Vodnářský zvon v rukou biotronika Tomáše Pfeiffera promluvil

 
Rokycany - Koncert nazvaný Společná věc přilákal tolik zájemců, že zaplnili sál Střelnice v Rokycanech. Hlavním protagonistou, hrajícím na takzvaný Vodnářský zvon, se stal známý biotronik Tomáš Pfeiffer. V kontextu s promítanými záběry naší galaxie, známými duchovními místy zeměkoule, připomínkou výjimečných osobností a slovním doprovodem koncertujícího byl večer silným zážitkem.

Kde jste se s Vodnářským zvonem setkal a jak jste k němu přišel?
Bylo to vysoko v horách Tibetu. Brnkli na něj a já s ohromením zjistil, že tón, který zazněl, znám od mládí. Prošel jsem klinickou smrtí a od té doby si ho vybavuji. Historie tohoto starobylého nástroje sahá velmi hluboko. Originál k mání nebyl, ale v zahraničí jsem vypátral toho, kdo ho podle originálu dokázal udělat. Je odlitý ze sedmi komponentů - zlata, stříbra, rtuti, mědi, železa, cínu a olova. Každý z nich má vlastní tón a jejich spojením vzniká zvuk vesmíru naší sluneční soustavy.

Víte, kolik podobných zvonů existuje?
Slyšel jsem o několika, ale asi jsem jediný, kdo takto koncertuje. Rozhodl jsem se k tomu, protože chci pomáhat lidem. Zvon má mimořádné akustické vlastnosti a léčivý vliv, harmonizuje osobnost. Podle starých lámů působí na buňky našeho těla i přímo na bytost. Člověk ho vnímá nejen sluchem, ale - jak mi dávají posluchači za pravdu - celým tělem. Prostupuje člověkem a oni ho vnímají jako silný duchovní zážitek. Někteří si i více uvědomují místa, která nejsou zcela v pořádku.

Je každý schopný zvon rozeznít, aby hrál?
Ne, někdo ho rozehraje, jiným se ho rozeznít nedaří.

I v chladnějším sále jste měl košili s krátkým rukávem a po madlech zvonu přejížděl rukama pravidelně smáčenýma ve vodě. Přesto se vám na čele perlil pot...
Na zvon se hraje mokrýma rukama. Přikládají se různým způsobem na madla, a tím je rozeznívaný. Hra představuje určitou fyzickou námahu, ale jakmile se do ní pomoříte, nevnímáte to.
Zvon je velmi citlivý na akustiku prostředí, ve kterém se nachází. Musí být opravdu dobrá, aby byl koncert vydařený.

V doprovodném filmu k vaší ´zvonohře´ jste návštěvníky zavedl i na velice zajímavá místa. O knihovně palmových listů jste se nezmínil, ale je známé, že i tu jsme navštívil. Překvapila vás?
Navštívil jsem ji dvakrát, v Indii a v Praze. Ohromilo mě zjištění, že osudy lidí, kteří do ní zavítají, tam mají na dávno vzniklých svitcích zaznamenané. V mém případě na základě doprovodných otázek vybrali ten pravý a skutečně se mě i v podrobnostech týkal. Úda je byly zcela přesné, včetně těch, k nimž mělo dojít doma. Vím také o lidech, kteří vyslechli zprávu a část popřeli. Po návratu ale zjistili, že se událost v rodině odehrála.