GRAVITACE
Zamyšlení Tomáše Pfeiffera
Gravitace je chápána na úrovni mikro- i makrosvěta jako projev hmoty samé. Připusťme ale, že „vše je jinak“. Tento názor mohu publikovat teprve v čase, kdy „fyzikální a kosmologická důkazní nouze“ dává vzniknout termínům „temná hmota a energie“, které jsou tak temné, že je dosud nikdo přímo nepozoroval. Byl to elegantní způsob, jak se vypořádat s až „trapným“ nedostatkem hmoty ve vesmíru.
Představme si ale na okamžik, že hmota sama není zdrojem a nositelem gravitace, že ji nevytváří, ale to, jak se nám hmota nejenom fyzikálně jeví, je výsledkem existence nehmotných silových center, která dle své kvality a síly na sebe hmotu přitahují, a je lhostejné, zda do obrazu atomů nebo planetárních systémů atd. Tím hmotu strukturují a zviditelňují. Pak by plně platila Zezulkova věta: „Hmota je energie a energie je vibrace.“1
Aktivita těchto nehmotných silových center v čase kvadrupolně rezonuje a tím vytváří čtyři základní stavy hmoty:
- gravitace kladná – dostředivost – přitahování, např. pevná hmota,
- gravitace záporná – odstředivost – odpuzování, např. plyn,
- síla žáru – rychlé kmitání, až plasma,
- síla chladu – klid – zpomalování kmitů, tuhnutí.
Tak jak se tato nehmotná silová centra mění pod okamžitým převažujícím vlivem, v takovém stavu se pak nachází hmota – vesmír. Například v současnosti je chladnoucí vesmír plně koncentrován do planet, slunečních systémů, galaxií atd. kladnou gravitací a chladem. Zároveň pozorujeme díky záporné gravitaci rozpínání vesmíru, které je někdy chápáno jako relikt počáteční časoprostorové expanze. Z hlediska fyziky je šokující, že se v současnosti toto rozpínání stále zrychluje. Proč a kde se bere tato nepředstavitelná energie?
Energetický projev se tedy pravděpodobně primárně skládá z energií těchto nehmotných energetických center na všech hmotných úrovních. To platí od subčástic subčástic až po galaxie a vesmíry. Je možné, že hmota na atomární úrovni vytváří jen několik procent gravitace a zbytek připadá na základní nadřazené nehmotné silové centrum planety. Nehmotná = neviditelná. Výsledný stav tedy vzniká superponováním obrovského množství stavových rovin provázaných zákonem příčinných vazeb. Tyto vazby nejsou plně rozpoznatelné v lineární rovině euklidovských sítí, ale pouze s použitím zákonitosti horizontu poznání, aplikované na fraktální soustavu.
Pro příklad se podívejme na jednu planetu, třeba naši Zemi. Je tvořena atomy a sloučeninami různých prvků. Přitom každý atom má své vlastní nehmotné silové (gravitační) centrum – jádro udržující elektrony kladnou gravitací na jejich orbitech, stejně jako sluneční soustava obdobně udržuje své planety. Záměrně zde pomíjím další nižší subroviny, vždyť každá stavební část atomu je analogicky složena z dalších a dalších subčástí do nekonečna. Platí to tak i opačným směrem do makrovesmíru.
Gravitaci Země můžeme tedy na jejím povrchu popsat fraktálním součtem kladných gravitací atomů a planetárního základního silového centra s použitím zákona horizontu poznání, který zavádí do výpočtu nelineární proměnnou – velikost intervalu. Tato výsledná síla interaguje na povrchu Země s atomy Newtonova jablka, které vedlo k formulaci gravitačních zákonů – tedy vnějšího, z pozorování vzniklého, popisu gravitace. V předchozím textu jsem se pokusil vysvětlit, že každý následek má své příčiny, které jsou v něm často skryty.
Pokud si představíme nějaký systém spojený kladnou gravitací jako grupu, která jako celek má další vlastnost vytvořenou vlastním celkovým silovým centrem se zápornou gravitací, které interaguje s okolím, můžeme začít chápat jev levitace hmotných objektů.
Vraťme se ale na začátek všech horizontů, neb je to velmi důležité k pochopení daného tématu. Není prostor, není čas. Není nic a to Nic obsahuje vše, jen v jiné formě. Toto Nic náhle, dělením své části, exploduje do formy jiné – projeveného prostoročasu. Toto představuje stejnou část, jen jinou ve svém projevu. Tedy původní jednotný stav se dělí – diferencuje do svých pračástí, předtím spojených v jednotu. A sice na část hmotnou a část ducha, které jsou si navzájem svým zrcadlovým (duálním) obrazem, a dále na část silovou, která dvě části předchozí potencuje energií v jejich životním projevu. Na straně hmoty je v tomto okamžiku superžhavé plasma. Celý vesmír tedy zcela vyplňuje toto plasma, není zde žádný hmotný atom, molekula, planeta. A přece již v této době zde obíhají v prostoru kolem nehmotných silových center sluncí zárodky budoucích planet a atomů rovněž jen v silové podobě. Vzápětí jsou tato silová centra aktivována kladnou gravitační silou. Menší centra méně a větší více začínají na svých věčných oběžných drahách stahovat dosud rozptýlené žhavé plasma. Vznikají prvá slunce, planety a galaxie ve hmotně vyjádřené podobě rodícího se vesmíru. Ten žije dál dle svých zákonů. Naprosto nic není náhodné, struktura, řád existuje již od prvého okamžiku existence prostoročasu! Jeden z významných fyziků prý řekl: „Čím déle studuji hmotu, tím více vnímám jednotící řád – Boha.“ Jiný slavný muž fyziky řekl, že „Bůh v kostky nehraje“! Je to naprostá pravda. Nahodilost, chaos je pravděpodobně vlastností „našich mozků a smyslů“, nikoli prostoročasu. Nekonečná struktura musí obsahovat VŠE, nyní a zde.
V jiném chápaní času (kauzality) existují všechny stavy vesmíru NYNÍ ve čtvrtém rozměru. Nic nebylo, nic nebude, vše JE. A tak JE okamžik zrodu, kdy kladná gravitace koncentruje plasma do podoby ještě plynných, žhavých praplanet, JE další impulz v nehmotných silových centrech – impulz chladu, který vytváří pevnou hmotu telestrických planet tak, jak dle své velikosti (tedy aktivity svých nehmotných planetárních silových center) chladnou. JE i konec této vesmírné éry, kdy je ve vesmíru pouze chlad, všechna slunce vyhasnou ke konečnému stavu. JE i následná fáze, ve které síla žáru v nehmotných silových centrech planet přetvoří hmotu znovu do plasmatu, stále ještě rotujícího v místě a tvaru bývalých planet pod přítomnou taktovkou kladné gravitační síly nehmotných věčných silových center, která je vzápětí vystřídána silou opačnou – gravitací zápornou (rozptylem). Toto plynné plasma se opět rozchází do počátečního stavu vesmíru. Další cyklus je na počátku…
Tak žije vesmír a silová část jeho projevu, která určuje jeho stav. Po nekonečném množství takto projevených cyklů JE i konec existence prostoročasu v projevení, který nastává implozí duality, dvojnosti, vzniklé počátečním dělením pračásti. Celý cyklus vzniku a zániku se v nekonečné řadě opakuje jako jeden z projevů života nekonečna – Podstaty2 všeho, co jest i není. Obrazem tohoto procesu je projekce kruhu do všech stran – bezrozměrná koule.3
PS: Stejně jako samozřejmě vnímáme existenci obrovského množství přítomné hmoty, je čas stejně samozřejmě pochopit mocnost projevené myšlenky-ducha a energie. Tvrdí se, že snad všechna existující hmota vesmíru vytváří pouhá 4% gravitační síly nutné k jeho stabilitě. V této podobě tedy vlastně vesmír nemůže existovat. Přesto nepochybně je, navzdory nedostatku přítomné hmoty, která je představována planetami, slunci, galaxiemi, černými dírami atd. Toto je snaha o příspěvek vedoucí k pochopení, odkud pochází zbylých 96% této síly a co tato síla, kterou nazýváme gravitace, ve skutečnosti je. Gravitace je zcela nezávislá na hmotě, tvoří ji ve skutečnosti tato silová centra (kostra hmoty, vesmíru) a hmota tuto silovou strukturu pouze následuje.
Praha 15. 9. 2018
Tomáš Pfeiffer
? E = m c 2 ?