www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
4 DOBY

Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným 
souhlasem vydavatele.

Josef Zezulka
PŘEDNÁŠKY II

4 DOBY

Josef Zezulka - 4 DOBY


V přednášce o vývoji jsem se jenom velmi stručně zmínil o čtyřech dobách, které rytmicky zasahují do života na planetě, působí svým vlivem na celkové dění, ale hlavně na myšlení vyspělejších bytostí.

Připomínám, co již dříve bylo řečeno: V běhu času, ve kterém se nalézá vývoj všeho, co jest, – co vnímáme jako bytí –, pulsují rytmicky čtyři doby. Každá z nich má svůj souhrnný charakter, kterým působí a ovlivňuje celé dění. Abychom jim porozuměli, musíme si připomenout genesi Tvůrčího díla.

Vše, co jest, vzniklo dělením podstatné části. Ta se rozdělila na dvě základní složky, na hmotu a ducha. Každá z nich se rozdělila na čtyři výrazné části, které ve hmotě představovaly živly: Vzduch, zemi, vodu a oheň. Tyto se mezi sebou kombinovaly a tak vznikla anorganická hmota. Na straně ducha se dělo totéž. Také stejné čtyři živly vytvořily vše, co známe jako duchovní (psychické, mentální). Když se potom takto formovaná hmota a duch sešly a prostoupily, vznikla organická hmota, tělo, a organický duch (obrazně řečeno) čili bytost, oba prostoupené životní silou, duší. Z počátku primitivní tělo a bytost se v postupu času vyvíjely, až celý vývoj dospěl k nám, do našeho času, ve kterém se nachází na nejvyšším stupni vývoje momentálně člověk.

V celém vývoji hraje hlavní roli čtyřka. Čtyři síly tvoří vše, a také čtyři síly stejného charakteru vše ovlivňují. Je to zákonitost, podle které se vše děje, a ve které nemohou být a také nejsou naprosto žádné výjimky.

Toto si musíme připomenout, abychom porozuměli čtyřem dobám, o kterých bude nyní mluveno.

znak nauky

Tvůrčí dílo trvá v bezčasovosti, bez pohybu a beze změn. Je hotové, neměnné ve své formě. My, kteří v něm žijeme, jsme tvorové ve vývoji. Vývoj je postaven na základní síle, které říkáme čas. V síle času se pohybujeme svým vnímáním a poznáváním Tvůrčím dílem, které vnímáme v postupu a rozdělení. Vjem času, který máme, je vlastnost bytostná. Protipól k němu je bezčasovost. Až jednou dojdeme vývojem tak daleko, že v naší bytostné mysli zanikne dvojnost všeho, spojí se i tyto dva póly v jeden zákon, kterým bude pochopena věčná a nekonečná Podstata. Zatím jsme ve vývoji v proudu času a musíme s ním počítat. Čas nás nese od nejprimitivnějšího počátku ke stále větší dokonalosti. V čase se vytvářejí změny, v jeho postupu přijímá, formuje se a zdokonaluje naše bytost. Vyšli jsme z nejprimitivnější bytostné základny, vyvíjeli jsme se až do člověka a budeme se vyvíjet dále k dokonalejším a dokonalejším bytostem, až jednou budeme tak dokonalí, že vyjdeme svým chápáním z času a budeme vnímat své Jsem v Podstatě. A to vše pod tlakem času, ve kterém se uskutečňuje vývoj.

Vývoj je ovlivňován čtyřmi základními vlivy, kterým čas dává nutný životní rytmus. Tento rytmus v čase je vlastně duší času, – životem času. Tak jako hmota i duch jsou tvořeny čtyřmi základními prvky, právě tak je vytvořena tato duše času, která se nám představuje také ve čtyřech silách. A tak jsou v čase našeho vývoje čtyři doby, které se přesně rytmicky opakují a působí svým vlivem na utváření doby. Všechny doby mají svoji nespornou hodnotu a význam. Všechny mají stejné trvání. Vliv každé doby je stejně cenný, a nutný. Jejich vlivu podléhá vše, co jest. Podléhá jim myšlení každé bytosti. Ale všechny bytosti nejsou stejné. Každá je jiná, některá vývojově nižší, jiná vývojově vyšší. Dle toho každá bytost podléhá těmto vlivům jinak. Na nižší je působeno slaběji, na vyšší silněji.

V této době je momentálně nejvyšší bytost na naší planetě člověk. Ale i on má ve svém vývojovém druhu nuance, dle toho, jak daleko došel v lidském přerozování, čili jak je dokonalým a čistým člověkem. Čili nejsou všichni lidé stejní. Někdo je jako člověk vývojově vyšší, jiný nižší, a dle toho, a dle své vnitřní mentální skladby odpovídá na působení dobových vlivů.

Jak již bylo řečeno, jsou tyto doby čtyři, a odpovídají nám již známé genetické čtyřce. Můžeme je značit, tak jako u hmoty a ducha, rozlišovacím písmenem. Dostředivou dobu písmenem E, odstředivou jako I. Třetí je doba klidu čili U a čtvrtá je doba ohně, nadšení, vášně, doba A. Střídají se rytmicky a odpovídají souhvězdím zvěrokruhu. Je dvanáct zvířetníkových znamení, a to znamená, že vždy tři znamení vytvářejí jednu dobu. Podle astrologů trvá panování jednoho znamení 2 000 let. Pak každá jednotlivá doba trvá 6 000 let.

Právě nyní prožíváme předěl doby. Odcházíme z dostředivé doby (E) a přecházíme do odstředivé doby (I), kterou začíná souhvězdí Vodnáře. Po době odstředivé bude následovat za 6 000 let doba klidu (U), kterou za dalších 6 000 let vystřídá doba ohně, – nadšení, – fanatismu (A).

Staří astrologové seřadili zvířetníková znamení do zvěrokruhu, ve kterém postupují v tomto pořadí: (Dle literatury. Jejich pojmenování, seskupení a charakter není, – na rozdíl od všeho ostatního, co bylo a bude řečeno, – můj vlastní poznatek. Toto pouze opisuji.)


Znamení   Charakter   Tvoří dobu

Vodnář I
Kozoroh E I
Střelec A

Štír U
Váhy I U
Panna E

Lev A
Rak U A
Blíženci I

Býk E
Beran A E
Ryby U



Všimněme si, že v každé skupině první souhvězdí, které začíná dobu, nese její vliv. Ten potom trvá jako základní ještě po další dvě souhvězdí. Ta už svým vlastním vlivem jen danou dobu zabarvují. Přesnou hranici, kdy končí jedna doba a začíná nová, není možno určit. Vlivy dob se překrývají, a tam, kde se setkávají, vytváří obyčejně chaos. U bytostí, které jsou právě v krisových vývojových obdobích, jen sesilují krisi, jako právě nyní u člověka. Ale o tom v přednášce o krisových obdobích.

Nyní se píše rok 1971. Pociťuji sílení vlivu „Vodnáře“, tedy odstředivého, a poslední nápor dostředivého, který bude dále slábnout. Myslím, že jsme již přestoupili hranici a vcházíme do nové éry.

Na přelomu doby se nesesiluje pouze krise u člověka, ale chaosem změny je poznamenána i doba a její dění. Protože žijeme právě v takovém přelomu, můžeme si toto lehce zkontrolovat. Odcházející doba má charakter dostředivý. Zahajoval ji Býk, který sám je také dostředivého charakteru. Byl to počáteční vliv, nezabarvený jinou charakteristikou. V té době bylo lidské ego na výši. Bylo to před 6 000 lety, a v Egyptě vládli faraonové a kněží. Byla to doba otroků a vládců. Když nastoupil Beran, vnesl do dostředivé doby žár, nadšení, oheň. Byla to doba egoistická až fanaticky. V Egyptě byl uctíván nejvyšší bůh „RA“, bůh slunce, oheň. U mnohých národů vznikla a sílila egoistická myšlenka po ovládnutí a zotročení si celého světa. Byla tak fanatická, že se dostávala i do náboženství a zkazila mnohé původně velmi dobré filosoficko-náboženské směry (např. židovské náboženství).

Pak byla dostředivá doba zabarvena vlivem Ryb, které nesou klid. Tuto dobu sami známe, protože z ní právě odcházíme. Myšlení bylo stále v základě dostředivé, jak u jednotlivců, tak u rodin a států, ale trvalo dále i v náboženských názorech. Zabarvoval je klid, který v té době vytvářel až laxnost, lhostejnost, při egoistickém náboženském myšlení. Většina lidí mnoho nepřemýšlela, raději věřila. Věřili tomu, co jim vyhovovalo. Upadalo hledání pravdy, „Ryby“ nesly nezdravou víru na úkor soudnosti. Vznikala dostředivá náboženství, ve kterých vládla tendence všímání si jen sebe a starání se o sebe. Stará náboženství se na toto thema přizpůsobovala. Na prvé místo bylo postaveno vlastní Já, o něm bylo učeno, kolem něho se vše točilo, a člověk se svým chápáním, aniž si to mohl uvědomit, odtrhával od centrální myšlenky a od Tvůrčího díla. V naukách byl člověk středem všeho. Jedině on byl podoben bohu, jedině on měl duši, jedině on byl pánem celé přírody, vše mohl. Někdo jiný odtrpěl za něho vše na kříži, takže aniž by byl brán v úvahu jeho vývoj a změna, šel rovnýma nohama po smrti do ráje. Stačilo, když slepě věřil. Člověk mohl věznit a vraždit ostatní tvory, protože dle slov nevědomců „Bůh mu je dal k disposici“. V mnohých náboženských směrech si člověk sestavil zvláštní psychická cvičení, kterými se snažil dosahovat svého vlastního mentálního blaha nebo příjemných emocí a unikal tak od celku. Jindy převzal staré a dobré praktiky, ale naladil si je dle svého egoistického cítění, upravoval je a vykládal si je dle svého, egoistického. Vydával je za plnou duchovní cestu a v nevědomosti chtěl jimi nahradit svoji vývojovou cestu. Podobně se snažil unikat od celku i mimo náboženské směry. Zde místo psychických cvičení používal drogy. I zde se hnal za svým osobním blahem a vzdaloval se celku. Čím je člověk vývojově nižší a slabší, tím více vždy podléhá vlivu doby. Tím spíše vždy ztrácí rovnováhu, která je tak nutná, a jedině správná ve veškerém lidském myšlení.

Jak již bylo řečeno, dostředivou dobu ovlivňovaly svým klidem „Ryby“. Tento klid se v egoismu měnil na slepou víru. Lidé klidně věřili, raději mnoho nepřemýšleli, nezdůvodňovali si, a vůbec nehledali pravdu. Vytvářely se spousty nových sekt. Ty měly zajištěnu svoji existenci. Lidem mnoho nezáleželo na tom, kam se přiklonili. Rostla naivita v učeních, a bezmyšlenkovitě se frázovalo. Samozřejmě, že né všude stejně.

Když nyní nadešel zlom doby, projevují se oba vlivy a vytvářejí chaos v myšlení ve všech směrech. Do centrického vlivu přichází odstředivý. Vidíme, že některé státy pod heslem „blaho všem“ (I) hledí získat výhody a hodnoty pro sebe (E). Jednotlivci jednají právě tak. A kdo je právě na přelomu svého vývojového období, ten se obyčejně nemůže v ničem vyznat.

Budeme-li dosti kritičtí, pak si budeme muset přiznat, že minulá doba, zvláště ve své poslední fázi, byla dobou duchovního a náboženského úpadku. Ale nemusela být, kdyby člověk byl důsledně prosadil svoji vývojovou kvalitu (to se týká jen jedinců) a udržel vliv doby v rovnováze. Vždyť i ta nejlepší doba může být pro lidi špatnou, je-li porušena rovnováha myšlení. Udržet ji dokázali jednotlivci, kterých ale bylo bohužel velmi málo, a s jejichž učením lidé tak dlouho a tak mnoho smlouvali, že je nakonec úplně pokazili.

Doba, do které právě vstupujeme, je odstředivá. Zde bude možnost velkého pochopení a snad nejvíc možností přiblížit se pravdě. Bude záležet jen na lidech, jak a kdy přijmou nové názory, a jak se dokáží brzo odpoutat od starých poškozených učení a výkladů. Největší brzdou vždy byli a budou představitelé starých přežívajících nauk, kteří si vždy chtějí za každou cenu udržet své posice. To bude ze začátku. Největší rozkvět a nejcennější doba čeká lidi asi tak uprostřed. Bude začínat asi za 2 000 let, kdy převezme vládu „Kozoroh“ se svým dostředivým vlivem. Zde může vytvořit odstředivá doba s dostředivou žádanou rovnováhu, což je ideálem. Po „Kozorohu“ přijde vliv „Střelce“, který je ohnivý (A) a který bude nadšením podporovat a sesilovat duchovní cestu a vyspívání, ovšem za předpokladu rovnováhy. Je zde možnost fanatismu, který je vždy škodlivý. Pak končí odstředivá doba a začíná doba klidu (U), kterou zahajuje „Štír“.

Zde může, zvláště uprostřed doby, u vyspělejších jedinců docházet k odstoupení od času, noření se do bezčasovosti a rozplývání ve všeobecnu. Samozřejmě v duchovních meditacích. Z počátku k tomu bude napomáhat odcházející vliv odstředivé doby, který sesílí souhvězdí „Vah“ se svým opět odstředivým vlivem. Jako třetí zasahuje do doby klidu vliv „Panny“, který nese dostředivost. Bude-li dosti soudnosti, může vytvářet žádoucí rovnováhu na přechodu s „Váhami“, ale později zvláště u méně vyspělých bude sklon k egoismu, se kterým náš věk má tak smutné zkušenosti.

Tato doba bude dobře působit na vyspělé jedince, ale se širokým davem to bude jiné. Bude záležet na těch, kteří povedou, a na lidech, které proroky budou chtít poslouchat. Doba klidu se také může projevit chladem až nezájmem. Opět může přijít ke slovu pouhá víra. Tato doba může být sporná pro bytosti méně vyspělé, zvláště pro ty, kteří ještě nedosáhli vlastní aktivity ve vývoji.

Čtvrtá doba je ohňová. Zahajuje ji souhvězdí „Lva“, které je také samozřejmě charakteru ohně. Dá se předpokládat, že její počátek může být silně krisový. Nápor v přerodu myšlení se dostavuje vždy na přechodu dob, ale zvláště silný je tehdy, kdy se mění protipóly. Protože v genesi jsou dva hlavní zákony, to je IE a UA, z nichž každý je rozdělen do dvou pólů, a tyto póly stojí naprosto proti sobě. Tedy I proti E, a U proti A. Když se mění doby tak, že protipóly stojí vedle sebe, je na jejich rozhraní krisová možnost velmi sesílena. Tak je to např. právě nyní, kdy se mění doba dostředivá (E) na dobu odstředivou (I). Takže my, kteří tento zlom prožíváme, můžeme pozorovat krisové příznaky na všech stranách a ve všech odvětvích lidského života. Všimněme si, jak se těžce probojovává žádoucí odstředivý politický systém proti dostředivému a přežitému kapitalismu na celém světě. Zatím je chápán pod vlivem staré doby více-méně dostředivě, egoisticky, a těžce se ze své krise dostává ven.

Právě tak na přechodu mezi dobou klidu (U) a ohňovou (A). Lámou se mezi sebou dva protipóly, mění se diametrálně myšlení a dění, a krise na zlomu dob se zhoršuje. Přichází pravý opak a lidstvo se v té době dostane do podobné situace, jako máme my dnešní.

Také zlomy, ale klidnější přechody jsou mezi dobami I a U a mezi A a E. Zde své myšlení lidé spíše doplňují, než aby je jako nyní naprosto zvraceli.

Čtvrtá doba bude tedy ohňová. Zde poroste v lidech nadšení, které může vyvažovat předchozí klid a stagnaci. Vše bude získávat na dynamice, ale bude také nebezpečí fanatismu. Alespoň v prvé třetině, kdy bude mít vládu ohnivý „Lev“. Ve druhé třetině bude přivádět do rovnováhy „Rak“, který nese vliv klidu (U), a v poslední třetině mohou „Blíženci“ do tohoto vyrovnávání přinést žádoucí odstředivost, která je tak cenná zvláště pro nábožensko-filosofické myšlení.

znak nauky

Vliv těchto čtyř základních dob působí poměrně více na tvory vývojově vyspělé. Nejvíce na člověka, protože zde jsou již disposice pro aktivní vývoj. Ale také né na každého stejně. V dnešním přechodu dob můžeme sami sledovat, jak různě působí na různé lidi. Jinak jim podléhají lidé, kteří jdou ještě více pasivním vývojem (viz přednášku o vývoji), a trochu jinak lidé, kteří již započali fázi aktivního vývoje. Je to proto, že vyspělejší „Já“ bytosti se staví již svojí vyspělejší kvalitou jinak k těmto vlivům. Čím vyspělejší, tím lépe. To znamená, že pro duchovně velmi vyspělou lidskou bytost je potom každý tento vliv stejně dobrým a užitečným, protože taková bytost již udržuje mezi nimi i v sobě rovnováhu.

To, co bylo řečeno, platí povšechně jako odhad nastalých situací a bylo to řečeno jen proto, abych mohl vysvětlit holé působení těchto světových ér.

My jsme, jakožto bytosti, momentálně lidmi. Lidský vývojový druh je na přechodu mezi aktivním a pasivním vývojem bytosti. V této své situaci ještě navíc přichází do zlomu dobového vlivu. Je to situace, která mu může mnoho dát. Vždyť se zde mění zastaralé, poškozené, a dostředivostí doby špatně pochopené filosoficko-náboženské názory k názorům nejlepším, vrcholným. Ale také může celé lidstvo zničit. A nejen lidstvo. Vždyť vlivy dob nepůsobí pouze na filosofický postoj, ale na vše, – na celé myšlení lidstva, i na myšlení techniků, chemiků, státníků atd. Dotýká se i chytrých i moudrých.

Věřím, že toto krisové období lidstvo ve zdraví přejde. Pak se před námi rozevírá doba, která je nejcennější, jakou si může lidstvo přát. Je zde možnost lidsky vrcholného poznávání pravdy, – velký vývojový skok pro ty, kteří dokáží do ní vejít v rovnováze svého myšlení, a kteří v této rovnováze také budou chtít poznávat pravdu.

znak nauky

Tyto popsané čtyři doby tvoří dohromady dobu zvěrokruhu (dále „Dobu Z“). Jedno souhvězdí působí 2 000 let, tři souhvězdí tvoří jednu dobu (éru), která trvá 6 000 let, a všech dvanáct trvá dohromady 24 000 let.

Tato „Doba Z“ se stále na naší planetě rytmicky opakuje. Protože obsahuje všechny čtyři tvůrčí vlivy, které jsem označil písmeny I-U-A-E, vytváří za svého panování vždy něco uceleného, dokončeného. Jinak řečeno, odvádí světu hotové dílo. Tak jako každá ze čtyř dob působí svým charakterem, kterým celou svoji dvoutisící éru ovlivňuje, tak i doba zvěrokruhu v době svého 24 000letého panování vytváří své, odvádí svoji práci, a za ní zůstává další stupeň ve vývoji naší planety. Na přechodu těchto „Dob Z“ vznikají např. nové vývojové zoologické druhy, u lidí nové kultury apod. Je to pochopitelné. Čtyři doby, které tvoří „Dobu Z“, pracují svými tvůrčími vlivy na dosud jsoucím živočišstvu. Právě těmi čtyřmi vlivy vytvářejí v nich dokonalost jednotlivých vývojových (zoologických) druhů. Když je celková práce „Doby Z“ splněna, je také splněna maximální možnost daná tomu určitému vývojovému druhu. Podle stupně vývoje, na kterém se nachází, více nebo méně jeho jedinců může přejít svým zrozením do dalších, vyšších druhů. V té době také poslední, nejvyšší vývojový druh – jakým je právě nyní člověk – má předpoklad, že se z něho oddělí další a vyšší druh. V našem případě můžeme říci „Nadčlověk“, prostě ten, který ve vývoji přijde po člověku tak, jako kdysi člověk přišel po opici. Je to ale jen předpoklad. U nižších a jednodušších bytostí to je určitost, ale u vyšších a složitějších bytostí nestačí k plnému vývoji jedna „Doba Z“, ale je jich potřeba více. Čili jinak: Vývoj druhů pokračuje z počátku rychle, ale čím jsou na světě složitější bytosti (tvorové), tím se u nich rychlost vývoje zpomaluje. Větší složitost vyžaduje delší čas k plné změně.

Přechod nižších živočichů do vyšších druhů, které jsou již ve světě nastoleny, se děje plynule stále. Na přechodu „Dob Z“ se jedná o vznik nového, vyššího vývojového druhu, který dosud zde nebyl. Než dojde u vyšších tvorů k odštěpení se dalšího vyššího tvora, projevuje se střídání „Dob Z“ jejich převratnou a vyšší kulturou. U lidského druhu vidíme, že přešlo již mnoho, nebo několik „Dob Z“, a zatím ještě nevzešel další vyšší tvor. Snad to již brzy bude.

V historii lidského druhu můžeme sledovat tyto převratné doby, které měnily způsob života nebo myšlení. U praehistorického člověka to mohlo být vzpřímení se na nohy, jindy to byl počátek řeči nebo snad stavění obydlí, jindy opracování nástrojů nebo magické umění a tak podobně. Ale sledování tohoto nepatří mně, ale antropologům a praehistorikům, a ti k tomu mohou říci své.

znak nauky

Tak, jak jsem svým vnímáním přijal, snažil jsem se osvětlit vlivy čtyřech základních dob, které dohromady tvoří dobu zvěrokruhu. Opět se zde presentuje Tvůrčí čtyřka jako základní čtyři vlivy (živly), které jsem již v genesi označil jako IE-UA. Tyto tvůrčí živly nejen že působí rytmicky v čase, ale jsou základem všeho, co jest. Životní síla (duše), která tímto vším, co jest, prochází, ta tvoří život, životnost, pohyb, a tedy také životní rytmus, čili život. Rytmus a živly jsou daným Tvůrčím dílem, které my svým vnímáním procházíme. U nás je životní rytmus representován dechem. V rytmu dechu se uplatňují čtyři tvůrčí doby, a dech je pro nás to, co nás napojuje na život, na rytmus.

TOTO JE VELMI DŮLEŽITÉ SI UVĚDOMIT, protože to je základ pochopení dechových praktik a jejich podstaty. Někteří lidé, kteří se vydávají na dobrovolnou duchovní cestu, se o ně budou zajímat, protože je budou potřebovat. Život se svým životním rytmem projevuje naprosto stejně ve všech oblastech Tvůrčího díla, jen v jiné, ale poměrné šíři, dle charakteru té oblasti, kde ho pozorujeme. Pouze se rozšiřuje do času příslušné oblasti, ale rytmem a poměrem své dimense zůstává. Tedy v oblasti těla se projevuje rytmickým dechem, v oblasti naší planety střídáním dne a noci, v oblasti sluneční soustavy střídáním ročních dob, dále ve čtyřech věkových dobách a dobách zvěrokruhu, a potom v pulsaci vesmíru. Můžeme si všimnout některých oblastí:

Nadechujeme a vydechujeme rytmicky. Vdech představuje konstrukční činnost, tj. EA, výdech destrukční IU. Tyto dvě základní fáze rozdělíme do Tvůrčí čtyřky, kde v prvé je vdech jako dostředivé E, pak odevzdání kyslíku k oxidačním pochodům v těle jako ohnivé A. Potom odstředivý výdech I a klidová pausa U.

V oblasti planety se střídá den a noc. Den je dobou konstrukční, noc destrukční. Od svítání do poledne je doba dostředivá E, od poledne do soumraku ohňová doba A, od soumraku do středu noci odstředivá doba I, dále do svítání doba klidu U.

V oblasti sluneční soustavy se střídá konstruktivní jaro a léto jako EA a destruktivní podzim a zima jako IU.

V oblasti vesmíru můžeme začít od doby rozptylu I, kdy celý vesmír je tvořen konstrukcí magnetických center a rozptýlenou žhavou a plynnou hmotou. Pak na popud dostředivé síly E se začne rozptýlená hmota shlukovat kolem magnetických center a vytváří planety. Pak přichází síla U a nastává chladnutí (doba, ve které právě nyní jsme), které vystřídá rozežhavení silou A a pak opět rozptyl I.

Tak můžeme pozorovat stejný životní rytmus a základní pochody tvoření ve všech oblastech. Všude vidíme základní síly, které se buď geneticky řadí jako IE-UA, nebo v pochodech procházejí jako IA-UE. Ale ať se řadí jakkoliv, jsou to stále tyto čtyři, ze kterých je vše, co jest, celé Tvůrčí dílo, i veškeré pochody, které se v tomto díle odehrávají. Zákonitost jejich řazení nebo jejich pochodů je dána jednak podstatou Tvůrčího díla, jednak charakterem pochodů.

Pro lepší porozumění si znázorníme síly tak, jak jsou v Tvůrčím díle. V podstatném pořádku jsou dány jako IE-UA.

To jsou dvě základní skupiny a čtyři síly, ze kterých je vytvořeno vše, co existuje, ať je to povahy hmotné nebo duchovní, – ale i veškeré pochody, které tímto existujícím procházejí jako životní, duševní proudy. Pak se síly navzájem kříží. Znázorníme si je tedy křížem:

I-E-O-U-A

Čteme-li kříž doprava, dává nám IAUE čili Jahve, což značí Tvůrčí dílo. Čteme-li kříž doleva, dává IE-UA, což je podstatný postup. Když tomuto dominuje bezčasovost, kterou značím jako O a která je uprostřed slova (též uprostřed značeného kříže) jako výchozí síla pro obě základní skupiny, vychází nám postup IE-O-UA, čili Jehova, neboli Podstata, – Bůh otec.

V rytmech dechu, dne, roku, – řadí se síly po ramenech kříže, jako EA (vodorovné rameno) a IU (svislé rameno). Zde je vynechána bezčasovost „O“, která patří Podstatě, a ne Tvůrčímu dílu.

Jak jsem slyšel, znázorňují prý někteří staří autoři ve svých písmech život jako vzestupnou spirálu. Mně se jeví jako dvojitá spirála. Jednu tvoří Tvůrčí dílo vývojem měněné, a druhou oživení, život, pochod, postup, který tyto změny vytváří. Tedy hmota a duch jedna, a duše druhá.

Myslím, že toto odpovídá analogii (protože analogie je ve všem) s molekulou kyseliny desoxyribonukleové, jejíž nedávné poznání si tolik cení biologové.

znak nauky

Čtyři doby se střídají a nesou svoje tvůrčí vlivy. Na jejich rozhraní jsou přechody někdy zvratné a krisové. Každá doba vytváří u lidí nábožensky smýšlejících filosofické názory dle svého charakteru. U těch pak není lehké pochopit novou dobu a usměrnit se tak k lepšímu a vyššímu stupni. Byli vychováni ve starých názorech, které byly v jejich době už deformovány. Snad nejvíce jim ale vadí zkostnatělí učitelé a mistři minulé doby, kteří nechtějí přijmout pravdu, protože doposud většinou nekriticky jen přenášeli a kopírovali to staré a poškozené. Ale v očích lidu jsou mistry a zasvěcenci, i když to ve většině případů není pravda. Ale jsou na vedoucích místech, a lid si zvykl jen u nich hledat oporu v učení a pramen pravdy. Oni jsou pak jednou z hlavních příčin, která tvoří krisi v myšlení hledajících. A přece by to tak nemuselo být. V každém zlomu doby je hlásána pravda bez ohledu na dosavadní vadná učení. Do každého zlomu doby se rodí jedinec, který nebéře staré učení, ale svojí schopností zapojit se přímo na Podstatu přináší nové názory, které odpovídají nové době. Vzpomeňme na příklad Ježíše a před ním Mojžíše.

Ježíše lidé nepřijímali, spíše poslouchali štvaní kněží, protože jeho hlásané názory nemohly samozřejmě odpovídat tomu, co do té doby bylo hlásáno. Až teprve dlouho po jeho smrti se shledávaly zápisky o jeho učení a tvořila se křesťanská nauka. Z nedostatečných zápisů a více z dohadů lidí.

S Mojžíšem to bylo podobné. Zřejmě dával lidem pravdu na rozhraní vlády souhvězdí Býka a Berana. (To je jen odhad.) Jen se na čas od nich vzdálil, aby čerpal vědění ve své samotě, hned se vraceli ke starému kultu.

Do každého zlomu doby se rodí ten, kdo ví a zná, aby pomohl lidem překonat přechod doby a aby dal základ pravdivé nauky. Není jeho chybou, že ho lidé nepoznávají a nepřijímají. Jak mohli mít lidé pevné a jasné učení od Mojžíše, Ježíše a mnoha jiných jejich předchůdců. Stačilo mít více kritiky a moudrosti a mohli přijmout jejich učení již za jejich života, kdy se mohli ptát na nejasnosti, a né později, kdy jim na všechny nejasnosti už musely stačit jen jejich nekritické dohady.

Toto vše, co bylo napsáno, má sloužit jako pomůcka k lepšímu pochopení životního dění a jeho zákonitostí. Pomůže-li alespoň trochu vyrovnat víru a vědění, bude účelu dosaženo.

J.Z.

 
 
 
 

Josef Zezulka - Přednášky IIJosef Zezulka – PŘEDNÁŠKY II
Vydal © Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2 Praha, Soukenická 21, 110 00 Praha, Česká republika, 30. 3. 2014, www.dub.cz, ISBN 978-80-85238-44-0
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě nebo překládána do jakéhokoliv jazyka bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
© Tomáš Pfeiffer, 2014

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.