Josef Zezulka – BYTÍ – životní filosofie

ŽIVOTNÍ ENERGETIKA

c) Pro vitalitu:

Vitální síla, jinak též biologická síla, bioenergie, životní síla, duše – se rozděluje na dva proudy. Jeden posiluje a dynamisuje tělo, tj. jeho pochody, procesy. Působí jako život hmoty. Druhý proud dynamisuje psychickou složku a ve spojení s prvým se projevuje jako celkový život. Protože oba proudy jsou stejného původu, přelévají se a vzájemně se doplňují. Jejich potence je pohyblivá. Může stoupat nebo klesat u jedné z nich nebo u obou jako celku.

Vitální síla se v těle obrací tam, kde je jí více třeba. Jestliže se člověk věnuje více tělesné práci, obrací se více ke svalům, při větší mozkové činnosti více k mozku. Je to obdobné jako s hmotnými živinami. Cvičenec, který trénuje svoje svaly, přivádí k nim více živin, zatímco duševně pracující vyživuje více mozek. Trvalé obrácení vitálních sil k tělu nebo k psychické složce je více-méně pozvolné, né náhlé. Tím ovšem nechci říci, že tělesně pracující člověk postrádá vitální sílu v psychické oblasti a naopak. To jenom pracovní část je trvale více posilována. Proto psychicky pracující člověk má mít dostatek fysického pohybu, aby udržoval silovou rovnováhu a fysicky pracující se má ve svém volnu věnovat psychické činnosti.

Vitální síla je doplňována většinou pasivně podvědomě. Část jí získáme potravou, ovšem jen čerstvou a takovou, ve které je zachován život, další získáváme dechem a spánkem.

Dýcháním získáváme nejenom kyslík, ale i vitální sílu, která se doplňuje z velkého vesmírného zdroje. Tam je její stálý reservoár. Její nepřetržitý proud prochází celým vesmírem a prostupuje vše, co žije. Dech má pro člověka daleko větší význam, než si mnozí myslí. Nejenže dodává tělu kyslík a vitální sílu, ale zavádí a upravuje životní rytmus, který je tak důležitý jako vazba vitální potence na časovou dimensi.

Tvůrčí čtyřka se samozřejmě musí uplatňovat i ve vitální síle. Musí i zde být prvek země (dostředivý), vzduchu (odstředivý), ohně (vzruchový) a vody (klidový). Mimo celkové nabírání vitální síly dechem, nabírají bytosti (tedy i člověk) její čtyři základní prvky takto:

Dostředivý prvek: Vitální síly jsou nabírány nejvíce ploskami nohou, částečně povrchem celého těla a částečně dlaněmi.

Odstředivý prvek béřou bytosti převážně dechem, svojí srstí nebo peřím nabírají rovnovážně prvek dostředivý s odstředivým. Tím je posilována v silovém režimu pružnost a nervová soustava, ve které jsou posilovány nervové impulsy.

Vzruchový prvek béřou bytosti převážně povrchem celého těla, částečně dechem.

Klidový prvek je nabírán převážně dlaněmi a nohama, částečně celým tělem.

Všechny čtyři prvky dohromady jsou vydatně přijímány spánkem.

Příjem není u všech tvorů stejný, pokud se týká kvantity. Žije-li tvor plně ve styku s přírodou tak, jak většina mimo člověka žije, přijímá plnou životní sílu automaticky, formovanou tak, jak vyžaduje který živočišný druh.

Jiné je to u člověka. Tím, že jsme se vzdálili normálnímu a přirozenému životu, porušili jsme i plynulý přítok vitálních sil a zdeformovali jsme jejich skladbu. Člověk se kdysi počal oblékat do kůže jiných tvorů. Vyřadil z funkce svoji přirozenou srst a ta postupem času chátrala, až vypadala. Pak isoloval svoje nohy od přímého styku se zemí tím, že se počal obouvat. Potravu počal ovlivňovat ohněm, a tak kuchyňskou úpravou ničil vitální sílu atd.

Souhrnně řečeno: Jak bylo porušeno automatické přijímání vitální síly nebo jejích prvků, začalo tělo degenerovat. Dnes již máme příjem velmi omezený, a to se také projevuje na nemocnosti. Jak již bylo řečeno, je pravda, že se proti zvýšené nemocnosti bojuje stálým rozvíjením lékařské vědy, ale to je jen stálé uhýbání skutečnosti a vlastně jen vytloukání klínu klínem.

Člověk má určitou svoji vitální hladinu, každý trochu jinou, dle způsobu jeho života a také dle způsobu života jeho předků. Ta je na své výši udržována převážně automaticky. Touto základnou žije. Dle toho je někdo více životný, jiný méně. Doplňování této základní hladiny je individuálně slabší nebo silnější. Nikdo ale nežije tak, aby tuto kvótu spotřeboval najednou a celou. Může z ní spotřebovat jen část a další část zůstává jako reserva, ze které se kryjí větší a nezvyklé výdaje. Když svoji část pro běžný život spotřebuje, pociťuje únavu a musí odpočívat. Únava tak plní funkci regulátoru.

Se svojí kvótou hospodaříme dle své vůle. Svoji podstatu např. přetěžujeme buď občas, nebo chronicky a doplňujeme buď více, nebo méně. Síly ve svém těle obracíme různým směrem, buď k posilování mozku nebo svalů nebo posilujeme pohlavní potenci.

Má-li se rodit dítě, je nutno při početí soustředit do aktu životní sílu otce i matky. Oba ve svém pohlavním vypětí a sexuální extasi obracejí svoji vitální sílu směrem dolů, do pohlavních ústrojí. Zde se spojuje a buď se zbytečně vybije, nebo plní svůj účel.

Jinak je možno vitální síly nabírat a obracet je k většímu potencování mozku. Nejedná se pouze o posílení myšlenkové potence, ale též o posílení vegetativní nervové soustavy nebo zvýšení citlivosti sensitivních center. Za tím účelem byla již dávno připravena různá psychosomatická cvičení, více nebo méně účelná a vhodná. V náboženských směrech, které používají k různým účelům různá cvičení, je snad nejznámější a nejvíce rozšířená praktika nabírání vitální síly dechem.

Vitální síla proudí celým vesmírem. Je to síla celková – hrubě a nepřesně řečeno – anorganická, protože není organicky tvarována a neúčastní se organického dění. Zatím. Analogicky jí můžeme přirovnat k anorganické hmotě, která také zatím není účastna na organickém dění.

Mimo tuto máme kolem sebe i organickou, tedy již bytostně zapojenou, a to ve velké pestrosti. Vyzařuje jí projevený bytostný život na povrchu naší planety. Je to převážně vitální síla rostlin, porostů a lesů. Proto nás mimo jiné posiluje pobyt v přírodě, zatímco pobyt v městském prostředí vyčerpává a ubíjí. Jsou i praktiky, jak nabírat vitální sílu stromů, ale o tom snad jindy. 

Vitální síla se formuje do určité skladby a podoby dle vývojového druhu bytosti nebo rostliny. Formuje se analogicky tak, jako tvar těla nebo psychická forma. V průběhu svého životního působení se tato forma mimo kolísání své potence také opotřebovává a v průběhu nemocí se částečně mění. Již dávno je známá skutečnost, že živé tělo vyzařuje tak zvanou auru – nebo jinak řečeno – vyzařování vitální síly vytváří kolem těla tzv. plasmatický obal. Tuto skutečnost v poslední době potvrzují vědci, kteří vyvinuli způsob, jak vyzařování vitální síly fotografovat, a dokonce i v barvách. Dle barvy se dá zjistit vyzařovaná kvalita a dle šíře záření směrem od těla její intensita. Tam kde je tělo nemocné, přesněji nad chorým místem jeví plasma poškození nebo tmavé zabarvení. Tímto způsobem je možno pomoci i při diagnostice, ale co je hlavní, že konečně věda tento starý poznatek ověřila, a tak již není o vyzařování vitálních sil pochyb.

Již dříve si vědci všimli jedné zajímavosti. Chovali ke svým pokusům myšky v teráriu. Když některá myška onemocněla, tlačila se mezi zdravé a třela se o ně. Proč? Asi věděla, že otíráním o zdravé se jednak zbavuje chorobné plasmy, ale hlavně že od nich přejímá vitální sílu pro své ozdravění.

Jsou lidé, kteří mají zvláštní schopnost, že mohou předávat svoji vitální sílu druhým za účelem léčení. Tato schopnost je podmíněna větším až velkým průtokem vitálních sil jejich tělem, takže při předávání se rychle doplňují. Každý člověk může, ale jen v malé míře, vědomě předat svoji vitální sílu potřebnému nemocnému. Tato síla ale nemusí být správně a vhodně k chorobě formována nebo nemusí být tak universální a tak postačující, jako je síla schopného léčitele. Kdo nemá tuto popsanou schopnost a dává, musí vědět, že dává ze své zásoby a je o ni ochuzen, protože síla se mu rychle nedoplní. Také vitální vyčerpání si člověk neuvědomí tak jako fysické, a kdyby se takto vyčerpával více, mohl by si ublížit.

Těm, kteří mají schopnost předávat vitální síly a tak léčit, říkáme dle stupně oborové vyspělosti magnetiséři, vyspělým léčitelé nebo sanátoři. Oboru říkáme léčitelství nebo biotronika. V Sovětském svazu je tento obor znám jako bioenergoterapie.