VÝVOJ
Když naše planeta ze žhavého stavu chladla, počala se prahmota (pramagma) vývojově vlivem magnetického režimu rozdělovat na prvky, pak se kombinovala ve sloučeninách a tak se vyvíjel anorganický život.
Když později přišel čas a byly vhodné podmínky, počal organický život. Z počátku nepatrný, nejprimitivnější život prvotní bytosti v těle, první elementár, který snad můžeme nazvat virem. Byla to první bytost v hmotném těle. Byl to první, jen pasivní život, v jehož vědomí byl nejjednodušší pojem bytí. Je to základní pojem, který bude dále provázet bytost ve vývoji, bude se rozvíjet, přijímat k sobě jiné vlastnosti a tak poroste. Od jednoduchosti k větší a větší složitosti. Zatím je to pasivní rostlinný život. Jednou ale rostlinná bytost vyroste do větší složitosti a objeví se zde prvý aktivní život, zatím ve své aktivitě nejprimitivnější. Bude to prvý mikroskopický tvor s vlastním pohybem, a proto s prvým nepatrným rozhodováním.
Tímto okamžikem začíná druhé ze čtyř základních bytostných období. Prvé, rostlinné, naprosto pasivní, druhé aktivní v projevu, ale ještě pasivní ve vývoji. Je to tak: Bytost se v tomto druhém období projevuje aktivními činy a rozhodováním, ale její vývoj jde pasivním zákonem odrazu. Ve svém hmotném životě rozhoduje, ale zatím pouze v záležitostech hmotných, týkajících se projevu momentálních životních událostí, v zorném úhlu tohoto jejího života, bez přihlédnutí k vývoji. Vyvíjí se pasivně pomocí tak zvaného zákona odrazu (Indové říkají Karma). Bytost vytváří činy podle své kvality, čili svým činem dokazuje svoje složení a svoji jakost. Zákon odrazu, který je životním zákonem, činnost bytosti odráží a tím v celkové osudovosti vyhledává její příští osud. Zákon odrazu se stává pro bytost učitelem a tak ji vede ze života do života stále dál k větší složitosti a dokonalosti, k vyšším a vyšším vývojovým druhům.
Jednou je již bytost tak složitá ve svých vlastnostech, že odpovídá skladbou lidskému životu, a tak se do něho vtěluje. Přichází do prvého života, lidsky primitivního, a počíná na svých vlastnostech pracovat. Postupem mnoha lidskými životy je propracovává a zušlechťuje, až jednou jsou v takové konstelaci, že člověk začne přemýšlet o vyšších ideálech než těch, které jsou nutné k hmotnému životu. A zde je předěl mezi druhým a třetím životně vývojovým obdobím.
Zde mezi lidskými zrozeními začíná třetí období, ve kterém se aktivita rozšiřuje i na vývojovou cestu. Zatím co doposud vedl vývoj zákon odrazu, nyní pomalu přejímá vládu vývojová aktivita. V tomto období poznenáhlu béře člověk svůj vývoj, své duchovní vyspívání, víc a více do svých rukou. Postupem lidských rození víc a více rozhoduje o své duchovní cestě a dává do klidu doposud vedoucí zákon odrazu. Nemůže ho zrušit. Je to životní zákon, který je součástí Tvůrčího díla. Svojí vlastní snahou po vývojové dokonalosti učí se dobrovolně, a proto nedává tomuto zákonu příležitost k zásahu. Lidé, kteří jdou správně dokonalou duchovní cestou, tím, že se dobrovolně mění, vyřazují karmu a zlepšují své osudové události, které z učebních důvodů měly být horší.
Právě nyní je taková osudová disposice, že se mnoho lidí vtělilo a žije mezi námi, kteří se nacházejí na konci druhého a na počátku třetího vývojového období. Někdo více ve druhém, jiný více ve třetím. Až se mnozí z nich zdokonalí tak, aby se mohli vtělovat do vyšších vtělení než lidských, která jsou v celkové osudovosti – čili v Tvůrčím díle – v budoucím čase, dojdou jednou, dříve či později, do čtvrtého a posledního vývojového období. Toto se bude vyznačovat nám dnes nezvyklým pojmem „aktivní pasivita“.
Pro člověka je to vysoký pojem, ale někteří jedinci mohou tohoto stavu již více nebo méně dosáhnout i v tomto životě, nebo se k němu alespoň přiblížit. Nastává tehdy, kdy bytost své jsem, které doposud bylo středem zájmu vývoje, počne ve svém vědomí rozšiřovat v bezčasovosti a bezrozměrnosti a splývat s ostatními „Jsem“ k Podstatě. Zde je také hráz, odkud bytost postupně chápe až pochopí smysl projeveného života v Tvůrčím díle. Do této doby mu toto poznání zakrývá jeho osobní Jsem, i kdyby mnohokrát dosahoval svého nejvyššího blaha, jak to tvrdí mnohé, zvláště cizí duchovní směry.
Pro lepší porozumění můžeme si tato čtyři vývojová období znázornit obrazně:
I. Pasivní
II. Aktivní projevem, ale pasivní vývojem
III. Aktivní projevem a aktivní vývojem
IV. Aktivní pasivita
Zatím bylo řečeno, jaký vývoj je, a nyní si řekneme, jak prochází, jak se funkčně projevuje:
Prvé, pasivní období patří výhradně rostlinnému životu. Je to prvopočátek života v Tvůrčím díle. Ale i zde jsou rozdíly a vývojové stupně. Vůbec první život, kdy bytost poprvé vstupuje do Tvůrčího díla, je samozřejmě ten nejprimitivnější. Je to prvý vjem bytí, holé uvědomování si „Jsem“. Bytost se poprvé zrodila, umírá a opět se rodí, zahajuje běh, který je pendlováním mezi dvojností. Vždyť právě dvojnost je tak charakteristická pro projevený život v Tvůrčím díle. Nyní tato dvojnost bude provázet bytost celým životem až k nejvyšší dokonalosti a teprve zde bude zanikat svým vlastním sloučením do jednoty. Prvý projev dvojnosti na počátku cesty bytosti je rození a umírání. Jeden životní zákon o dvou pólech.
V tomto pendlování přechází bytost ze života do života a každým získává nové zkušenosti nebo prohlubuje a zušlechťuje dříve získané. Přijímanými zkušenostmi roste. Stává se stále složitější, obsažnější. Její růst se projevuje nejenom na mentální straně, ale musí se bezpodmínečně projevit i na její hmotě. Vývin bytosti jde souběžně v těle i duchu. Jak se stává mentální bytost složitější, stěhuje se i do složitějších těl, kde vlastnosti duchovní části musí odpovídat hmotné formě těla. Každá duchovní (mentální) vlastnost dle svého charakteru určuje i tělesnou formu. Tvar těla je tedy výslednicí skladby základních duchovních vlastností, které takto určují vývojový (botanický nebo zoologický) druh. Jeden vývojový druh se od druhého liší počtem a druhem duchovních vlastností, ze kterých je bytost složena, a hmotně se tyto vlastnosti projevují tělesnou formou. Tento zákon souběžnosti ducha a hmoty jde opět celým projeveným životem, od nejnižšího prvního života až do nejvyššího hmotného. Pro lepší srozumitelnost dá se to říci tak: Vlastnosti bytosti se projevují dvoupólně, ve hmotě a v duchu, kde jsou stejné, jenom v duchu duchovní a ve hmotě hmotné.
Jeden vývojový druh se liší od druhého počtem a druhem vlastností. Tak je určen vývojový druh (například bakterie, určitá rostlina, určitý nálevník, určitý červ, určitá moucha, později například myš, rejsek, krtek, kočka, pes, opice, člověk). Bytost se rodí do jednoho druhu vícekrát. Čím vyšší bytost, tím se vícekrát zrozuje v jednom určitém druhu, a svými opakovanými zrozeními propracovává a zušlechťuje své druhové vlastnosti. Teprve, když tyto jsou tak kvalitní a silné, že může přijmout další, rodí se do dalšího, vyššího druhu, kde opět setrvává po více životů a pracuje na nich. Tak jde vývoj ducha současně s vývojem hmotné formy.
Jak již bylo řečeno, bytost se v prvním vývojovém období vyvíjí výhradně pasivně. Ve vývoji se projevuje převážně síla duše (životní síla), a jen z dálky se přibližuje duch (mentální nebo psychická síla), který zatím pouze svým vlivem řídí vývoj, a neuplatňuje se v počátečním myšlení a rozhodování.
Ve druhém období, kdy bytost přechází z rostlinné říše do nejprimitivnějšího života s vlastním pohybem (snad do nějakého nálevníka), zapojuje se již duch a počíná aktivně působit. Z počátku jen velmi nepatrně, ale postupem vývoje čím dále tím více. Druhé období nastupuje počátečním aktivním projevem, ale ještě pasivním vývojem.
Pasivní vývoj se od aktivního liší tím, že bytosti tohoto období rozhodují, tím vytvářejí činy a zákon odrazu (karma) je na ně v příštím životě vrací. Bytost svými činy osvědčuje svoji dosaženou kvalitu, dokonalejší nebo nedokonalou, a vytváří tak sama sílu k vlastní změně. Zákon odrazu z těchto projevů určuje v celkové osudovosti takový život, který se právě té bytosti hodí. Přitom nepůsobí pouze karma, ale je zde více faktorů, které se na příštím osudu podílejí, a jejich počet i síla roste dle dosažené výše zrození a později, již v lidských vtěleních, dosahují velké síly. U lidí jsou to například vztahy jednoho člověka k druhému, lidské závazky, silné návyky a podobně.
Bytost se v tomto období nechává unášeti k vyšším vývojovým druhům, i když již sama o životním projevu rozhoduje, ale nemá ještě dostatek kritiky. Tímto pasivním vývojem postupuje až do lidského vtělení, a ještě mnoha primitivními lidskými životy. Z počátku se ještě uplatňuje druhé období, a později se počíná do rozhodování mísit nastupující vliv třetího období, aktivního vývoje, který dále sílí.
V této fázi počíná člověk myslet dál. Uvědomí si, že je mnohem více, než na co stačí lidské smysly. Zatím co doposud ho zaměstnávaly pouze hmotné problémy, počíná tušit větší duchovní hloubky, později se začíná o ně zajímat a vyhledávat o nich vědomosti. Z počátku se obyčejně více pasivně přimkne k nějakým naivním výkladům povrchních církví a sekt a obyčejně velmi zatvrzele na nich trvá. Zatím se u něho projevuje slepá víra, bez aktivní kritiky. Uspokojují ho i velmi naivní náboženské nauky a v mnoha případech se jeho myšlení stává obětí spekulativních sekt, nevědomých nebo i podvodných duchovních vůdců a učitelů, nízkých spiritistických společností a chybných nebo naivních knižních výkladů. Mnohdy se nadchnou krásnými slovy nebo jim lichotí, že jsou jim dávány plané tituly, nadchnou je krásná obřadní roucha, a pro to vše přehlížejí bezobsažnost nebo to, že toto učení je jenom upravenou kopií jiného, v lesklejší a honosnější formě, často dané jenom z obchodního zájmu falešného učitele a jeho rodiny, který se sektou existenčně zajišťuje. Obyčejně se takoví falešní učitelé pro reklamu vydávají za zrození dřívějších pravých a velkých, ačkoliv nemají ani nejmenší jejich charakteristiku, jak by měli mít. A to vše přijímají lidé z naivity a nevědomosti, ale hlavně z nedostatku kritiky. Je to škoda, protože každé silnější ulpění na nějakém názoru, každé přiklonění se k nějakému směru vytváří vliv, který je víceméně silným faktorem ovlivňujícím osud dalšího zrození. Pak ještě musí zasahovat karma, aby bylo napraveno to, co člověk ve svém vědomí i podvědomí tímto postojem pokazil.
Trochu lépe jsou na tom ti, kteří z velké touhy po poznání čtou všechny dosažitelné filosoficko-náboženské a podobné knihy. Čtou vše, co se jim dostane do ruky, bez kritického hodnocení, kterého velmi často nejsou ještě schopni. Béřou vše, pravdy i chyby, a vytvářejí si chaos, ve kterém se obyčejně utápějí. Vědí mnoho, ale neznají nic. Ti prví s těmito druhými se obyčejně mísí.
Jiný druh lidí v tomto období jsou ti, kteří poslechli již silnějšího hlasu aktivity a pojali přesvědčení, že musí vyvinout nějakou velmi aktivní činnost. Tu pak hledají v různých duchovních cvičeních, a aniž by je znali, nebo aniž by si uvědomili jejich pravou podstatu, nekriticky je přijímají a praktikují. Ve své neznalosti, nedokonale, s vědomím, že právě toto jejich počínání je dokonalý systém, který je dovede ke spáse. Opět pouze věří nějakým naukám, béřou je nekriticky, doslova a zapomněli, nebo si neuvědomují, že všechny, i ty nejlepší nauky a písma i těch nejlepších zasvěcenců byly postupem času, překlady a výklady lidí, mnohdy značně deformovány a mnohdy z neznalosti nebo lidské spekulace dokonce otočeny do naprosto nežádoucího směru. Tím ovšem nechci říci, že všechna duchovní cvičení jsou taková.
Ve druhém vývojovém období je ještě pasivní vývoj, ale v lidské zrozování již zasahuje, jak již bylo řečeno, z třetího vývojového období postupně více a více vývojové aktivity. A právě toto mísení dvou vlivů vytváří na jedné straně dynamisovanou touhu po aktivní činnosti, na druhé straně je to vliv pasivity, která dává naivní víru. Tak nastává chaos a popsané jevy.
Snad stačí se trochu zamyslet a objektivně si zkritisovat dosavadní názory za součinnosti obou vyvážených myslících principů, rozumu a intuice. Vždyť správný životní postoj nutný k bytostnému vývoji za to stojí.
Je to v lidském zrozování, kde je předěl mezi druhým a třetím vývojovým obdobím. Člověk, který se svojí snahou oprostí pouze naivní víry, přechází do třetího období, kde se postupně více uplatňuje aktivní vývoj, až toto období plně ovládá. Období je symbolisováno vyrovnaným myšlením a samozřejmě pochopením životních zákonů, jejich zdůvodněním ve svém vědění a jejich aplikací na sebe i okolní vjemy. Vlivem pravdivého poznání nastává zde jiný, dokonalejší postoj vůči všemu, protože vše je součástí života, vlastně životem samým. Zde člověk přivádí do rovnováhy víru a vědění. Zde se uplatňuje rozumové a intuitivní poznávání, zde dochází stejné cti hmota i duch, protože jsou jedno a totéž, jen jiného pólu. Nastupuje zde poznávání a uvědomění si dvojnosti a z toho vyplývající jednoty. To je zákonitost, na které se nyní, ve třetím vývojovém stupni, bude stavět.
Zde bude člověk poznávat své Já a konfrontovat ho s celkovým Já a rušit tuto dvojnost. Je to jiný názor proti dosavadnímu, převážně homocentrickému. Co bylo příčinou dosavadního myšlení? Částečně se zde podílel a osobní vývoj ovlivňoval celkový vliv doby.
Celková osudovost (Tvůrčí dílo) je daná, a pevná i se svými dalšími dimensemi. Zapojíme-li do ní čas a procházíme jí, přicházíme do různých dob, které mají svoji charakteristiku a svůj specifický vliv. Tyto doby jsou čtyři. Číslo čtyři odpovídá vzniku a hodnotě Tvůrčího díla, a čtyři základní doby se s tvořícím se vlivem kryjí. Tak jako hmota byla vytvořena rozdělením podstatné duchovní části na čtyři základní principy, které jsou silami:
1) dostředivou – země,
2) odstředivou – vzduch,
3) klidem – voda,
4) žárem – oheň,
tak byl rozdělen i duchovní (mentální, psychický) princip. Opět:
1) dostředivou – egocentrickou,
2) odstředivou – altruistickou, já jsem vše,
3) klidem,
4) žárem, nadšením.
Hmota i duch je jeden zákon o dvou pólech a tato dvojnost i dvakrát dvojnost provází vše (čili čtyřka).
Jako je čtyřka ve hmotě i duchu, je i v dělení Tvůrčího díla na čtyři základní doby, které se s celkovým základním dělením kryjí. Je to: doba dostředivá, odstředivá, doba klidu a nadšení. Každá působí svým vlivem ve svém čase na vše, co žije. Čím vývojově vyšší jednotka, tím na ni vliv může působit více, ale ona svým vyspěním se mu také může více bránit.
1) Doba dostředivá: Je to doba, kterou právě nyní opouštíme, abychom přecházeli do odstředivé. Doba dostředivá je nám známa.
Ještě přetrvává její vliv a její charakter můžeme všude pozorovat, kolem sebe, i na přežívajících duchovních učeních. Její dostředivý vliv se vyznačuje egocentrismem. Středem veškerého zájmu je vlastní Já. Jenom Já a tento můj život. Já jsem středem vesmíru, já jsem neomezeným pánem planety, jenom pro mne je vše stvořeno. Já jsem něco, nad co není. Jenom já jsem stvořen k obrazu Božímu a Bůh je přece lidská bytost. Neptám se, zda je na jiných planetách život, ale jsou-li tam lidé, protože představa nejvyšší dokonalosti je pro mne člověk. Stále jenom Já a ve jménu tohoto dostředivého pojmu se vše děje. I v dosavadním pochopení duchovních učení. V těch nižších jedině člověk přijde do nebe a s ostatními tvory se vůbec nepočítá. V jiných stojí lidské Já v popředí natolik, že se člověk snaží různými cvičeními o tak zvané nejvyšší blaho. Když myslí, že se mu to daří, je spasen a ostatními lidmi je vážen jak vysoký zasvěcenec. Nevadí, že vlastně fixoval svoje já a v nevědomosti se tak odděluje od celku, od Prapodstaty. Nevadí, že plnil jen čtvrtinu nutného vývojového činění.
Ve světském myšlení můžeme pozorovat totéž. Veškeré vynálezy, které lidstvo přináší, jsou jen pro něho, bez ohledu na ostatní život. Člověk necitelně uchvátil vše, a vše si zotročil. Jiný tvor zde nemá cenu, je zde, jen aby sloužil člověku. Na něho se nevztahuje ani zákon „nezabiješ“. – Na prvém místě veškerého zájmu je jen člověk. Nedbá, že svým nesmyslným postojem porušuje biologickou rovnováhu, a že svojí pouhou čtvrtinou životního zájmu si řeže větev, na které sám sedí. Tak, jak si toto neuvědomili duchovní učitelé, tak si to neuvědomují ani hmotní pracovníci.
Je to vliv doby, která je dostředivá, a člověk je ještě asi velmi nedokonalý tvor, aby tento vliv dokázal vyrovnat a vyladit s dalšími třemi životními aspekty do rovnováhy. A přece, každý ze čtyř vlivů je svým způsobem velmi cenný. Jen si ho uvědomit a využít. Většinou to lidé nedokázali, a nyní přestupujeme do další doby, do doby odstředivé.
2) Doba odstředivá. Je před námi nebo jsme již v ní. Doby se na okrajích prolínají a není možno přesně určit hranici. Astrologové nám říkají, že nastupuje doba Vodnáře, a ten odstředivou dobu zahajuje.
Vliv nastupující doby je odstředivý, a v tom smyslu se bude měnit názor a postoj člověka. V duchovních učeních bude základní změna. Stará učení odstoupí a nastoupí nové. Samozřejmě že ještě budou doznívat staré názory a nauky z doby dostředivé.
Jejich představitelé budou ještě bojovat o jejich udržení, ještě nějakou dobu uslyšíme bezpodstatné fráze a naivní výklady, dlouho se budou do učení plést nepochopení, nedostatky a chyby, které jsou bez výjimky ve všech dosavadních učeních. Ale je na lidech, aby odložili slepou víru, aby dobrou víru spojili s poznáním zákonitostí a se zdůvodňováním na podkladě rovnovážného rozumu a intuice.
Základ odstředivé doby je v pochopení, že Já jsem vše, co jest. Lidé pochopí bratrství se vším, co jest, a ti, kteří se duchovními cestami vydají za vyšším chápáním, budou ve svém chápání skládat dohromady vše, co v Tvůrčím díle bylo vytvořeno rozložením. Budou učeni v poznávání životních zákonů, budou vedeni k pochopení tvoření a jednoty, pochopí dualitu, na které je vše postaveno, a pochopí její zpětnou skladbu. Budoucí duchovní mistři, kteří jsou hlídači a přenašeči nauky, pochopí zákon hmoty a ducha jako jeden zákon, a budou schopni pomáhat člověku stejně v záležitosti hmotného těla (léčit) i v záležitostech jeho ducha. Budou jedním dvoupólným zákonem léčit těla i pomáhat duchovnímu postoji správnou a pravdivou naukou. Zmizí naivita a nastoupí pojem „vím“, který doplní pojem „věřím“. Ale pozor. Vím i věřím, to je také jeden zákon o dvou pólech. Víra i vědění mají stejnou cenu, jsou-li v rovnováze. Pak víra znamená intuitivní vnímání a vím vnímání rozumové.
Základní pojem Jsem, který je centrem bytí, nebude rušen, ale bude se v pochopení rozšiřovat na vše. A ten, kdo na duchovní cestě půjde dále, bude ve své chvíli uplatňovat plně tvůrčí prvky a v rovnovážném stavu v klidném nadšení bude se svým Já spojovat se vším, co jest.
Nevím, pro kolik z nás je toto již přítomností, ale chtěl bych, aby pro všechny to bylo co nejbližší budoucností.
3) Třetí doba je dobou klidu. Až přijde její vliv, jako by se veškeré duchovní snahy zastavily. Lidé, kteří budou tomuto vlivu podléhat, nepůjdou dále. Někteří budou trávit z toho, co historie zanechala, jiní ztratí zájem o svůj duchovní vývoj.
4) Čtvrtá doba je znamenána ohněm, vášní. V jejím počátku budou lidé holdovat svým vášním, a kdo z vyspělejších bude tomuto vlivu odolávat, bude mít sklon k fanatismu, který vždy každou pravdu zkresluje.
Toto jsou vlivy, které jsou umístěny v čase, a pravidelně se opakují. Neznamená to ovšem, že by jim musel každý plně podléhat. Ony působí, svým vlivem značí dobu a jenom podporují nebo znesnadňují lidem jejich duchovní vývoj i hmotný styl života. Jak již bylo řečeno, my jsme právě naším časem na hranici změny a vcházíme do nejlepšího vlivu z těchto čtyř. Kdo z žijících bytostí je právě ve vývojovém období lidské bytosti, má nejlepší možnost přispět svému vývoji.
Čtvrté vývojové období se vyznačuje aktivní pasivitou. Zde bytost lidská nebo vyšší ruší pojem času i prostoru a svým Jsem je vším vždy a všude a vše je Jí samotnou. Pojem Jsem se rozšiřuje, spojuje a splývá s ostatními Jsem do jednoty Tvůrčího díla. Bytost se stává Tvůrčím dílem, aby nakonec vešla tam, odkud přišla, aby splynula při zachování svého Jsem s Podstatou a aby se tak stala Podstatou.
Tak jde vývoj bytosti. Od prvopočáteční k té nejdokonalejší, která je prvopočáteční. Jen se střídá pasivita s aktivitou, tak jak se střídá u člověka vdech a výdech. Vše je nejvýše účelné, i tento dech Prapodstaty, který je částí smyslu života.
J.Z.