PSYCHOENERGETICKÁ
LABORATOŘ PROFESORA KAHUDY
Později vzniká psychoenergetická laboratoř bývalého ministra školství profesora Kahudy. Rozsah zájmu tohoto zařízení byl široký. Mnoho z výzkumných úkolů bylo řádně oponováno před vědeckou radou. O tom však až jindy.
V roce 1982 byl tímto zařízením proveden výzkum ve spolupráci s nemocnicí ve Vimperku, kde na lůžkovém oddělení této nemocnice byly sledovány ve dvou turnusech výsledky léčeb pana J. Z.
Zvláště na jednoho pacienta léčeného panem J. Z. se sjížděli podívat lékaři z okolí, dokonce i porodníci. A bylo proč. Jak uvidíte ze zápisu, pořízeného tehdy a podepsaného lékařem vimperské nemocnice MUDr. Pekárkem a MUDr. Martínkovou za psychoenergetickou laboratoř, která výzkum z osobního pověření profesorem Kahudou vedla.
Podle něj tento pacient umíral na nádor žaludku. Byl mu proveden vývod tlustého střeva, aby stolice mohla odcházet z těla. V té době byl již velmi malátný.
Po zahájení léčby se pacient začal rychle den ze dne zotavovat, začal opět sám chodit, vývod střeva se spontánně bez jakékoli operace uzavřel a stolice začala opět odcházet přirozeně konečníkem. Pro to je jediný výraz – zázrak. První turnus léčeb opustí pacient zcela revitalizovaný. Jen odborník posoudí, jaký je to úspěch.
MUDr. Martínková, která výzkumný úkol ve Vimperku vedla za psychoenergetickou laboratoř.
I léčby dalších pacientů pana J. Z., jak se můžete přesvědčit ze zápisu, jsou jistě svým výsledkem pozoruhodné.
Zde jsou některé z protokolů z vimperské nemocnice. Musíme si uvědomit, že výsledky zde hodnocené vznikly za velmi krátkou dobu, často u diagnóz do té doby přetrvávajících i roky. Z tohoto pohledu se jedná často o pozoruhodné výsledky.
Uvědomme si, co zde čteme – vývod kolostomie se bez zásahu chirurga uzavřel a přerušené střevo se samo opět spojí !!!
Nemocnice Vimperk 1982.
Ušák 3639.
Pan J. Z. – nemocnice Vimperk – chvilka oddechu mezi pacienty.
Právě jsem přišel z…
Během působení v nemocnici ve Vimperku dostal pan J. Z. stigma, objevilo se na obličeji. Bývá to znak významné duchovní události. Odeznělo během několika dní. Stigma je známo i od jiných velmi vyspělých lidí z historie.
Tolik zpráva MUDr. Martínkové.
Někdy před touto dobou dostává pan profesor Kahuda předvolání na Ministerstvo vnitra. Bylo znát dle slov jeho sekretářky, paní Soni Kadlecové, že mu to dělá starosti. Těžko říci, zda to má souvislost s dalším dějem.
Na druhý řádně odsouhlasený turnus léčeb přijíždí pan J. Z. opět do vimperské nemocnice. Něco je ale jinak. Už ve vrátnici slyší: „Už jsou tady zase ti šarlatáni.“ Výzkum se sice rozběhne dál, za tři dny však zasahuje policie a výzkum násilně přerušuje. Přestože byl odsouhlasen i na „vyšších místech“.
Navíc pacient léčený pro nádor žaludku je silně zhoršen. Pan J. Z. se jej ptá, co se stalo, a on přiznává porušení antikancerogenní diety, kterou mu pan J. Z. dal při prvních léčbách. Ptal se prý lékaře, zda může pít kávu, a on řekl „proč ne…“. V praxi pozoroval pan J. Z. mnohokrát, pokud se tato dieta vysadila příliš brzo, že často vznikla recidiva. Takto se naštěstí nechovala většina jeho pacientů, a tak po světě chodí dodnes mnoho těch, kteří žijí jen díky panu J. Z. a jeho objevu, jak léčit nádorový proces – rakovinu. Mnoho lidí se z různých důvodů postaralo o to, aby se o tom nikdo nedozvěděl, k vlastní škodě.
„Jestliže budu tvořit zlo, tvořím ho proti sobě. Když tohle lidé pochopí, pak bude na světě ráj. Potom bude to, co bylo slibováno, ale co si lidé sami kazí. To je smysl duchovní cesty, vyplývající z poznání smyslu života.“
Zezulkova antikancerogenní dieta, bez které není možno nádorový proces biotronicky úspěšně léčit.
Později se pan J. Z. dozvídá pravděpodobný důvod změny chování lidí ve vimperské nemocnici. Z nepochopitelných důvodů, zcela prý, jak tvrdila, bez vědomí řešitelky úkolu MUDr. Martínkové, přiváží do Vimperka osobně profesor Kahuda, v mezidobí mezi domluvenými turnusy léčby, pana H. z Brna. O něm jsem věděl díky sekretářce laboratoře paní Soně Kadlecové, která sem přešla ze sekretariátu naší katedry.
Ta mi řekla, že je divné, že složku s materiály pana H. si nosí pan profesor stále jen ve své aktovce. Pan H. prý v nemocnici ve Vimperku u lůžek pacientů „zaklínal“ choroby do hlávek zelí. Musela to být velká ostuda, ale hlavně důvod k přerušení výzkumu byl na světě. Přesto byl nakonec celý úkol oponován na Vysoké škole chemicko-technologické.
Opět bylo velmi pozoruhodné to, že zcela náhodou jsem na naší škole přecházel kolem místnosti, kde právě probíhala oponentura, a uviděl přítomné. Byli to zástupci psychoenergetické laboratoře, vědecké rady, ale i lidé, kteří nepředvedli ve výzkumu hodnověrné výsledky do protokolu. Jen jeden chyběl – „utajovaný léčitel“ pan Josef Zezulka! – Nebyl pozván.
Mimochodem s panem H. jsem se poprvé osobně setkal na přednášce pana J. Z. konané psychoenergetickou laboratoří. Právě zde tento muž vystoupil během přednášky pana J. Z., kterou se snažil přerušit na co nejdelší dobu. Obracel se do pléna s naprosto nesouvisejícími osobními tématy. Pan J. Z. jen v údivu stál a obracel se na pořadatele, profesora Kahudu, tázavým pohledem, co se to děje.
Ale i jinde, vzácně, mohl pan J. Z. vystoupit na přednášce pro veřejnost. Jezdil přednášet do Unitarie v Jičíně, kde našel mnoho pozorných posluchačů. Jeho přednášky v pražské Unitarii vždy „praskaly ve švech“. Každou z nich si ovšem vedoucí Unitarie musel nechat schválit u komunistického církevního komisaře s tím, že obsah je dán. Vedoucí Unitarie potom osobně dával otázky panu J. Z. a ten odpovídal. Přednášek proběhlo jen několik. Vedoucí nejen pražské Unitarie byl následně zván na „kobereček“. Asi se nelíbily otázky na pana J. Z. kladené posluchači a odpovědi na ně. Tím zde byly přednášky ukončeny. Zřejmě přesáhly míru snesitelnosti pro cenzory. Doba byla zlá, a která nebyla?
„Nechtít jenom věřit, ale chtít též vědět tak, aby naše VĚŘÍM A VÍM bylo ve stálé ROVNOVÁZE.“
Program Unitarie s pozvánkou na přednášku J. Z.
Během let se uskutečnilo i několik kroužků, kde pan J. Z. přednášel vždy pro malou skupinku posluchačů. Jeden z nich se několik let konal ve Vrčeni, v hájovně blízko Nepomuku.
Pronajatá hájovna byla rozdělena na část dámskou a pánskou a akce mohla začít. Zvláštností tohoto místa bylo i to, že v těsné blízkosti se nachází překrásná kaple svatého Vojtěcha, ve které dle tradice je obtištěno Vojtěchovo tělo ve skále. Zde posluchači za sluncem prohřátých letních dnů nacházeli ideální podmínky pro svá duchovní studia.
Na výuce pana J. Z. byla úžasná trpělivost, kterou měl s žákem. Vždy čekal, až došel k další metě, byla to skutečná služba výukou. Vše vždy vysvětlil v souvislosti, nemanipuloval, neomezoval, dogma zde nemělo naprosto místa. Pozorované a poznané se plynule snoubilo s teprve hledaným a tušeným. Bylo velikou milostí se jen přiblížit k tak veliké inteligenci rovnováhy citu a rozumu.
„Náš primární úkol a hlavní smysl života není tedy v tom, abychom šli vývojovou cestou vzhůru, ale abychom byli dobrou a co možno nejlepší doplňující složkou Tvůrčího díla. Náš vlastní vývoj nemůžeme stavět na prvé místo, protože v bezčasovosti není žádný pohyb od nedokonalého k dokonalému. Tam stále vše je. Nešli jsme do Tvůrčího díla proto, abychom šli cestou vzhůru, šli jsme sem, abychom byli kladnou složkou, a naše cesta vzhůru vyplývá z tohoto úkolu, který jsme na sebe vzali tím, že doplňujeme život.“
Kaple svatého Vojtěcha.
Oltář kaple svatého Vojtěcha.
Údajné tělo sv. Vojtěcha obtištěné do kamene v kapli.
Dnešní podoba hájovny, ve které se letní setkání konala, než je rozpustila policie.
Navíc pan J. Z. se zde mohl vedle odpočinku věnovat své celoživotní zálibě, a sice houbaření. Byl excelentním houbařem, znal všechny naše houby, a po nějaké době pobytu už přítomné dámy prý prosily pana J. Z., aby toho nenosil tak mnoho – kdo se s tím má čistit a zavařovat.
„Karma se na duchovní cestě nevybíjí, ale naopak dává do klidu. Vždyť to je jeden z důvodů, proč lidé nastupují duchovní cestu.“
To byl pořádný úlovek!
Z mnohých jeden mimořádný příběh, který se zde udál. Z místa, kde se konalo setkání, bylo k vlakové stanici asi pět kilometrů. Paní, která trpěla těžkou srdeční vadou, která jí nedovolovala rychlejší chůzi, se opozdila s odchodem. Bylo nemožné, aby vlak stihla. Pan J. Z. se nabídnul, že jí pomůže a doprovodí.
Jak to dopadlo? Paní vlak stihla v pořádku. Ostatním později popsala cestu takto: „Pan J. Z. mě vzal za podpaží a vydali jsme se na cestu. Vlastně jsme ani nešli, jen jsme se lehce dotýkali země, doslova jsme letěli těsně nad zemí. Bylo to nepopsatelné, na vlakovou stanici to trvalo jen chvíli…“