PRVÁ BYTOST
Pozorujeme Tvůrčí dílo. V jeho životním postupu přišel jednou čas, ve kterém se objevila prvá, nejprimitivnější bytost. Ta se podle zákona rytmu života rodila a umírala. Ve svých jednotlivých životech získávala zkušenosti, ze kterých pomalu rostla. Její vnitřní základ – její jádro – tvořil pojem bytí, pojem „já jsem“. To je původní, co je nejblíže k podstatné jednotě. Je to částka Podstaty, která je v tvůrčím dělení prvotní.
Původní podstatné „jsem“ je vlastní příčinou vzniku a trvání Tvůrčího díla. Je to uvědomění bytí v Podstatě a pozorování v Tvůrčím díle. Obrazně řečeno, je to asi tak, jako když má člověk vědomí svého lidství i svého těla, ale toto vědomí je automatické a člověk na ně právě nemyslí. Ale náhle z nějakého popudu si uvědomí svoje já i své tělo a počne o něm přemýšlet. V duchu si prohlíží a uvědomuje svůj tvar, svoji pozornost obrací k rukám, nohám, hlavě, trupu, dále si uvědomuje svoje vnitřní orgány, jejich funkci, pak se zamyslí nad svým okolím, životem, osudem. Prostě svojí myslí prochází sebe a pozoruje se.
Ve věčné a nekonečné Podstatě (v Bohu) trvá věčné bytí. Pojem „jsem“ jest touto Podstatou. V ní je ale i statický a věčný pojem i jeho druhý pól, vnímání sebe. A protože toto vnímání je postupné, projevuje se v jedné částce statické Podstaty (v Bohu) postup, který je naším pojmem času. Není času ve věčnosti, ale přece je, a sice tehdy, kdy je část věčnosti dělena a rozdělena. Čas je pro Tvůrčí dílo jen pojem, který vzniká při bytostném vnímání a pozorování svého „jsem“.
Pojem „já jsem, existuji, trvám“ je vnitřním, základním jádrem bytosti. Je to to jádro, se kterým nejnižší bytost započíná svůj pochod ve vývoji. Zkušenosti, které bytost jednotlivými životy získává, se kolem něho hromadí a vytvářejí jeho psychickou formu. Bytost, která je ve vývoji na počátku, má kolem svého já např. jen jednu zkušenost. Prožije svůj prvý bytostný život ve spojení s hmotou, umírá a převtěluje se do jiného těla. Zde svoji zkušenost dále upevňuje, znovu umírá, znovu se rodí do svého druhu a po několika zrodech je v té prvé zkušenosti již tak vyspělá, že může postoupit o stupínek výš a rodí se do dalšího, o poznání vyššího vývojového druhu. Zde získává novou, pro ni dosud neznámou zkušenost, kterou poznává, prožívá, a tak ji přidává k té prvé, základní. Má již dvě zkušenosti, a to znamená, že její psychická forma je o stupínek jiná. Protože je vše v určité souvztažnosti a protože psychická forma musí odpovídat tělesné formě a naopak, musí změnit tvar i nové tělo bytosti. Je to vlastně tak, že tato již složitější bytost se musí zrodit již né do takového těla, jaké měla v předchozím životě, ale do složitějšího, tedy do vyššího vývojového druhu. Pokud je to např. virus, rodí se do jiného virového druhu, který je již o poznání složitější. Zde se opět zrodí několikrát, svoje dvě vlastnosti propracuje a sladí, aby se potom dostala do dalšího, ještě vyššího druhu.
Samozřejmě, že to vše je za předpokladu, že již na planetě tyto vyšší druhy jsou. Pokud je planeta v počátečním vývoji a bytost dojde k hranici, kdy by mohla přecházet dále, ale momentálně nemá k disposici vyšší tělesnou vývojovou formu těla, pak musí čekat. V tom případě nevtělené a čekající bytosti z poslední nejvyšší vývojové formy se hromadí v prostoru a svým tlakem, který časem dále roste, působí na některé jedince poslední vývojové formy. Z nich potom se pod tímto tlakem zrodí trochu odlišní jedinci od svých rodičů a tito pak zrodí opět trochu odlišné potomky, než jsou sami, a tak si postupně tlak nové psychické formy ovlivní tělesný vývoj, který pak vede ke vzniku nového vývojového druhu, který nakonec odpovídá další vyšší psychické formě. A je zde nový vývojový druh.
Psychické formy bytostí se prostupem řadou životů mění k větší a větší dokonalosti. Na planetě vyvstávají nové a nové vývojové druhy. Z nižších bytostí se odvětvuje řada vyšších, vyvstávají nové botanické a zoologické druhy, pestrost tělesného života – tělesných druhů, narůstá. A je to stále stejný postup u všech bytostí. Vždy je to práce na vlastní psychické formě, její proměna, zdokonalování, zušlechťování a ladění, které je vlastním vývojovým pohybem, postupem a které vede dále, do vyšších osudů na vývojové cestě bytosti.
Pokud je bytost v prvotních, nižších životních formách, pokud je její psychická forma ještě velmi jednoduchá, zrozuje se do svého vývojového druhu pouze jedním nebo několika málo životy. Těch málo životů stačí k tomu, aby svých málo vlastností dobře pochopila, sesílila je a sladila mezi sebou do patřičného souladu. Čím se dále vtěluje do vyšších životů, přibývá na své složitosti. Větší počet vlastností už vyžaduje větší propracování. Vlastnosti se mezi sebou vylaďují né už tak lehko. Každá postupně přibývající částečně přelaďuje nebo dolaďuje některé z prvků psychické formy. Proto čím dále přechází bytost do vyšších vývojových druhů, tím vícekrát se do svého druhu musí vtělovat.
Například dejme tomu, že by prožívala třeba 20 životů jako myš, 30 životů jako pes, ale jako opice by jich již musela prožít padesát a potom jako člověk třeba 100. To je jenom příklad. Tím nechci říci, že v těchto vývojových druzích by uvedený počet opravdu tak odpovídal.
Jak si řekneme dále, je lidský život ve vývojové řadě první, ve kterém již bytost může více-méně aktivně rozhodovat o svém vývojovém postupu. Proto také počet přerození zde kolísá, ale v základě je již značný. Ten člověk, který již prožil více životů a je již duchovně vyspělejší, může si další řadu vtělení zkrátit, když správně pochopí a cílevědomě se mění. Ale k tomu ještě dojdeme později.
Bytostný život na planetě započal. Z počátku, jak již bylo řečeno, byla to velmi nepatrná bytost, které snad můžeme říkat virus. Prvotní život se vyvíjel ve vodě a byl rostlinný. Ve vodě bylo nejlepší prostředí, kde mohl hmotný život povstat. Byly zde bezprostředně k disposici všechny čtyři základní živly nutné k vytvoření tělesné podstaty. (Je myšleno tělo viru, rostliny. Virus patří do rostlinného světa.) Živel země byl zpracováván živlem vody, toto bylo prostupováno živlem vzduchu za součinnosti živlu ohně, tj. slunečním zářením.
Z prvých mikroskopických rostlin se postupem vývoje vyvíjely složitější a dokonalejší rostliny. Jednou nastal čas, kdy se život počal přesunovat i na souš. Také rostlinný život již nebyl ve vodě sám, ale vedle něho se vyvinul prvý živočišný. To byla převratná událost v životním vývoji. Prvý nejprimitivnější živočich se lišil od rostliny prvým samostatným pohybem a tedy prvým nejprimitivnějším rozhodováním. A tímto nastoupila nová, druhá etapa ve vývoji.
Rostlina žije jen pasivním životním projevem. Přizpůsobuje se okolí, nerozhoduje. V její bytosti se projevuje více vitální složka než psychická.
Živočich, právě proto, že má třeba jen nejprimitivnější rozhodování, získává již více z duchovní podstaty a jeho psychická forma roste o trochu odlišnější vlastnosti než rostlinná. Jsou to vlastnosti rozhodování, pohybu, a s tím nutně související vlastnosti pro styk s okolím a pro sebezáchovu. Je to bytost již nejen poměrně velmi složitá proti dřívější rostlinné, ale lišící se již v druhových vlastnostech. Vždyť přestupem do živočišného druhu se její životní projev radikálně mění.
Bytost se dále přerozuje, postupuje dlouhou řadou životů do vyšších a vyšších tvorů, mění, zdokonaluje a přeformovává svoji psychickou formu, svým rozhodováním dělá chyby, které v příštích životech napravuje, poznává do větších hloubek, její inteligence roste. Žije aktivním životním projevem, ale zatím jen pasivním vývojem. To znamená, že nerozhoduje přímo o svém vývojovém postupu, ale že je ve vývoji nesena proudem, asi tak jako spadlý suchý list je nesen proudem potoka. Někde se zastaví, zachytí se pravého nebo levého břehu, pak je kus nesen klidně, přechází do víru, aby byl později vržen na břeh, kde čeká, až stoupne hladina vody, která ho vezme a opět kus poponese. To je jen pasivní vývojový postup, který podléhá „zákonu odrazu“.