ZEZULKOVA BIOTRONIKA

ZPŮSOB PRÁCE

 Magnetizér má schopnost předávat některé složky vitálních sil, které má vrozené, pasivně, bez vlastního rozhodování. Obyčejně je to kombinovaná část, kterou má každý magnetizér trochu jinou, jinak složenou a jinak potencovanou. Obyčejně ji objeví náhodně, nebo je na ni upozorněn někým, kdo tyto síly zná. Ve většině případů si je magnetizér vědom, že nějaká síla proudí z jeho rukou a že je léčivá. Pak ji jen pasivně předává tak, jak slyšel, že to dělají jiní. Většinou ji předává rukama. Přejíždí jimi po těle, nebo je přikládá na místo, o kterém předpokládá, že tam je příčina choroby. Při přejíždění i při statickém držení nechává někdy ruce na těle, jindy nějakou menší vzdálenost od těla. Způsob práce a různost indikace se vyvíjí zkušenostmi.

Magnetizér působí na biomagnetický režim těla. Představujeme si, že doplňováním posiluje jeho centra, takže silokřivky, které vznikají působením center na sebe, se vyrovnávají. Tím se obnovuje pořádek v tělesných procesech a choroby ustupují. Podle toho, které části vitální síly magnetizér vlastní, jak jsou tyto potencované a v léčitelství aplikované, je jeho působení vždy trochu odlišné od druhého magnetizéra. Určité osoby se mu léčí lépe než jinému, a naopak. Každý má svoji schopnost trochu jinak zabarvenou. Rozdíly v tomto složení nejsou velké, ale jsou. Větší rozdíly jsou v potenci těchto sil. Magnetizéři jsou silnější nebo slabší, ale jsou i takoví lidé, kteří se jen domnívají, že nějakou sílu mají, a snaží se léčit. Takové omyly vznikají někdy z dobré vůle pomáhat, ale většinou z nevědomosti.

Jak již bylo řečeno, vitální síly k životu musí mít každý organismus. Jejich hladina se v těle neustále doplňuje a je postačující pro běžný život. Jestliže někdo předává podvědomě (aniž by si byl vědom), což se někdy stává, trpí jakousi jejich podvýživou. Ze začátku je takový člověk unavený a pociťuje větší potřebu spánku. Později se může toto vyčerpávání projevit nějakou chorobou, která má útlumový charakter.

Až na výše popsanou výjimku nikdy sil neodchází nadbytečně mnoho a dlouho, takže se tělo s tímto stavem pomalu vyrovnává. Jestliže někdo v nevědomosti, ale úmyslně předává své síly za účelem léčení a sám nemá léčivou schopnost, nastává velký a nepřirozený odliv, se kterým se tělo již nemůže vypořádat. Nějakou dobu vzdoruje, mobilizuje železné rezervy, ale pak se zlomí a obyčejně těžce onemocní. Někdy tělo vzdoruje velmi dlouho. To je obyčejně v takovém případě, když dotyčný člověk je sám ošetřován, nebo i dálkově (telepaticky) napojen na léčitele, nebo se s ním aspoň společensky stýká.

Také často k takovému omylu dochází, když léčený pacient dostává více sil, než potřebuje, nebo když je v léčení léčitele zbytečně dlouho. Přebytečné síly jakoby přetékají a pacient cítí vyzařování ze svých rukou. Pak se může mylně domnívat, že má sám léčivou schopnost.

Léčitelem může být pouze ten, kým síly nepřetržitě a vydatně procházejí, aniž by byla oslabována vlastní silová kvóta, nutná k životu. Je to jakoby vedlejší proud sil, který nemá s vlastním silovým režimem mnoho společného a který nemá význam pro léčitele, ale jen pro léčené.

Je pravda, že spíše sanátor než magnetizér se může léčením velmi unavit, mnohdy až kriticky, ale síly se mu poměrně rychle obnoví a vyčerpání nezpůsobí (pokud není zvláště velké a časté) žádnou újmu na zdraví. Únava se projevuje skoro výhradně u sanátorů, zřídka u magnetizérů proto, že sanátor pracuje aktivně, kdežto magnetizér jen pasivně. Únavu způsobuje velký únik spíše tělesných sil než léčivých. Pro sanátory to jsou spíše pomocné síly, které tvoří vehikulum léčebným silám, a důvod únavy je převážně v léčebné aktivitě. Je‑‑li při léčbě použito pouze magnetování, je možno ošetřit daleko větší počet nemocných než při aktivní léčbě. Proto více pro sanátora než pro magnetizéra platí zásada, že má znát hranice a vědět, kdy si odpočinout.

Magnetizér působí pasivně tím, že předává sílu bez větší vlastní aktivity, bez rozhodování o jejím potřebném složení a potenci. Sanátor působí buď plně, nebo částečně aktivně. Rozhoduje o přeměnách silových složek během zásahu, o jejich soustředění na orgán nebo buňku, má větší škálu způsobů zásahů, ale hlavně širší až plné spektrum vitální síly. Sanátor zesiluje v celkové vitální síle určité složky nebo upravuje jejich kombinaci.

Podle mých poznatků a názoru působí sanátor pěti způsoby:

1) Působením na tělesný biomagnetický režim.

2) Ovládáním a působením základními silami.

3) Působením souhrnné vitální síly.

4) Úpravou morfologického centra.

5) Působením celkovým vlivem sanátora.

1) Působení na tělesný biomagnetický režim:

Vše, co žije, vyzařuje. To je již dnes známo a vědecky dokázáno. Mimo záření, které je způsobeno životní aktivitou, je každé tělo v jakémsi stálém plasmatickém obalu. Ten je projevem tělesné jakosti a životnosti. Když tělo onemocní, projeví se na postiženém místě porucha obalu, jakoby zkaženou plasmou. Při speciálním fotografování, kterým se toto záření pozoruje, jeví se prý nad místem choroby šedá plasma, na rozdíl od okolní barevné. Sanátorům je tento fakt znám již dávno před tímto vědeckým objevem. Proto vždy začínají práci tak zvaným „snímáním“. To je právě odstranění zkažené plasmy z těla. Je prováděno rukama (někdy pouze soustředěním a zvláštním způsobem, vlastním některým sanátorům), které si potom musí sanátor očistit. Tato speciální očista je možná teoreticky na čtyři způsoby, ale prakticky se používá pouze třech.

Provádí se:

1) tekoucí vodou

2) přirozeným ohněm

3) zvláštním způsobem sváděním do země

4) čtvrtý způsob, který je možný, ale není vhodný, se nepoužívá. Je to očištění vzduchem, vzdušným proudem. Nepoužívá se proto, že u prvých třech způsobů se zkažená plasma ruší, kdežto u vzdušného způsobu sejde sice z rukou, ale zůstává v prostoru, přitahuje se k přiblíživším se lidem, ulpívá na nich a zdravotně je ruší.

Právě tak škodlivě by působila, kdyby léčitel ji neočistil ze svých rukou a dotkl se někoho jiného. Zkažená plasma potom rozrušuje zdravou plasmu a disponuje k chorobě, nebo ji vyvolává. Většinou se v současné době chybně k očištění používá tekoucí voda, protože způsoby zemí a ohněm jsou málo známé a ne každý sanátor je dokáže. Jinak působí sanátor na tělesný biomagnetický režim stejně tak jako magnetizér, jenom důkladněji a účinněji.

2) Ovládání čtyř základních sil:

Sanátor se seznámil se čtyřmi základními silami, kterými tělo žije a které tvoří komplexní vitální sílu. Sanátor zesiluje v celkové vitální síle určitou její složku nebo složky, nebo upravuje jejich vzájemné poměry. Naučil se je ovládat a pracovat s nimi.

Jsou to:

1) síla dostředivá,

2) síla odstředivá,

3) síla vzrušující,

4) síla klidnící.

Pod vlivem souhrnné vitální síly, která se z těchto čtyř prvků skládá, probíhají v těle děje patologické, nebo ozdravující. Sanátor jimi působí tak, že podle povahy choroby zesiluje vitální sílu o potřebný její prvek, nebo nasazuje v ní protisílu k rušení jiného prvku, který je v ní chorobně zesílen. Tyto jednotlivé prvky (síly) jsou naváděny dle povahy choroby. Mohou působit pouze v živém organismu. Není možné jich použít „in vitro“. Zastávám názor, že biologické síly mají přesně takovou pestrost, jako je v chemii pestrost prvků a sloučenin.

Sanátor nemůže jakkoliv modifikovanou vitální sílu nikdy předosovat. Ať by jí dával sebe víc, může ji doplnit pouze do normálu. Přebytek se nezachytí a jakoby přeteče. Sanátorovo působení přivádí do normy, ale nemůže ublížit. Buď pomáhá, nebo nepůsobí. To je výhoda vzhledem k farmakoterapii, kde je možné předosování nebo návyky. Kdyby sanátor nasadil ve vitální síle jiný prvek, než je žádoucí, tělo ho nepřijme, protože je jím naplněno. Pro sanátora to je znamení, že došlo k omylu, a že je třeba sílu změnit. Podobně je to s odhadnutím místa, kde je nutno působit. Je známo, že původ choroby není vždy tam, kde to bolí, nebo kde se choroba jinak projevuje. To vede sanátora více k léčení příčiny než k odstraňování příznaků.

Osteoporosa (řídnutí kostí):

1) Aktivují se příštítná tělíska.

2) Lokální působení silou.

3) Případné rovnání celého endokrinního systému.

Diabetes melitus (cukrovka), nevrozený, nezaléčený, bez současného podávání inzulinu:

1) Aktivace v krajině thalamu a hypothalamu.

2) Naplňování a rovnání centrální nervové soustavy.

3) Lokální působení na pankreas.

Při malém výsledku rovnání a naplňování celého endokrinního systému. Není‑‑li ani potom úspěch, je podezření na nezvratný a hotový zánik činnosti Lagerhansových ostrůvků v pankreatu. Není jiné volby než podávání inzulinu.

Maligní neoplasie:

1) Přísná a naprosto důsledná antikancerogenní dieta. Zařazení co nejvíce syrové a čerstvé stravy.

2) Pružnost jaterní činnosti.

3) Rovnováha do morfologického centra.

4) Lokální působení na kancer.

Po zastavení maligního procesu a případném zmenšení kanceru (například CA mammy) předat chirurgovi k vynětí (nebo ablaci mammy, dle jeho úsudku). Pak je jen velmi malá možnost metastazování, které by se případně mohlo dostavit tehdy, kdyby maligní proces nebyl sanátorem zcela zvládnut. Po operaci klidnit.

To vše je možné tehdy, když má sanátor k dispozici potřebný čas. Například není‑‑li momentálně místo v nemocnici, protože sanátor nesmí převzít zodpovědnost za nemocného. Toto právo má u nás pouze lékař. Proto také výsledky při rakovinách jsou většinou jen poměrné, pro nedostačující podmínky, ale velmi slibné. Málokdy dostane sanátor případ ještě čerstvý, lékařem ještě neovlivněný, který se nejlépe léčí. K tomu ovšem sanátor nikdy nesmí radit, nebo dokonce přemlouvat. Jako obtížně léčitelné se ukázaly případy bronchogenní, kde léčení ruší dnešní nečisté ovzduší.

3) Působení celkovou vitální silou:

Je to další možnost sanátorova působení. Zatím co čtyři základní složky jsou její částí, ona sama celkově a v rovnovážném stavu dává organismu životní dynamiku. Je to síla, která je podle mého názoru v celém vesmíru, a doplňuje kvótu v každém žijícím těle. Sanátor má možnost tuto sílu vědomě nabírat a převádět. Posiluje jí životnost, jak bylo uvedeno v příkladě.

4) Úprava morfologického centra:

V mozku předpokládám centrum, o kterém vím ze zkušenosti, ale nedovedu ho lokalizovat. Toto drží v raportu každou buňku. Je to plán formy těla a orgánů. Přes toto centrum probíhá růst do daných forem. Nedostatečnost nebo chyby v něm způsobují jiný vývoj nebo změnu tvaru. Ovlivňuje růst benigních nádorů, ale také činnost při hojení ran a podobně. Při některých chorobách může působit sanátor na celý mozek a tím na morfologické centrum tak, jak vyžaduje charakter choroby. Většinou působí na správné pochody hojení, rovnání morfologických poměrů, například při neoplasii. Morfologické centrum drží ve svém raportu celkový tvar a jeho růstové změny, ale je známo, že každá buňka má v sobě zakódovanou svoji charakteristiku a přesné informace o růstu. Proto sanátor musí při neoplasii, ranách a podobně působit též lokálně.

5) Působení celkovým vlivem sanátora:

Protože jde o přímé působení sanátora, který vydává ze sebe, nebo přes kterého přecházejí síly, záleží mnoho na jeho morální kvalitě. Tou zabarvuje všechny síly, a proto je nutné, aby byl dobrým člověkem, bez špatných myšlenek, tedy dobrých vlastností a čistého nesobeckého postoje k životu. Proto tato zdravotnická disciplína bývala vyhražena náboženským směrům, kam přicházeli lidé za účelem své vlastní změny k dobrému.

Sanátorova kvalita (i magnetizérova) se přenáší na léčeného pacienta a více nebo méně, podle jeho citlivosti, ho ovlivňuje. Sanátor také může působit na citlivého nemocného vědomě, svým vlivem ho zklidnit a více otevřít příjmu sil.

Ne každý sanátor ovládá všechny silové složky, které byly popsány. Připomínám, že říkám jen svůj osobní názor, ke kterému jsem ve své praxi došel. Tento starý obor je jakoby stále ještě v plenkách. Vědecky se na něm ještě nepracovalo. Soudím, že má bezesporu velkou budoucnost, a že ti, kteří přijdou po nás, budou již mít možnost jej zdokonalovat. Mnoho změní a doplní, ale to je přirozený vývoj. Snad až nebudou mít ty překážky, které máme my. Sanátor má mít plnou životní pohodu a klid. Ta se odráží v jeho výkonu a zabarvuje jeho síly. Jestliže mu lidská společnost plnou pohodu nedá, pracuje vlastně sama proti sobě.

Závěrečná úvaha:

Jsou tři základní systémy, v nichž se projevují funkce živého organismu: 1) hmota tkání, 2) silový režim, 3) psychika. Jsou vzájemně analogické a tvoří jeden celek. Každý z těchto tří principů je možno poznávat tak, jako hmotu poznává chemie. Rozdělila ji na prvky a sloučeniny, označila je a naučila se s nimi pracovat.

Obdobně je možno rozdělit, popsat a poznávat i silový systém a stejně tak i psychický. I zde najdeme „prvky a sloučeniny“ a tak bude možno lépe vniknout do jejich podstaty a porozumět jim. Snad by tato úvaha měla napovědět a pomoci.

Vše na světě má svoji dobu, čas vzniku i čas vývoje, a každý zrod provázejí porodní bolesti.

Nyní přišel čas biotroniky. Nastoupila již do pevných kolejí a vím, že se bude zdárně vyvíjet. Přeji jí, aby se dostávala jen do rukou poctivých, nezištných a schopných pracovníků, aby zdárně pomáhala trpícím v jejich nemocích a aby svými možnostmi a vědomostmi přiváděla lidstvo k normálnímu, a proto zdárnému způsobu života.