START DO ŽIVOTA
Po vojně si hledal přiměřené povolání. Nejprve pracoval asi rok jako obchodní zástupce. Když se mu naskytla příležitost otevřít si obchod ještě s tichým společníkem, ihned se jí chopil. Obchůdek byl situován na dobrém místě. Byl na Újezdě č. 1, proti kasárnám u vchodu do Kinského zahrady a nesl hrdý název „Tržnice cukrovinek“. Prodával zmrzlinu, jak vydělal, přibral keksy, cukrovinky, perníky a další sortiment.
Pan J. Z. věnoval obchodu velkou péči. Jednou týdně měnil výlohy a sám zhotovoval různé poutavé reklamy, aby se děti měly na co dívat. Tatínek mu v té době pomáhal v pokladně.
Firemní korespondenční lístek.
Tehdy byla jiná doba. Maminky s dětmi byly doma. Odpoledne chodily na procházky do pražských parků a Kinského zahrada byla navštěvována nejvíce. Děti se zastavovaly u výloh, obdivovaly výzdobu a maminky nakupovaly. Samozřejmě že tržby rostly a pan J. Z. uvažoval o otevření dalšího obchodu v Nuslích. K tomu ale nedošlo, protože jej společník okradl, a také proto, že v té době už převzal na svoje bedra veškeré výdaje rodiny.
Když se ale přece jen trochu lépe dařilo, mohl i pan J. Z. myslet více na sebe. Začal sportovat, koupil srub v Poddubí u Senohrab po Bobu Hurikánovi, se kterým se znal. Závodil v lukostřelbě, provozoval kanoistiku, jízdu na kole, závodil ve společenských tancích a využil každou volnou chvilku, aby mohl provozovat sport v přírodě. Získal také spoustu prvních cen a různých medailí měl plný malý kufřík. Později, kdy mu už tyto ceny nic neříkaly, je odložil do sklepa.
Mezi jeho velké celoživotní záliby patřilo houbaření, poznal skoro každou houbu a znal se s profesorem Smotlachou, naším asi nejvýznamnějším mykologem.
Zajímalo jej divadlo, docházel později do Národního divadla, do hereckého klubu, kde měl mnoho přátel a pacientů mezi slavnými českými herci. Léčil například paní Danu Medřickou a mnoho dalších. Jen u pana Wericha nebylo pomoci pro jeho lásku k doutníkům, kterých se nedokázal vzdát. V takovém případě je ovšem biotronická léčba nádorového procesu marná, proto ani nebyla zahájena.
Pan J. Z. miloval také procházky starou Prahou. Měl rád své město, občas mluvil i o jeho budoucnosti: „Je to nové duchovní centrum světa. Přebírá tuto úlohu po šesti tisících letech od Jeruzaléma. Přinašeč se totiž rodí vždy po třikráte do jednoho národa. Je to jakoby štafeta, postupně se vystřídají všichni. Před Jeruzalémem to bylo centrum Alexandrijské, a mnohá, mnohá další. Národ je takto vyvolen ke službě ostatním. Je to velký závazek, pomáhá i to, že se do něj pak rodí více nadaných lidí.“
Vraťme se ale zpět. Pro postup své nemoci musel jeho tatínek nakonec ukončit všechna obchodní zastoupení a měl v Nuslích jen obchod s prádlem v domě, kde bydleli. Potom ale o vše přišel. Půjčil totiž svému bratrovi, který zkrachoval, velkou částku a on přišel i o to. Prodává dům v Nuslích, aby mohl dluhy za bratra uhradit. Otec pak má velmi malou penzi, jeho vlastní rodina se proto ocitá náhle také na mizině.
Pan J. Z. se stále snaží otci ze všech sil pomáhat a jeho úděl mu trochu nadlehčit. Proto ale také padly všechny naděje na studium a všichni tři bratři se pouze vyučili – vždyť léky a lékařské ošetření byly velmi drahé a rodina musela tedy šetřit.
V té době byli již přestěhováni do nového bytu na Smíchově v ulici Jindřicha Plachty 25, tenkrát se ale ještě jmenovala jinak.
Až do této doby probíhal osud pana J. Z. vcelku „běžně“. To se mělo radikálně a neuvěřitelně změnit. To ale pan J. Z. zatím netuší.