Říp - Den otevřeného nebe - 30. 3. 2013

Zamýšlím se, jest-li ještě dnes je potřeba filosofie. V některých chvílích se zdá, že už není třeba. Že je všechno jasné, jasné vztahy, má dáti – dal, jakoby vytvořené bublině lidských potřeb a hodnot a vztahů, které zrají po staletí a tisíciletí a sami sebe přesvědčují o správnosti. A přesto po tisíciletí kultura za kulturou hledá rovinu, která je hlubší, která je kupodivu stále stejná, i když má různé názvy, a tu jistě lépe, tu možná trochu hůře vede člověka k tomu, aby se v pokoře zařadil tam, kam patří.

Minulá staletí jsme v době středověku byli přesvědčováni o tom, že my jsme ti nejdůležitější, že nad nás není. Četl jsem upanišady, Bhagavadgítu, bibli a další posvátné texty a viděl jsem stále jen jedno. Já člověk, já jsem řekl, já jsem udělal, pro mě – ráj, hurisky či jiné prebendy; když budu hodný a zalíbím se vrchnosti. Myslím ale, že to není nejsprávnější.

Na počátku nebylo nic, ani čas, ani prostor a pak z toho jediného nulového bodu vytryskla fontána času a prostoru se svojí historií a osudem, který byl přítomen už v prvním okamžiku tvoření a který obsahoval mimo jiné i život bytostný, vývoj, jak ho známe – to v oblasti bytostí, ale také vývoj, který se vztahuje na neživou hmotu – tedy chování atomů, molekul, planet, vesmíru. To vše je zákonné a bylo velmi smutné, že jsme poměrně záhy zapomněli na počátek. Ono totiž všechno a vše pochází z jednoho bodu – tedy je to Jednota. Jsme všichni a vše bratři a sestry. Rozdělení člověka vede k možnosti ničit. Protože když člověk nemá úctu k čemukoliv – ať už je to zvíře, strom nebo člověk – tak se mu snadněji koná to, co by mu jinak jeho přirozenost a jeho svědomí nedovolilo. A tak vždy, když přicházel někdo, kdo chtěl ničit, napřed učil lidi, jak se vzdálit navzájem. Jak svoji vlastní výjimečnost zveličit nad ostatní – platí to i pro ty nižší. Ve středověku vám bylo předepisováno, jak smíte a nesmíte myslet. Byli jste učeni o tom, že Bůh si právě vás vyvolil proto abyste spravovali vše a vším vládli bez jakýchkoliv omezení. Bolest, kterou cítili nižší, vás nemusela zajímat, protože vy jste přece ti, co máte duši, a to nižší duši přece nemá, takový byl názor. Pak přišlo štěpení do sekt a církví. A každá měla právo na život, protože se lišila – v něčem. Nakonec z toho byl i boj, kdo má tu pravdu, protože my máme pravdu – právě my. Rozdělení panovalo. Pak přichází filosofie zdánlivě opačná – filosofie moderní doby, racionální filosofie a kupodivu ona přebírá zcela beze zbytku to, čemu se tolik směje nebo vysmívá. Tedy přesně stejný myšlenkový základ, jako měl středověk. Tedy my lidé – význační moderní  lidé – dobýváme svět, rveme přírodě její tajemství a přijímáme tedy bojovou terminologii ve svém vztahu k ne-já, tedy přírodě, ostatním tvorům atd. Pomaličku začínáme rozšiřovat tuto filosofii i do vesmíru, vždyť dobýváme vesmír. Jenomže my – jako vše – jsme vznikli z jednoho bodu. Jsme se vším bratři, i sobě navzájem, a sestry, a to znamená, mimo jiné, že chceme-li poznávat svět, tak máme obrazně řečeno očistit obuv, uklidnit srdce a s láskou pozorovat to úžasné geniální boží stvoření, které je všude kolem nás i v nás, které je jedinečné v každém jednom případě, ať je to člověk, zvíře, strom – jediný z nich nemá stejně větve jako druhý – nebo planeta, nebo galaxie, nebo vesmír, nebo vesmíry. Tak, jak se vyvíjela duchovnost, viděli jsme napřed v Bohu to nejbližší. Tedy právě ty stromy, hory, místa. Byla to pravda, ale nebyla to ta nejvyšší pravda. Pak jsme pochopili, že je jeden, který je zdrojem toho všeho. To byl ohromný krok, jen jsme nepochopili jeho velikost a snažili jsme se mu vtiskávat svoje vlastnosti, vždyť Bůh se na někoho zlobí, jiného miluje a tak dále, a zapomněli jsme, že nepatří jen nám nebo naší církvi, ale patří všem a všemu kdykoliv.

Jsme na prahu platónského jara, začíná další 24 000letý cyklus a doufejme, že bude tak slunečný, jako tato chvíle. Je to čas naděje. Za čas si vzpomenete na má slova – uvidíte, jak se bude měnit filosofie společnosti. Bude to bolestný proces, bude to stát mnoho a mnoho obětí, ale přesto není jiné cesty. Na konci odstředivého vodnářského znamení je opět stmelená společnost, kdy lidé mají rádi lidi, kdy lidé mají rádi stromy, květiny, zvířata, vesmír, prostě vše. Kdy jsou zbaveni svého obluzení, obluzení sami sebou, obluzení svými možnostmi a schopnostmi; vždyť jsme poznali z tajemství přírody jen nepatrnou slupičku, jen malou část. Že si myslíme, že je to hodně, je jen proto, že jsme ještě primitivní a nízcí. Těším se na vodnářskou dobu i proto, že snad bude ubývat těch jedinců či skupin, které budou chtít prosazovat svůj vlastní názor jinak než diskuzí, úvahou, a spíše se snaží blokovat či ničit protivníky. Odcházející dostředivá doba byla pro toto velmi vhodná, bylo to o tom, že moje společnost, můj stát, moje rodina, můj národ je to nejvyšší a to ostatní je hluboko a hluboko daleko, ale tohle právě se postupně bude měnit. Za další desítky let až staletí budou lidé vnímat samozřejmě vždy ty nejbližší o něco blíže, a přesto ty ostatní jen o málo méně blíže. Bude to doba, kdy poučeni z nezdarů pochopíte, že síla není v tom, že všichni navzájem se snažíte různými způsoby obrat o to či ono, ať už zase či jedinci či státy či jinak, ať jsou to suroviny či jiná věc – voda třeba, a pochopíte, že vždy ztratíte. Nad tím vším totiž bdí ještě velmi důležitý zákon. Tomu zákonu se říká osud. Moudrá prozřetelnost to zařídila tak, abyste prvoplánově neviděli, kam vedou důsledky vašich činů. A je to proto, abyste žili čistě, bez manipulace, tak jak sami vnitřně jste postaveni. Někteří z vás, asi tak od poloviny cesty v tomto druhu, tedy v člověku, začínají mít možnost toto chápat hlouběji. Později v meditacích, ještě později hlouběji a hlouběji. Nakonec pochopíte, že ať vykonáte cokoliv, je to stejně existující jako brzdná síla či akcelerační síla, že zákon zachování nefunguje zdaleka jen ve fyzice, ale funguje doslova ve všem. Možná, že to, co teď řeknu, je trošku na hranici, ale člověk moudrý, který přemýšlí, nemůže prvoplánově ničit a vymezovat se už jenom proto, aby jemu samému bylo dobře. Každá myšlenka, kterou vyšlete, každý čin, se neztrácí. Je tu absolutní vědomí, to které přesahuje vše, co si jen umíte představit, je tu vědomí dějů a činů, které nemá hranice času, je věčné. V něm se pohybujete otvírajíc svým vědomím pozorovatele tento děj a soudíte tedy, že vy sami tvoříte. Není to pravda, protože nad vámi je skutečné tvoření, kterým jste i vy, ale v této chvíli máte jiný úkol. Plníte tu boží část, která je v rozdělení. Tedy jste mnozí, a přesto jste jedno. Jste – všichni – Jednota, a přesto se tak necítíte. Je to vlastně zvláštní. Na počátku jste. Není, co by vás rozdělovalo, máte jednotné vědomí – všeho, kdykoliv a kdekoliv. Není času, jen věčné trvání. Pak jdete procesem tvoření, rozdělíte se, vzniká procházení, kauzalita, čas. Přesto, že vaše já je pořád tou boží jiskrou, v téhle chvíli plníte ten úkol boží z druhé strany, tedy z té strany ne nekonečné, ne všeobsažné, a přesto k ní jdete, abyste ji nakonec znovu naplnili, ukončujíc tak jeden cyklus životního běhu.

Vraťme se tedy k té úvodní myšlence o filosofii. Zdánlivě se mnohým zdá překonaná, přesto ona jediná je schopna zařídit, abyste byli šťastni nejenom vy, ale vše. Protože tvoříte sílu, ne teď jen zde, ale vy všichni lidé a vše, co je kolem, která svým vlivem ovlivňuje, vlastně vybírá z toho velkého útvaru osudu tu lepší, tu horší rovinu. Není snad člověka, který by chtěl žít pro utrpení, a přesto tolik jich žije tak, aby se to naplnilo. Těším se, že za 150 let, až se tu budeme scházet, to už budeme mít asi ale jiná těla, bude už netřeba odklízet Říp – a tím bych rád poděkoval všem, kteří vám umožnili sem vyjít po svých, protože ještě před třemi dny to bylo nemožné snadno, šlo to velmi těžko. Je za tím vším práce mnoha a mnoha lidí, kteří to dělají pro všechny, i pro sebe, i pro vás. Neptají se, co za to, a tiše vnitřně vědí, že je to potřeba. Dělejme tedy věci, které jsou potřeba, a když se nám to podaří ve správný čas, bude to úžasné. Filosofie je tedy něco, co dává naprosto jiný rozměr životu, není to fanatismus, není to -ismus, vzpomeňte, vždy vám na přednáškách říkám: „předkládám jen svůj názor“, i tak mě učil Zezulka: „nevěřte nikomu, ani mně ne, vše si vždy důkladně promyslete, prociťte, prověřte“. A tak totéž platí dnešním slibujícím, protože toto setkání je koncipováno i jako slib nových posluchačů prvního stupně Univerzity Bytí, která je tu již mnoho let, stejně jako naše setkávání. Jsme tu, tuším, již devatenáctým rokem a to už je tradice, příští rok to bude dvacet. Jsme tu přesto, že toto místo má velmi mnoho zvláštních vlastností, nejenom že zde střelka kompasu při každém kroku mění svůj směr, ale kdybyste byli holubi, poštovní a přistáli tady na tom prostranství, tak by se stala zvláštní věc, vy byste netrefili zpátky, museli bychom vás odnést pod Říp, a tam byste znovu našli cestu. No a přesto je to dobře, tohle místo totiž, je místem, které je jakousi branou, branou mezi tím, co je zde, a tím, co je tam. Dnešní den, Den otevřeného nebe, se k tomu hodí velmi a velmi. Protože to je nejsilnější duchovní svátek roku. V tento den se rodí Přinašeči, kteří jako jediní znají pravdu přímo. Jednoho zde mám tu čest zastupovat. Bohužel tu s námi není, už mnoho let, ale přesto je, protože i vy zde jste vlastně nepřímo proto, že on byl. Kdyby nebyl, nebyl bych tu ani já, ani vy. A tak doufám, že tahle slavnost se stane na dlouhá staletí příležitostí vyšlápnout ten kopec a potěšit se.

Teď prosím naše slibující, aby přistoupili. Rád bych vám, jako všem ostatním, kteří slibovali, přečetl Zásady duchovní cesty. Mají univerzální platnost, nejenom zde, ale i kdykoliv jindy vám podobní slibovali podobný slib, než nastoupili na duchovní studia. Je to proto, že to, co by se mohlo stát nejhoršího, je ztráta orientace, jak u těch poštovních holubů, a pád. Tak bych teď rád popřál vám všem a skrze vás vlastně všemu, co je: Hodně síly, budete ji potřebovat. Není klidný čas, vše se otřásá v základech. A přesto i to je pozitivum, protože ten, kdo nachází dno, nachází tak i  největší naději. Je sice snadné klesat, velmi snadné, je obtížné stoupat, ale přesto v každém bodě poklesu to je stále jen horší za chvíli a v každém bodě vzestupu, je to za chvíli stále jen lepší.