toto, tak víme, že všichni ti, kteří jsou za námi a kteří jednou budou nadčlověkem, jsou naši bratři a my spějeme k tomu, abychom byli kladnou složkou v Tvůrčím díle, tzn. pomáhali.

Když budeme mít např. mladšího bratra, ten nebude mít ještě rozum, nebude třeba umět ani mluvit, bude mít rok, dva, budete ho považovat za něco nižšího? Z toho může jednou být univerzitní profesor. Zatím je to dítě.

Tak i ten holub, myš, kráva, kočka mají stejnou cenu jako my. Jsou to naši mladší bratři, kteří budou jednou člověkem, a my půjdeme zase dál.

Masný průmysl by s tím nesouhlasil.

Nedivme se. Není to tak dávno, co masný průmysl, který jedl lidi, s tím taky nesouhlasil – kanibalové. Říkali: „A proč nemáme jíst druhého člověka, proč nemáme zabít svého nepřítele a sníst ho? Je to přeci stejné jako zvíře?“ A měli pravdu. Mrtvola jako mrtvola. To má stejnou biologickou hodnotu. Jestli někdo okusuje mrtvolu lidskou nebo nějakého jehněte či králíka, to je stejné. To je ale nižší myšlení.

Nebylo to tak vždycky. Lidé si na to zvykli kdysi dávno a teď už to považují za samozřejmé. Když přišli misionáři ke kanibalům, kteří považovali za samozřejmé, že mohou jíst i člověka, když mohou jíst kozu, zajíce či srnu, tak jim mohli jen říkat: „Ono je to takový… ono se to nemusí eklovat...“ Jiný důvod tam nebyl.

Kanibalismus dnes stále existuje, jenom ho z lidí rozšiřujeme na všechny ostatní nižší tvory.

Když budete mít mladšího bratra, nebude umět mluvit, počítat, nebude se projevovat jako vy, zabijete si ho k večeři, jenom proto, že je zatím nižší než vy?

Ostatní tvorové jsou taky nižší než my – zatím, ale jsou to naši bratři, a jestli jím mrtvolu takovou nebo takovou...?

Jezení mrtvol je nepřirozené, protože člověk je stvořen jako býložravec a má už být ve vyšším vývojovém stupni, kdy se nemá vracet k dravčímu způsobu života, ale má jít kupředu. To je všechno pravda, jenomže lidé to nemůžou pochopit. Ono je to jasné jen si to domyslet.

Tibetští běžci, kteří mají schopnost levitace, tvrdí, že tím, že mají jinou kvalitu stravy, umožňují jiným částem mozku lepší myšlení, lepší poznání, lepší funkce.

Neřekl bych lepší. Jiné. Tím, že člověk začal jíst maso, tím si začal více preferovat určitou část mozku, která ho nasměrovala na techniku. A teď mi řekněte, jestli je to vyšší nebo kvalitnější?

Dnes vše, co se v technice vynalézá, staví se bez výjimky proti člověku. Nenajdete nic z techniky, co by nestálo proti životu.

Muselo by to být vyvážené s duchovním, jenže člověk tím, že začal jíst maso, začal být více chytrý a méně intuitivní. A to je chyba.

A ti, co levitují, mají jakou potravu?

Vegetariánskou. Navíc jsou ještě omezeni jen na obilí, vločky apod.

Vegetariánů je spousta druhů. Člověk je stvořen jako sběrač plodů. Jí tedy i vejce. Jsou sekty, které nejí ani ty. Jsou jiné, které si vegetariánskou stravu upravují, zatímco jiné tutéž stravu jedí syrovou. V tom je velká variabilita. Základ je nejíst mrtvoly.

Podívejte, vývoj života bytosti jde tak: Nejprve zde byly bytosti, které dokázaly přijímat anorganickou hmotu. To jsou bytosti rostlinné. Z nich se oddělili dravci. Jedna rostlina požírala druhou. Teprve později tu byl živočich, který začal pojídat rostliny. Dravčí pud mu ale zůstal a vyvinul se živočich, který začal pojídat živočichy. Takže ze začátku tu byli býložravci, ale život se nesl převážně k dravčímu. Byli zde dravci. To je druhá etapa. Třetí etapa nastala, když dravci slábnou ve svém počtu a rozvíjejí se více býložravci. To je teď, naše etapa. Jdeme tedy od dravců k býložravcům. Ten, kdo se vrací k dravcům, jde zpátky.

Další etapa za býložravci jsou tvorové, kteří nepřijímají život ani rostlinný, ale berou si přímo. Takoví jedinci už mezi lidmi jsou (někteří lámové apod.). Přijímají už síly.

To je vývojová řada. V ní se mnoho živočichů ve své slabosti a nevědomosti vrací zpět. Třeba prase. To je taky býložravec, vrací se ale k dravcům a mimo býložraveckou stravu jí i mrtvoly živočichů. Takovým tvorům se nadává omnivor – všežravec. To je tedy stupeň zpátky.

Může být vyšší bytost, než je člověk, dravcem?

Ne. Dravci jsou nižší třída. Ti dokonalí, kteří přijdou, nebudou v zásadě dravci, ale může ještě převládat maloučko dravčího. Tak jako máme dnes mezi sebou ještě kanibaly, tak oni mohou mít mezi sebou ještě takové. Vývojově ale ne.

Na naší planetě máme tvory, kteří jsou živi převážně masem, např. Eskymáci. Nemají tam rostlinnou stravu a živí se převážně masem. Do Eskymáků se rodí převážně bytosti, které nemohly a nemohou pochopit, a tam sílí toto tak, že karma bude mít potom svoji vyšší účinnost je měnit.

Chtěl bych vědět o diagnostické síle.

Diagnostická síla je založena na pasivním přijímání. Takový člověk musí pěstovat pasivitu. Bývá to člověk z druhé vývojové oblasti – citové a citem zjišťuje chorobu. Kdežto léčitel, ten je aktivní – to je druhý pól. Ten bývá v třetí oblasti nebo v přechodu z druhé do třetí oblasti. V oblasti přechodu z druhé do třetí – to jsou magnetizéři. Tam je už aktivita. Kdyby léčitel pěstoval pasivitu, nebude z něj ryba ani rak. Aktivní schopnost je u člověka, který vysílá. Vysílač nebude nikdy dobrým přijímačem. Vždycky jsou dva – jeden je vysílač a jeden přijímač. Vysílač je aktivní, přijímač pasivní. Kdyby některý člověk chtěl být i vysílač i přijímač, tak to nebude k ničemu.

Aktivní je také hypnotizér, který může působit na psychickou složku.

Diagnostika je ale pasivní schopnost. Provádí se různým způsobem. Je to např. proutkářství nebo je to práce s kyvadýlkem a další. V léčitelství mohou zjišťovat choroby, nemohou ale aktivně léčit.

Když jsem mluvil o tom, že jsme měřili intenzitu záření vitální síly, tak jsme ji měřili jak u běžných lidí, tak u léčitelů. Těžko se dá ale rozlišit u člověka, který je vitálnější. Neznamená to ale, že ten, kdo je vitální nebo si zvýší svoji vitalitu jógickými nebo mystickými cvičeními, že má léčitelskou schopnost.

Dá se ta síla, kterou vstřebává dotyčný cvičením nějak využít k vlastním účelům?

Ten člověk fyzická nebo psychická cvičení potřebuje pro sebe. On tím naplňuje svůj tělesný silový systém.

Není to ale dostředivé?

Je to dostředivé, ale je to jeho systém. Máme ale takové samozvance, kteří jdou na léčitele jen proto, že cítí, že jsou nějak víc potentní k této síle. Zvýšili si ji třeba nějakým cvičením, např. jógickým, a myslí si, že už tu sílu mohou předávat. On třeba výsledky má, jenomže on dává ze svého tělesného systému. On se ochuzuje. Kompenzuje se zase dalším cvičením. Jenže ta síla proudí stále mu víc a víc a jednou přijde čas, kdy už nestačí to kompenzovat a pak dojde k narušení silového systému. U léčitele je to jiné. Má tuto schopnost mimo svůj tělesný systém. Síly jím proudí a on je musí převést. Ta všeobecná síla není léčebná. Všeobecná síla se převádí v těle léčitele a vychází jako léčebná. To je schopnost léčit. Léčitel má stálý průtok. On sice ztrácí ze svého tělesného systému, ale jen normálně, svojí aktivitou. On je unavený, ale jen ze své aktivity, protože jako léčitel používá také svoji aktivitu, ale ne v léčení. Léčitelská síla, kdyby ji měřili, je stále stejná. Já ale budu unavený ze své aktivity, ta síla přitom proudí stejně. Aktivita má jiný zdroj síly.

V každém tělesném systému se mění tato vitální síla do různých složek. Např. jedna odnož je nervová síla. Řeknu to jinak.

Člověk má svůj tělesný systém. Ten je organizovaný v těle v určitých centrech. Centra na sebe působí silokřivkami. To mluvím o celkovém těle. Mimo to každý orgán má svůj vlastní silový systém, který je podřízený celkovému tělesnému. To je orgánový silový systém. Mimo to je třetí stupeň – každá buňka má svůj silový systém, který je podřízený orgánovému systému, a ten tělesnému celkovému systému. Tak je organizovaný silový systém v těle.

Když se měří intenzita (je mnoho způsobů, např. fotografováním), obyčejně se měří tělesný silový systém a naměří se vitální síla. To ještě nic neříká.

Vitální síla může mít různé složení. Vitální silou může někdo levitovat, druhý má složení vitální síly jiné.

Vitální síla má různé složení a různou kvalitu. Kvalita se řídí kvalitou člověka, jeho myšlenkovým postojem k životu. Může to být zlý člověk, může být dobrý. Známe černé mágy a známe bílé mágy. To je potom kvalita. Některý člověk bude atlet a špičkový sportovec, jiný bude plavat a nebude třeba běhat, jiný bude skákat o tyči a nebude plavat – to jsou různé obory. V těch silách je velká pestrost.

Ta vitální síla je na bázi anorganické i organické?

Ta je organická. Liší se od anorganické (jako třeba elektřina či radiové záření), liší se velmi podstatně. Analogicky asi tak, jako se liší anorganická hmota od organické.

Přijímá léčitel i anorganické síly?

Ne. Ten přijímá všeobecnou vesmírnou sílu, ale není to ještě organické, ta se v něm přeměňuje, prochází v těle takovým uzlem, který působí jako transformátor.

Léčitel nepřijímá anorganickou sílu, ale směs – celkovou. Je zde vyzářená přímo síla vesmíru. Vesmírná síla se skládá z části organické a z části anorganické.

Může se člověk léčit i v horách a lesích?

On se nemůže léčit, on se může tonizovat (posilovat). Jsou silové choroby, které jsou na podkladě rozrušení nervových center. Vy se můžete naplňovat, ale ta choroba zůstává. Každopádně to ale přínos je. Dá se občerstvovat, tělo získává imunitu, ozdraví se.

Všechny podvědomé a vědomé síly získáváme dechem. Dech nemá jen funkci, že přijímáme kyslík, ale přivádí i energii. Tu přivádí i srst (u zvířat podsada pod srstí slouží k vyrovnávání teploty).

Vy přijímáte dechem?

Já mám stálý průtok, takže léčebné síly tak nepřijímám. Když jsem ale unaven, tak přijímám dechem a centry, přitom některými víc a některými méně.

Když jsme tehdy měřili vitální sílu, tak jsme měřili celkový stav. Nedalo se říct, že když měl někdo hodně, že je to léčitel nebo jestli může dělat levitaci (levitovat sebe nebo něco jiného) atp. To se takovým způsobem určit nedá.

Dnešní vědci nebo proutkaři mohou změřit jenom intenzitu. Kvalita se může jenom odhadovat podle toho, jaký člověk je. Léčitel třeba nesmí nikdy pít a kouřit. To je základ. Proč? To je narkomanie. Samozřejmě nesmí brát žádnou drogu, ale já mluvím hlavně o těch prvních. On by ovlivňoval svoje tělo, takže by síla, která jím prochází, byla zabarvená špatným tvarováním.

Léčitel dává přes své tělo, takže to tělo musí mít kvalitu.

Když budete mít rozsvícenou svíčku a tady ji postavíte, tak bude osvětlovat. Když ji dáte do lampičky, kde budou modrá skla, tak bude zase osvětlovat, ale světlo bude modré. Když budou červená skla, bude světlo červené, a když budou strakatá, tak to bude strakaté. To je logické. Tak je to i se silami. Kvalita léčitele tvoří kvalitu vydané síly.

Chtěl bych vědět něco o celibátu.

Co se týká celibátu, tak je vždy správný u těch, kteří pracují se silami. Proto taky dala církev celibát kněžím. Kněz dělá při mši magický obřad (žehná apod.), jenže o celibátu málo ví.

U žáků, kteří začínají léčit, je vyžadován celibát na kratší nebo delší dobu nebo na stálo. To je velice individuální. Jsou léčitelé, kteří jsou ženatí, mají děti a jsou to kvalitní léčitelé. Oni si svůj celibát drželi určitou dobu.

Celibát je složitá záležitost. Vy jste se ptali, jak nabírám síly, když jsem unaven. Hlavní bod, kterým se nabírají síly, je pohlaví – ať u žen, nebo u mužů.

Proč? Když se má rodit dítě, tak se sejde muž a žena a jejich síly dostanou v ten okamžik směr dolů a sejdou se, spojí se a působí na vytvoření plodu a na život vajíčka. To je vitální síla při reprodukci. Když je reprodukce dělána tak, aby žena neotěhotněla, stejně jdou síly dolů.

Léčitel se třeba oženil, má ženu, dítě. Sexuálně se vybíjí. Jenomže on už před tím získal schopnost, že sílu dovede převrátit, přetavit. Největší vrchol celibátu je ten, kdy se sejde kněz s kněžkou při pohlavním styku, a teď se můžete ptát, co je to celibát? A je! Oni se sejdou, ale jsou už tak vycvičení, že zvládnou svoji sílu, nepustí ji dolů, naopak. A to je hrozně velká síla. Kdo z dnešních lidí to dokáže? Být před branami a zůstat uvnitř. To ani Hannibal nedokázal.

To je zajímavé.

Ale je to logické. To je zvládnutí sexuální síly. Takže potom takový obřadník může mít ženu a může se vybíjet.

To ale musí zvládnout oba?

Nemusí oba. Ten, kdo to dokáže, tak to dokáže, kdo to nedokáže, tak nedokáže. Jsou manželské páry, on je léčitel a ona ne, nebo naopak.

Dá se říct, že vitální a mentální vývoj je v takové zdvojené spirále?

Nevím jak to myslíte, ale vitální a mentální vývoj jdou spolu a vitální nemusí jít tak rychle jako mentální. Tzn. mentální je nadřazen, ten určuje směr, rychlost, intenzitu vývoje vitálního.

Tvůrčí dílo vzniklo tím způsobem, že z Podstaty se oddělila část. Ta část shodná s Podstatou se rozdělila na dvě části. To jsou hmota a duch (či mens či psyché). Oddělila se i energie. Jeden proud prochází hmotou a druhý duchem. Tak tu máme anorganickou hmotu a anorganického ducha. Hmota se pak dělí na 4 a duch taky na 4. Přijde čas, kdy planeta nabyde takové podmínky, že se bude moci spojit hmota s duchem. Hmota anorganická a duch anorganický se dotknou a spojí, přičemž na straně hmoty vznikne organická hmota a na straně ducha organický duch. Tzn. organická hmota, která tvoří tělo, ovšem toho nejnižšího elementáru, a organický duch, jeho bytost, vznikne spojením a tam je teprve organická energie, protože ty dva proudy energie se spojují. Jde vývoj, bytost se stává stále složitější, mentální část táhne za sebou hmotu. Ta se stává složitější podle vlastností hmoty. Stává se složitější duch i hmota, tedy celá bytost, a máme tady svět vývojových bytostí, který můžeme sledovat. Bytost vypadá, jaká je, mění se podle složení kvality a mění se i v psychice.

A když se bytost cítí už jako „Vše, co je“?

To je už potom absolutní vědomí bytosti, které potom splývá s Podstatou.

Tvůrčí dílo je vlastně bytost?

V Tvůrčím díle existuje bytost. Celé Tvůrčí dílo je bytost a ta existuje stále. Podstata je věčná a nekonečná, Tvůrčí dílo má začátek a konec, ale pak musíme uvažovat, co je to ten začátek. Tam jsou tyto pojmy trochu jiné. Představme si třeba, jak myslí myš a jak je potom složité myšlení poslední bytosti, když člověk je asi uprostřed bytostného proudu.

Tvůrčí dílo má začátek a konec, jenže ten je asi takový, jako když řekneme, že člověk má začátek a konec. Mluvíme o člověku, který se rodí a umírá. To je omyl. Člověk nemá žádný začátek a konec. Zrovna takový začátek a konec musíme myslet za tím Tvůrčím dílem.

Přesně totéž je, jak jsem vysvětloval, v zrníčku písku. Mluvil jsem o tom, jak jsem šel dovnitř a jak jsem šel výš a výš těmi sférami. To je totéž. Život je jen  jeden, stále stejný. Jen my si to členíme. Vy jste taky jeden, ale sestáváte z mnoha buněk, každá ta buňka jste vy.

Takže pravdu pozná jenom „jeden“?

Když už je jeden – absolutní.

Jak to vypadá, když člověk umírá?

Naše bytost přechází ze života do života. Když člověk umírá, odpojuje se napřed mentální část, pak teprve vitální a zůstává jen hmota se svojí zákonitostí. Bytost odloží jen tělo a existuje dál. Má vědomí, má svoje vlastnosti a je. Nějaký čas žije v tom odhmotnění a potom se zase vtěluje do nového těla. Zase se vymění tělo a zase nějaký čas (individuální) trvá nevtělení a opět. Před vtělením přichází bytost do takového spánku a probouzí se v těle.

Když umírá, tak zase přichází do takového spánku a probouzí se mimo tělo. Když se rodí, přichází sem a tady ho vítá ta porodní bába a rodiče. Když umírá a přichází tam, tak ho zase řekněme obrazně vítá porodní bába a rodiče, ovšem trochu jinak.

V knize dr. Moodyho Život po smrti, kde jsou uváděny zážitky pacientů, kteří prošli klinickou smrtí, se mluví o tzv. Světelné bytosti, která k umírajícímu přichází.

Člověk, který umírá, se setkává s druhým, on ale ten jeho habitus, podobu, jeho charakteristiku špatně vnímá. Ta bytost mu pomáhá. Dodává sílu, jako tady dávají dítěti pít. Vše je analogické. Starají se o něj, než dítě vyleze z peřinky a začne běhat. Nemá oči, aby viděl, ale vidí, nemá mozek, aby myslel, ale myslí. Je to bytost, která žije bez těla.

Tak prožije mnoho životů a přijde do čtvrté oblasti, kdy zemře jako člověk, přichází tam a už se nepřipravuje na rození do lidského těla, ale do nového těla nadlidského.

Ve čtvrté fázi se už nerodí?

Ne, on se připravuje na rození do vyšší bytosti. Aby se mohl do té bytosti zrodit, tak musí tak vypadat vnitřně, složením musí být takový, aby odpovídal vyššímu tvoru.

Tam se mu potom rozvíjejí další vlastnosti. Stává se složitějším nebo jednodušším, podle toho, do které vývojové oblasti se rodí. Stává se tedy dokonalejším, jiným.

Rodí se do prvního života vyšší bytosti jako primitiv a zase tam postupuje životy k té čtvrté fázi. Opět se tam rozvíjí.

Říkal jsem, že bytost se stává složitější. To platí až k člověku. Bytost, která jde do vyšších tvorů, než je člověk, se stává jednodušší. Je to ten kruh. Člověk je uprostřed. Zatím šla bytost k složitosti, teď jde k jednoduchosti. Dokonalé jednoduchosti, kvalitativně lepší.