ŽIVOTOPIS
Vanga se narodila v jugoslávském městě Strumica, které se nachází v dnešní Makedonii a bývalé Osmanské říši. Kdy přesně, nevíme. Prameny se liší. Pravděpodobně 31. ledna 1911. – V jiných pramenech opakovaně nalézáme datum 3. října téhož roku. Výjimečně i jiné. Na svět přišla předčasně. O dva měsíce a bez odborné pomoci. (Nelze vyloučit, že i toto mohlo oslabit její zrak.)
Dali jí jméno Vangelie, což znamená „nositelka šťastných zpráv“. Časem se stalo synonymem pro člověka, který vidí všechno. Národ ji zval: „ Bohem vybraná jasnovidka bába Vanga“.
Otec Vangelie Pange Surčev, resp. Pande či Pando Surčev, narozený v Novo Selo, byl četník. Turci ho uvěznili v Jedi Kule. Po svém osvobození v roce 1908 se odstěhoval do Strumice a oženil se. Štěstí trvalo jen krátce. Pracovitá manželka Paraskeva po narození druhého dítěte zemřela. Vanze byly dva roky. Teprve dva roky.
V roce 1915 odešel otec na frontu první světové války a o Vangu se starali příbuzní. Po návratu se záhy oženil podruhé. Tanka Georgieva, ač byla jednou z nejkrásnějších žen ve Strumici, mateřskou láskou k nevlastní dceři nepřilnula. Vanga byla častěji u babičky – mj. i proto, že otce opět zavřeli a vzali mu pozemky. Prý kvůli minulosti. Podrobnosti neznáme. Rodina upadla do bídy.
Když bylo Vanze 12 let, posílali ji každý den s oslíkem mimo vesnici pro mléko. Jednoho letního dne odešla se svými sestřenicemi. Děvčata se rozhodla, že se cestou zastaví v Anskata Češma. Tam se znenadání strhla prudká bouře, nebe ztemnělo a silný vichr, který trhal stromy z kořenů, zvedl i Vangu a odnesl ji daleko do pole. (Pozdější snahy o verifikaci této události nenalezly oporu v dobových meteorologických záznamech ani v místním tisku. Dá se předpokládat, že vichřice s rychlostí větru kolem 180km/hod. by asi neušla pozornosti, a mírnější vítr by děvče na takovou vzdálenost nejspíše neodnesl. / V policejních protokolech z roku 1923 se lze naopak dočíst, že nedaleko vesnice Novo bylo znásilněno bezejmenné děvče, vzrůstem asi dvanáctileté, které následně oslepili – ale spekulovat zde na toto téma by bylo nemístné.)
Našli ji až po dvou dnech pod vrstvou větví, hlíny a kamení. Vylekanou, vyděšenou k smrti. Její oči, plné prachu, krvácející a nevidící, řezala silná bolest. Duhovky později zbělaly. Vanga oslepla. Následné operace ve Skopii a Belgradu nepomohly. (Záznamy v církevních knihách Nového Sela té doby uvádějí, že obyvatelé sbírali peníze na operaci dívky, ale vybrané prostředky stačily jen na terapeutické léčení; což opět vyvolalo dohady a spekulace.) Vanga plakala a modlila se, přála si, aby znovu viděla – ale zázrak se nestal.
Nemohla se smířit s tím, že je pro rodinu zátěží. Zapsali ji do slepeckého domova v srbském městě Zemun. (Dnes západní části Bělehradu.) Tam se naučila Braillovu písmu, plést a šít, obsloužit se.
Léta přibývala, mladá a krásná Vanga se zamilovala. Do chlapce z vesnice Gjaoto Gevgelijsko. (Pozn. Spekulovalo se, a dodnes spekuluje, úplně o všem, její krásu nevyjímaje.) Dimiter jí jednoho dne vyznal lásku a nabídl manželství. Jeho bohatí rodiče nic nenamítali, ale osud jim připravil cestu jinou.
Přišel otec a Vangu si odvedl domů. Podruhé ovdověl a potřeboval pomocnici, která by se postarala o jeho děti, o Vasila, Toma a Ljubu. Vanze nastaly těžké dny. Musela se starat o dům, hlídat děti, pomáhat otci…
V roce 1939 onemocněla prudkým zánětem pohrudnice. Osm měsíců se potácela mezi životem a smrtí. Jednoho dne se jí síly náhle navracejí, zvedá se z lůžka a uklízí… a těžký úděl pokračuje.
6. dubna 1941 se jí zjevil jezdec, jakoby ve světle vykoupaný. (Popisuje ho jako důstojníka, vysokého, krásného. / Jinde (se) říká, že to byl sv. Jan Zlatoústý.) Zastavil před domem, slezl z koně, postavil se před ní a řekl: „Svět se brzo změní, mnoho lidí zmizí. Bude válka. Budeš předpovídat živým i mrtvým. – Neboj se. Já budu u Tebe a řeknu Ti, co máš mluvit“.
Po tomto zvláštním vidění nastala v životě třicetileté Vangy úžasná proměna. Začala prorokovat.
Zpočátku viděla bitvy, místa a příběhy lidí ve snu, později i v bdělém stavu. Vanga lidem ze Strumice naznačovala, kteří muži se z fronty vrátí a které zasáhne smrt. Jasnovidně prorokuje o všech životních problémech.
Její sláva se šíří. Proslavuje se i jako léčitelka nemocí, které byly v té době považovány za neléčitelné. Vangou doporučené bylinky a recepty přinášely kýžený výsledek.
Kdekdo za ní chodí, aby se vyplakal z bolesti a utrpení. Vanga s přesností označuje místa, kde lidé najdou zmizelý dobytek nebo ztracené věci. Nikoho neodmítá, pomáhá každému.
V roce 1941 poznává Dimitra Guščerova z Krnžilice. Přišel, aby se zeptal na svého bratra zabitého za nejasných okolností. Vanga mu odpovídá, že ví, kdo to udělal, ale neřekne, aby nepomýšlel na odplatu. A říká mu i to, že ON je vyzván z nebes, aby si ji vzal.
To bylo tak, vzpomíná Vanga na ten osudový den. Do pokoje vstoupil jeden mladý muž a ikona řekla: „Přichází Tvůj muž.“ – A on, v souladu se silou osudu, si ji skutečně vzal. (V jiných pramenech se tato událost, a přísně vzato nejen tato událost, líčí poněkud odlišně: „V roce 1942 se k Vanze vydala skupinka vojáků bulharské armády ve snaze poznat svoji budoucnost. Mezi nimi i Dimitr Guščerov. Ten ale otálel do domu vstoupit. Tu Vanga sama vyšla z domu, oslovila ho jménem, a řekla, že ví, že chce znát jména vrahů svého bratra… Dimitr, otřesen tímto zážitkem, odešel. Posléze k ní začal docházet, až nakonec – a zde se můžeme shodnout – si ji v souladu se silou osudu skutečně vzal.“ http://uznayvse.ru/).
Manželé se odstěhovali do Petrič, ulice Oplčenská č. 10, kde bydleli v jedné místnosti, dokud její muž nepřistavěl větší. V tomto domě pak po léta přijímala návštěvy, později v letní vile v Rupite, 14 km od Petriče.
Domem prorokyně prošly v období let 1942 až 1996 statisíce nemocných, strádajících a osudem zkroušených lidí, kteří přišli hledat naději a spásu.
Jen během roku 1975 přišlo Vanze na pět tisís dopisů, telegramů a proseb z celého Bulharska. Lidé prosili o setkání, popisovali hlavně problémy zdravotní.
Sumou stovky tisíc dopisů – z Bulharska, z ciziny (Jugoslávie, Turecko, Sovětský svaz, Rakousko, Německo, Francie, Kanada…) Přišlo též mnoho dopisů a telegramů děkovných, od těch, kterým bylo pomoženo.
Těch, kteří se chtěli setkat, byly tisíce. Objednávalo se dva roky dopředu! Na každé datum bylo zapsáno dvacet lidí, ale ve skutečnosti jich přijímala dvakrát tolik. Za půlstoletí práce jí navštívilo kolem milionu lidí.
Odkrývala historické události, předpovídala lidské osudy, modlila se za spasení duší.
Poselství mrtvých k živým prostřednictvím Vangy šokovala. Ponejvíce ty nejskeptičtější, nejkritičtější. Před Vangou se člověk cítil malý, rozkrytý; jakoby zasažen vyšší silou, průzračný, beztělesný, jako duch.
Více než polovinu věku ONA, žijící mezi Zemí a Duchovním světem, ONA, která nevidí, pomáhla vidoucím, aby prohlédli, aby otevřeli svá srdce lásce a dobru. K ní se chodilo jako do chrámu. Tiše, smířeně.
V předsmrtném čase Vanga nám lidem opakovaně připomínala abychom se na sebe nezlobili, abychom si nezáviděli, abychom se měli rádi a abychom si pomáhali.
Vyslyšeli jsme ji?
3. srpna 1996 došlo ke kritickému zhoršení jejího zdravotního stavu. Byla přijata do nemocnice Lozenec v Sofii. Lékaři bojovali o její život. Marně. V neděli 11. srpna v 10 hodin a 10 minut Vanga zemřela. (V ten okamžik, jak se jinde uvádí i traduje, v celém areálu nemocnice zhasla světla, vypadlo elektrické napájení, včetně záložních zdrojů. – A potvrdila se i jedna z jejích předpovědí, nedávno směrovaná lékaři, který ji žádal o možnost posmrtného zkoumání jejího mozku: To se nestane, Ty zemřeš dříve než já.)
Chrám v Rupite zůstane, aby připomínal poutníkům, že v Bulharsku žila žena – teta Vanga – oddaná, srdečná, neuvěřitelná.
Klaníme se před její světlou památkou! – zní nejen poslední věta v knize spisovatelky Žeňi Kostadinové „Vanga Prorok“, z níž zde se svolením autorky bylo čerpáno převážně.
Obr.: Interiér domu Vangy