PŘINAŠEČSTVÍ
S prvním nádechem novorozence Josefa se tedy právě zde, v Brně-Heršpicích č. 238, začíná odvíjet nit výjimečného osudu, který je plný zázraků a zároveň bude i nesmírně těžký.
Nepoznal jsem za celý svůj život, po mnoho let našich setkávání, kdy mne učil, nikoho tak lidsky pravdivého, moudrého. Ve své skromnosti geniálního a zároveň pokorně nesoucího svůj kříž.
Jozífků chodí po světě nepočítaně, proč tedy psát o tomto jediném? Vždyť každý z nich je neopakovatelný, a u každého jistě najdeme alespoň něco výjimečného.
Důvodem, proč psát o tomto jediném, konkrétním osudu, je to, že se nepodobá žádnému druhému lidskému osudu žitému po dlouhých dva tisíce let !!!
Podle mého přesvědčení a poznání tento jediný osud neslouží osobnímu vývoji jedince skrze žitou zkušenost. Zde je to přesně naopak. Snad je to proto, že žijeme v duálním světě, kde každé dole má své nahoře, kde světlo projasňuje tmu, a smrt je předobrazem zrození.
My všichni, lidé, jdeme vývojem životy vzhůru k větší dokonalosti. Naproti tomu, podle zákona dvojnosti, musí být i to, že mnohem, mnohem vyšší bytost než my lidé se dobrovolně vrací zpět opačnou cestou, jakoby z naší vývojové budoucnosti, do lidského zrodu. To je asi to největší a nejdůležitější tajemství osudu z hlediska vývoje lidského rodu.
Tak přicházejí nejzákladnější poznání životní pravdy mezi lidi. – Na zemi se mění formy života, různé civilizace, kultury i poznání filosofické. Nad tím vším, jako neochvějné kyvadlo osudu, co dva tisíce let, je přinášena nejčistší pravda Bytí.
Děje se tak zrodem a probuzením přinašeče, které nastává vždy v jeho 33 letech, a to před začátkem další epochy, protože přinašeč musí její zahájení teprve připravit a jakoby nasměrovat ji pod novým vlivem na další dva tisíce let.
Znak nauky
Obraz tváře minulého přinašeče Ježíše z Turínského plátna, které je podle posledních nálezů pravé.
Bylo dokázáno, že se datace radiokarbonovou metodou mýlila.
Životní příběhy přinašečů jsou nesmírně dramatické, až tragické, plny neuvěřitelné osobní síly, lásky k lidskému druhu, celkovému životu a naplněné touhou lidem pomoci skrze své „vím“.
Přinašeč přichází opravit chybné nánosy na lidské duchovní kultuře a v neposlední řadě ji také v novém dobovém vlivu posunout o kus dál… Vždyť slabším se vždy sluší pomáhat. Vše je ve vývoji, i nauka.
To se ale mnohým lidem zaběhlým v pohodlném, již staletími jakoby potvrzeném systému víry a smlouvání vždy jeví jako buřičství. A tak přinašeč je za svého života jen málokdy poznán a přijat.
Přesto, anebo právě i proto, že se za něj vydává mnoho podvodníků a pomatenců. Platí železné pravidlo, že on sám se nikdy jím přímo neprohlásí.