SEANCE
Pan J. Z. navštěvuje tuto veřejnou spiritistickou seanci, kde médium řeklo: „Mluvím k muži v té a té řadě to a to sedadlo.“ Všichni se dívali kolem sebe, kdo to je – bylo to sedadlo pana J. Z. Zazněla slova: „Přijdeš k velkému učiteli, který tě postaví na správnou kolej. Dnes tu jsi naposledy. Nic nehledej a nečti, nic neposlouchej.“ Pan J. Z. tedy čekal, co nastane…
A skutečně, po nějakém čase se v jeho krámku zastavil muž. „Já jsem se ho ptal,“ říká pan J. Z., „co si bude přát,“ a on udiveně řekl – „Bože můj, vždyť já nic nepotřebuji, proč jsem sem vlastně vstoupil?“ J. Z. mu říká: „No, to bude asi nějaká karma.“ Muž se zarazil a ptá se: „Vy víte, co je to karma? Vy se zajímáte o duchovní věci?“ J. Z. řekl: „Ano, ale hledám, kdo by mi víc vysvětlil k tomu, co mne naplňovalo.“ Muž pokračuje: „Víte, chodím do jedné neveřejné společnosti, kde přes prostřednici mluví opravdu velmi vyspělý učitel. Zrovna dnes máme kroužek, tak tam jdu.“ Pan J. Z. vypráví dále: „Kroužek byl jednou týdně. Žádal jsem ho, zda by mě tam nemohl vzít. Řekl: „Bohužel to nejde, je to po léta přísně uzavřený kruh.“ Tak jsme se rozloučili a on odešel.
Druhý den přišel celý vyjevený a povídal: „Představte si, co se stalo. Když jsem přišel včera do kroužku, hned jak se učitel projevil, řekl mi – „Dnes jsi se sešel s člověkem, který sem má přijít, toho příště přiveď.“
Tak jsme si dali spolu schůzku před jedním knihkupectvím na Letné (rohový dům úhlopříčně naproti Ministerstvu vnitra), pak mě zavedl do soukromého bytu, kde měli ty kroužky. Bylo to asi tak daleko jako odsud k Andělu.
Učitel se tam projevil přes prostřednici, přivítal mě a pak řekl toto: „Co jsi prožil, to byl čas tvého probuzení. Máš dva dary, máš dar vědění životní filosofie a zákonů života a druhý dar je dar léčitelský.“ To už mně bylo řečeno dříve, v tom prvním kroužku. On mi to jen potvrdil a řekl: „Nesmíš nic číst, nic poslouchat, aby sis nezabarvil nebo nepokroutil životní pravdu. Nebudeš poslouchat nikoho, ani mě. Dar Ducha, který máš, je přímé napojení na celkovou pravdu Bytí, budeš vždy znát odpověď.“
Pak učitel říkal minulé životy přítomným, říkal je i v minulosti ostatním, mě vynechal. Já jsem to reklamoval, chtěl jsem vědět svůj minulý život a on řekl: „O svém minulém životě nesmíš nic vědět, já ti ho neřeknu. Nikdy se po něm neptej. To proto, aby osudový děj v tomto případě nebyl ovlivněn.“
Pak mně řekl: „Přistoupila k tobě další bytost (bylo to začátkem roku 1948), která má svůj zvláštní úkol. Ten svůj úkol splní dvacátého května a pak nastoupí druhá bytost, která má zase druhý úkol u tebe. Kdy ho splní a jaké úkoly to jsou, to ti neřeknu. Ale na důkaz pravdy to řeknu ostatním. Dnes zde jsi naposled, už sem nepřijdeš, co jsem ti mohl říci, to jsem ti řekl.“ A opět opakoval – „Nic nečti, nikoho neposlouchej, budou se ti tvé dary rozvíjet.“ Tak jsem čekal až do 20. 5. 1948, co se stane.
Ten den zazvonil u dveří zvonek a přišli dva pánové v kožených kabátech z StB (Státní tajné bezpečnosti). Sebrali mě a odvezli do Bartolomějské ulice. Když jsem tam byl, tak jsem věděl díky učiteli, že to tak má být.
Při výslechu jsem si pomyslel, zda ti mí duchovní bratři jsou se mnou? Vtom se ozvala rána, až spadl obraz a busta Stalina, kterou měli na skříni, se zakymácela. Zde jsem měl výslechy, strávil jsem tam několik dní.
Pak mě převezli na Pankrác, kde pokračovaly výslechy. Byl jsem ve třetím patře, číslo cely si nepamatuji. Po dvou měsících přišla amnestie, spoluvězně propouštěli, ale mě ne.
Klepal jsem na zeď na jednu stranu i druhou, cely byly prázdné. Bylo mi divné, proč mě nepropustili. Ptal jsem se dozorce a on mi cynicky odpověděl: „Nestarej se, kdo má viset, ten se neutopí.“ Já jsem to bral jako odmítnutí pořekadlem, pak mi to začalo vrtat hlavou.
Druhý až třetí den najednou přišel dozorce a řekl – „vem si svoje věci a pojď.“
Měl jsem jen bundu, ptal jsem se ho, kam jdeme. Řekl: „To se brzy dozvíš.“ Ve mně byla v té chvíli malá dušička, protože jsem si myslel, že mě vede na popravu. Šli jsme po schodech dolů, já jsem musel jít napřed a on za mnou, jak bylo zvykem, reagoval jsem na povely – dopředu, stůj atd. Sešli jsme do přízemí a šli chodbou dopředu asi 20 metrů. Přede mnou byly dveře na dvůr a mně opravdu bylo mizerně, šel jsem a čekal, kdy se ozve povel – doleva.
Dozorce nic neřekl, přešli jsme tyto dveře, mně se ulevilo. Dozorce mě dovedl do soudní budovy, kam mě vodívali na výslechy k vyšetřujícímu soudci. Ten mi oznámil, že jsem propuštěn, ale na „abolici“, to znamená, že můžu být kdykoli zatčen. Později jsem se dozvěděl, že druhá bytost to udělala tak proto, že jsem měl projít kolem svého popraviště. Snad jsem byl v minulém životě popraven.
Byl jsem zatčen pro odbojovou činnost pro Západ. V cele 7×14 stop (délek chodidla) nás bylo šest. Ležet mohl jen jeden. Ostatní museli stát a spát opřeni o sebe. To bylo po 25. 2. 1948, kdy byl tzv. Vítězný únor a bylo zatčeno mnoho odpůrců komunistického režimu.
Když jsem se vrátil domů, tak tady čekali jedni staří manželé z toho kruhu. On vytáhl hodinky a povídal – „jdeš přesně,“ čili čekali na mě dle předpovědi. Tím dal učitel průkaz své kvality. (Učitel řekl: „Až tady nebudeš, řeknu ostatním vše na důkaz pravdy. Ty se na to nesmíš ptát, a oni ti to nesmějí říct.“) Zrovna tak jsem se nesměl ptát na svůj osud a řekl mi: „Budeš používat svých dvou darů. Hlavním darem – poznáním, darem Ducha, vypracuješ i to léčení.“ To jsem vypracoval.
Starším manželům jsem řekl, že chci poděkovat prostřednici a učiteli. Řekli, že to nejde, že leží v nemocnici. Za tři dny nato zemřela. Byl to velmi velký učitel, těch je málo, dal stoprocentní důkazy pravdy.
Při seanci se sedělo kolem stolu a prostřednice přešla do transu. Přes ni a ještě dalšího nevtěleného prostředníka mluvil on. Jasnovidnost má mnoho různých oborů a také stupňů dokonalosti. Osud není jedinou pevně danou cestou, ale poskytuje nám možnost svobodné volby. Spíše se podobá kolejišti seřazovacího nádraží. Proto je nejobtížnější určit události včetně přesného času, kdy nastanou. To bratr IAIAUE – tak se jmenoval, dokázal dokonale. Ale nejen to, mluvil i o vývoji naší země. Předpověděl, mimo jiné, například rozchod Čechů a Slováků. (V době těsně po válce, kdy šťastní lidé viděli jen tu nejlepší budoucnost, něco takového nikoho ani ve snu tenkrát nenapadlo.) Řekl ale také, že po tomto rozdělení nastane na Slovensku postupný proces asimilace se silným maďarským sousedem, vedoucí až k možnému zániku svébytnosti.“