Tomáš Pfeiffer
ČASOPROSTOR + GRAVITACE

HORIZONT POZNÁNÍ

Na dalším obrázku je znázorněna závislost hodnoty měřitelného intervalu ve vztahu k jeho skutečné velikosti v zakřiveném prostoru. Tato závislost platí obecně do makro i mikrooblastí. Jako interval můžeme chápat cokoli, co kvantifikujeme – vnímáme, měříme, hodnotíme, tedy cokoli v našem světě. Týká se tedy matematiky, fyziky, astronomie, psychologie, filosofie atd.

Z obrázku vyplývá důležitost počátku osy, tedy místa počátku intervalu, tedy místa pozorovatele.

V praxi to znamená, že půjdeme-li jakýmkoli směrem po přímce, jelikož je zakřivená, vrátíme se vždy v nekonečném kruhu do místa počátku. V časoprostoru se to projeví existencí „archetypů“ (všechno už bylo a vždy trochu jinak). To znamená, že existuje konečné množství osudů ve své nekonečné pestrosti. Tuto myšlenku bych rád rozvinul v některé budoucí knize, stejně tak jako způsob, jak provést změnu pozorovatele tak, abychom horizont poznání překonali.

Tvar křivky pravděpodobně vyjadřuje četnost shody podobných až identických dějů a stavů a zobrazuje tak jiným způsobem horizont poznání.

Toto pochopili a uvedli do praxe již indičtí rišiové, tvůrci nejstarších písemných záznamů, starých 7–20 tisíc let. Je to jedno z velkých tajemství knihoven palmových listů, které oni a jejich žáci před tisíciletími napsali pro budoucí generace včetně našich současníků. Tyto zápisy obsahují někdy naprosto přesné informace. Zásadně tak posouvají naše chápání kauzality. To úzce souvisí i s horizontem poznání a výkladem osudu.

Potíže současné matematiky nekonečna, fyziky, astronomie atd. se týkají jevu znázorněného výše v obr. č. 4. Vzniká paradox, kdy chápeme měřený časoprostor prakticky lineárně a přitom mluvíme o relativitě, aniž bychom ji zahrnuli do rovnic popisujících tyto oblasti. Musíme si uvědomit, že jakákoli soustava os xyz či mřížek je pouze naší představou ve snaze uchopit nějaký interval, např. samo umístění počátečního bodu v prostoru neovlivňuje jakkoli měřenou veličinu samou vztaženou k tomuto bodu.

Nelinearita se projeví i v tom, že pokus o kterékoliv měření je zatížen chybou, u malých intervalů nekonečně malou a naopak u velkých nekonečně velkou. V blízkosti horizontu poznání již nepřidává jakkoliv velký interval v zakřiveném časoprostoru nárůst intervalu na fiktivní ose přímkové. Vzniká tak to, co nazývám horizontem poznání, za kterým již nelze cokoli pozorovat – měřit. To platí vždy oběma směry – směrem do vesmíru i do atomu, tedy pro světelné roky i angströmy.