ŽIVOT VESMÍRU
Je nekonečná a věčná Podstata. Stálá a neměnná, ze které vše, co jest, vzešlo. Je homogenní (jednolitá – jednotná) základní myšlenka, základní bytí, základní a jednotný pojem „Jsem“. Vše, co dovedeme chápat jako jsoucnost, i vše, co jako ještě nepatrné vývojové bytosti nemůžeme pochopit, je z ní nebo je v ní. Vycházejme ze své poměrné vývojové nedokonalosti a oproštěme se od lidské pošetilosti, která vidí v člověku už dokonalého tvora. Později si řekneme, jak je ještě lidský tvor ještě nedokonalý a jak dlouhý vývoj ho ještě čeká. Můžeme se jen ve velké skromnosti a pokoře přiblížit svým chápáním k té věčné a velké Podstatě, po jejímž poměrném poznání toužilo lidstvo ve všech svých velkých kulturách. Každá kultura ji pojmenovala svým slovem, které přeloženo do naší řeči znamenalo „Bůh“. Jenom pojem této Podstaty se v různých dobách a kulturách lišil. Podle vlivu doby, dokonalosti kultury a vývojové vyspělosti byl i tento pojem různý. Pohyboval se od poměrně velmi dokonalých pojetí až k naivním představám. Jsme jen lidé, a proto poznání může být jen lidské, na naší vývojové úrovni, která není nijak vysoká, jak se lidé mylně domnívají. Člověk se viděl v přírodě jako nejvyšší tvor. Ve svém lidském druhu poznával lidi málo, více nebo velmi moudré. Chápal, že bytost ve svém vývoji mnohým přerozováním vystupuje vzhůru, k větší dokonalosti (staré kultury o převtělování věděly), a proto pod slovem Bůh rozuměl nejvyšší lidskou inteligenci a částečně pravdu. Je to asi tak, jako když se rozhlédneme po krajině a vidíme obzor. Tam pro náš zrak končí svět a začíná obloha. Ten, kdo by nešel nad obzor a neviděl další, měl by svůj obzor za konečný.
Je věčnost, ale my chápeme čas. Dle toho jsme teď v určité části Tvůrčího díla a v naší době je nejvyšší přítomná inteligence člověk. V souhrnném lidském bytí je odstupňovaná lidská inteligence až k té nejvyšší, která již nemůže být vtělena, ale která je svým nejvyšším a nejčistším vykrystalisováním. Tato nejvyšší inteligence má ve svém vědomí vše živé, co je vývojovým rozměrem pod ní. K té se obrací člověk ve svých modlitbách a ona skutečně je s ním, jeho osudy, jakož i s osudy všeho tvorstva spojena. V přítomném čase je to nejvyšší autorita.
Půjdeme-li ve svých úvahách dále, dojdem až k Tvůrčímu dílu, jeho bezčasovému útvaru, ve kterém je vše, co pro naše chápání existuje. I zde vrcholí nejvyšší vědomí Tvůrčího díla, které je souhrnným vědomím všeho, co jest kdykoliv a kdekoliv. Je to nejvyšší vědomí oddělené od Podstaty, v jehož majetku je uvědomění si všeho, co jest. Toto nejvyšší vědomí Tvůrčího díla je s ním spojeno tak, jako např. je člověk spojen se svým tělem. Vše, co jest, je tímto vědomím a ono je nejvyšším majitelem veškeré osudovosti. Je to nejvyšší „Bůh“ Tvůrčího díla, je to další stupeň nejvyšší inteligence.
Vše, co jest, vzešlo z Podstaty. Ta je stálá, neměnná, je to nejvyšší myšlenka bytí. Zatím co Tvůrčí dílo je jen projevem jejího latentního života, ona je Podstatou. Je to základní, nejvyšší myšlenka, nejvyšší pojem bytí a také nejvyšší pojem „Boha“.
Popsal jsem tři Boží aspekty. Nejsou třemi oddělenými Bohy, tak se nám jen mohou jevit pro naše chápání, ale jsou to jen části velké Podstaty, jednoho základního božství.
Skutečnost je taková, jaká je, a ne jakou by ji lidé chtěli mít. Každý jsme na jiném stupni lidského vývoje, a proto jsou naše pochopení různá. Nyní se jen můžeme snažit, aby naše pochopení bylo co největší, nejhlubší a nejlogičtější v poměru k našemu zoologickému vývojovému druhu – Homo – člověk. Vím, že plné pochopení není možné, pokud jsme jen lidskou bytostí, a že takové velké hluboké problémy můžeme řešit jen ze svého lidského hlediska.
Z velké a nekonečné Podstaty se oddělila část, která je základem Tvůrčího díla. Proč se oddělila? V Podstatě je vše, co jest i co není. Je to pro nás těžké k pochopení, ale budiž nám útěchou, že nižší tvorové (zvířata) mohou chápat ještě méně. Protože Podstata obsahuje vše, je v ní i život s možností rytmu tak, jak jsme si o něm řekli. Je ale v klidu, poután bezčasovostí. Snad tento rytmus je příčinou, že občas (míněna nepředstavitelná doba) vzplane i čas a uvede v činnost jeden životní tep. Snad jako občasný výdech Podstaty nastane výron její malé části, která se projeví jako Tvůrčí dílo. Je možné, že životní dech, který jsme pozorovali u člověka, na planetě, ve sluneční soustavě atd. , se někdy, a za určitých nám neznámých podmínek, může projevit svojí aktivitou v části Podstaty. Je možné, že i v Podstatě, tak jako v Tvůrčím díle platí zákon analogie. Tam, kde vládne nekonečno a bezčasovost, tam se může lidská bytost jen přiblížit, ale ještě nemůže vniknout.
Z Podstaty se oddělila část, která byla totéž co Podstata. Aby mohla samostatně existovat a nesplynula zpět, rozdělila se na dvě základní části. Tím nastala dvojnost, a tak byl dán základ Tvůrčímu dílu. Ty dvě základní části jsou naprosto stejné, jenom každá má jiný pól.
Jedna ta část jsou síly hmotné nebo můžeme říci základní hmota a druhá síly ducha čili základní duch.
Duch a hmota je tedy jedno a totéž, stejná myšlenková podstata, jenom v jiném projevu. A nyní si rozebereme každou tu část zvlášť.
Část hmotná se rozdělila opět na dva díly. Prvý díl obsahoval sílu dostředivou a odstředivou, druhý díl sílu vzruchu a klidu. Každá tato část se opět rozdělila na dva díly a tyto síly se osamostatnily. Tak zde máme ze základní hmotné části čtyři díly, které nám představují:
1) sílu dostředivou, která se ve hmotě projevuje jako tuhost. Představuje se jako pevná, tuhá hmota, vědci jí říkají „skupenství tuhé“, a budeme-li mluvit o přírodních živlech, budeme jí říkat „živel země“;
2) sílu odstředivou, která má opačný charakter. Je téže zákonitosti, ale opačného pólu. Představuje se svojí odstředivostí jako plynná hmota, směřující od centra ven – rozptylující. Vědci ji nazvali „skupenství plynné“, a budeme-li opět mluvit o přírodních živlech, budeme jí říkat „živel vzduchu“;
3) sílu vzrušující, která se ve hmotě projevuje jako rychlé kmitání molekul, to znamená jako síla, která vše rozežhavuje. Svým charakterem je schopna měnit hmotná skupenství. V životních živlech nám představuje „živel ohně“;
4) sílu klidu, která je opět stejné zákonitosti jako síla ohně, jen je opačného pólu. Je klidnící, působí na pomalé kmitání molekul. Vytváří chlad, rozlévá vše do klidné hladiny, je to skupenství tekuté (kapalné) a v živlech se představuje jako „živel vody“.