POMOC „SPŘÁTELENÝCH“ VOJSK
„21. srpna, když přišla „Rudá armáda“, nastaly v muzeu těžké chvíle. Muzeum se stalo terčem, bylo střílením hodně poškozené. Okna byla rozbitá, kopule, kde jsme hlídali, také. Museli jsme rychle sbírky přemisťovat, hlídat a zabezpečovat před rozkradením. Tehdy, stejně jako za revoluce, jsem málem přišel o život. Jedna kulka se totiž zaryla u mé hlavy do sloupu, u kterého jsem stál. Bylo to o vlásek.
Později, když se politické poměry trochu urovnaly, mohl jsem si dvě služby sloučit do jednoho dne. Takže jsem pracoval obden. Bylo to výhodné, protože dopoledne jsem si mohl nakoupit, uvařit a odpoledne jsem léčil. V Národním muzeu jsem pracoval do svých šedesáti let a jednoho dne a nato odešel do důchodu, který byl tak malý, že jsem obdržel životní minimum. Teprve v důchodovém věku jsem ale mohl pracovat naplno v mém oboru. Musím ještě vysvětlit, jaké problémy provázely tuto moji činnost.
V květnu 1945 přišel konec druhé světové války a v Praze vypuklo povstání. Jak jsem se zmínil, pracoval jsem v odboji, a tak jsme ihned zasáhli do boje. Sloužil jsem na barikádě na Smíchově u Křižíkovy továrny. Stála na rohu Plzeňské a Radlické ulice. Tudy proudily německé oddíly na západ a my jsme je tam odzbrojovali a posílali na Strahov, kde se shromažďovali němečtí zajatci a civilisté. Byla to hektická doba. Praha se bránila a mrtvých bylo ve Vltavě a na ulicích dost.
Němci stříleli ze střech domů, schovávali se na hřbitovech a v kanálech a snažili se prostřílet na Západ. Zbraně a munici jsme dostávali ve Štefánikových kasárnách proti Kinského zahradě. Když jsem se šel do těchto kasáren ohlásit, střelil po mně nacista, který seděl na stromě v Kinského zahradě, a málem mě zabil. Odnesla to helma na hlavě a malé škrábnutí. Jak se potom situace vyvíjela, to už známe z filmů a románů a nebudu se dál o tom šířit. Národ jásal a tančil a netušil, že se blíží jeho další trápení. Přišel „Vítězný únor“ a ze mě udělali třídního nepřítele. Sebrali mi obchod atd. Bydleli jsme už na Smíchově v ulici J. Plachty, kam jsem rodinu přestěhoval z Nuslí, když otec byl nucen prodat dům.
Byl to dvoupokojový byt, ale pro nás byl dost těsný. Teprve když se bratři odstěhovali a já jsem zůstal s matkou sám, získal jsem prostor, kde jsem mohl léčit.
Za komunistů platilo nařízení, že každá osoba může obývat pouze 18 m2 a ostatní metry jsou nadměrné. V tom okamžiku, když jsem zůstal v bytě sám, musel majitel domu nahlásit nadměrné metry na bytový úřad. Za ty se muselo výrazně více platit. Protože jsem léčil zdarma, neměl jsem žádný další příjem než plat a později důchod, který byl opravdu malý. Musel jsem velice šetřit.“
Málokdo ví, že pan J. Z., aby si přilepšil ke svému skromnému platu, občas navrhoval grafickou úpravu knih, které vydávalo nakladatelství Academia. Možná tedy, že máte podnes ve své knihovně titul s jeho grafickou úpravou.
Současná podoba domu, ve kterém pan J. Z. bydlel.
