ODPOČINEK
Mezi světlejší chvíle jeho života patřila vždy dovolená. Dokud mohl, jezdil k některým přátelům, například do jižních Čech k rodině paní J. M., která mu pomáhala dlouhou dobu také v Praze. Venkov velmi oceňoval, i to, že se o něj někdo také postará. Bylo to od července do srpna. V této době zachovával vždy přísné inkognito. Ani nejbližší sousedi neměli tušení, kým je, někdy to nevěděl ani ten, u koho bydlel. Tak tomu bylo například v Jablečně, kam jezdil s rodinou, maminkou, bratrem a jeho ženou. Když jsem zde po létech natáčel vzpomínky pamětníků, mimo jiné i s majitelem domu, kde bydleli, dozvěděl se až nyní, kdo vlastně u něj bydlíval na letním bytě. Trochu jej to mrzelo.
Na výletě.
Rodina jednoho z jeho bratrů, Václava, mu celý život velmi pomáhala. I díky jim byl jeho život snesitelnější, zvláště ve vyšším věku. Nesmírně měl rád neteř, která je dnes lékařkou, a prosil mě, abych i ji po jeho smrti, až přijde čas, vyučoval ve filosofii a léčení.
Šlo o to, že po celodenní a celoroční, velmi vyčerpávající práci bylo nutné nabírat síly do dalšího dne i období, což nemocní ve své potřebě nechápali. Vyústilo to někdy doslova až v hon na pana J. Z. Nebylo výjimkou, že jej lidé kontaktovali kdykoli, i v noci.
Rád jezdil s přáteli na výlety do přírody autem, nebo do divadla Semafor, kde se velmi bavil. Pan J. Z. byl sám velice vtipný a měl rád moudrý humor. Byl to jeden z rysů jeho osobnosti, snad tak vyvažoval nelehké osudy, které kolem něj procházely, i ten svůj vlastní. Dole ve skříni měl staré humoristické časopisy z první republiky, občas v nich ve volných chvílích listoval.
Část života jej provázel čtyřnohý přítel, vlčák Bojíček, kterého vycvičil tak, že sám chodil otvírat dveře návštěvám.
„Kdyby si člověk uvědomil, že smysl jeho života, který teď žije, je ten, aby tady něčemu sloužil, tak by se žilo jinak. Na prvém místě by nebyl každý já, ale na prvém místě by byl zájem celku. To je náboženství budoucnosti! To je ten protiklad v náboženském myšlení tomu, co dnes lidé v náboženských naukách mají.“
Protože musel léčit ve svém bytě, zřídil z předsíně provizorní čekárnu. Zde bylo postaveno několik židlí, na zdi viselo zrcadlo v dřevěném rámu, v rohu byla kartička s telefonním číslem. Vpravo se vcházelo do místnosti, kde byly dvě skříně, sekretář, pohovka, televize, plynová kamna a stolek s lihovým kahanem, složenými papíry a cínovým talířem, na kterém tyto papíry zapaloval. V jejich ohni si při léčbě omýval ruce. Okno vedlo do ulice, byl vidět protější dvůr a kousek Petřína.
Tímto oknem přijímal také návštěvy, ale zcela jiného charakteru. Po slovech pronesených s úžasnou láskou „na – papej“ několikrát denně nasypal svým opeřeným společníkům trochu zrní. Ferda, Nožička, kterému kdosi sebral jednu nohu, i Běloch často čekali za oknem, i když se to nesmělo a krmení holubů bylo zakázáno pod pokutou.
I proto chodili zobat také z ruky, na otáčecí židličku od klavíru. Bylo to nesmírně dojemné. Vztah ke zvířatům byl jeho celoživotním rysem. Chodil také „za holkama“, což znamenalo, že chodil na procházky k řece a krmil labutě a ostatní zvířectvo. Někdy jsem měl dojem, že jej zklamávali méně než my lidé.
Vzpomínám na příhodu, kdy měl pan J. Z. ledvinovou koliku. Byly to velké bolesti, a tak jsem jej odvezl na urologii do nemocnice v Motole. Zde bylo v čekárně několik lidí. Řádně jsme se nahlásili a čekali, až nás zavolají. Pan J. Z. velmi trpěl, kolem chodili lékaři, nakonec jsme v čekárně zbyli sami, po několikahodinovém čekání jsem oslovil lékaře, zda se nestydí být takto věren přísaze. A odjeli jsme bez ošetření. Pan J. Z. byl v té době již velmi znám a ne všichni lékaři jeho práci uznávali. Byl to těžký okamžik bezmoci.
Jen tak mimochodem, problémy s ledvinami si pan J. Z. vytvořil v době, kdy pracoval v Národním muzeu a jedno z mála jídel, které jako vegetarián mohl z nabídky jíst, byl špenát s knedlíkem. Pan J. Z. byl také po probuzení celoživotní abstinent, jak to vedle vegetariánství k biotronice právem patří.
Další společnost, která se setkávala, byla v Praze-Braníku. Byla to skupina vegetariánů. I zde pan J. Z. odpovídal na dotazy přítomných. Docházela sem také paní M. z velmi duchovní rodiny, kterou pan J. Z. vedl jako žákyni, v jejích stopách jde dnes také její dcera.
Totéž bylo v plzeňském kroužku. Lidé se scházeli, aby mohli slyšet odpovědi na to, co je zajímalo a co nikde jinde než od pana J. Z. nemohli slyšet. Zde byl jeden muž, pan K., dlouho veden jako žák. Bohužel se po letech odklonil do trochu jiného směru a jeho výuka musela tedy být ukončena. Byla to škoda, ale nedalo se nic jiného dělat.
Pan J. Z. to symbolicky popisoval tak, že žák je jako loďka tažená proti proudu řeky za lano. Pokud pluje daným směrem a nebere zprudka za kormidlo, loďka snadno pluje. V opačném případě hrozí pro nevhodné kormidlování převržení, a proto musí být jeho lano upuštěno. Má svobodu a – pádla. Bylo to jen v jeho zájmu. Vysoký duchovní mistr u vyspělého žáka vede výuku neustále, například i ve spánku. Takto získané velké dary by v nevhodných rukou mohly způsobit katastrofu z posílení stávající osobní nerovnováhy. Jak se kdysi psalo, „nenaliješ čistého vína do nečisté nádoby.“ Také se psalo žákům – „musíš zůstat ve jménu mém.“
Ostatně trochu smutné bylo vždy setkání s někým, kdo se k J. Z. nějak více přiblížil. Ale jeho paměťová stopa byla za dlouhý čas nějak pokroucená, často spletena s dějem odjinud. K vegetariánství pana J. Z. se například dozvídám, že přece maso normálně jedl, a je znát, že dotyčný spíše brání a omlouvá vlastní sklon a chuť.
Samostatnou kapitolou jsou pomluvy. Vždy se mne pan J. Z. ptal: „Tomáši, už vás pomlouvají?“ A dodával: „Jestli ano, tak si toho važte, je to známka, že za něco stojíte. Jinak by po vás přece pes neštěkl. Od některých lidí je to něco jako pochvala, když jim vadíte.“
Totéž se ale v daleko větší míře týkalo právě i jeho. Například pro jeho celoživotní postoj, že za duchovní léčbu a výuku nelze žádat peníze, byl mnohými podvodníky a šarlatány pomlouván a zatracován. Snad proto, že takto nastavoval zrcadlo jejich často nekonečné hrabivosti. A bylo toho více. Naopak jiní se falešně vydávali za jeho žáky, aby tak získali více pacientů, ať pro svou soukromou praxi či kliniku. Trochu se to podobalo scéně z Čapkovy Bílé nemoci, kde první asistent pana profesora po setkání s dr. Galénem v nemocnici si zakládá soukromou praxi, ve které začal používat nefunkční kopii Galénova léku. Jako by se autor Bílé nemoci inspiroval samotným životem, protože ale vše popsal s mnohaletým předstihem, museli bychom zde mluvit o jasnovidnosti.