DĚRAVÝ MÍČ
Singularitu (obr. č. 6) můžeme přiřadit ke každé ose xyz a dostáváme další stupeň časoprostorového útvaru, „děravou kouli“ – na obr. č. 10.
Jelikož platí, že pozorovatel se může nacházet se svým bodem počátku intervalu kdekoli, i vektor os xyz může směřovat kamkoli do nekonečna. Euklidovské osy jsou určeny počátkem intervalu. Pokud ke každé z nich přiřadíme příslušnou singularitu horizontu poznání, vzniká nekonečné množství singularit ve své relativistické neurčité podobě se společným bodem „nula“. Výsledkem horizontu poznání je dokonalá, nekonečně velká koule. Takový je tedy průmět konečna do nekonečna – vztah 3 a 4 rozměrného prostoru. Nekonečný prostor nabízí zdánlivě konečnou podobu v místě počátku intervalu. Stejně jako všechny prostory: jedno, dvou, tří a čtyřrozměrný prostor obsahují sebe navzájem. Je to logické, vždyť má-li vzniknout něco z ničeho v bezprojevení, kde není vnímatelný časoprostor, a přesto v jiné formě zde je vše, co existuje, musí to „nic“ projít přes jednorozměrný prostor nekonečně malého bodu k prvému dělení – dvojnosti v dvourozměrném prostoru a dále.
Vzniká tak prvá dualita – rozdělení na prvé dva body, které můžeme nazvat EI a UA – prvotní prostoročas. Toto období je v Tvůrčí čtyřce Josefa Zezulky neobyčejně krátké. Vzápětí přichází dle zákona dvojnosti, který musí platit i sám na sebe, dělení dvou těchto prvotních bodů, na čtveřici. Vznikají tak základní kameny všeho, co existuje v časoprostoru. Nazveme je samohláskami E, I, U, A. Můžeme mluvit o vzniku prostoru třírozměrného. Had symbolicky požírá svůj ocas, a tak na počátku nekonečno v bezprojevení do času a prostoru – „nerozdělené“, na konci nekonečný „rozdělený“ prostoročas těsně před splynutím do své původní formy. V existenční episodě vesmírné pro nás taktované kauzálním horizontem poznání v nekonečném rytmu vesmírů.
Obrázek č. 11 – Fraktál