ZÁKON ODRAZU
Co je to zákon odrazu? Je to vývojový životní zákon, bez kterého by nebyl vývojový postup, zvláště né v nižších životních formách, kde je pasivní vývoj.
Bytost prochází životem a stále se ve svém osudu rozhoduje. Její rozhodování se týká všeho. Od nejmenších maličkostí, jako je třeba vykročení nohou nebo pohyb rukou, až po složitý proces usuzování a rozhodování. A zde přichází ke slovu zákon odrazu.
Veškeré dění, vše to, co jest, trvá stále, v bezčasovosti. V našem prožívání tohoto bytí je ale postup – rozdělení. To potom znamená, že v rozdělení je veškeré bytí ve dvou pólech. Každá jeho částka, každé dění je rozděleno na dva stejné póly, které mají opačný smysl. Vše v Tvůrčím díle je ve dvojnosti, a i my jsme dvojní (dualisté) a také vše jako dvojné můžeme chápat. Např. postupující dění chápeme rozložené na dobro a zlo. Zákon bytí máme rozdělený na rození a umírání, na život a smrt. A přece je to jedna zákonitost o dvou pólech. Pozorujeme-li teplo, stojí proti němu chlad. Proti dostředivosti je rozptyl atd. A přece je to ve statickém stavu vždy jen jedna zákonitost o dvou pólech. Náš životní postup i náš vlastní bytostný projev pendluje jako kyvadlo na hodinách stále mezi dvěma póly. Rozhodujeme mezi dvěma póly, činíme mezi dvěma póly a sami jsme dvoupólní.
Z Podstaty jsme vyšli, a do Podstaty se vracíme. V této Podstatě mají oba póly, ať už patří čemukoliv, stejnou hodnotu. Jsou částí jedné zákonitosti, ve které jsou v rovnovážném stavu. Je tedy rovnováha ideálem bytí. Z rovnováhy jsme vyšli a do rovnováhy se vracíme. Jenom ve vývojové době, kdy naše bytost získala rozhodování, vyvedli jsme vše svojí vývojovou nedokonalostí a neznalostí z rovnováhy. Např. v činění se stále pohybujeme mezi dobrem a zlem. Nedovedeme je správně hodnotit, naše pochopení není rovnovážné a náš životní projev čili naše činy vypadají podle toho. Někdy jsme více nakloněni k dobru, jindy ke zlu a dle toho se pak formuje naše psychická složka. Náš postoj a naše pochopení jsou základnou pro naše činy. Protože jsme činnou složkou v Tvůrčím díle, působíme v jeho celkové osudovosti jako silový prvek, který velmi často posiluje jeho osudové dění nesprávně. Tím škodíme celku a zároveň svoji vnitřní bytosti, té, která postupuje převtělováním k dokonalosti a k opětnému splynutí s Podstatou.
Ale rovnovážná Podstata už jen svým bytím ovlivňuje vývojový postup bytosti a svým vlivovým tlakem nedovolí velké výkyvy. Tlačí na vyrovnávání a tomuto vývojovému tlaku, který je zákonitou částí života, říkám „zákon odrazu“.
Bytost, která prochází životním děním, podléhá tomuto zákonu. Zvláště nižší bytost, tj. ta, která je ve vývojové řadě mezi prvním živočichem a člověkem, a která tedy ještě jde pasivním vývojem.
Je to tak: Cokoliv bytost učiní, ať je to dobré nebo zlé, vrací se na ní, a to obyčejně v jejím příštím životě. Je to proto, aby ta bytost poznala a vychutnala svoje činy na sobě samé. Protože potom události vytvořené odrazem přicházejí v jejím příštím životě a bytost převtělením si minulý život nepamatuje (nepřenáší se paměť z jednoho života do druhého), prožívá připravené dění bezprostředně.
Činy z minulých životů – vlastně celý životní osudový běh, je uložen v mozku, v jeho paměti. Do podvědomí – čili do vědomí vnitřní bytosti – se ukládají pouze ty vjemy, které jsou silně emočně (citově) zažity a které mají důležitost z hlediska té vyšší vnitřní bytosti. Vědomost o ostatním dění zůstává pouze v paměti mozku. Zde zůstává to nedůležité pro vývoj, nebo to nezažité citově, hlubším vjemem, to, o čem jsme se v životě jen povrchně informovali, zkrátka to, co bylo vnímáno více rozumově a méně citově. Proto např. nepřechází do podvědomí to, co jsme se rozumem naučili a co nemá spojitost s vývojem bytosti – co jsme vědecky obsáhli v celé vědecké disciplině, ale v podvědomí zůstává třeba sklon k některému vědnímu nebo uměleckému oboru, jestliže jsme ho měli rádi a hluboce jeho smysl prožívali.
To, co je za přispění citové složky uloženo v podvědomí, stává se majetkem vnitřní bytosti a pomáhá ji formovat v jejím vývojovém postupu. To povrchní, převážně rozumové, je majetkem mozku a s umírajícím mozkem také zaniká. Proto nově narozená bytost nezná svůj minulý život. Z něho jí do vědomí pouze proniká silněji nebo slaběji hlas z podvědomí, kterému lidé říkají „svědomí“.
Proto osudové události nového života, které mají odrazově vztah k činům předcházejícího života, prožívá nový zrozenec bezprostředně. Např. neví, proč trpí, proč se k němu osud staví tvrdě, ale on pouze tyto rány zachycuje a prožívá. Prožívá je s větším citem, než kdyby věděl, za co trpí. Bezprostřední prožitek má větší cenu pro poznání, které z toho utrpení pochází, a proto je lepším učitelem, který může lépe formovat vnitřní bytost. A o to vlastně jde. Tímto způsobem jsou nejlépe vyrovnávány výchylky a deformace na tvořící se vnitřní bytosti, které by se jinak jen velmi těžko vyrovnávaly.
Zákon odrazu provází bytost stále. Není ho možno zrušit. Nezaniká. Jenom bytosti na vyšším vývojovém stupni ho více nebo méně mohou dávat do klidu.