OSUD
Nic nebylo, nic nebude, vše jest teď! Tvůrčí dílo trvá ve své nehybnosti. Současně jsou doby minulé i budoucí. To jenom my, naše „Jsem“, putujeme v tom hotovém dění a vytváříme tak ve své mysli pojem času. Prožíváme okamžiky a míjíme je, abychom vstupovali do dalších. Částka z Tvůrčího díla, která je naším osudem, odvíjí se v našem bytostném vědomí jako film. Postupujeme daným dějem, který na nás působí svojí realitou, a pozorujeme ostatní osudy kolem sebe.
Představme si Tvůrčí dílo jako tělo složené z buněk. Každá buňka je nějakým dějem, nějakým osudem něčeho nebo někoho. Vše, co kolem nás je, má svůj osud, svůj děj. Má ho kámen, rostlina, živočichové včetně člověka, mají ho věci, výtvory stvořené lidskou rukou, má ho i blesk a hrom, oblak na obloze, kapička vody, která padá z oblak. Vše je součástí Tvůrčího díla, ve kterém má svoje místo i děj.
Svým bytostným vědomím jsme vstoupili na nějakém místě do Tvůrčího díla, do jedné té buňky čili do jednoho hotového dění a říkáme mu „náš osud“. Nejedná se o nic více nežli o to, že vývojovým pohybem, kterému říkáme „běh času“, procházíme hotový děj a vnímáme ho (prožíváme ho). Docela dobře jsme mohli vzít na sebe jiný v libovolné době. Je to asi tak, jako když stojíme před knihovnou, kde jsou v řadách knihy, a volíme si román zprava nebo zleva, z horních nebo z dolních příhrad. Zvolíme jeden, počneme ho číst a plně se zapojíme do jeho vnímání. Přeneseme se do doby toho děje a ten se před námi rozvíjí a odvíjí časově. V té knihovně byl jeho děj hotový a statický. Neměl čas. Ten jsme teprve vytvořili my, ve své mysli, kdy jsme postupně děj románu vnímali. Kdybychom děj románu znali dopředu, představili bychom si celý obsah najednou.
Tvůrčí dílo trvá. Čas do něho vnášíme my svojí myslí. Vlastně nedáváme mu čas. Ono ho ve svém statickém bytí nepotřebuje. Čas pouze vytváříme pro sebe proto, abychom mohli rozloženě vnímat.
Svým zrozením vstupujeme do jednoho hotového osudu. Vstupujeme právě do toho určitého a ne jiného proto, že zákonitě mu svým myšlenkovým složením, svojí psychickou kvalitou, životním postojem a vývojovým stupněm odpovídáme. Z naší kvality a způsobu myšlení vytváříme v životě činy a vlastní projevy. Ty jsou výrazem nás samých, a proto se automaticky stávají činiteli, kteří se poměrně podílejí na určení dalšího osudu. Ale jenom poměrně. Jsou zde ještě další faktory se svojí účastí. Jsou to okolní vlivy a vztahy okolí k nám, i naše vztahy k okolí.
Jinak řečeno: naše činy a projevy jsou výrazem naší kvality a vývojového stupně. Zákon odrazu je přenáší do dalších životů. Ony jsou hlavním faktorem při vyhledávání našeho příštího zrození, tedy našeho osudu. Ale nejsou jedinými.
Představme si, že v právě žitém osudu jednáme s různými lidmi. Máme k nim větší, nebo menší sympatie, odpor nebo lhostejnost. Tím se k nim více nebo méně připoutáme. Pouto je třeba chvilkové a slabé, nebo při větších sympatiích dlouhé a silné.
Není pro člověka jedno, s kým se stýká, ale hlavně komu rozevře své sympatie. Lidé, na které jsme se více nebo méně vázali, stahují nás svým vlivem ke svému budoucímu osudu a my svojí sympatií se zase vážeme k nim. To je např. důvod, proč lidé stejně deformovaní ve své psychické formě se nemají spolu scházet a svými sympatiemi utužovat bytostná pouta mezi sebou, nebo proč vývojově vyspělé bytosti se na nikoho citově příliš neváží, ale naopak snaží se mít rádi vše stejně. Tím není myšlen vztah jednotlivých lidí k sobě. Kdyby ten mezi lidmi nebyl, přestalo by se lidstvo rozmnožovat. Člověk musí mít vztah k druhému člověku, ale na rozdíl od vývojově nižších lidí neotročí tomuto vztahu.
Jinak řečeno: má vztah k určitým jiným lidem (rodičům, ženě, dětem), ale staví je více do vědomí všeobecnosti než člověk vývojově nižší. Jinak se osobní pouta stávají faktorem, který poměrně ovlivňuje příští zrod. Tedy naše kvalita a projev spolu s bočními vlivy tohoto života rozhodují o příštím životě. Podle této zákonitosti se někdy po mnoho životů drží v přerozování pohromadě rodiny a společnosti a bytosti se mnohdy po mnoho životů rodí do stejného národa nebo do stejných krajin.
Bytí je věčné. Životní tep a vývoj je jen v naší mysli, která si ho jen jakoby postupně prohlíží. Tvůrčí dílo trvá a je složeno z jednotlivých osudů všeho. My se postupně vtělujeme do lidských osudů, které vnímáme a kterými procházíme. Tyto osudy jsou předem vytvořené a my je béřeme jako hotové. To znamená, že události a postupy jsou pevně dané, jenom my je dopředu neznáme. Je to zaviněno naší vývojovou nedokonalostí. Kdyby u naší kolébky stál velmi dobrý jasnovidec, viděl by a popsal to, co nás v životě čeká, jak náš osud vypadá. Právě tak zkušený astrolog. Víme přece, že jasnovidní lidé existují a astrologie nám také podává přesvědčivé důkazy o své schopnosti přirovnávat běh planet k zemským lidským osudům. Vždyť momentální seskupení hvězd a jejich pohyb je jakoby zakódovaným obrazcem stejného bytí a dění na naší planetě. Dovede-li astrolog vypočítat, jak hvězdy stály a nebo budou stát kdykoliv v kterýkoliv čas, a dovede-li správně jejich postavení dekódovat a přenést na bytí a dění tohoto okamžiku, může zjišťovat, co a jak bylo nebo bude. O tom již astrologie podala mnoho důkazů a je schopna je podat kdykoliv. Její bytí je oprávněné a její výsledky objektivní.
Přiznáme-li tyto možnosti, pak jsou důkazem, že osudy jsou pevné, hotové a že my vstupujeme do něčeho již předem vytvořeného, co budeme jen prožívat. To je pravda, ale musíme vědět ještě něco dále, abychom se nestali fatalisty.
Vše je ve dvojnosti a není nic, co by v ní nebylo. Hotový a pevný osud, to je „vůle Boží“ . Druhý pól proti ní je „vůle bytostná“, v našem případě „vůle lidská“. Je to jen jeden zákon o dvou pólech. Vůle lidská má v dané vůli Boží svůj svobodný projev. Člověk prožívá svůj daný osud podle svých vývojových schopností a vytváří takové činy, které odpovídají jeho kvalitě a jaké je schopen vytvořit. Jak je to možné v pevně daném osudu?
Osud není plošný, ale má svoje další dimense. Skládá se z událostí, které jsou těsně na sobě, prolínají se a jsou jakoby navlečené korálky na niti. Tato nit je osou osudu. Každá osudová událost má ještě svoje dimense, svůj tvar. Představme si ji tak, že např. směrem nahoru je ve své kvalitě lepší a lepší, a směrem dolů horší a horší, až nejhorší. Události nejsou položeny na osudovou osu svým středem, ale každá jinak. Některá leží na ose svojí lepší částí (je posunuta směrem dolů), takže na ose leží její vyšší, a tedy lepší část. Jiná přiléhá svým středem, jiná svojí horší částí. Kdybychom šli po osudové ose rovně, našli bychom tedy každou událost v jiné poloze, a proto v jiné kvalitě. Dále jsou události položeny na osu v různém sklonu. Některá je skloněna zepředu dozadu, jiná stojí kolmo a další stojí třeba šikmo, spodní částí blíže a horní dál. To je směr odshora dolů. Dále zaujímají události směr předozadní.
V každém svém postavení se více přibližují nebo vzdalují od vedlejších osudů, které k našemu danému osudu těsně přiléhají a silou svých událostí ovlivňují naše. A tak bychom si daný osud a jeho události mohli představit jako různě dlouhé tyčinky, z nichž každá je provrtána na jiném místě (některá výš a jiná níže) a navlečena na nit, kde zaujímá různá postavení odshora dolů a odpředu dozadu. Tvoří tak jakéhosi ježka s tyčinkami na všechny strany a mimo to různě rozviklanými.
Člověk se svojí svobodnou vůlí prochází tyto události tak, jak je schopen, ale ne po osudové ose. Jde osudem třeba kousek nepravidelnou spirálou, chvilku jde klikatě, někdy výše od osy, po chvíli prochází pod osou, přechází zepředu dozadu, a tak se stále motá v osudu.
Když např. svým postojem a rozhodováním zvedne svoji cestu nad osu, prochází svoje události více v jejich lepší kvalitě a svůj osudový vjem si zlepší. Když svoji cestu sníží pod osu, prochází všechny události v jejich horší hodnotě a v tom čase pociťuje svůj osud jako těžší, horší.
Ale pamatujme v této úvaze na to, že události nestojí k ose středem, ale leží na ní, některá výš a jiná níže. Stane se tedy, že člověk prochází nad osou, tedy že zlepšuje všechny události, ale že narazí na událost, která i v této výši je horší. Ta událost stojí svojí spodní částí k ose a její lepší část je tedy vysoko nad osou. Pak se tato událost projeví člověku poměrně nepříznivě, zatímco by byla třeba katastrofální, kdyby na ni narazil pod osou. Některá událost při průchodu nad osou třeba nedosahuje té průchodné cesty a člověk ji přejde. Právě tak obráceně.
Člověk ve svém osudu rozhoduje. Uplatňuje svoji svobodnou vůli, kterou promění v čin tak, jakého je schopen. To znamená, že záleží na tom, jaké má myšlení, postoj k životu, morální kvalitu, prostě na jakém je vývojovém stupni. Jasnovidec nebo astrolog může zjišťovat průměr lidského osudu, a proto někdy některé události, které jsou zjištěny jako jisté, v osudovém projevu nevyjdou. Ani odchod člověka (tělesnou smrt) není možno přesně určit, ale jen pravděpodobně. Smrt nastává v osudu tehdy, kdy člověk přijde v osudu na velmi těžkou událost v její nejspodnější, tedy nejhorší části. Ale takových událostí je v životě více, hlavně ve stáří člověka, kdy bývají v určité době více nakupeny. Tělesnou smrtí osud člověka nekončí, ale pokračuje dále. Člověk ho jenom prožívá bez těla a tedy podle této situace trochu odlišně. Proto nic nezíská člověk ten, který v těžkých životních situacích dobrovolně opustí tělo (sebevraždou). Většinou naopak. Svým činem sníží svůj osudový průchod hluboko pod osu a dá mu pak velkou práci opět ho zvednout. Samozřejmě že není jeden čin stejný jako druhý, i když se nám to zdá. V takových situacích nemůžeme být soudci lidského jednání. Jsou také sebevraždy z důvodu sebeobětování, kdy člověk ví, že kdyby žil dále, poškodil by druhé, nebo v případech, kdy člověk dává svůj tělesný život v sázku pro jiné nebo vyšší cíle, i když ví, že při tom pravděpodobně zahyne. A jsou také sebevraždy, které se nám jako takové jeví, ale nejsou jimi, protože jsou provedeny v pomatení smyslů. Na tyto okolnosti ovšem člověk nemá hřešit, protože by si mohl ve svém bytostném vývoji mnoho pokazit.
Budoucí lidský osud neurčuje pouze člověk sám. Jak již bylo napsáno, účastní se na něm více faktorů. Jsou to bočné vlivy událostí a lidí. Ale jsou také zrody vývojově již velmi vyspělých jedinců, kteří na rozdíl od ostatních lidí se již rodit nemusí, ale přesto se rodí. Běžně se lidé přerozovat musí. Je to vývojová záležitost, která je životním zákonem a tepem života.
Vývojově velmi vyspělá bytost, která již pochopila svoji sounáležitost se vším a která se již cítí být vším vždy a všude, čili která pochopila do velké hloubky smysl života a jeho dění, ta se mnohdy rodí proto, aby svojí přítomností mezi lidmi napomohla vývoji s zvýšila současnou duchovní úroveň té doby. Například každých 2.000 let se rodí jedna taková bytost do přelomu dob. Ta pak musí vzít na sebe lidský osud takový, jaký je k disposici, se všemi těžkými událostmi. Z lidského hlediska je to oběť, kterou ona tak necítí. Vždyť je to děláno pro celek, který jest ona, a tedy je zde ta ideální rovnováha v pochopení dostředivého „Já jsem“ s odstředivým „vše“. Toto je symbol životního smyslu i vývojové duchovní cesty.
Proto také Ježíš, který byl tím, kdo znal, a rodil se do přelomu dob, mohl říci: „Já jsem“ = je cesta, pravda i život!
Že si tento výrok lidé později zkreslili, to bylo z nedostatku pochopení smyslu výroku, ale to je jiná záležitost.
Člověk se rodí do takové osudovosti, do jaké patří. Jeho další zrození, které se děje z vývojových důvodů, určuje jeho kvalita, z ní vyplývající činy, životní postoj, dále bočné vlivy jiných lidí, mezilidské vztahy atd. Můžeme říci, že cokoliv člověk učiní, totéž se na něho vrátí. Lidské činění v celkové osudovosti musí přijít do rovnováhy. Události jednotlivých osudovostí naplňuje člověk životní silou. Není jedno, jestli je dynamisuje k dobrému nebo špatnému, když má být vytvořena rovnováha. Člověk prožije svůj osud a zanechá v něm určitou kvalitu. Ten osud ale v bezčasovosti trvá. Je to tak uchovaný děj, jako je uchovaná hudba na magnetofonové pásce. Kdykoliv ji můžeme znovu přehrát, tzn. kdykoliv se můžeme k té hudbě vrátit. Tak je to i s osudem. Prožili jsme tento osud. Odešli jsme od něho a pro nás je tento osud minulostí. Ale to je jen pro naše nedokonalé myšlení. Ten osud trvá dále. Byl zde, než jsme do něho vešli, a byl stále prožíván. Vždy zde bude a bude stále prožíván. Bytosti, které ho prožívaly, zanechaly v něm svoji sílu. Je současně nejhorší, nejlepší i rovnovážný, protože není čas. Má svůj kvalitativní rozměr, který dle nás v různém čase je různý.
Prošli jsme např. dobou Hitlerových koncentračních táborů. Pro naše současné vnímání je tato doba za námi. Ale ona je. Ty strašné osudy jsou znovu a znovu je prožívají a budou prožívat ti, kteří si je zaslouží, tak jako můžeme znovu přehrát gramofonovou desku, kterou jsme hráli včera. Jsou to ti, kteří podobné hrůzy v osudovostech svým zlem vytvářejí. A nejenom v lidských osudovostech, ale i v osudech jiných bytostí.
Často slyšíme, že lidé říkají: „Jak je možné, že takové zlo Bůh dopustil?“ Neuvažují, že člověk má svobodnou vůli a že to je právě jen člověk, který takové zlo dokáže vytvořit, a když ho vytvořil, musí ho umět také strávit. Byla to tvrdá škola, kterou si člověk připravil, vlastně kterou mu připravila jeho nevědomost. Stojíme v hrůze nad tím, co se v takových koncentračních táborech dělo, ale vůbec si nevšímáme, že právě nyní, po těch zkušenostech, mnoho lidí naší doby vytváří opět totéž jiným tvorům. Copak člověk nezřizuje koncentrační tábory a tábory smrti např. slepicím, vepřům zřizováním velkopěstíren, kde tisíce tvorů čeká za dráty na svoji smrt? Není to ten koncentrační tábor, který v dalším osudu musí na sebe zpět člověk vzít? To je čin člověka, je to vyjádření jeho nedokonalosti, která mu nedovolila soucítění s ostatními tvory. Činy a postoje zákon odrazu vrací, a tak je vyhledáván další osud člověku na jeho vývojové cestě. Člověk musí pochopit cenu života a svoji sounáležitost s ostatními tvory, aby mohl jíti dál a výš. Jak mu ale toto dát do vědomí, když není schopen sám tuto problematiku promyslet a zdůvodnit si jí?
V minulých dobách zde byly dvě nauky. Zdánlivě stály proti sobě. V jedné nauce mimo jiné se tvrdilo, že člověk se příštím životem může rodit zpět do zvířat. Bylo to pravděpodobně zdůvodněno tak, jak právě bylo popsáno. Ve druhé nauce bylo tvrzeno, že člověk se nemůže rodit zpět do zvířat, protože jeho vývojová forma je složitější a dokonalejší.
Protože psychická forma musí svojí složitostí odpovídat tělesné formě, čili musí být jejím tělesným protějškem ve hmotné oblasti, v oblasti tělesných tvarů a poměrů, nemůže se složitější psychický útvar spojit s méně složitým (vývojově nižším) útvarem hmotným čili tělem nižšího tvora.
To je pravda. Ale ti druzí mají také pravdu. Člověk přece musí odčiněním pochopit to, co jinak pochopit nemůže. Tyto dvě nauky si odporují? Ne, obě mají pravdu. Jak to tedy je?
Prožil jsem takové vidění. Viděl jsem člověka, který byl oblečen ve fraku, ale věděl jsem, že pod pečlivě nažehleným slavnostním oděvem má špinavé tělo. Tento člověk přišel k řece a měl se v ní umýt. Samozřejmě že do ní nevstoupil oblečený. Svlékl se, oděv nechal na břehu, vstoupil do řeky, umyl se, a když pak byl čistý a suchý, zase si oblékl frak, upravil se a byl takový jako dříve, jenom navíc čistý.
Člověk, který se musí rodit zpět do nižších tvorů (a to je v přítomné době velká většina lidstva), nemůže se tam rodit v plné lidské podstatě, ale jenom s těmi složkami, které odpovídají tomu vývojovému tvoru. Ostatní, které jsou navíc, nechá zatím ve svém podvědomí. Když si odbude všechna nižší zrození a poučí se z nich, vezme na sebe ty zatím odložené (které zatím z podvědomí nevnímal), aby se stal opět tímtéž člověkem, jakým byl, jenom že je čistší a dokonalejší. Proto má pravdu to učení, které říká, že člověk se nemůže rodit zpět do nižších tvorů. Nerodí se tam člověk, ale jen jeho část. Druhé učení, které říká, že se můžeme nebo musíme rodit do nižších tvorů, má také pravdu, jak jsem právě vysvětlil. Rození do nižších tvorů není cesta zpět, ale jen odbočení z učebních důvodů, které bolí a zdržuje vývoj, ale co se dá dělat s těmi lidmi, kteří si ani takovou samozřejmou skutečnost nepromyslí, nezdůvodní, nezaujmou k ostatním správný postoj a nejednají podle toho.
Osud je daný, jeho děj je pevný, ale má své dimense, ve kterých se bytost svým rozhodováním svobodně pohybuje. Dále si představme, že každá událost má různou šířku. Tou se přibližuje nebo zasahuje nebo kříží jinou událost vedlejšího osudu. Více – méně ji ovlivňuje, nebo naopak je jí ovlivňována. Při větším vybočení může být člověk více-méně vedlejší osudovostí přidržen, nebo ji sám přidržuje. Osa vlastního osudu má ale svoji sílu, kterou svoji bytost přidržuje, a i když ona se vychýlí, stahuje ji zpět.
Člověk je zde jakoby na gumičce. Čím více síly vynaloží, aby se odchýlil od své osudové osy, tím větším tahem je stahován zpět. Pro lepší porozumění uvádím toto vidění:
Viděl jsem zasněžený vrch, na kterém odshora dolů vedlo koryto. Tím sjížděl lyžař. Cestu měl určenu tím korytem, které mělo do stran pozvolné svahy. Střed koryta byl hrbolatý, a proto se lyžaři nechtělo jet stále jen středem. Někdy vybočil na svah doprava, za chvíli zase doleva. Středem jel pohodlně, ale kdykoliv odbočil do strany, musel vynakládat hodně síly, aby se na svahu udržel. Za chvíli ochabl a sjel do středu koryta.
Tak je to s lidským osudem. Člověk se někdy celou silou snaží uhnout. Na chvíli se mu to částečně podaří, ale zaplatí za to víc, než jaký z toho měl užitek.
Byl jednou člověk, který měl v osudu chudobu. Bouřil se proti tomu. Ukradl větší část peněz, ale dlouho se s nimi netěšil. Byl odhalen, o peníze přišel a osudovost si na delší čas zhoršil.
A jak v osudovosti rozhodovat? Když si uvědomíme, že „Já“ jsem vše, i když se tak v nynější (zatím asi tak střední) vývojové fázi necítím, pak vím, že ať je kdekoliv a kdykoliv v Tvůrčím díle jakákoliv nedokonalost, je to moje nedokonalost. Pak je správné být v Tvůrčím díle kladnou složkou , abych později byl rovnovážnou složkou. Konat dobré kolem sebe. Půjdu-li kolem louže, do které spadla včelka, vytáhnu jí. Představ si každý sám sebe v situaci druhého člověka, jiného tvora, rostliny. Představ si, že Ty jsi ta včelka ve vodě, která má život ráda právě tak jako Ty. A její život je přece stejně cenný jako tvůj. Pomoz jí, aby i tobě bylo někdy pomoženo. Nebuď destruktivním tvorem. To je vlastnost, která je vyhražena nízké vývojové fázi. Její protipól je konstruktivní. Oba mají být v rovnováze a také ve vyšších formách jsou, ale zatím se u nás ještě nevztahují na život.
Živou bytost je možno zničit, ale není možno mrtvou vzkřísit. Proto nikdy nenič životy. Nezabíjej a nebuď příčinou zabíjení.
Tuto pravdu znali velcí duchovní vůdcové a sdělili ji lidem. Ve vyšších a nedeformovaných náboženských učeních je kladeno na prvé místo nejedení masa.
A zcela právem.