Josef Zezulka
PŘEDNÁŠKY II

ÚVAHY

SPIRITISMUS

Pozorujeme-li život na naší úrovni, zjistíme, že vždy sestává ze dvou podstatných částí. Z hmoty a ducha. Slovem hmota myslíme hmotné tělo kteréhokoliv živočicha a pod slovem duch rozumíme složku myslící (mentální, psychickou), která je formována do bytosti.

Budeme-li pozorovat vývoj na naší planetě, všimneme si, že se život vyvíjel od nejnižších tvorů k vyšším a vyšším, až k člověku. Vyvíjela se těla od nejjednodušších k složitějším a vyvíjela se také duchovní složka (přesně tak, jako těla), souběžně s nimi od nejjednodušší k složitější. Každý tvor sestává z těla a bytosti. Je vlastně určitou vývojovou bytostí, která má tělo. Ovšem pouze tehdy, jestliže, jak my říkáme, žije v našem životě. Jestliže tvor zemře, pak bytost odkládá tělo a existuje dále bez něho, dokud se znovu nevtělí (nezrodí). Pak opět vstupuje do hmoty, zapojuje se do nového mozku a přes něj do celého těla. Vjem dřívějších bytí je uložen v jejím podvědomí, na němž jako obal se tvoří nové vědomí momentální bytosti, narůstající z nově přijímaných životních vjemů a zkušeností. Nově přijatým mozkem získává bytost nové zkušenosti z nového prostředí a formuje tak nový život. Jednou opět odloží tělo (zemře) a její hluboce prožité vjemy zůstanou v podvědomí. Lehce zažité se do podvědomí nedostanou. Zůstávají v povrchovém vědomí a se ztrátou mozku zanikají. Přijatými hlubokými prožitky roste podvědomí čili vnitřní bytost, která se svým vědomím poprvé projevuje v nejprimitivnějším životě a pokračuje řadou životů, až k nejvyšší dokonalosti. Na rozdíl od vnější bytosti, bytosti života, jaký prožíváme právě nyní i my, života, který je jedním z mnoha životů, které vnitřní bytost prožívá tak, jako my prožíváme jednotlivé dny. Můžeme mluvit o vnitřní a vnější bytosti, jako analogicky můžeme mluvit o organické hmotě a těle. Používáme též názvu „SPECIFICKÁ BYTOST“ pro bytost jediného života, jako např. tento náš nynější, a pro vnitřní bytost „BYTOST TVŮRČĺHO DĺLA“.

My lidé, zrození v této době, můžeme pozorovat vývoj bytostí od nejnižších, až ke člověku. Další vývoj vyšších bytostí, než člověk, jest pro nás v budoucím čase, do kterého většina lidí nemůže nahlédnout. Budu tedy mluvit dále o momentálně vývojově nejvyšší bytosti, o člověku.

Bytost, která vývojem dospěla až k člověku, rodí se do lidských životů mnohokrát. Čím je totiž bytost na vyšším vývojovém stupni, tím vícekrát se rodí do svého vývojového druhu. V lidském druhu, který je momentálně mezi ostatními vývojovými druhy nejdokonalejší, je tedy velmi četné zrozování. Je to proto tak, že každá bytost svojí složitostí odpovídá svému vývojovému druhu, a opětovným rozením do něho zušlechťuje své vlastnosti tak dlouho, dokud se jí neprojeví další vlastnosti. Pak je složitější a postupuje od svého dosavadního vývojového druhu k vyššímu, do kterého se rodí. Tak je to i s člověkem. Když bytost vývojem dospěje až k lidskému rodu, rodí se do prvého primitivního lidského života a pak se mnoha životy zde udržuje. Lidských životů prodělává mnoho – více, nebo méně – podle své schopnosti, vůle a touhy po dokonalosti.

Podívejme se nyní na život člověka trochu jinak. Jeden náš specifický život je vlastně osudem, do kterého jsme se zrodili, a jím procházíme. Z určitých přesných důvodů je náš osud takový, jaký je, a je pevně dán. Jeho události mají své dimense, které my svojí vůlí ovlivňujeme, a tak pouze zlepšujeme, nebo zhoršujeme daný scénář. Jinak řečeno aktivně zasahujeme svojí vůlí do pevně daného osudu. Jeden náš osud (specifický život) začíná naším zrozením a končí těsně před novým zrozením. V jeho průběhu, mimo jiných událostí, je také odložení těla, jak my říkáme úmrtí. Je to pouze jedna episoda, ale život jde dál. Člověk odloží tělo a žije svůj druhý díl života, bez těla. Musí to tak být, protože vše, co jest, jest ve dvojnosti, tedy i hmotný a nehmotný život. Lidský osud se ve hmotné době žití projevuje hmotně, tak, jak ho známe, a v nehmotném žití mentálně, psychicky. Jeho události jsou prožívány v myšlenkové formě. Lépe si to představíme, když si připomeneme naše sny, kde také prožíváme hmotné děje, ale bez působení našich smyslových, hmotných receptorů. Prožíváme je v oblasti myšlenkové, ale s plným emočním prožitkem. Sny se střídají a jsou utvořeny myšlenkovou podstatou. Na jejich tvoření se podílí naše myšlení, zkušenosti, podvědomí, ale i telepatické působení a ovlivňování jiných bytostí. To vše vychází z myšlenkové oblasti. U nevtělené bytosti je to trochu jiné. Zde působí její pokračující osud, který se ale nyní projevuje jinak, než u tělesného života. Události zůstávají a pokračují, jen jsou jinak vnímány. Např. sebevrah, který chce uniknout třeba nějaké těžké události ve svém osudu, svým činem ničemu neunikne, naopak právě pro tento čin si jen přitíží. Zůstávají naše kladné, nebo záporné vztahy k určitým lidem, kteří v našem osudu hrají svoji roli, jenom je pociťujeme jinak – např. bez určité rodinné konstelace (pokud se týká členů rodiny).

Bytost žije dále, v myšlenkové podstatě, a je taková, jaká byla za života v těle. Má dále své vlastnosti, vášně, koníčky, je vážná nebo veselá, má dále svoje zájmy a pochopené vědomosti. Právě tak jako v hmotném životě vyhledávala lidi svých zájmů, nebo vlastností, činí tak i nyní. Život chápe tak, jak ho chápala za tělesného života. Je dále tím, kým byla a za koho se cítila dříve.

Naši dnešní vědci již připustili a vědecky dokázali myšlenkový přenos z osoby na osobu. Je to telepatie, která se dnes studuje na celém světě a mnohde se již využívá prakticky.

Jestliže si uvědomíme život bytosti tak, jak zde byl stručně popsán, a víme k tomu, že existuje telepatie, poznáme, že tak, jak je možno přenášet myšlenku na dálku z hmotného člověka na jiného hmotného, je ji možno přenášet od nevtěleného ke vtělenému. A tím se nám otevírá nový obzor a vysvětluje něco nového.

Připustili jsme existenci nevtělených lidí, kteří žijí dále a jsou takoví, jako my. Jsou to lidé bez těla, jiného netělesného životního stylu a projevu, ale lidé. Jsou mezi nimi dobří a špatní, a celá škála mezi nimi. Jsou ale mezi nimi také geniální ať v dobrém nebo zlém smyslu. U těch, kteří ve svém vývojovém stadiu jsou již vyspělejší, představuje odložení hmotného těla určité uvolnění. V tom stavu se případně mohou rozvinout některé jejich zvláštní vlastnosti, jako například jasnovidnost, nebo ovládání hmotných sil a podobně. Takoví tedy jsou, a žijí mezi námi, většinou poutáni svým lidským rodem a svými vypěstovanými vlastnostmi.

Nemají možnost hmotného styku s námi, jak jsme byli tomu mezi lidmi zvyklí, ale protože jsou více myšlenkové podstaty, mají větší schopnost navázat s vtělenými myšlenkové – telepatické – spojení. Většinou působí svým vlivem, aniž si něco uvědomujeme.

Jak již bylo řečeno, tak, jak člověk zde žil, takovým je i po odložení těla. Má své vlastnosti i zájmy a též citový vztah se svými blízkými. Svým životním zájmem má vztah k podobně smýšlejícím lidem, společnostem a zájmovým skupinám. Do jejich sféry zájmů se myšlenkově přitahuje, a se svými blízkými je při své vzpomínce na ně pohromadě, a více nebo méně, dle svých schopností, je myšlenkově ovlivňuje. Se svými blízkými prodělává jejich emoce a svým vlivem se snaží pomoci. Mnohdy se snaží vnuknout svůj vliv na směr myšlení. Jindy může on sám, nebo ve spojení s jinými nevtělenými stejného zájmu spřádat tzv. náhodné schůzky vtělených lidí. Také se tímto vysvětlují varovné nebo prorocké sny vtělených. Spřízněná nevtělená bytost telepaticky zasahuje do skladby snu toho, na kom má svůj zájem, a varuje ho, dává mu na vědomí nějakou důležitou nebo zajímavou událost v budoucnu. To ovšem jen tehdy, jestliže dávající bytost je už na takovém stupni vývoje, kdy tu budoucnost zná. Bylo již řečeno, že jsou bytosti více nebo méně dokonalé, primitivní, nebo již velmi vyspělé. Dle toho je také jejich projev více, nebo méně hodnotný, s větší, nebo menší možností přenosu.

Na těchto poznatcích vznikl skupinový styk vtělených s nevtělenými, označovaný jako „spiritismus – spiritistická seance – spiritistický projev“ apod. Postupem doby vypěstovali si spiritisté různé praktiky pro tento styk, dobré i vadné. Mnozí je nekriticky uplatňují a bez přihlédnutí k nutné zákonitosti praktikování i bez kritického postoje k hodnotě.

Nechci se rozepisovati o spiritistických praktikách, které mají dosti širokou škálu ve svém projevu. Jenom informativně a stručně:

Projevy jsou zhruba dvojího druhu. Fysikální a mentální, a tyto se mnohdy mezi sebou mísí. K projevům je třeba přítomnost prostředníka (media). Prostředníci jsou opět dvojího druhu. Někteří mají schopnosti převážně, nebo pouze fysikální. V jejich přítomnosti se uskutečňují fysikální projevy, jako např. zhmotňování, rozhmotňování, levitace, průchod hmoty hmotou, klepání stolečku apod. Fysikální prostředník má zvláštní nadání, že může k projevu uvolnit svoje fysické síly a dát je k disposici. Nevtělená bytost, která projevy dělá, upotřebí tyto síly a doplní jimi svoje vlastní, duchovní a řídící, tak může žádaný efekt nastat. Při těchto projevech je řídící a působící vůle nevtělené bytosti, která projevy dělá a rozhoduje o jejich průběhu. Prostředník je pouze pasivní činitel.

Druhý druh projevu je mentální. Zde je opět nutný prostředník, který má schopnost se více nebo méně uvolnit a dát k disposici svůj mozek. Bytost se pak na mozek zapojí, přenáší své myšlenky do mozku prostředníka a ten potom, většinou v bezvědomí (tzv. transu), pronáší je svým hlasem. Tento mentální spiritistický obor má spoustu variant. Záleží zde na schopnostech a druhu prostředků, na úrovni bytostí, které přicházejí, a na duchovní vyspělosti přísedících. Prostředníci ovlivňují kvalitu projevu svojí vlastní vývojovou vyspělostí, mediální schopností a hloubkou transu. Jiní jsou prostředníci, kteří nepřicházejí do transu, nedávají plně svůj mozek k disposici, ale zachycují pouze telepaticky myšlenky bytosti a za plného vědomí je tlumočí. Jindy je prostředník kreslícím mediem. Buď opět v transu, nebo jindy při plném vědomí dává svoji ruku k disposici a pasivně ji nechá, aby se pohybovala s tužkou na papíře a kreslila nebo psala. U těchto projevů se mísí fysikální schopnost prostředníka s mentální. Způsobů projevů je mnoho. Naznačuji pouze základní. Ale musím se ještě zmínit o jednom, který je sice nejnižší, ale velmi rozšířený a mnohdy příležitostně používaný jako společenská hračka. Je to pohybování krabičky nebo skleničky po nakreslené abecedě. Bytost v kombinaci své síly se silou provádějících pohybuje krabičkou po jednotlivých písmenech a tyto dávají věty. Je to způsob opravdu primitivní, nedoporučitelný, a mohu před ním jen varovat. Projevují se tak většinou bytosti náhodně zachycené, obyčejně nižší, až nejnižší. Citově (citliví), nebo nervově labilní lidé, přítomní tomuto projevu, cítí se při tom unaveni a psychicky v nenáladě, při častém používání tohoto způsobu mohou tito lidé onemocnět buď psychicky nebo dysfunkcí vegetativní soustavy. To platí pro tento popsaný způsob. Jinak nemyslím, že by solidní kritické pozorování spiritistických seancí mělo nějaký neblahý vliv. Snad spíše u fysikálních projevů, než u mentálních. Nepříznivým vlivem může spíše trpět prostředník, zvláště je-li často vyčerpáván, ale hlavně provádí-li svoji činnost nepoctivě a nečistě. Vše má svoji zákonitost, kterou zvláště prostředník musí dodržovat. Ale nejenom prostředník!

Chyby, nedokonalost, nebo špatné ve spiritismu způsobuje neznalost a nekritičnost spiritistů, dále bytosti, které se projevují, a prostředníci. Tedy ne spiritismus, ale lidé – vtělení, kteří poslouchají, nebo přenášejí, a nevtělení, kteří vykládají.

Pochopí-li spiritisté zákonitosti, kterými se spiritistické projevy musí řídit, bude jim možno získat spojení s kvalitními a vyspělými bytostmi a získávat tak dobré duchovní vedení. Vyspělé duchovní bytosti pak najdou dobré nástroje a budou moci své znalosti předávat čistě, nezkresleně, k užitku celku. Tím, co zde jest a ještě bude řečeno, má být pomoženo našim spiritistům a vyspělým nevtěleným bytostem. Proto se omezuji na způsob, který je u nás běžný – na mluvené slovo, a pomíjím fysikální a sdružené projevy.