ÚVAHA O BYTOSTI
Bytí, které kolem sebe pozorujeme, je Tvůrčím dílem, trvajícím v bezčasovosti a proměnné v časovém projevu. Je velkou formací, ve které jako jedna buňka v lidském těle, se nachází život lidského druhu. A zde je lidská bytost. Tak malá, že v celkovém živočišném vývoji je teprve uprostřed. Celkově bylo již o bytosti psáno, ale teď se na ni podíváme blíže.
Bytost procházela mnoha a mnoha životy. Na zemi míjely miliony a miliony let, po které bytost rostla, stávala se složitější, tak jak postupovala ve svém vývoji, až jednou byla tak složitá, že se mohla vtělit do prvého lidského života. Byl to zpočátku život velmi primitivního člověka, kde se ještě projevovaly zvířecí pudy a vlastnosti z minulého života. Ty budou postupně slábnout, ale zatím zde jsou. První lidský život se velmi liší od dosavadních. Člověk se staví více do vzpřímené polohy než dříve. Pochopitelně. Vždyť začíná třetí vývojovou fázi (aktivní životní projev a aktivní vývoj, viz kapitolu o vývoji). V prvé a druhé fázi byla bytost poutána více k zemi, k hmotnému životu, zapojena cele myšlenkově a i činy na hmotné bytí. Její tělesná posice odpovídala jejímu psychickému projevu. V nejnižším životě byla bytost kulovitá. To byla první buňka – jednobuněčný život. Dále se protahovala a kladla se vodorovně k zemi (např. červ, had, ještěr apod.). Pak se odtahla od země a stavěla se na nohy, ale ještě stále do vodorovné polohy. Později se začala vzpřimovat (např. opice) a v člověku již zaujímá vzpřímenou posici. Posice těla vzhledem k zemi je vývojová záležitost, která odpovídá vývojovému stavu psychické složky, jak ani jinak nejde, dle zákona životní analogie.
Člověk přijímal zkušenost lidského života. Jako v každém zoologickém druhu, kterým dříve procházel, tak i zde započal s událostmi, které měly prvotní vztahy k hmotě, hmotnému bytí, hmotnému projevu. Seznamoval se s okolím, reagoval na ně, získával zkušenosti z lidské existence, učil se hodnotit situace a odpovídat na ně. Jeho první zájmy se týkaly opatřování potravy, upevňování své bezpečnosti, vzdorování okolním, např. povětrnostním vlivům atd. Byla to snaha po udržení svého hmotného bytí. Pomalu se z latence probouzela jeho nová, lidská vlastnost, která v dalším vývoji se měla rozrůstat. Člověk velmi brzy začal uvažovat o životě a začínal tušit větší souvztažnosti životních zákonů. Zpočátku jen velmi primitivně, jak to ani jinak nebylo možné. Tehdy se rodil do počátečních lidských dob, kdy vznikaly prvé náboženské představy a dohady. Vlivem dědictví dřívějších zvířecích vtělení byly ještě velmi animální a primitivní. A člověk se přerozoval.
Procházel postupně mnoha a mnoha lidskými vtěleními, bral na sebe lidské i zpětně nižší osudy v různých dobách Tvůrčího díla. Činil a jeho rozhodnutí a činy se vlivem zákona odrazu projevovaly v jeho příštích životech, a tak se chybami učil. Pomalu a po mnoha vtěleních docházel k možnosti, kterou sice již dostal do svého lidského druhu hned v prvém lidském zrodu, ale která zatím čekala na své probuzení. Pomalu se v něm začala probouzet vlastnost, která mu dovolovala započít s nástupem dobrovolné vývojové cesty. Je to možnost a schopnost uvědomovat si více než jen hrubé hmotné bytí. Poznenáhlu si uvědomoval, že je něco více, než co mu předkládají jeho hmotné smysly, a začal hledat více, čili vydal se na cestu vyššího poznání, která jako každý začátek vznikala z pozorování a kombinování. Nejdříve přemýšlel o přírodě, o jejích jevech, zdůvodňoval si je a zařazoval je do přírodních zákonitostí. Pak si začal uvědomovat řízení dějů a tušit nějakou inteligenci, která je v záměrnosti i cílem všech dějů. Přerozoval se do dob, ve kterých byly kulty, které odpovídaly jeho vývoji. A tak jde lidská bytost stále kupředu. Když se někdy zastaví a odbočí zpět do nižších životů, je to opravdu jen nutné odbočení z učebních důvodů. Je to obyčejně tehdy, když člověk není schopen nebo se brání pochopit svůj správný vztah a postoj k ostatním tvorům.
Jak již bylo psáno v kapitole o vývoji, asi tak uprostřed lidských zrodů dochází člověk k takovým úvahám, které již znamenají aktivní vývojovou činnost.
Podívejme se na člověka více zblízka.
Nejprve je nutné poznat sebe. Podívat se správně na svoji bytost, zhodnotit její skladbu, schopnosti a možný postup. Zapomeňme na falešné mínění o člověku, že je něco nejdokonalejšího ve vesmíru. Je to právě lidská malost, která takovou domněnku dovoluje. Člověk je tvor jako každý jiný. Jeho životní hodnota je stejná se všemi ostatními tvory. Lišíme se od nich pouze inteligencí, ale hodnota života jest stejná.
Uvědomme si, že člověk je tvor teprve asi uprostřed vývojové řady a že postupem věků zde budou tvorové vývojově vyšší než člověk, kteří se budou dívat na člověka asi tak, jako my se díváme na opici, myš, červa atd. Vývoj se nezastavuje, ale jde stále dál. Že žijeme v čase, kde vyšší tvorové než my nejsou, neznamená, že si můžeme dělat falešnou představu o své velikosti ve vesmíru. To jenom musím připomenout to, co již bylo napsáno, a zdůraznit tak důležitost toho, protože toto poznání má být odrazovým můstkem k dalším úvahám.
Ve svém vnitřním vnímání jsem pochopil lidskou bytost tak:
Člověk má: 1) vědomí
2) podvědomí
3) nadvědomí
Vysvětlíme si, co to je:
1) Vědomí člověka začíná jeho zrozením do nového těla. Je to povrchové vědomí pouze toho určitého specifického života, který právě žije. Nově přijatým mozkem se novorozenec spojuje s novým životem, prostředím, osudem, událostmi. Ukládá je do své paměti a celý život je prostřednictvím mozku spojen se svým okolím. Učí se, chápe a vytváří svoji specifickou bytost. Mozkem analyzuje a syntetizuje vjemy a zkušenosti. Události ukládá do paměti, podle potřeby si je z paměti vybavuje, a tak zakládá a používá své vědomí. Zážitky a události někdy lehce a povrchně, ale jindy hluboce prožívá. Jsou to obyčejně ty vjemy, které emočně (citově) podepírá. Silné zážitky nebo hluboce procítěné myšlenky, které prožívá celým svým já, jsou teprve ty, které pronikají z jeho povrchového vědomí do podvědomí. Je to jako by mezi vědomím a podvědomím byla silná přepážka, kterou může otevřít jenom emoce. Povrchové zážitky, které neproniknou, zůstávají majetkem mozku, a tedy i právě žitého specifického života. Zánikem mozku zanikají i ony. Pro vnitřní bytost jsou jen planým produktem.
Ve vědomí se uplatňují dva hlavní faktory. Je to rozum a intuice, cit. Rozum byl postupem věků lidským rodem vždy pěstován. Intuice byla jen Popelkou. Lidé si tak porušili nutnou rovnováhu ve skladbě svého vědomí, tj. v jeho vytváření i v myšlenkách a činech, které takto porušené vědomí produkuje. Proto tolik chyb a nedorozumění v lidském světě.
2) Podvědomí člověka je vlastně vědomím jeho vnitřní bytosti. Té, která se rodí nejprve do nejnižšího možného života a postupuje všemi zrozeními k nejvyšší bytostné dokonalosti. To je její rozměr a její tvar a také její vědomí. Do tohoto, které je pro nás (pro zrozené lidi) podvědomím, ukládá vnitřní bytost poučení z jednotlivých prožitých životů a z těch roste. My se na minulé životy nepamatujeme. Vždyť každý z těch životů byl prožíván jiným mozkem, ale tyto všechny jsou uloženy více nebo méně v paměti vnitřní bytosti. Jsou zaznamenány a ověřeny některé případy, kdy zrozenec se rozpomínal na svůj minulý život a uváděl o něm překvapující detaily (jména přátel, příbuzných, přesné místo pobytu i dobu). Toto bylo ověřováno, zkoumáno a shledáno správným, jak jsem byl informován některými vědeckými pracovníky a nebo tiskem. Tyto vzácné výjimky, ke kterým dochází za zvláštních vývojových konstelací, mohou být jen u lidí, kteří jsou ve svém vývoji na přestupu z prvé do druhé oblasti, ale o tom až později.
Podvědomí je vědomí vnitřní bytosti, které se někdy projevuje jako tušení nebo svědomí. Je to podmíněno buď: a) větší citlivostí jedince, protože větší cit (citovost) člověka spíše se blíží k rovnovážnému stavu povrchového vědomí, a proto je vědomí více disponováno k příjmu zpráv z podvědomí, anebo za b) vyšší vývojovou vyspělostí člověka za předpokladu, že vyspíval více rovnovážně a že jeho psychická složka není nijak deformována.
3) Nadvědomí člověka. Psal jsem již, že není čas. Není nic, co bylo a bude, ale je stálá přítomnost. Naše vnitřní bytost tedy je, my jenom její bytí vnímáme v postupu času. Ale tak, jak se může svým citem zjišťovat podvědomí, je možno proniknout i k nadvědomí. Je to jenom velmi vzácně a jen u některých vývojově nejvyspělejších jedinců. Poznatky nadvědomí se ještě týkají hmotné oblasti bytí, ale mají již kvalitu a sílu celkového bytí Tvůrčího díla, tedy z hlediska Tvůrčího díla zasahují do nejvyšší tvůrčí oblasti a do jednoty Tvůrčího díla. Nejedná se o inspiraci, která patří jenom střední oblasti, tj. podvědomí, a se kterou je často zaměňována.
Je to vniknutí do nejvyššího bytí Tvůrčího díla, které nese poznatek nejvyšších zákonitostí a nejvyššího bytí, ale ještě v Tvůrčím díle. Je to to nejvyšší, co může člověk na své cestě dosáhnout, a je to tehdy, kdy přestupuje z poslední třetí lidské oblasti do vědomí nekonečna, nebo když se taková bytost ze své vůle vrací mezi lidi, aby svým vědomím životní pravdy jim pomohla na jejich cestě a dala správný názor na duchovní nauku.
Mluvím zde o vývojových oblastech člověka, a proto je musím vysvětlit. Je to tak. Vše je totožné se vším. Je jen jedna vibrace, chceme-li tak nazvat podstatný základ bytí. Tato vibrace se jen projevuje do různých oblastí, ve kterých se jeví pouze dle charakteru té oblasti. Pro lepší vysvětlení:
Jednu určitou vibraci můžeme pozorovat buď jako barvu, tvar, vůni, zvuk, a stále je to jedna a tatáž vibrace, jen různými smysly zachycovaná.
Kvalita lidské bytosti se samozřejmě cestou vývoje mění. Je to také vibrace, kterou bychom mohli převést na barevný obraz nebo na zvuk, tvar, vůni apod. Jsou někteří citliví lidé, kteří mají možnost úhrnnou lidskou vibraci – tedy kvalitu bytosti – vidět. Jsou to někteří jasnovidci, kteří vidí vyzařování kvality bytosti jako auru kolem těla. Tato je dle své kvality v barvě a tvoří základ tohoto vyzařování. Protože myšlení je také vibrace, mění se tato základní aura na konci svých paprsků v takový koncert barev, jaké je momentální myšlení dotyčného člověka. Ale základ zůstává a svojí barvou a intensitou prozrazuje kvalitu bytosti. Toto záření, které donedávna bylo zjistitelné jen pomocí jasnovidců, umožnil sledovat i vynález Kirlianovy fotografie. Sovětští manželé Kirlianovi vyvinuli způsob jeho fotografování v barvách a tím také tuto skutečnost verifikovali.
Tutéž vibraci mohou ale také pozorovat citliví lidé, kteří mají vyvinutý jasnočich, jako vůni. Tatáž se může projevit jako zvuk atd.
Všechny bytosti Tvůrčího díla, ať je to tráva, strom, nižší živočich, nebo člověk, všichni jsme si rovni. Jsme jenom v různých časech různě vývojově vyspělí. Ten, kdo je dnes velmi vyspělý, byl v dávné minulosti také tou trávou nebo červem. A ta bytost, která je dnes momentálně červem, je v budoucím čase vývojově vyspělým člověkem. Naše vývojová forma je položena do časové dimense a každý jsme v ní jenom položený jinak. Někde je vývojově kratší, jiný delší, někdo začíná dříve, jiný později. Jsme každý jen jednou buňkou jedné velké části, kterou zpočátku spolutvoříme a pak se svým vědomím s ní ztotožňujeme.
Graficky si to můžeme znázornit asi tak:
Opakuji, že všichni tvorové jsme si rovni a je dobře si tento (pro správný životní postoj jeden z nejdůležitějších zákonů) důkladně promyslit a pak se s ním ztotožnit. Ten, kdo tak učinil, nebude již nikdy připravovat nižším tvorům a slabším jedincům žádné utrpení, ale bude se snažit být vždy a všude kladnou složkou Tvůrčího díla.