Zápisník z cest poutníka

Teď pár slov o zkušenosti, která začala vlastně nečekaně a nenápadně. Nemyslel jsem si, že poutník se vydá na cestu, a já vám jeho příběh teď z části odkryji.

Zde v Praze byly poutníkovi přečteny listy, které byly staré pět tisíc let, psané rišii – palmové listy a v nich byla dokonalá stopa jeho osudu dosavadního i osudu budoucího, až do jeho smrti. Jednou ze zkušeností, kterou takto získal, tušenou skutečností, bylo i to, že jeho život se odvíjel i v jiných částech světa; promiňte tu reinkarnaci. Byly zde zrody v bráhmanské společnosti, kněžské zrody. Ale byla zde i chyba. Chyba, která byla napravena a měla být ještě uzavřena, před koncem Platónského roku. Tak se poutník vydal na cestu za meditací do míst, kde žil, do chrámů, a bylo to opravdu nečekané. Napřed si přečetl pár knih a všechny byly psány srdcem Evropana. Srdcem někoho, kdo je veden soutěží – zdí nastavených hranic. Protože naše kultura je založena na soutěži. Představte si, že jdete v poušti, jste dva, máte omezenou zásobu vody a potravin, a teď máte na vybranou. Buďto budete soutěžit, kdo více té potravy uzme, nebo té vody, anebo spolupracujete. V prvním případě máte mnoho práce, navíc ještě samotnou cestu. Není pravdou, že musí vítězit vždy soutěž a není pravdou, že soutěž je přírodní výběr, který je takto postaven. Je postaven pro ty, kteří nemyslí. Ale pro bytosti duchovní, se srdcem, vědomím, to je trochu jinak.

Našel na své cestě také něco, co nečekal, co v těch knížkách nebylo. Přišel se srdcem a chtěl s těmi lidmi být. Vážil si jich od prvního okamžiku, přestože nemají toaletní papír a mnoho jiných vymožeností. Dokonce ani židle ne, a někdy skoro nic. Co našel? Jedny z nejšťastnějších lidí na celé planetě. Bylo to místo, kde téměř každý vám věnoval hluboký pohled s úsměvem; pohled vědomý, krásný, lidský. Jak to bylo jiné, když se poutník náhodou dostal do míst, kde byli ti druzí, my z Evropy. Když se díval na Evropany na letišti anebo v jednom luxusním hotelu, tak viděl do velké míry často jakési klišé. Jakousi karoserii, která byla vytvořena, která ale zároveň vedle ochrany i omezovala. Omezovala přistoupení k těm druhým. Často byla doplněna ještě pýchou, nadhledem, dojmem vlastní velikosti a podobně; někdy jen strohostí. Najednou po těch týdnech si uvědomil, že je začíná vnímat jako lidi nemocné. Oni byli takoví, kdežto ti druzí byli naprosto krásní. Zajímavé, že ten nejchudší Ind byl schopen se kdykoli podívat do očí a zarezonovat. Neměli opravdu nic, byla to bída, ale přesto všichni měli k sobě vztah, sounáležitost. Poutník rozdával mnoho drobných, těm, kteří neměli ani na jídlo. Ale přesto, že ti lidé vůbec mohli tu ruku natáhnout, znamená, že při absenci sociálního systému se dožili do této doby. Čili že tam funguje jiný systém. Nefungují žádná pravidla, to byla další zkušenost poutníka. Téměř všechno je zdánlivě chaos. Ale pak najednou uvidíte, že ten, který jde před vámi a vy se k němu přiblížíte na půl metru, vám – aniž by se ohlédl – uhne. Má intuici. Zjistíte, že to, co považujete za absolutní chaos, je vlastně řád. Žádná pravidla. Jeden příklad: Doprovůdce potřeboval ušít jakýsi doplněk ke svému oděvu, sárí. A tak se nasedlo do žlutého dopravního prostředku zvaného rikša a dojelo se ke krejčímu. Šlapací stroj, krejčí naměřil a za hodinu si jeli pro hotový výrobek. Byl perfektní, dokonalý, dokonale seděl. Jak by to bylo u nás – při našich postupech. Asi bychom vzali objednávku, pak si řekli, že tedy za ten týden si pro to dojdeme a po týdnu bychom možná – dost pravděpodobně – zjistili, že nám to tak úplně nesedí.


Duchovnost, kterou poutník našel mezi kněžími, ale i mezi obyčejnými lidmi, ho ohromila. Možná, že ta zem může fungovat jen díky té duchovnosti, protože bez ní by to muselo skončit snad katastrofou. Na silnici najdete třeba i pohozený barel, jezdí se v protisměru. A přesto nehody téměř nejsou. Ekologická stopa těchto lidí je mizivá. A tak dále a tak dále. Je to o bariérách, které si člověk vlastně vytváří. To, co poutníka zajímalo také, byl výzkum náboženských systémů, výzkum lidí, kteří zanechali významnou stopu v duchovnosti této země s velkým Z; a i to byla jistě krásná zkušenost. Poutník stál na místě, kde – v Madrásu, dnešním Čenaji – skončil svatý Tomáš, jsa propíchnut, protože se nehodil do tamější hindu společnosti.


Je krásné, že zde téměř nenajdete odsudek ve smyslu zlé myšlenky. Místní ani nechápou, co byste tím mohli myslet; nemyslí tak prostě. Nechtějí v pravém slova smyslu soutěžit, nechtějí se dobývat přes hlavy druhých a přijímají to, co je. Jistě, je tam i negace, jako všude na světě; nic není černé nebo bílé.

Poutník navštívil další z palmových knihoven. Viděl výklady, které opět zcela přesně navazovaly na to, co již bylo řečeno při čtení z listů v Praze. Údaje byly zcela přesné: počty sourozenců, a co doma, a dcera, že bude tak a tak, a že si vezme toho a toho, a ono to všechno souhlasí. Je to jedna z věcí, kterých je nespočet, když je chceme vidět. A nic na světě na tom nezmění rychlý odsudek někoho, kdo o tom nic neví, ani to neviděl.

Osud je, čas je, kauzalita je, a přesto je i vidění do budoucnosti a minulosti.