www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Svět dětství - obrovský čas až do večera

Svět dětství - obrovský čas až do večera

Rozhovor s Tomášem Pfeifferem

Svět dětství - obrovský čas až do večera. Rozhovor s Tomášem Pfeifferem.

Svět dětství vnímají naše ratolesti jako něco obrovského a úžasného. Děti udivují věci, kterým dospělý většinou nevěnuje pozornost a bere je jako samozřejmost. Jak jste vnímal okolní svět coby dítě?


Předpokládám, že jsem svět vnímal stejně jako všechny ostatní děti, jen trochu se zvýšeným důrazem na některé skutečnosti – věci. Například pravdivost nebo právo, to byly věci, které jsem možná vnímal ostřeji než jiní. Vzpomínám na to, jak dlouho trval můj den, kdy se člověk ráno vzbudil a měl před sebou ten obrovský – obrovský čas až do večera – byla to opravdu velmi naplněná doba a myslím si, že čím více stárnu, tím více s láskou vzpomínám na tuto dobu.

Ve svém dětství jsem měl také několik, řekněme ne zcela běžných zkušeností. K těm nejvýznamnějším patřily tři vize kolem šestého roku věku. Měl jsem také zkušenost s těžším onemocněním atd. Ale všeho to přešlo a tak, jak čas běžel, vzpomínám na své dětství s láskou.

 

Co bylo podle Vás nejtěžší na tom být dítětem?


Býti dítětem? Nejtěžší..., to je otázka.  Měl jsem vždy mnoho otázek. Svět mě zajímal a možná, že jedna z tíží spočívala v tom, že na své otázky člověk většinou nedostával zcela uspokojivé odpovědi a to zcela pochopitelně. Když se ptáte a přemýšlíte o, já nevím, magnetizmu, snažíte se pochopit jeho podstatu. Nebo když přemýšlíte jako dítě o čtyřech živlech, o tom, jak jedna látka může být zároveň plynem, plazmou, tekutinou i pevnou látkou atd., atd.  Rád bych zdůraznil, že se jedná o pochopení podstaty těchto jevů, nikoliv jejich konstatování a popsání vnějškové. To bylo poněkud obtížné. Patřil jsem také k rodině, která nebyla v té době dobře zapsána, byla to rodina továrníka. Což mělo také některé následky, např. mě po 14 dnech vyloučili z Pionýra. Dnes to již pro mě není žádný problém, ale přece jenom to vyloučení nebylo příjemné. Pak se podobné situace v mém životě opakovaly ještě několikrát, ale to již není věc dětství.

Velmi intenzivně jsem v průběhu dospívání vnímal přítomnost smrti. Bál jsem se, že umřu a zároveň jsem byl fascinován tím, že jsem si nedokázal představit, co přijde, až okamžik odchodu nastane. Přemýšlel jste v té době o těchto věcech?

Majestát smrti většinou děti začínají vnímat až mnohem později. Do té doby se život vnímá jako samozřejmý, je to tak i u věcí. Vzpomínám si jasně, jak mě ohromilo, že věci mají také svůj život a svoji smrt. V té době jsem si myslel, že existují stále, a když jsem se dozvěděl, že se po čase rozbijí, tak to bylo pro mne překvapivé.

Tak je to i s naším životem, postupně jsem chápal, že se i člověk „po nějaké době rozbije“ a odchází někam, kam my nevidíme. Měl jsem štěstí, že jsem měl babičku, která byla mediální, i když se mnou o tom nikdy nemluvila. To byla daň doby, protože rodina byla na indexu, a tak se báli, abych náhodou někde něco nebrebtnul, aby se z toho nestal problém. Přesto, tak trochu, přece jenom občas, duchovnost prosvítala. 

Babička byla jedno z nejlepších píšících médií, jaké jsem kdy viděl. Nevím, jestli na to přišla již před svým zatčením, prožila asi čtyři koncentráky, ale každopádně jednou mi své umění ukázala, a to byl pro mě také určitý zážitek i zkušenost. Vypadá to tak, že si položí ruku na papír, pak se mnou mluví, dívá se na mě a ruka začíná sama psát. Ale to by nebylo všechno, ona psala i starou archaickou formou, písmy, jazyky, které neovládala a vždy naprosto přesně. Písemná forma odpovídala přesně tomu, co se vydávalo za zdroj. To byla duchovní zkušenost. Čili, moje babička byla duchovní, ale jestli jsme na toto téma mluvili za celé naše soužití třikrát, tak to je všechno. 


K čemu, jakým směrem jste byl rodinou veden? 


Nevím o nějakém přímém vedení. Faktem je, že babička, o které jsem před chvíli mluvil, mi říkala: „uč se, chlapče, uč se, máš veliký úkol.“ Já jsem v té době dost dobře nechápal, a moc jsem se učit nechtěl, to byla pravda. Zvláště proto, jak jsem již naznačil, v některých případech jsem sklízel od učitelů i jistý odsudek, protože jsem je znervózňoval. Když se přečetla stránka z knihy a ona popisovala nějaký děj nebo věc, ale ne podstatu a já jsem se na podstatu zeptal, tak učitel byl z toho samozřejmě nešťastný, protože on znal také jen to, co bylo v té knížce, nic víc. 

Toužil jsem po pochopení podstaty fungování světa, toho, proč věci jsou, jak jsou a co to je. Když řekneme například to slovo magnetismus, tak definice, že je to silové napětí mezi dvěma póly magnetu, mě poněkud neuspokojovala atd. 

 

Vnímal jste už tehdy něco zvláštního, jakýsi vztah k duchovním záležitostem nebo jste byl zemitý “puberťák”, odmítající vše, co mu bylo od “rozumných” dospělých doporučováno?

 

 S tím puberťákem to nebylo snad až tak zlé, ale pravdou je, že ty zmíněné tři vize byly natolik silné, že mě ovlivňovaly bez zásahu kohokoliv třetího. Dokonce jsem o nich vlastně se svými blízkými ani nemluvil. Nikomu jsem se nesvěřil, jako bych podvědomě tušil, že by stejně pochopení ostatních nebylo možné… 

Duchovní záležitosti byly tak trochu jako samorostlé. Nikdo mě duchovně nevedl, nebyl jsem členem žádné společnosti atd. Život přinášel podněty, které přicházely až zázračně, a to trvá až do dnes. Jsem za to vděčen a jsem vděčen i za to vědomí, že tu je to „něco“, ať to nazveme jakkoliv: řád, Bůh nebo jinak, které je takovým svorníkem všeho toho, co se v této oblasti děje. Dnes jsem žákem Zezulky, ale to je pokračování tohoto příběhu. 

Které povolání Vás v mládí lákalo? Čemu jste se chtěl věnovat? 

Můj život se pohyboval kolem letadel. Měl jsem vždy touhu se této oblasti věnovat, a nakonec se mi to i z části splnilo. Trochu zklamáním pro mě bylo, když po několika letech výuky u mého učitele pana Josefa Zezulky (který je důvodem, proč vytváříme i tento rozhovor), mi Zezulka řekl, že si musím své směřování promyslet. Podle něj pravděpodobně nemám právo riskovat život zbytečně, protože mám jiné úkoly. Možná, že to bylo proto, aby to, co on investoval „do toho mladého muže“, zůstalo poněkud déle, než jen příští rok… Kdo ví, ale každopádně, od té doby jsem své směřování změnil. Je to opuštěný sen - i když se přiznám, jakmile slyším hukot nad svojí hlavou, vždy se podívám nahoru.

Měl jste už v mládí tendence přemýšlet o tom, jak pomáhat ostatním lidem?

 

Víte, bylo to zvláštní, mě to kdysi napadlo. Ale nic jsem o tom nevěděl, nikdo mě nevedl, nikoho jsem neposlouchal. Přišlo mi, že by bylo krásné, jen tak zvednout ruku a druhému člověku by se udělalo lépe. To mě napadlo, ale nevím proč. Tenkrát to byla jen taková myšlenka. 

 

Dětství míváme také spojené se zvířecími kamarády, kteří bývají obrovskou oporou a trpělivě dokáží “naslouchat”. Vzpomenete si na nějaký důležitý zážitek, který se týká zvířat?

 

Často nás provázejí zvířecí přátelé. Zvláště v posledních letech je tu, v našich rodinách, mnoho pejsků, kočiček a jiných tvorů. Já jsem vyrůstal vždy část roku u babičky na vesnici. Tam za mnou přicházela kočička a byli jsme velcí kamarádi. Jednoho dne se stalo, že přinesla v tlamičce takový divný uzlíček – vypadalo to jako myška, nebo nevím. Představte si, ona mi přinesla s hrdostí ukázat své právě narozené koťátko. Bylo to velmi silné... 

Co důležitého Vás v chlapectví ovlivnilo tak, že se to promítlo do budoucnosti?

 

Ovlivnění do budoucnosti..., nevím proč, ale měl jsem zájem o věci „mezi nebem a zemí“. Přišly ke mně naprosto výjimečným způsobem publikace, které v té době byly na indexu a policie je stahovala. Jednu z nich jsem si vybral, bylo to od Paula Bruntona – kniha o Maharišim, což je význačný duchovní mistr. Tak jsem jeden rok meditoval o tom, co on předložil.
Po roce přišla výrazná duchovní zkušenost – vize, a to byla chvíle, která mě už připravovala na setkání se svým osudem a tím byl pan Josef Zezulka – přinašeč, člověk, který byl tak obyčejný, že byste si ho na ulici ani nevšimli. Dnes, po všech těch letech stále nevidím nikoho, kdo by byl dál v oblasti ducha a lidství. Vzpomínám na něj často.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický.

Chrám živočichů, 1. 8. 2021

 
  
 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.