11. března 1981
Ta vyspělá forma nadčlověka teprve vznikne?
Vyspělá forma je, to je jen otázka času, kdy do ní dojdeme. Ona je v budoucnu. My hmotní lidé vnímáme minulost, přítomnost a budoucnost, ale ono to tak není. Člověk, který jde do nadčlověka, tak tam jde teď. To je jen pro nás ono „bude“. Ono všechno je.
U vnitřní bytosti je taky postup, nebo je už hotová?
Ano, to je postup.
Takže vnitřní bytost se zdokonaluje postupně?
Jako člověk. Vnitřní bytost, je ta bytost, která jde s námi od prvního zrodu do nějakého elementáru, bakterie a postupuje dál a dál po životech, přesně jako my lidé se narodíme a po dnech postupujeme a vyspíváme. Začneme chodit do školy, jdeme do obecné, procházíme třídy, jdeme potom do střední, pak třeba na vysokou atd.
Náš život jde po dnech. Život vnitřní bytosti je totéž, jenom čemu říkáme jeden den, tam je to jeden život. Rozumíte?
A teď vám ještě zamotám trochu hlavu. Vnitřní bytost, o které teď mluvíme, žije od svého prvotního zrodu a je vyšší a vyšší a jde ke své dokonalosti a to je jeden den její ještě vnitřnější bytosti. Život ještě vnitřnější bytosti je jedním dnem ještě vnitřnější bytosti. Rozumíte mi?
Představte si to tak: Hmota a duch je jedno a totéž. Vzpomínáte na to, když jsem vám říkal, jak jsem šel do zrnka písku a procházel hmotné sféry? Čili z této sféry, roviny, jsem šel do atomu druhé roviny a tam jsem šel do atomu další roviny a došel jsem sem k nám. Potom jsem šel obráceně. Šel jsem do této vyšší roviny a ještě vyšší a ještě a šel jsem zase takhle.
Čili život je kruh, který se ale musí myslet na všech stranách. Ten kruh je vlastně koule, ale ona nemá hranice. Není malá a není velká, protože jako není časový rozměr, tak není prostorový rozměr. Je to prostě koule.
Vzpomeňte si na to, jak jsem šel, tak i tak, a to přesně odpovídá bytosti či duchu, nebo jak tomu chcete říct, bytosti zdejší, která je člověk, vnitřní bytost člověka, vnitřní bytost vnitřní bytosti, ale je to úplně totéž.
Takže ono je to vlastně z té Jednoty takové štěpení. Neustále se to rozděluje.
Ne, tohleto mluvíme o Tvůrčím díle. To mluvíme ještě o pohybu. Ve vyšším pojetí není už ani ten pohyb. To je statické „Jsem“. To si těžko můžeme představit, poněvadž jsme v běhu vývoje. Ve skutečnosti vlastně žádný vývoj není. Říkáme vývoj proto, že něco procházíme, časově i prostorově. Jakmile získáme ale pojem bezčasovosti a bezprostorovosti, tak potom nic nebylo, nic nebude. Všechno je. Není žádný rozměr (metrický), je jen to, co je.
Když jsem tenkrát šel do atomu, viděl jsem tedy jádro atomu a kolem oběžnici. Na ni jsem šel. A teď bychom jako lidé mohli říct, že jsem byl tak a tak malý, že jsem se zmenšoval proti této sféře, ze které jsem vyšel. Ono to není pravda. Já jsem se tam cítil v tomto rozměru a oběžnici atomu, která je tak a tak malá, cítil jsem jako normální planetu. Jaký potom rozměr?
Potom jsem šel ještě do další sféry čili do atomu toho atomu. Jak jsem byl tedy velký? Zrovna tak, jako jsem teď, ne ale v pojetí této míry. V pojetí bezrozměrnosti.
Tohle těžko může člověk chápat, ale přeci jsme na tom o chloupek lépe než opice. Ta nemůže chápat věci, které my už chápat můžeme. A vidíte, v tom se liší ve stupni vývoje bytost. Ta opice bude jednou taky člověk, ale musí si prožít svoje opičí životy a jednou bude žít opičí život bez těla. Tam se bude dodělávat její psychická složka čili její bytost. Bude složitější, přijdou nové vlastnosti, takže se bude jednou rodit jako člověk. Nejprve jako primitivní a bude se rodit mnoho a mnoho životů. Půjde po tom žebříčku. Bude dokonalejší a dokonalejší člověk. Jak říkáme, bude duchovně vyspívat a jednou bude vyšší, nežli jsme my teď. Vždyť jsme kdysi také byli malí.
Tohle pochopení vede k tomu, že tak, jako my lidé v tomto specifickém životě chápeme novorozeně nebo malé dítě, větší dítě, chápeme ho jako svého bratra a víme, že to dítě, které dnes neumí počítat, může být jednou velkým matematikem, které dnes neumí číst, bude jednou třeba velkým vědcem. To je vývoj. Tak musíme vědět, že ten holub, slepice, husa, kravička, že budou jednou také na duchovní míře, na které jsme teď my. Jsou to tedy naši mladší bratři.
O tom dítěti jsme mysleli, když jsme se na to dívali z hlediska našeho tohoto specifického života. Zkuste se ale na to podívat z hlediska vyššího. Z hlediska vývoje. Takže to jsou naši mladší bratři a člověk jim má pomáhat tak, jako rodiče pomáhají dítěti.
Někdy může to dítě být starší než rodiče.
Vývojově ano. To může být. Vývojově vyspělejší se může zrodit vývojově nižšímu. Na tom nezáleží. Tady jde o to: Pravda je jenom taková, jaká je. Život je takový, jaký je. My jenom objevujeme do větší šířky zákony života a život jako takový. Někdo ho neobjevuje, někdo ho objevuje jenom úzce, někdo víc, někdo ještě víc. To je asi tak, jako když bude někdo v dolině a bude vidět pár metrů kolem sebe a když bude stoupat výš a výš, uvidí krajinu větší a větší a jednou se může dostat jako kosmonaut nahoru a uvidí zemi najednou před sebou.
Zase ale neuvidí detaily.
O těch už bude vědět.
V současném čase, který prožíváme, není třeba tolik opic, aby se převtělovalo hned tolik bytostí jako do lidí. Kde se ty bytosti berou?
Podívejte, každá tráva je bytost. Každý strom je bytost. Každá nižší bytost je bytost. Těch je velmi mnoho a duchovně nemusí jít člověk zrovna přes opici. To jen mluvíme o těle.
Co když jde duchovně přes kravičku? To je také býložravec. Nebo může jít přes srnku, jelena, sojku. Živočichů je na planetě spousta.
To může jít bytost do člověka přes jiné tvory?
Může jít přes jiné tvory.
Eskymáci tvrdí, že vrány stvořily svět. Myslím to tak, že někdo jde do člověka třeba přes vrány.
Přes vrány nemůže jít bytost do člověka. To je velmi nízký tvor. Musí to být přes vyššího tvora. Vždyť se podívejte někdy do očí takové antilopě nebo kravičce. Podívejte, jak Indové uctívají krávu, protože je to jeden z předků člověka.
Člověk může přijít jen přes býložravce, protože dravčí život je ještě velmi nízký. Vyšší život je býložravecký, ten nasazuje člověk. Potom jde ještě dál do vyššího života, než je býložravecký. To je ten, kdy už nepřijímá potravu přes hmotu, ale nabírá si ji přímo.
Takové vzorky už mezi lidmi jsou. Jsou lidé, kteří už nejedí, nepožívají potravu. Je jich málo, ale je to jenom takový vývojový vzorek, jak to je v budoucnu u nadlidí nebo nadnadlidí.
U tvorů např. neandrtálců, dochází k tomu, že se dál nevyvíjejí a přes ně jde další vývojová forma, do které se dostává vyšší bytost a jde dál. Mohl byste vysvětlit, proč některý vývojový druh zaostane a přitom se vnitřní bytost vyvíjí dál?
To nevadí, ten druh zaostane ve hmotné formě. Nevyvíjí se už dál hmotně, ale bytost dál jde.
To si musíme zřejmě představit tak, že bytostné vývojové druhy jsou jakoby na čáře a přes to protéká bytost. Forma se už nemusí zdokonalovat. Např. žralok žije ve své formě velmi dlouho. On je pro to prostředí dokonalý, jenom ta bytost, která je v něm, jde zase dál. Do formy pak vchází bytost nová.
Ano, nová bytost jde zase do žraloka.
Forma v momentální přírodě je už dokonalá pro ty svoje podmínky. Jen duch, co tím protéká získává nové vlastnosti.
Je vývoj hmoty a je vývoj ducha.
Když potom dojde ta bytost z nižšího tvora do člověka, ta forma zanikne?
Nezanikne, stará forma zůstává a do ní se rodí další bytost.
Vem si to tak, že vývojové druhy tady pořád jsou. Jsou tady i nejnižší i nejvyšší. Pořád existují a pořád vznikají.
My jsme spoutáni časem.
My sledujeme jen ty, nad kterými jsme.
Jednou ale může přijít vyšší tvor a budeme koukat pro změnu nahoru nad sebe.
A my jednou budeme zase tvorové, kteří se na lidi budou dívat tak, jako se dnes dívá člověk na opici. Vždyť je vývoj, pořád se jde dopředu.
Podívejte, chlapci, to je jako řeka, která teče. Kapička z moře se vypaří a jde nad pevninu, kde se srazí, spadne a pramení. Teď teče, ale za ní teče další a další a je to nepřetržitý tok. Je to malá říčka, velká řeka, veletok. Pořád je to ale z kapek a pořád to jde.
Dnes jde jedna kapka tadyhle kolem vrby a směřuje k olši a od olše směřuje k nějakému balvanu a tohleto mine. Pro ni je to teď. Ona odešla od vrby a jde k olši. Vrba je pro ni minulost. Kolem vrby jde ale už další kapka a za ní další a další.
Nic nebylo, nic nebude.
Takže člověk, který dnes bude odpovídat svojí karmou nějaké osudovosti ve starém Egyptě, kterému říkáme dávná minulost, tak se tam možná zrodí. Z roku 1981 půjde do letopočtu před Kristem.
Vždyť co na tom? To všechno je. Řeka teče. To, že tyto kapky jdou dál, neznamená, že za nimi nic není. Je stálý koloběh.
Mluvili jsme o tom, že člověk má možnost zničit planetu. Dejme tomu, že by se to stalo. Potom by se ale musel rodit jen do minulosti, protože budoucnost pro něj přece neexistuje?
Je i budoucnost. Počítejte ještě s další dimenzí. Jestliže by člověk např. zničil tuto planetu, tak je to jen v této rovině.
Vzpomeňte si, co jsem vám říkal o osudech. Je možné nadzvednout, zlepšit a přejít. Čili v budoucnu jsou všechny formy.
Myslel jsem, že ty dimenze jsou propojeny?
Ano, jenomže dimenze nejsou jenom takhle, ale jsou i takhle a průtok není rovinou, ale někdy jde nahoru a někdy dolů.
Napadlo mě, že by tento svět mohl být zničen, ale jenom v této rovině. To znamená, že v jiné rovině by existoval dál, takže někteří by to přešli a někteří by žili v tom nižším světě?
Tento svět by například zanikl – atomem – pro nás. Dobře. Je tedy ale jistota, že v další dimenzi svět pokračuje. V této rovině je zničen a v jiné rovině pokračuje.
Takže kdyby svět zanikl, třeba by se stal jen párou a my také, to by byly naše těla, tak my bychom se mohli rodit o ten stupeň výš, kde svět nezanikl, ale byl jen hodně poškozen. Pokud bychom měli hodně těžkou karmu, šli bychom do toho hodně poškozeného. Nebo bychom se mohli rodit do minula anebo do budoucna, kde ten svět by se zase už vyrovnal.
U toho ducha by se to dalo ještě představit, ale u hmoty už je to horší, uvědomit si, že ty dimenze jsou také hmotné.
Buďte rádi, že si z toho můžete uvědomit o hodně víc než opice. Až budete výš než člověk, až budete nadlidmi, tak si budete moct uvědomit to ještě daleko lépe a další věci. Rozumíte? Všechno je poměrné.
Vědci zjišťují, kolik jen v naší soustavě je možností života, kolik planet má stejné podmínky jako Země, že je to asi 10 000...
Slyšel jsem, že milióny...
To se nedá vyčíslit.
...jelikož myšlenková energie, ten bytostný slepenec, se může pohybovat ve vesmíru a nedá se říct, že je omezen. Proč by se nemohli přerozovat lidé třeba na jiné planety?
Jednak tak, a potom když by se např. rozložila naše Země na atomy, tak se můžeme rodit na ty atomy. Tam je taky život.
Taky se tam dá, ano?
Taky je tam život.
Takže to je ta jiná dimenze?
Je to jenom jiná dimenze.
Těch možností je tedy hodně?
Vždycky počítejte s tím, že my lidé jsme spoutáni časem a prostorem. Z toho se musíme při našem myšlení vymanit. Potom můžeme myslet dál a do větších šíří a hloubek, jestli tomu tak chceme říkat. A do větších časů, které stejně nejsou, ale můžeme tomu tak říkat.
Takže ten vtip, ve kterém je pointa, že náš vesmír je atomem v uchu krávy, je vlastně pravdou.
A co myslíte? Podívejte se na náš vesmír. Vždyť my jsme jen nějaká molekula té galaxie a hvězd, kolem nás, to jsou atomy, které mají své oběžnice, jako každý jiný atom ve hmotě. Čím se liší tento atom v této hmotě stolu od našeho vesmíru? Vůbec ne.
Vědci říkají, když si vezmeme ta měřítka, že na tu hustotu je ten vesmír ještě hustý oproti hmotě kolem nás, třeba tady toho stolu. Na silové a hmotné souřadnice je tato hmota řidší.
Oni naši vědci myslí také jenom v okruhu naší planety, víte?
To už je taky taková přirozenost.
Jistě, patří to k lidskému životu. Jsme lidé, a tudíž myslíme jen lidsky.
Pořád je pravda, jak říkali ve středověku, kdy vládl geocentrický názor, že Země je středem vesmíru. Ano, toho našeho.
Když to tak chceme.
Má člověk schopnost osvobodit se psychicky od svého těla a porozhlédnout se tak trochu po tom vesmíru?
No tak, když jsem to já, malý český člověk, nemůžu říct dokázal, mně to bylo uděláno… nějak, kvůli výuce, to mě pan učitel takhle vedl do atomu… tak když já, tak myslím, že každý jiný, ne?
Takže jde o schopnost člověka?
No tak to je taková záležitost… Podívejte se, když budete vyspívat ve svém myšlení dál a dál, tak se
dostanete dál. O víc nejde.
Mluví se o duchovních lidech, kteří jdou duchovně výš. Víte, nejdřív musí mít člověk kritičnost, aby se vyznal v tom, co tady je k dispozici, co bylo kdy řečeno a co bylo zatajeno. Co bylo překrouceno atd. A když to zvládne, tak může potom myslet zase dál za hranici těch církví a učení, které tady zůstaly. Ne, které byly dány, ony byly dány velké nauky, ale nebyly lidmi zachyceny.
Co byste chtěli dál?
Existuje i kolektivní osud?
Mají ho rody i národy a osud se pak plní. Může být lepší nebo těžší. Tak jak si ho může zlepšit člověk, tak si ho může zlepšit i zhoršit národ.
Události v těch dimenzích jsou stejné, akorát jsou lepší nebo horší?
Není to třeba tak zlé, jak by to mělo být, nebo je to horší, než by to mohlo být.
Minule jste tady mluvili o meditačních cvičeních a slyšel jsem, že jste je neschvaloval?
Ne, že bych je neschvaloval, ale musíme si ujasnit, o co jde a jak to dělat.
Já jsem vám minule rozuměl tak, že tím cvičením se podporuje dostředivost?
Většinou ano. Většinou to člověk dělá proto, že chce jít dál. To je egocentrické: „Já chci vyspívat.“ Je to v pořádku, pokud je to vyváženo druhým pólem: „Já chci dělat pro druhé.“
Tedy: „Já chci dělat pro sebe, ale taky já chci dělat pro druhé.“ To jsou dva póly, které musí být v rovnováze. Proto má člověk nejdříve vědět. Má jít za filosofií, aby natolik vyspěl a natolik pochopil, aby to, co dělá, se dostalo už do jeho formy dobré.
Když bude dělat jakékoli disciplíny člověk primitivní nebo ještě málo vyspělý, tak se všechny budou zvrtávat na jeho dostředivost.
Co myslíte, jak vzniká temná cesta, třeba černá magie?
Je to dáno už těmi předpoklady člověka, jak dokáže, pokud síly nabírá, je využívat. Jestli odstředivě nebo dostředivě.
Jak je pochopí, podle toho je také užívá.
Ale samotné cvičení vede člověka přece k pochopení rovnováhy?
Dej pánbůh, aby to tak bylo. Já pokud vím, tak většina lidí něco dělá jenom pro sebe, a dokonce máte takové zasvěcence, kteří dělají něco proto, aby se nerodili. O čem to nechtějí rozhodovat?
Takže je rozdíl mezi tím, když zasvěcenec něco dělá pro to, aby se nerodil, a tím, když se snaží zbavit co nejvíce karmických závazků proto, aby mohl nějak pomáhat?
Ano. Pokud je odstředivost a dostředivost v rovnováze, tak je to v pořádku. To málokdy najdem.
Proto má také veškeré cviky jógické, mystické a další dělat ten, kdo už pochopil, a ne ten, kdo ještě nic neví a jenom slyší, že se to má tak dělat, a dělá to. Potom to vede úplně někam jinam.
Může být rychlé auto a můžete s ním jet na sever nebo na jih, na východ, na západ. To je podle vaší vůle. A můžete s ním jet taky proti stromu a zabít se. A ještě poškodit strom, který za nic nemůže.
Silným pramenem nevědomosti je vědomí, které je přirozené všemu životu, a sice že každý cítí oddělenost „já jsem“. Cítí své individuální já, a pak zvlášť okolní svět. Znakem vyšších bytostí je, že čím jsou vyspělejší, tím cítí já širší.
To je vlastnost, která je teprve u člověka. U nižších, než je člověk, ještě není. Jestli si vzpomínáte, jak jsem vám maloval cestu bytosti, tak člověk je teprve uprostřed. Tam může teprve pochopit svoje, kde první stupeň je bratrství se vším – všichni nižší tvorové jsou moji mladší bratři, protože jsou mladší ve vývoji, jdou za mnou…
Když se narodí dítě, vnímá svět úplně jinak. Ono bere např. prs matky při kojení jako součást sebe. Třeba to zvíře také necítí oddělenost, ale cítí se jako součást přírody?
Ba ne. Tam je spíš ta vlastnost oddělená. Jednota s přírodou je u něj spíše pasivní a první se projevuje u člověka. Člověk je ovšem teprve prvním tvorem v předělu, který začíná třetí vývojovou skupinu, a tudíž ještě není v tomto dokonalý. Jen ti dokonalejší lidé, kteří už mají promyšlený život do určité hloubky, cítí bratrství se vším, ale to je jenom první stupeň, jak jsem říkal.
Druhý stupeň – není to jen bratrství, ale jsem to já. To je už vyšší stupeň.
Ale kdyby tak alespoň polovina lidstva došla k tomu prvnímu stupni, tak by byl na světě ráj. O tom druhém nemluvím. To je už potom záležitost vyššího myšlení a vyššího pochopení!
Musí to být záležitost pochopení. Pokud by to byla záležitost jenom myšlení, pak by to mohla být jen víra. A člověk nemůže jen věřit. Musí to mít nějakým způsobem prokázáno. Musí k tomu nějak dojít.
Duchovní cvičení tedy mohou prohlubovat onu sounáležitost, ale také nemusí.
Také nemusí. Proto říkám, že duchovní cvičení má dělat už člověk, který vyspěl. Tam, kde ví, jak na to a co s tím.
Když v Indii do takového vyššího kláštera (protože jsou tam také sekty) přijde člověk, který má dělat nějakou jógu, tak k ní není také hned připuštěn. Nejprve prodělává filosofii. Až teprve pochopí a změní se, tak potom se může naplňovat.
Mohl byste nám říci něco o stravě pro vyspělejší lidi?
Člověk je stvořen jako býložravec. To je beze sporu. Máme býložravecké zuby – to je charakteristický znak býložravce. Nemáme zuby dravčí. Nejsme přizpůsobeni na dravčí stravu, ale výhradně na býložraveckou.
Kdysi v dávné minulosti, když zde byli prvotní lidé, nebyli ještě vyspělí, ti vzali kyj a začali zabíjet. Byl to atavismus, který sahal ještě dozadu, do jejich dravčích životů, kdysi prožívaných. Bylo to také pravděpodobně z kultovních důvodů. Věřili, že když vezmou mozek druhého tvora, že si posílí svůj, když sní sval, že posílí svoje svaly atd.
Ten primitivní člověk udělal tuhle chybu a ta nebyla vymazána, ale táhne se v lidských dějinách s člověkem dál a dál až do dnešních dob.
Člověk je bezesporu stvořen jako býložravec, to znamená, že jeho tělo si předělává ve své „chemické fabrice“ rostlinné bílkoviny na živočišné. Tuto možnost člověk oslaboval. Dnes ji má trochu slabší, ale ani ty věky, které šly a kdy člověk jedl maso, ani tyto dlouhé věky omylu nedokázaly vymazat jeho schopnost přeměňování bílkovin rostlinných na živočišné. Jenom je trochu oslabena.
Člověk, který se zřekne masa, ovšem z těch důvodů, že ví a zná, velmi rychle zrenovuje, zadaptuje tuto svoji schopnost, která je mu přirozenou.
Člověk, který přestane jíst maso, musí nasadit více mléka, tvarohu, sýrů, vajec, z počátku, a potom pomaloučku to už může snižovat a odbourávat a může přejít jenom na stravu: mléko, máslo, vejce (poněvadž toto není z mrtvol – to není zabíjení), samozřejmě zeleninu a ovoce.
Může se obejít úplně bez živočišných produktů?
Může. Bude-li požívat jenom zeleninu a ovoce, tak mu to stačí.
Jenomže ta zelenina je dnes trochu podivná, je plná chemie, a tudíž degenerovaná.
Právě že my jsme zakleti v takovém celku, kde to není dostupné, tak požíváme dál ještě vejce, protože tu neničíme projevený život – to je semeno – můžeme tedy dál požívat ještě vejce, mléko, máslo, tvaroh, sýry. Rozhodně ale ne mrtvoly!!!
A musí mít člověk teplou stravu? Dle lékařů působí studená na žaludek prý neblaze.
Vůbec ne! Trvalo velmi velmi dlouho ve vývoji člověka, než poznal oheň a začal s ním ovlivňovat svoji stravu.
Naopak, jestli člověk ovlivňuje svoji stravu ohněm bez přidání vody, tzn. smaží, peče, udí atd., tak stravu poškozuje natolik, že mu velmi škodí. To je nejsilnější kancerogen, který vyvolává rakovinu.
Dnes je to velmi rozšířený.
Rakoviny se teď množí.
To je následkem toho smažení apod.?
Ano, to je rozšířeno velmi. Za života našich rodičů, babiček, tam se tolik nesmažilo, hlavně se nejedlo tolik uzenin, nekouřilo se, nepožíval se tolik alkohol (to sice kancerogen není, ale zase zeslabuje, takže člověk je méně odolný, méně se s tím vyrovnává). Nějakou dobu se tělo s kancerogeny vyrovnává, ale jednou podlehne. Jednou se to zlomí a nastává rakovina, a ta už se pak těžko léčí. Lékařsky vůbec ne.
Dnes jsou už ale škodlivé látky i v prostoru, který je tak zamořený, že i člověk, který se vyhýbá zhoubným poživatinám a látkám, neprchne před nimi docela.
No ano. Jestliže nebudeme přijímat kancerogeny potravou, tak je alespoň tady dýcháme ve výfukových plynech. Přeci jich ale přijímáme méně, než člověk, který ještě mimo to kancerogeny jí anebo kouří. Kuřáci jsou na tom velmi ošklivě. To je velmi silný kancerogen.
Takže rostlinná strava je pro člověka přirozená. Pro člověka, jakožto normální vývojový druh.
V našem čase jsou tři druhy přijímání potravy:
1. nejprimitivnější – přijímání anorganické potravy, které provádí rostlina. Nikdo jiný nemůže požívat anorganickou stravu.
2. stupeň – jeden požírá druhého.
3. stupeň – býložravecký, tvor už jí jenom rostlinnou stravu.
Rostliny jsou také živočichové, ale mají pasivní život, čili necítí tolik jako živočichové, kteří mají aktivní životní projev.
4. stupeň – nepřijímání už této potravy, ale přímé nabírání sil, různých druhů vesmírné energie.
Ta se přeměňuje na organickou energii.
U toho vývoj končí?
Tam je uzavřený kruh. U toho to nekončí. Ještě je čtvrté období vývoje.
Podívejte, člověk začíná třetí vývojové období, a to už dávno před ním je býložravecký typ. Na přechodu z třetí do čtvrté oblasti je nepřijímání potravin vůbec. Je nabírání sil.
Ke konci čtvrtého období, tam to už vypadá jinak. Už je to dokonalejší. Tam ale naše myšlenky nestačí. To je daleko před námi. Je to asi tak, jako by žížala uvažovala o životě opice.
Můžeme to poznání zažít podvědomě?
Podvědomě ano. Částečně. Tak, jak ten člověk vyspívá. Do určité míry on může jít, dále ne.
To podvědomí má ale v sobě zafixované zkušenosti z minulých životů, z budoucnosti nemůže?
To je pravda, jenže když už je člověk vyspělý, tak může nahlédávat do budoucna. To je na základě vyššího vědomí.
Podvědomí a nadvědomí je spojeno v kruhu.
Přijde na to, čemu budeme říkat podvědomí a čemu nadvědomí.
Vědomí vnitřní bytosti je pro nás podvědomí?
Vědomí je toto naše vědomí. Vědomí nižší bytosti, tomu můžeme říkat podvědomí nebo nadvědomí.
V přednáškách jste použil ale termín podvědomí jako vědomí vnitřní bytosti?
Když budeme tedy důsledně dodržovat tyto termíny, tak nadvědomí je vědomí Podstaty. Ale o tom my nemůžeme mluvit a uvažovat, takže v běžné náboženské terminologii vám splývá podvědomí s nadvědomím.
Jak to rozdělit? Jsme ještě malí na to, abychom pochopili to, čemu tam říkám nadvědomí. A říkat tomu podvědomí? To také není docela správné. Je to sice pod našim vědomím, ale co když si to obrátíme a dáme to nad naše vědomí. Vždyť dimenze nerozhodují, to jsou jen slova.
To vědomí není nikdy tak kór inteligentní.
Je jenom lidské. Ale podvědomí, myslím vědomí vnitřní bytosti, to – více nebo méně podle vyspělosti člověka – se mu projevuje intuitivně, citem.
Takže jde-li člověk k tomu podvědomí vnitřní bytosti, jde zároveň k podvědomí Podstaty.
K nadvědomí, ano.
Takže jde-li člověk k tomu podvědomí vnitřní bytosti, jde zároveň k podvědomí Podstaty.
K nadvědomí, ano.
Takže jde-li člověk k tomu podvědomí vnitřní bytosti, jde zároveň k podvědomí Podstaty.
K nadvědomí, ano.
To je dolů, ale zároveň i nahoru.
Protože není dolů a není nahoru. Člověk jde. Vlastně neříkejme člověk, ale bytost, poněvadž my mluvíme o člověku, protože jsme momentálně lidmi! To není tak moc.
Ta vnitřní bytost je ryze mentálně vitální?
Ano. Ale u té ještě vnitřnější bytosti a ještě vnitřnější je to taky, protože to jde do kruhu. Rozumíte?
Vzpomeňte si, co jsem říkal před chvílí o tom, jak jsem šel do toho písku. To bylo hmotné. Hmotný rozměr, hmotný čas. Teď je přesně totéž v duchovním. Bytost, vnitřní bytost, moje bytost, život mojí bytosti, život celé vnitřní bytosti je jedním dnem ještě vnitřnější bytosti a tak to jde dál, až to zase přijde sem, a chceteli, můžete to obrátit. Není rozměr.
Když klade člověk otázku, tak ji klade ale do toho rozměru.
Jistě, my jsme lidé, proto musíme používat těchhle příměrů.
Když jsem měl být učen o bezrozměrnosti a bezčasovosti, tak jsem to nemohl pochopit bez toho, že jsem vyšel z těla a prožíval jsem to. Když jsem byl mimo tělo, tak jsem tomu rozuměl stoprocentně. A mohu vám říct, že když jsem se vracel do těla, tak už to stoprocentní mizelo. Dneska to vím a znám, ale nemohu říci, že to chápu tak, jako když jsem byl mimo, poněvadž mozek na to nestačí. Jen si to promyslete.
Mozek tyhle věci vždy škatulkuje.
To je vývojová věc. Jsme jenom lidé. Jen malí lidé se domnívají, že člověk je něco velkého. „Bůh stvořil člověka k obrazu svému“ a už člověk, který nemohl pochopit, si představoval vzhledem k tomuto učení toho pána Boha jako člověka. A pravděpodobně to rčení řekl ten, kdo nemohl ještě myslet do větší hloubky, takže došel jenom k člověku.
Mě když se někdo zeptá, jestli věřím v Boha, tak mu řeknu: „Kdepak, já o něm vím a to je víc.“ Ale nepředstavuji si ho jako bytost. To by bylo málo.
Židi zakazovali něco takového zobrazovat.
Jenomže to nepochopili. Ten zákaz platí i na zobrazování si v myšlence. Jim bylo řečeno: „Bůh jako Podstata, to není člověk, nesmíte si ho představovat jako člověka!“ A oni už to nepochopili, tak si řekli: „Nesmíme ho malovat atd.“ Pochopili to jen povrchně.
Ježíš ale říkal: Vy bohové jste.
Vždyť je to pravda. Všichni ti tvorové nejsou jenom moji bratři, to jsem Já. A teď je otázka: KDO JSEM JÁ?
Čili JÁ JSEM BŮH. Ne ale to já, které tady sedí a mluví, ale to já široké, v tom pojmu.
Dnes jsem vám říkal, že to jsou ty dva stupně, kdy pochopím bratrství se vším – to je ten první stupeň ještě v Tvůrčím díle. Nejen ale bratrství: VŠE JSEM JÁ. Nesmím si ale myslet já – tato bytost. Já, které obsahuje toto vše. A to je to nadvědomí, budeme-li tomu tak říkat.
Jak se na to koncentrovat?
Pochopit. Nejdřív se snažit pochopit. Když pochopíte, tak zažíváte. A vždycky mít svoji kritičnost. Nedat se zlákat tím, kdo vám co řekne.
Říkal jsem vám: „Nevěřte ani mně, co vám říkám!“ To by bylo málo. Musíte to pochopit. Všechno je jasné, jenom člověk k tomu jasnému nemůže někdy dojít. Pravda je jenom jedna. Je jeden zákon, jedna zákonitost.
Tak jak jsme mluvili o hmotě, kdy jsem šel do atomu atd., přesně totéž je v duchu, protože zákon platí jak pro hmotu, tak pro ducha. Proč? Protože nakonec není hmota a není duch.
Vzpomeňte, jak jsme začínali: Z Podstaty vzešla síla, která se rozdělila na hmotné zákony a duchovní zákony. My teď vnímáme tuto dvojnost – hmotu a ducha. Ale ono je to stejné, jen obrácené svým pólem. Jedno jde tak a jedno tak.
To obrácení, to je jen v naší mysli, to není skutečné?
Jistěže ne. To je jen proto, abychom to pochopili.
Jednou přišel čas, kdy naše planeta dostoupila určitého stupně chladu, že se zde mohl vytvořit takový život, jaký známe. Život je všude. Jednou tedy došlo k tomu, že se hmota a duch propojily, ale nespojily se dohromady. To by zase byla Podstata. Ony se prošly. Hmota zůstala hmotou a duch duchem. Nemohly se spojit, musely zůstat každý svým zákonem, svojí podstatou. To je znak toho rovnoramenného kříže. Hmota – jedno rameno, duch – druhé rameno. Nespojily se, ale prostoupily. Tak vznikl první organický život. Ten se jen stává složitější. Jednotky organického života se stávají složitější. Tomu my říkáme bytostný nebo organický vývoj.
Jinak je hmota a duch totéž, jeden a tentýž zákon. Když pochopíme zákonitost života, veškerou – bezčasovost, bezrozměrnost, hmota a duch, jejich totožnost atd. – tak se nám otevírá pochopení života. O to vlastně jde. Kdybychom se scházeli jenom k povídání a vy jste tomu věřili nebo nevěřili, tak se nic neděje.
To je právě krásný, že vy ve své filosofii ukazujete na jednotu všeho, jak hmoty a ducha a vůbec všech vesmírných sfér, a že se to dnes dokazuje už i vědecky. Např. to, že hmota a duch se prostupují, lidé např. jedou v tramvaji a všechny aury se mísí, myšlenky se mísí, že vlastně neexistuje oddělená část.
To je působení vlivové, kdy jeden člověk působí svým vlivem na druhého, aniž by si to uvědomoval. A není to jen lidské působení. Jdete do lesa, kde jsou staré stromy. Ty zase působí na vás a vy působíte na ten strom.
Každá bytost, ať už rostlinná nebo živočich vyzařuje. Tento vliv ovlivňuje druhé. Ovlivňuje jak hmotu, tak myšlenky, čili působí jak energeticky, tak duchovně – mentálně.
Slyšel jsem, že existuje dokonce nějaká tajná společnost, která vyzařuje „mírové vibrace“ na zemi.
To jsou myšlenkové vlivy. Myslím, že v Tibetě to dělali lámové, tak že se sešli a spojili své myšlenky. Tím dostává myšlenka sílu, takže ovlivňuje stále větší a větší prostor nebo ovlivňuje to místo, kam je vysílaná.
To je schopnost takto působit u každého člověka?
To má i rostlina. Je to prostě bytostná schopnost. Je to schopnost života.
Jeden známý měl kytku a ta mu za den uvadla, donesl druhou kytku, čerstvou a dal je k sobě. První kytka úplně zregenerovala pod tím vlivem, rozkvetla a nakonec vydržela dýl než první.
To je interakce mezi kytkami. Když ale přijdete do lesa, tam máte rostliny, stromy, a když si dáte pozor, cítíte vliv těch stromů. Rozhodně je jiný, nežli je třeba vliv lidí anebo jiné vlivy.
Myšlenkové vlivy jsou vysílány do prostoru stále. Když se někde něco ošklivého připravuje na lidi, tak se vysílají špatné myšlenky a citlivci to cítí. Nevědí, co se děje, ale cítí působení. Říkáme: Jsou špatné vlivy. Teď např. jsou špatné. Jsme jak ryby v kalné vodě. Nemůžeme z toho pryč. To jsou myšlenkové psychické vlivy.
Mohou být také vlivy geomagnetické. Někde je zemětřesení. Lidé to cítí.
Jsou různé vlivy – geofyzikální, živočišné atd. – a my jim více-méně podléháme.
Jednou jsme mluvili o tom, že ti největší zasvěcenci se vyhýbali vlivům a šli jen za těmi anorganickými na poušť nebo do hor.
Ano, to bylo z toho důvodu, aby nebyli rušeni ve své meditaci. Aby ani ten dobrý vliv rostlinný tam nebyl. Proto nešli do hustých pralesů, ale radši do hor nebo pouště, kde ten vliv není už skoro žádný. Aby byli v prostředí bezvlivovém, aby sami mohli nerušeně meditovat.
Aby ty bytostné vlivy byly maximálně omezeny?
Aby byly co možno nejvíc anulovány. To je vlastně smysl toho, proč chodili do vysokých hor např. Himálají nebo do pouště.
Ony už ty hory mají takový vliv, člověk se tam cítí přece jen líp.
Protože tam už máte vlivy jen rostlinné, a to ještě málo.
Takže jsou tam asi silné geomagnetické vlivy?
To snad ani ne, ale je tam vůbec málo vlivů a člověk se z nich vymaňuje, třeba i z dobrých.
Je to tedy takové uvolnění.
Staří Germáni vynášeli nemocné lidi na kopce a de facto je tím uzdravovali.
To je jeden způsob.
Takže když člověk cítí na horách dobrý vliv, tak to vlastně ani žádný vliv není?
Ale jo, je to vliv.
Je to přeci ten nedostatek vlivů?
Je rozdíl, jestli je člověk v lijáku nebo v mžení nebo jenom v mlze.
Já jsem to sám prožil, a sice v jednom mém vidění, když jsem kdysi v padesátých letech myslel, že půjdu mezi lidi a budu mluvit. Bylo mi to ukázáno tak:
Byl jsem na takové pasece a tam byl přístřešek, snad pro zvěř. Byla to taková stěna a měla převislou střechu. Začalo pršet a lilo. Pochopitelně jsem se schoval. A bylo mi řečeno: „Až přestane pršet, tak zase půjdeš ven.“ Je to jasné? „Teď tam nechoď, teď by jsi zmoknul.“
Takže je naděje, že přeci jen přestane pršet.
Objeví se duha a bude to dobrý. Všechno má svůj začátek, zrání a konec.
Člověk má vnitřní orgány – žaludek, játra, slezinu, ledviny apod. To jsou nějaké hmotné analogie k psychickým kódům?
A víte, že máte pravdu?! Každá bytost vyspívá. Nejprimitivnější bytosti jsou jednoduché. Čím je bytost duchovně složitější, tím je také složitější její tělo. Člověk je už bytost velmi složitá a takové je i jeho tělo a nejen tělo jakožto celková forma.
Všichni máme lidské tělo. Jsme utvářeni jako lidé a přeci se mezi sebou lišíme určitou vizáží. Někdo má oči víc stranou, někdo je má užší, někdo má větší nos, má bradu takovou, jiný makovou, ruce, nohy, lišíme se zkrátka vizáží. Je to tím, že naše lidská vývojová vyspělost nám dává určitou lidskou formu a my svým vyspíváním, laděním svých vlastností tuto formu jen modelujeme.
Např. existuje vědní obor, kterému se říká typologie nebo frenologie. Podle toho, jak člověk vypadá, dá se soudit zpětně na jeho povahové rysy. To znáte. A obráceně – povahové rysy vytvořily hmotné rysy, a to nejen na povrchu, ale i uvnitř.
Jako lidé máme všichni stejné vnitřnosti a máme je uspořádány lidsky. Opice má ty vnitřností také, ale nemá je tak formovány a tak uspořádány.
Tak jak se bytost vyvíjí, tak je složitější. První bytost byla koule – jednoduchá buňka. A co vše se z té buňky stalo? Jak se vyvinula? Jak je dnes člověk buněčně složitý?
Podle tvaru toho vnitřního orgánu by se dalo tedy poznat, jak je onen orgán vyspělý?
Snad by se tedy dalo soudit na povahu, protože přeci jen ty orgány mají trochu jiné rysy.
Podle složitosti mozkových závitů se ale soudit dá.
To je zas něco jiného. Dá se usuzovat také podle čar na rukou, myslím, že se tomu říká chiromantie. Znaků, kde se člověk jakožto duchovní bytost projevuje do své hmotné bytosti, těch je víc.
Jaké vlastnosti působí na určité orgány?
Když bude někdo závistivý a bude mít tu vlastnost silnou, tak se mu projeví zase na orgánech, třeba na slezině, žlučníku atd. Detailně nevím. Já jsem se tím nezabýval, ale pravda to je. Strach působí třeba na ledviny – na stažení cévek, úzkost na plíce.
Byl tu nějaký dr. Bezděk, který to rozpracovával. Já jsem si to někdy někam poznamenal, ale jelikož to není tak důležité, tak jsem to opomenul. Znám to globálně, že to tak je, ale detailně jsem se tím nezabýval.
Hádat z ruky nám nebudete ? (smích)
Nebudu, to neumím.
Astrologie se taky zabývá vnitřními orgány.
Zase ve vztahu k makrokosmu. Tomu prvnímu se říká mikrokosmos.
Číňané mají tyto věci velice rozpracované.
Tím se jen otypovává člověk ve svém projevu a funkci.
Dnes se dělají diagnózy podle očí.
To se dá naučit, to není nic zvláštního. Dá se tak usuzovat na chorobu člověka.
Oni to nechávají vyhodnocovat i počítači.
Ano, vyfotí to atd.
Dokonce se fotografuje i mozek po jednotlivých částech. Foťákem ho rozřežou na takovou síť. Už jsou objasněny takřka všechny mozkové funkce.
To je mozkový tomogram.
Dokonce objevili takové věci jako buňky např. na něhu.
Samozřejmě. Mozek je orgán, přes který se projevuje psyché. Když ho někde poškodíte, tak určitá část, která má na starosti to a to, potom schází a člověk se nemůže projevovat.
Když budete mít třeba klarinet nebo nějakou pasteveckou píšťalu, bude tam spousta dírek a vy si jich polovičku zalepíte, tak můžete potom hrát jen na to, co vám zbylo.
Tak je to i s mozkem. Je to orgán, přes který člověk myslí. Když budete ten orgán ničit, tak jeho myšlení budete omezovat. V podstatě se ale ten člověk nezmění. On bude, ale nebude mít jen mozkový projev. Bude třeba ztrácet paměť, ale on bude vědět. Nebude se umět jen vyjádřit. To se stává při skleróze. Člověk ví, jak to je, ale nemůže si vzpomenout, není výbavnost. Mozek je jen nástroj, nic víc.
Když vezmete člověku celý mozek, pokud byste mu uřízli hlavu, tak ten člověk bude myslet dál, ale mimo tělo. Nebude v těle.
V některých knihách, např. v Knize mrtvých od Egypťanů, se říká, že když člověk zemře, tak má ještě snahu se k tělu dostat a že třeba třikrát nebo sedmkrát, já nevím kolikrát, se snaží k tomu tělu připoutat.
To je věc názoru. Druzí zase říkají, že když člověk odchází, tak je rád a nechce se vracet, poněvadž jde do něčeho lehčího. Jenom my si představujeme, že: „Jé, kdybych měl zemřít, co by bylo?“ Nic by nebylo. Měl by klid. Já už se na to těším.
Slyšel jsem i opačný případ. Kdosi prožil klinickou smrt. Byl sražený tramvají a dostal se mimo tělo. Pozoroval lidi, jak to tělo křísí a jak ho dostávají dohromady, takže musel do toho těla zpátky a byl na ně naštvanej.
To se ani nedivím, poněvadž my jdeme vlastně do lepšího. Lidé o tom mají úplně mylné myšlení, ale je to tak dobře, poněvadž někteří, zvláště v nižším vývoji, by to nepochopili a byla by to sebevražda na sebevraždu. Takže je to tak dobře.
O tomto jsou i vědecké výzkumy. Existuje tým vědců, který sleduje klinické smrti, a kupodivu zjistili, že obecně vypovídají všichni stejně, jen s určitými odchylkami.
Jinak je to fajn?
Každý si to chválí. To je v té knize „Život po smrti“. Je to zajímavé a je to skutečně tak.
Slyšel jsem názor, že pokud člověk nemá radost ze života a táhne ho to ke smrti, že to je s nim špatný.
Ne, je to trochu jinak. Radost z toho, že žije, mít nemusí. Může toužit po tom, aby odešel, ale nemůže odejít na svojí vůli, protože ten život má svůj smysl. To je vývoj. Kdyby kapka ve vodě se chtěla najednou povznést nad ostatní kapky nad hladinu a nechat ostatní plavat, to by bylo nějaké divné. Tak to není. Náš život má svou cenu. Když byste zabíjeli ty tvory, hned jak se narodí, tak byste jim vlastně znemožňovali vývoj. Myslím to obrazně, neříkám, že by to tak bylo, kdybyste novorozeňata zabíjeli, tak oni přišli do života, aby ho žili, aby z něj získávali, a vy byste tohle přerušovali.
To je právě, mezi jinými, ten hřích člověka, že vraždí ostatní tvory jenom proto, aby se něčeho najedl, co pro něj stejně není. Tím ale, že žádá to maso, tím je zodpovědný i za tu vraždu!
Oni to mohou zase obhajovat tím, že je pěstují, že jich pěstují víc a že tím jim dávají možnost života.
Pěstování je další hřích člověka. Když si uvědomíme, že člověk vytváří tvorům koncentrační tábory. Podmínky, které tam mají, jsou hrozné. Telátka tam žijí na roštech, bolí je od toho kopýtka, když si lehnou, rošty je řežou. Od svého narození čekají na svou smrt. A drůbež zrovna tak. Kuřátko se vylíhne (je to tvor jako my) a teď je v koncentráku a čeká na smrt a smrt je pro něj strašná. To je na běžícím pásu. Jestli jste někdy viděli drůbeží jatka, to je strašné. Já bych to už vidět nechtěl a to jsem viděl jen v televizi.
Uvažoval jsem, že bych se tam šel podívat, myslím, že to může být užitečné pro pochopení.
Uvědomte si, o co jde, a vmyslete se, že se můžete také zrodit v příštím životě jako to telátko. Vy ne, ale řekněme ten, který je tam vraždí, anebo ten, který vyžaduje to maso, aby se najedl. Když to nemůže pochopit, musí se rodit do nižších tvorů. Buďto ho formuje karma, anebo se bude formovat dobrovolně.
Hodně dětí nemá maso rádo, ony ho odmítají, ale dospělí jim ho vnutí.
To je z podvědomí. Dospělí jim to ale vnutí a naučí je to.
Kdo pak nese tu vinu?
Ti rodiče. A potom, když člověk začíná myslet, už ji přijímá. To je jen zvyk.
Ten člověk, který přichází do života už s nechutí k masu, mohl být v minulosti vegetarián?
V podvědomí to má, vývojově. A to je hodně dětí, které maso odmítají.
Oni to potom do nich cpou ve školkách, nic jinýho tam k jídlu nedostávají.
Tam se to naučí. Ovšem když začne myslet a začne o tom přemýšlet... ?
Ty děti pak úplně šílej, když nemají maso, ale něco jinýho.
Působí mu strašnou bolest, to zvíře sebou mlátí po zemi, než vykrvácí. To není rychlá smrt, je to pomalá, strašná a bolestivá smrt.
Takže oni to ještě daleko zhoršili a bylo jim to přitom řečeno jasně: „Nevezmeš ke své potravě nic, v čem je život!“ Tenkrát se ještě myslelo ne život rostlinný, to oni za život nepovažovali, ale mysleli živočišný, zvířecí. A Lidé smlouvali. Chtěli jíst to maso, tak nějakýho chytráka napadlo: „No, co je život? Krev je život.“ Nikdo neví, proč by zrovna krev měla být život, mohl klidně říct něco jiného. „Tak když vypustíme krev, tak ho smíme jíst.“
A že se nepoučili?
Ne. Tak se do jejich středu rodí dostřediví lidé: „Jenom já, všechno ostatní mi musí sloužit. Jenom já tady jsem, moje rodina, můj národ!“ Tak se do toho národa rodí ti, kteří tam patří a kteří ty pohromy mají prožít.
Všechna náboženství byla nějak zneužívaná.
Byly. Vždycky si to člověk nějak překroutil. Udělali víc škody než užitku. My dnes tady nemáme ani jednu nauku, která by byla čistá. Nikde ne! A víte taky to, že když přišel někdo, kdo znal, a to se rodí pravidelně každých 2 000 let ten, kdo ví, tak ho lidé nikdy nepřijali. Nikdy ho ale nepoznali za jeho života, vždycky se ale proti němu postavili, poněvadž mluvil vždy něco jiného...
To je poznávací znamení!
To je proto, že mluvil vždycky tak, jak to je, a to nemohli nikdy potřebovat ani ti duchovní, ani ti hmotní. Mluvil proti všem náboženstvím. On proti nim vlastně nemluvil, ale mluvil o tom, jak to je, a to nesouhlasilo s těmi naukami, které tady byly. Za jeho života ho nikdy nepoznali. Nikdy ne! Na kříži umíral úplně neznámý člověk!
Jen si to promyslete.
V Praze je přitom v jednom kostele otisk jeho těla.
To je možné. To je to plátno, do kterého bylo tělo zabaleno. Možná tím vyzařováním se tam mohlo jakoby fotograficky otisknout. Ta síla tedy byla veliká.
Takže ho někteří poznat museli, když se to zachovalo?
Kdo ví, jak to je, ale na tom nezáleží. Nikdy nehledejte člověka, hledejte pravdu!
Proto vám říkám: Myslete, mějte svoji kritičnost, naučte se zákony života, poněvadž každý vám může říkat cokoli! Nechtějte jenom věřit! To je málo.
Víra je dobrá, ale musí být v rovnováze. Přesvědčit se. Nemusí nebo nemohou být mnohdy důkazy přímo hmotné, ale máte tady logiku, zákonitosti. Ty musejí souhlasit. Je to tak.
Koukejte, kolik je na světě sekt ve všech náboženstvích. Ať je to křesťanství nebo indické. Co se v těch sektách v Indii děje? Jakým naivnostem se tam věří? Můžeme se potom divit, že velmi vyspělý člověk bude materialista?
Ono je tu taky spousta podvodníků, kteří toho zneužívají.
Každý, kdo tvořil nějakou sektu, tak ji dělal s nějakým úmyslem. Musel ale v tom něco změnit, aby se sekta odlišovala od ostatních, aby měla právo na život. To je logické. Proto si to každý nějak pozměnil.
Slyšel jsem o jednom sedláku v Bavorsku. Říkal si tuším Abd-ru-shin. Prohlásil, že on je ten, kdo je tady prorokován, a jeho žena že je bývalá Marie a jeho dcera je... Já nevím co... a udělal se klan, vytvořila se církev, chodily tam poutě. Potom zemřel v německém koncentráku. Je to slátanina na slátaninu a jak za tím lidé jdou.
Máte tady několik sekt. Sekty, které doslova vykládají bibli, přestože víme, že vlastně nemáme učení Ježíšovo, ale apoštolů, a to velmi okleštěné a zdecimované a velmi překroucené. A doslova se vykládá bible. Kam to vede? Nikam!
Co ti lidé chtějí docílit? Vždyť tyto duchovní snahy jsou tady proto, aby šel člověk dopředu, ale přes ty naivity a nesmysly nemůže jít.
Naivity a nesmysly musíte poznat. Když je nepoznáte, či některé z nich, tak budete šlapat někde vedle. On si to Zákon odrazu zase srovná, ale v tom hlavním, že máte snahu jít, v tom je to důležité. A změnit na sobě co nejvíc, aby se Zákon odrazu dával do klidu. Zrušit ho nemůžeme. To je zákon vývoje. Můžeme ho ale dávat do klidu, nebo nemusíme. Můžeme ho naplnit velkou silou. Nebo ho můžeme oslabit. Podle toho, jak sami pochopíme.
Tak, poznávat zákonitosti, přemýšlet. Vždyť už jste slyšeli dost, tak teď přemýšlet a ono to nějak půjde.