O osudu a společné věci

 
Důležité je vědět, kam jdeme.

Podle toho, že již čtvrtý rok běží koncerty Společná věc, se zdá, že tvůj záměr pokusit se seznámit i ostatní s Vodnářským zvonem se daří.

Na toto posouzení se mnoho necítím, ale je pravda, že proběhlo již více než 150 koncertů, a to s úspěchem. Svou činností se svým malým dílem snažím ukázat, že život nebo svět kolem nás nejsou tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví, a že z toho velkého celku známe opravdu jen málo. Těší mě žít ve světě, který poskytuje na každém kroku možnost poznávat a být překvapován. Každý díl naší životní cesty k nám promlouvá tichým hlasem a jen na nás je, zda uslyšíme. Do našeho světa patří neoddělitelně i tajemství a radost z poznání ve službě druhým.

Co tě k tomuto poznání vede?

Původně jsem byl technického zaměření. Sice jsem se zajímal o různé věci, četl a hledal, až jsem si myslel, že musím jet nejmíň do Tibetu nebo do Indie. Pak ale bylo všechno jinak. Osudové bylo setkání s mým pozdějším učitelem panem Josefem Zezulkou. Jak jednou někdo řekl, byl to takový na první pohled velice vlídný, šedovlasý a úplně obyčejný pán. To, co jsem se při našich setkáních dovídal, bylo pro mne zprvu ohromující, ale důležité bylo, jak do sebe vše logicky zapadalo a dávalo tušit hloubku poznání. To on mě přivedl velmi krásnou volnou formou k přemýšlení a chápání mnoha věcí. Nikdy to přitom nebylo tak, že bych něco musel, vždycky říkal jen: Zamysli se, není to náhodou jinak? Promysli to.

Nikdy jsem neměl nejmenší dojem, že mě někdo v mém přemýšlení omezuje. Vždycky jej jen rozvíjel. Mnohokrát si od té doby kladu otázku, proč dostávám od osudu právě já takový dar. Byl to Zezulkův dar znát pravdu, a hlavně dar vnímat životní zákonitosti přímo, aniž by se cokoliv učil nebo kohokoli poslouchal. Jeho dar ducha mu umožnil, aby rozvinul biotroniku jako obor nemedicínské pomoci při nemocech. Rozvinul také biopatologii, která vypovídá o poruchách našeho tělesného vitálního systému v nemoci, i způsob, jak tyto síly modulovat nebo ladit při různých onemocněních. Základem všeho přitom byla jeho filozofie Bytí.

Byl to také právě on, kdo mi řekl, že mám dar léčení, a pokud chci, mohu se v oboru biotroniky u něj vzdělávat. Pak jsme se pravidelně setkávali řadu let. Když pan JZ odcházel, řekl to, co je mi dodnes závazkem i smyslem života: „Tomáši, já vám tu naši společnou věc teď předávám, dál povedete obor i filozofii pro ty, kteří o to budou stát.“ Pak se hluboce zadíval a řekl: ,,Nebudete to mít lehké.“ Měl pravdu jako ve všem.

Život ale nepřináší jen akademicky vážné věci, ale občas i radost. Tou bylo setkání s Vodnářským zvonem. Objevil jsem tak v romantickém prostředí velehor to, co jsem dlouho vnímal – svět zvuku a rezonance. Setkávám se denně s bolestí a možnost ukazovat hrou v doprovodu velkoplošné projekce krásu světa je přece také milost Boží. Hluboce se skláním nad moudrostí osudu.

Nejen o palmových listech

Před rokem pozvala Meduňka čtenáře na velmi zajímavé setkání – do naší země přijeli vykladači osudů z tzv. palmových listů, kteří s nimi poprvé opustili Indii. Desítky našich čtenářů využili této možnosti a objednali se na konzultaci. Byl jsi mezi nimi. Ale dozvěděli jsme se, že tě na palmové listy už kdysi dávno upozornil tvůj učitel Josef Zezulka.

Mluvili jsme o tom spolu v době, kdy o nich v Čechách nebylo nic známo, a osobní zkušenost jsem udělat chtěl. Přiznám se, že tři roky jsem se v koutku duše chystal do Indie k návštěvě palmové knihovny, ale osud to zařídil jinak. Podařilo se to až letos díky nadšení našich lidí v čele s Pavlem Krejčím a patří jim za to velký dík. Bylo to vůbec poprvé, co svitky i s jejich vykladači opustily Indii.

Na začátku jsem dal otisk palce a pomocí jedenácti znaků byl podle něj nalezen můj palmový svazek. Jen pro pořádek – před 5000 lety na ně indičtí rišiové vepsali osudy všech lidí, kteří se do knihovny přijdou v budoucnosti zeptat na svůj osud. Při vlastním čtení nádí, což je vlastně kněz, váš list vyhledá ve svazku. A musím se tu omluvit všem, kteří byli objednaní na stejný den jako já. Po déle než tříhodinovém hledání, když už jsem skoro nevěděl, jak se jmenuji za svobodna a jak se jmenuje mé dítě, jsem najednou uslyšel: „Jmenujete se Tomáš Pfeiffer, narodil jste se…, žena se jmenuje…, narodila se…, dělá to a to…,“ najednou bylo vše naprosto přesné, i to, co nádí nemohl naprosto vědět, a bylo tedy jasné, že svitek je o mně.

To je velice zajímavé. A co bylo dál?

Každý otisk palce byl pojmenován, což mě přesvědčilo. V tom, co mi bylo řečeno pouze podle něj, byla celá podstata mého života. Pak byl vypracován indický horoskop a svitek přepsán do sešitku. Záznamy na palmových listech představují nádhernou práci, písmo je úchvatné, svitky jsou různě velké, a i když se zhruba jednou za osm set let přepisují, jsou konzervovány speciálními bylinami. Při vlastním proroctví se nejprve opět potvrdí vaše identifikace a pak následuje pohled do budoucnosti. Šlo to rok za rokem. Podrobnosti si nechám pro sebe, jenom řeknu, že se to shodovalo s tím, co už vím. Bylo to přesné i s přesnými daty. Přitom jsem si dával pozor, jestli nejde o podvod. Od počátku jsem přemýšlel, jestli otázky nesměřují k vytěžení informací o člověku, jež se pak složí do obrazce. Mohu ale na svoji čest říci, že tomu tak nebylo.

Bylo nádherné pozorovat, kolik energie a pokory měli nádí po skoro celodenní práci, a setkání s tak duchovními lidmi, kteří byli úžasně přirození, mě moc potěšilo. Jejich výdrž byla obrovská. Vstávali brzy ráno, modlili se a potom pracovali celý den. Výklad je přitom přesný, což je tím, že před tisíciletími byli lidé, kteří opravdu pronikli do jádra problému zvaného osud.

Čtení záznamů z palmových listů a záznamy samy jsou mocným impulzem pro celou naši kulturu a dobu. Lidé si to řeknou a pochopí, že něco takového skutečně může fungovat, a od pochopení je jenom krůček k poznání. A to je důležité, protože dokud si myslíme, že něco možné není, nehledáme. Pochopení, že je kam jít, je to nejcennější. Cesta sama je také důležitá, ale vůbec vědět, že je kam jít, že to má průchod – to je důležité, protože jinak můžete jít celé životy a budete narážet jenom na zeď a ničeho nedosáhnete. Proto jsou právě tihle lidé jakýmisi majáky. Stávají se médii, která se v času výkladu ponoří do své práce tak, že se stanou pojítkem mezi dobou zápisu, což bylo před několika tisíci lety, a současnou dobou výkladu. Bylo to, jako bych mluvil s Mahárišim.

Svitky tu jsou pro ty, kteří si pro proroctví mají přijít – někteří lidé mají i několik svitků. Neslouží k tomu, aby vás v životě vedly, ale aby vám pomáhaly na vaší cestě osobní i duchovní.

Přednášky a hry na zvon

Tomáši, co spojuje tvé přednášky a koncerty?

Možná se budu opakovat, ale společná věc tu je. Koncerty – rezonance, vibrace – zvuk Vodnářského zvonu, to je vlastně filozofie převedená do tónů. Přednášky vznikly na základě zájmu hledajících a nesou takový Zezulkův lehce provokativní název: „Tvore lidského stupně, staň se člověkem.“

Můžeš nám své přednášky přiblížit?

Přednášky probíhají po celé České republice. Tematicky je jejich zaměření široké – věda, zdraví, filozofie, společnost atd. Samozřejmě je prostor i pro dotazy. Vše, co existuje, jde svojí cestou vývoje. Člověk je jeden z tvorů – i my jsme kdysi byli nižší tvorové a pak šli výš. Teď jsme lidé, což není nic moc, protože po nás přijdou ještě vyšší bytosti. I to je naše společná věc. Budeme-li myslet a začneme přemýšlet i o druhých, budeme vnímat každého druhého jako bytost, která má stejná práva jako my sami. Pak začneme snižovat míru svého druhového egoismu. Už Platón říkal: „Šťastný ten, kdo hledá štěstí své ve štěstí druhých.“

Podstatou filozofie Josefa Zezulky je, aby lidé nechtěli jenom věřit, ale aby mysleli. Musí nastoupit „vím“ – nikoliv však naučené, ale hluboce prožité. Jen opravdová touha po poznání zákonitostí je to, co nás posouvá dál k pochopení, že jsme nedílnou součástí celku, že vše souvisí se vším. Mimo jiné bych rád pozval čtenáře na výstavu konanou v domě Biotronické centrum sociální pomoci v Soukenické ulici č. 21 v Praze, která se k tomu váže. Výstava je otevřená v době konání přednášek v sále JZ, které jsou volně přístupné, vstupné je dobrovolné.

Co bys ještě vzkázal našim čtenářům?

Rád bych je pozval na náš podzimní běh koncertů Společná věc. Dále bych jim popřál, aby se jim v jejich životech dařilo nacházet rovnováhu, aby měli možnost vnímat svět v kráse detailu i celku. A mohli tak vnímat i sebe jako součást všeho.

Rozhovor s Tomášem Pfeifferem připravila Duchovní univerzita Bytí ve spolupráci s Ilonou Manolevskou