VELIKONOCE 1945 –
PROBUZENÍ PŘINAŠEČE
Píše se rok 1945, je třicátého března, a je téměř přesně měsíc před koncem války. V kuchyni jednoho z mnoha činžáků na pražském Smíchově sedí mladý muž. Není to pro něj den obyčejný, má právě narozeniny. Je mu přesně třicet tři let. Sedí u dřevěného stolu s krásně vysoustruženými nohami.
Stůl probuzeníZde je jeho vlastní popis toho, co následovalo: „Seděl jsem tady v kuchyni, bylo to na Velikonoce, to vím přesně, protože jsem měl krámek otevřen stále, jen asi na dva svátky bylo zavřeno.
Přišlo to náhle, zmocnil se mě nesmírně silný vjem blaženosti a hned poté jakési nepopsatelné rozevírání vědomí. Náhle jsem si naprosto jasně uvědomoval, že mnohé z toho, co lidé považují za pravdu, je jen historicky podmíněný hluboký omyl. Jako bych si vzpomenul na něco, co jsem již kdysi znal a jen to zapomněl. Byl to natolik neobvyklý zážitek, že jsem začal hledat. Hledat někoho, kdo by mi byl schopen k němu něco říci.
V té době chodil ke mně do krámku pan profesor z gymnázia na Smíchově. Byl zanícený buddhista, a tak mi vyložil tuto nauku. Navštívil jsem také kněze, ale ani on nedovedl poradit, o něčem takovém nikdy neslyšel ani nečetl. Potom mě myslím bratr upozornil na veřejné spiritistické seance.“
Zde mi dovolte druhou poznámku. Zvláště v posledních letech pozoruji zvýšenou snahu některých církví vše to, co oni nazývají souhrnně okultismus, ostrakizovat a démonizovat. Přitom šíře toho, co do oblasti okultismu, dle jejich názoru, patří, je neuvěřitelně široká a je stále rozšiřována. Vždyť například homeopatie, která je rovněž vydávána za okultismus, jistě nebyla známa v biblických dobách. Patří sem prý mimo jiné, podle některých zdrojů, dokonce i masáže. O oboru biotronické léčby ani nemluvit. Přitom Ježíš a apoštolové téměř všichni léčili nemocné. Je škoda, že tak málo dnešních kněží to dokáže. Již slyším rádoby učené výklady, že je to něco jiného, a co je od Boha, a co ne. Věc je ale postavena jinak. Je tu na jedné straně trpící nemocný člověk potřebující pomoci, a na druhé služebník plnící boží vůli, je-li toho schopen. Vždyť jen člověk mdlého ducha zahrabává léčivé prameny.
Například na mších, což je ve své podstatě spojení se kněze s DUCHEM SVATÝM a předání této milosti ostatním lidem, má být uzdravování, jako samozřejmost, přítomno. Toto spojování je podstata kněžství. Mše je tedy spirituální, tedy i okultní obřad. A je minimálně farizejstvím to nepřiznat.
Je pozoruhodné, jak všechny totalitní režimy vystupovaly proti spiritismu, ať už to byl pogrom vedený fašisty na české spiritisty, které zavírali do koncentračních táborů, či následný komunistický teror. Snad ve spiritismu viděli nebezpečí odhalení slabosti svých základů.
Přitom na spiritismu není nic špatného, naopak, pokud se ovšem nespojuje se silami zla. To však platí i pro ostatní náboženskou oblast. Například vedle církví, které poskytují svým členům dobrodiní pospolitosti a dávají prostor pro osobní duchovní vývoj, jsou jistě i takové, které sklouzly až na stranu zla, boje, a dělí lidi na ty „své“ a ostatní zatracené. Jako by na nás někdy dýchl středověk.
Pan J. Z. nebyl spiritista. Říkám to s plnou vahou. Pokud jimi nejsme vlastně všichni. Všichni se přece pohybujeme v duchovním prostoru, který vznikl z jednoho základu – Boha a je duální.
Pravda nesílí množstvím času, před kterým byla vyslovena, a ani čas nezmění omyl v pravdu.