SINGULARITA
Jsme tedy uzavřeni v jakési bublině časoprostoru horizontem poznání. Cokoli existuje, je duální – dvojné, proto naopak paradoxně při námi běžně nedosažitelných velikostech intervalu (energie, času, gravitace atd.) vzniká jev singularity, tedy překročení hranice časoprostoru. Příkladem je útvar černé a bílé díry, který propojuje dva sousední vesmíry. Přidáme-li do našeho zjednodušeného dvourozměrného příkladu osu z v euklidovské síti, dostaneme po zjednodušení sférický obraz singularity:
Dveře do bočného vesmíru aneb vesmíry ve svém oddělení spolu neustále komunikují. Jsou prostoupeny jeden druhým jako Ezechielova kola v kolech. Naše hmota je podvesmír a náš vesmír nad hlavou je nadvesmírem. Relativita se týká nejen rozměrových, ale i časových souvislostí. Takto propojených vesmírů je nekonečné množství.
Při hypotetickém průletu tímto útvarem má každá rovina „cestovatele“ jiný čas. Vnější pozorovatel uvidí jen „čáru“, v kterou se poutník zdánlivě protáhne, a tak se pozorované přiblíží „horizontu poznání“. Tento vjem bude ale fikcí z pohledu poutníka procházejícího vlastní singularitou, ten bude mít tedy rozdílný vjem. Matematika velkých intervalů se velmi liší od té naší, lineární. Například doba života částice měřená v detektoru částic v urychlovači, například 10-5 sec., reprezentuje ve skutečnosti milionleté intervaly v jejím časoprostoru, neb zákon relativity (horizontu poznání) platí na vše, naměřené není tedy skutečnost, ale fikce lineárního zobrazení, s kterou současná fyzika pracuje často přednostně – ke své škodě. Tytéž vztahy platí u částice též na stanovení její energie a hmotnosti.
Obrázek č. 7 – Fraktál
Platí to obecně pro všechny takto velké intervaly čehokoliv, i zde se projevuje dvojnost – dualita. V blízkosti horizontu poznání už jakékoliv navýšení energie nepřináší nárůst poznání. Současná fyzika staví stále větší urychlovače jen s nepatrným přírůstkem pochopení zákonů hmoty. Například za tak těžce poznaným Higgsovým bosonem čeká nekonečná řada dalších subčástic… A tak se samo měření stalo paradoxně sobě nepřítelem. Další cesta vyžaduje změnu myšlení – paradigmatu.
Obrázek č. 8 – Pásmo neurčitosti v blízkosti horizontu poznání
Při extrémně velkých intervalech vzhledem k pozorovateli, tedy v blízkosti horizontu poznání, se vlivem zvětšujícího se úhlu „alfa“ vzhledem k hypotetické euklidovské síti mění odečítání veličiny z „bočného pohledu na pohled horizontální“. Proto je nemožné zde vnímat přesnou pozici tohoto bodu. Vznikne tak zdánlivá neurčitost. Body zakřiveného prostoročasu se tak staví pozorovateli za sebe. Vzniká tak pro pozorovatele neurčitost prostoru i času. V jisté fázi pozorujeme jen bod jediný – limitu, která je zdánlivě konečná – například rychlost světla atd.
Toto platí pro kteroukoli uvažovanou veličinu, tedy právě i pro čas a prostor. Proto při štěrbinovém efektu ve fyzice prochází zdánlivě jedna částice zároveň dvěma štěrbinami či v dopadové ploše vidíme jednu částici zdánlivě mnohokrát, přestože je stále jen jedna. Důvodem je neurčitost v blízkosti horizontu poznání, kdy jednu částici vidíme v různých intervalech času i prostoru, což dokazuje i křivka, kterou obdržíme složením v interferenci.
Štěrbinové a podobné efekty jsou tedy pravděpodobně přímým důkazem existence horizontu poznání.
Totéž platí pro kteroukoli obdobnou oblast, tedy například orbitel elektronů v atomu, které se velmi liší od reálných kvazikruhových oběžných drah. Zde rovněž horizont poznání zasáhne pozorovateli do jeho vjemu. Jako každý přírodní zákon musí platit i sám na sebe, což vyústí v tvar Möbiovy pásky, tedy v konečně nekonečnou křivku.
Obrázek č. 9 – Planeta Země (NASA)
Uvědomme si, že každý interval měříme z místa pozorovatele. Ten ale může být kdekoliv. Proto i horizont poznání je vždy spojen s pozorovatelem, on určuje, kde se nachází. Pro jiného pozorovatele může být v místě, kde se právě nacházíme my. Aneb zcela platí citát „dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí“.