Příspěvek do sborníku mezinárodního symposia
Praha 1973
DUCHOVNÍ LÉČBA
Položíme‑‑li si otázku, co je nemoc, můžeme říci, že je to porušení rovnovážného stavu, homeostase. Následkem toho je ztráta nebo ochablost přirozené obranyschopnosti organismu proti vnějším i vnitřním vlivům. Ochablost vnitřních (vitálních) sil těla a následek chabá, špatná nebo chaotická činnost vnitřních orgánů.
Podávám svůj názor, který vzešel z poznatků mé léčitelské činnosti:
Lidský organismus má tři základní komponenty:
1) Somatickou
2) Psychickou
3) Vitální síly
Podle tohoto dělení můžeme chápat lidské nemoci, ale také způsoby, jak v nemocích pomáhat. Můžeme tedy onemocnět tak, že se nedostatečnost projevuje v kterékoli ze tří uvedených složek.
1) V oblasti tělesné to jsou nemoce infekční, dále karenční, které vznikají nedostatkem některých životně důležitých látek, například vitamínů nebo bílkovin, a konečně změny orgánů, nebo jejich částečný zánik, vrozené malformace, úrazy, stavy po úrazech apod.
2) V oblasti psychické to jsou odchylky od normálního stavu, jako je například schizofrenie.
3) V oblasti vitální to jsou choroby, které nás budou nejvíce zajímat. Řadíme sem nemoci, které jsou v základě způsobeny nepoměrem, ochablostí nebo chaosem vitálních sil, rozrušením tělesných silových center a deformací silokřivek, kterými na sebe orgány navzájem působí.
Vše, co žije, má svůj vlastní silový režim, odpovídající charakteristice toho kterého zoologického nebo botanického druhu. Každý druh je jiný. Čím je vývojově nižší a jednodušší, tím je také jednodušší silový režim. Nejsložitější je v současné době u člověka.
Nižší tvorové, jejichž chování je více instinktivní, jsou pravděpodobně schopni svůj silový stav sami regulovat. Je známo, že když v terariu onemocní myška, tlačí se mezi ostatní zdravé, snaží se o ně třít a tiskne se k nim. Pravděpodobně se jedná o přebírání sil ze zdravých těl a tím vlastní posilování.
Toto přebírání sil je známo i mezi lidmi. Uvádí se, že spí‑‑li děti se starými lidmi v jedné posteli, oslabuje to děti a posiluje staré. Je to pochopitelné, protože jak ukazují zkušenosti, životní síly se mnohdy samovolně přelévají tam, kde je jich nedostatek.
Každý člověk má svůj základní silový režim a kvótu, nutné k vlastnímu životu. Ty v běžném životním projevu stále nepatrně kolísají, ale jen v rozmezí určitých fyziologických hranic. Výrazně kolísají v nemoci a v mnoha případech je jejich záporný výkyv příčinou onemocnění.
Pod pojem silový režim vitálních sil se předpokládá celý komplex sil, které se v těle kombinují, navzájem na sebe působí, vzájemně se posilují nebo oslabují, vyrovnávají nebo vytváří chaos. Vytvářejí procesy, které v záporném případě vedou k nemoci, v kladném k ozdravění. Jejich projev není pouze v těle jakožto v celku. Svůj vlastní silový režim má každý tělesný orgán a také každá buňka. Všechny tyto režimy na sebe vzájemně působí a tak vzniká velmi pestrý obraz stálých tělesných procesů. Objasněním této hypotézy vznikne nový pohled na lidské tělo ve fyziologickém i patologickém stavu a zdůvodní se další možnost pomáhání člověku v jeho chorobách.
Formuje se obor, dnes nazývaný biotronika nebo bioenergoterapie. Je potěšitelné, že je studován na vědeckých pracovištích, a že se již ukazuje jeho velká budoucnost. Je to vlastně samozřejmé. Dnes, kdy víme, že tyto síly skutečně existují, a že je jimi možno velmi účinně pomáhat v nemocích, vypadalo by to jako zločin vůči lidstvu, nepoužíti jich.
Potíž je jenom v tom, že je málo lidí, kteří jsou schopni svoje životní síly předávat k léčení, a z toho mála jen pár jedinců je schopno a ochotno tuto vrozenou schopnost propracovávat dále, rozšiřovat kvantitativně a zušlechťovat kvalitativně.
Příčina je v rozmanitosti lidských jedinců. Někdo je více fundován tělesně, jiný psychicky, někdo vyniká ve sportovním výkonu, jiný je zase geniální v některém vědním nebo uměleckém oboru. Někdo má výjimečně vlastnosti nebo vlohy, kterými se liší od ostatních lidí a jejich vlastností. Jako na příklad schopnost telepatická nebo schopnost hledání vody pomocí proutku. Jindy schopnost jasnovidná, kdy v mozkové zrakové oblasti se vytváří obraz, který nepřenáší zrakový receptor – oko, – ale který je přenášen asi jako televizní obraz na dálku, nebo i z bezčasové dimenze. Mezi takové zvláštní schopnosti se řadí i schopnost předávání vitálních sil z člověka na člověka.
Základní stav vitálních sil je za normálních okolností poměrně stálý, jen s malými fyziologickými výkyvy. Je to určitá potence, která se funkčně vybíjí, ale rovnovážně nabíjí. Příliv nových vitálních sil se děje: 1) dechem, 2) hutnou potravou, 3) tekutou potravou, 4) spánkem.
Každým z těchto příjmů se dostává převážně jedna složka silového komplexu. Tak to je v běžném životě. Ale jsou také lidé, zvaní sanátoři, kteří mohou buď některé části vitální síly, nebo celý komplex doplňovat zvláštní vědomou praxí.
Člověk, který má schopnost předávat životní síly a tak jimi léčit, může tak činit proto, že různě a individuálně laděné tyto síly přijímá z prostředí tak, že při předávání není o ně ochuzován. Obyčejně se jedná o směs základních sil, u každého předavače trochu jinak složenou a laděnou a také v jiné potenci. Lidem, kteří mají tuto schopnost, se dosud říká, a domnívám se, že nevhodně, – magnetizéři a souhrnné síle biomagnetismus.
Magnetizéři mají prvotní, základní schopnost. Předávají pasivně sílu, kterou mnohdy ani neznají, jen vědí, že jim něco proudí z rukou, co lidi občerstvuje a dodává tělu tonickou sílu k vlastnímu zvednutí se z choroby. Je to základní stav, ze kterého budeme vycházet při dalších úvahách o bioenergoterapii.
Těch, kteří tuto schopnost mají, je opravdu málo. Jsou ale také lidé, kteří se domnívají, že mají léčebnou sílu, protože dokáží zklidnit třeba bolest hlavy. Tato domněnka bývá u lidí, kteří pomocí nějakého psychosomatického tréninku v sobě vycvičí sílu klidu. To ale není léčebná síla, naopak, pro nemocného mnohdy škodlivá. Odstraní se tak, nebo utlumí, varovné chorobné příznaky a choroba pokračuje skrytě dále. U chorob, které jsou způsobeny nějakým útlumem (například útlum krvetvorby, cukrovka a podobně), vysloveně skrytě škodí.
Z toho mála magnetizérů se pak rekrutují sanátoři (ozdravovatelé). Ne každý magnetizér je schopný a ochotný stát se sanátorem. K tomu vede těžká a odpovědná cesta, kterou musí procházet třemi způsoby:
Prvý způsob je vědecký. Budoucí sanátor získává alespoň částečné, ale pro jeho práci postačující vědomosti z oboru anatomie, fyziologie a patologie. Seznamuje se i dále s medicínským oborem, aby poznal práci lékaře a mohl ji případně koordinovat se svojí. Ale jen tyto znalosti nepostačují. Seznamuje se dále i se znalostmi vyplývajícími z vědního sanátorského směru, protože v mnohém případě může mít sanátor na tutéž věc jiný názor než lékař. Není obyčejně v základě mnoho rozdílný, ale vyplývá z jiného postoje, než je lékařův. Rozdíl přináší jen různá charakteristika oboru.
Druhý způsob je hlavní, základní. Je to poznání správného životního názoru. Je velmi důležitý proto, že sanátor zabarvuje předávané síly svojí charakteristikou. Proto je nutné, aby měnil sám sebe, svoji vnitřní kvalitu, svůj postoj k životu a všem živočichům. Musí se stát kladnou složkou v celkovém dění světa. V hlubokém poznávání si plně zdůvodňuje životní zákony a aplikuje je na sebe. Pod vlivem tohoto hlubokého poznávání životních pravd se stává jiným člověkem, který stojí na dokonalé etické základně. Mnohé, na co si lidé postupem vývoje lidské společnosti neprávem zvykli, zanechává. Je například samozřejmostí, že se vrací k přirozenému životu, pod vlivem poznání přestává jíst maso. Neživí se již mrtvolami druhých tvorů, stává se kulturnějším. Odmítá alkohol, zanechává kouření a podobně. Toto vše je žádáno samozřejmě i na magnetizérech. I tam je to žádoucí, ale u sanátora je to nutné. Takový životní postoj a projev je společně s projevem léčivých sil sanátorovou vizitkou, podle které ho lidé poznají a hodnotí.
Třetí způsob je poznávání vlastních sil, jejich rozvíjení a uplatňování. Sanátor na rozdíl od magnetizéra není odkázán pouze na souhrnnou magnetickou sílu. Sice ji také používá, ale mimo to rozvíjí její prvky, které se učí poznávat, ovládat, předávat a kombinovat. Učí se také, jak, kdy a jaké síly použít a jaká jejich kombinace je v určitém sanátorském zákroku žádoucí. Učí se též měnit síly během zákroku. Proto se také učí sanátorskému názoru na různé choroby, který není vždy plně stejný s názorem lékařů. To není cesta lehká a jednoduchá. Pohlcuje celého člověka a vyžaduje, aby se jí cele oddal. Proto ne každý magnetizér je schopen a ochoten ji nastoupit a jít. Ale i tak, zůstane‑‑li magnetizér u svého stupně, má mít snahu po svém vědomém kulturním zlepšení. Pro budoucnost se počítá s tím, že magnetizéři budou asistovat sanátorům.
Sanátor založí léčbu a naordinuje magnetizéra, který bude dále síly doplňovat. Sanátor se občas k pacientovi vrátí, doplní zbývající nutné síly a srovná jejich poměr. Bude to asi takový stav, jako je mezi primářem a ošetřujícím lékařem. Při tom zároveň může být magnetizér veden k vyšším stupňům, aby byl dokonalejší, nebo aby dále vyspíval na sanátorskou úroveň. Bioenergoterapie je samostatný obor, který dává zdravotnictví nové možnosti při zdolávání některých nemocí. Tak jako léky a lázeňské procedury, tak může lékař indikovat také biotronické zásahy a vhodně je kombinovat se svým postupem.
Ale to je budoucnost. Zatím je málo magnetizérů a mizivě málo sanátorů, snad na celém světě. A přece je možno začít s výchovou magnetizérů a sanátorů okamžitě. Potřebnou učební osnovu mám již připravenou.