ŽIVOT VESMÍRU
Veškeré bytosti, ať rostlinné nebo živočišné, dle svého vývojového stupně, nasadí někdy do takového osudu, který jim podle jejich kvality přísluší, a prožívají ho. Tomu nasazení na příslušný osud říkáme zrození a dalšímu dění = prožívání života.
Veškeré životní dění je myšlenkové podstaty. Bytost tuto dějově pestrou myšlenku vnímá a její prožívání se jí jeví jako plně reálné. Ale co to je ta realita, o kterou se celým životem opíráme?
Snad si tento problém nejlépe vysvětlíme tak: Rozhlédněme se nyní po svém okolí. Jsme na určitém místě, je tolik a tolik hodin. Kolem nás jsou předměty, které vidíme a můžeme je ohmatat. Tento okamžik i okolí – vše, co právě prožíváme – je pro nás bezespornou realitou. Představme si, že bychom najednou usnuli. Zdál by se nám sen. Působila by na nás jiná myšlenka. Ve snu bychom prožívali nějaký děj. Měli bychom kolem sebe předměty, které bychom viděli a mohli je ohmatat, slyšeli bychom, čichali, chutnali, a kdyby v tom snu k nám někdo přišel a říkal nám, že to vše je jen myšlenkové podstaty, že to není reálné, nevěřili bychom mu. Vždyť se svými smysly o této realitě přesvědčujeme. Potom bychom se vzbudili a náhle poznali, že to, co se nám zdálo, vlastně nebyla realita, ale pouhý sen. Teprve toto, v čem jsme se vzbudili, by se nám jevilo jako reálné. Ale to bychom se zase opírali o tytéž smysly jako ve snu. Kdo může říci, že uprostřed čtení těchto řádků se neprobudí do jiné skutečnosti a dosavadní dění bude považovat za sen? Ale zůstaňme u reality tohoto čtení. Ten sen byl právě tak reálný, jako ten děj, který chápeme nyní. Obojí je myšlenkové podstaty tak, jako je vše. Ten sen byl jenom jinak tvořen. Vytvářely ho jiné faktory, než náš právě prožívaný osud. Ale bylo to zase jenom působení děje, který je myšlenkové podstaty tak, jako je vše. Není nic, co by nebylo myšlenkou. Jen si musíme uvědomit, že se nejedná o takovou myšlenku, jak ji známe z lidských myšlenkových procesů, ale o myšlenkovou podstatu a hodnotu všeho, co jest. Jest to stálé a velmi pestré (ze základní tvůrčí myšlenky vykrystalisované) vědomí myšlenkového charakteru, které se nám odvíjí v čase, a proto ho můžeme vnímat jako děje a pochody.
Naše vnímání těchto dějů je podmíněno naší situací a kvalitou. Ve snu jsme měli chápaný děj za reálný. Po probuzení jsme přešli do jiné reality, ve které se teď nacházíme. Kdybychom teď zemřeli, přejdeme svým vnímáním pouze do další reality a tu nynější opět můžeme považovat za sen. Každý z nás jsme jednotkou, která vnímá malé částečky Tvůrčího díla. Těm říkáme jednotlivé osudy, které zcela zákonně procházíme svým vnímáním.
Jsme. Existujeme. Uvědomujem si svoje bytí a své zapojení do životního dění. Jsme nedílnou součástkou veškerého bytí, kterého se zúčastňujeme svým vnímáním a poznáváním. Stojíme proti „Tvůrčímu dílu“, do kterého se zapojujeme, ale současně jsme jeho součástí. Právě jsme se snažili si zdůvodnit, že vše je myšlenkové podstaty. Tuto myšlenkovou podstatu máme za realitu a říkáme jí „Tvůrčí dílo“. Pro naše lidské pozorování se nám jeví rozdělené na 3 základní části.
Jsou to: část duchovní (nebo také psychická nebo mentální),
část hmotná,
část vitální (nebo také duševní).
Názvy vyhledávám a snažím se, aby byly co nejvíce popisné, srozumitelné a odpovídající charakteru.
Tyto 3 části jsou části prapodstaty. Mají společný základ, a jak se dále dozvíme, mají i stejný základní charakter. Jsou stejné v Podstatě, ale různé jen v Tvůrčím díle. Zde se ve svém působení vzájemně prolínají a jsou neoddělitelné. Je to tak, že podstatná část, ze které vše vzešlo, je stálá. Toto rozdělení je jen v rámci Tvůrčího díla a v naší mysli.
Část duchovní se nejvíce blíží k tomu pojmu, který známe jako myšlení – psyché – mysl. Je to část, která vytvořila, a v našem postupu času stále vytváří děje, tvary, situace, psychické formy (to znamená bytosti všeho). Projevuje se v bytostných formách jako myšlení. Je to duch, který je plánem všeho, co jest, a který také vládne vším, co jest. Jest nejblíže prapodstatné částce každé bytosti, nejblíže jejímu „pojmu bytí“. Není tím pojmem „Já jsem“ tedy pojmem bytí. To patří přímo Podstatě, ze které vyvěrá. Duchovní část jako část Tvůrčího díla pouze tento pojem vytříbí a ovlivňuje tu bytost, která se kolem pojmu bytí vytváří. Tu ovlivňuje, formuje a tak ji v Tvůrčím díle provází na jejích stupních vývoje.
Další část je hmotná. Je to ta část, která vytváří hmotu a vše hmotné. To znamená nejenom makatelnou hmotu, ale i hmotné pojmy. Ve spojení s duchem vytváří formy, barvy atd. , tedy vše, co patří do oblasti hmoty a hmotného projevu. Jak již bylo řečeno, je totéž jako duch, jen v Tvůrčím díle a v jeho rozčlenění se nám jako taková jeví.
Třetí část je vitální. Je to životní síla, která prochází duchem i hmotou. Je to to životní pendlování – rytmus, který je právě podmíněn existencí v Tvůrčím díle, protože je závislý na čase, který v prapodstatě není. A přece vzešla z Podstaty. Je její částí, která v prapodstatě trvá a v Tvůrčím díle se nám známým způsobem projevuje. Je činitelem postupů, pochodů, životní silou, kterou můžeme také nazvat jiným přiléhavým slovem „Duše“. Je duší pohybu – života.
Tyto 3 části jsou nedílné a svým rozložením tvoří T. D. (Tvůrčí dílo). Najdeme je všude spolu, jenom vždy v jiném poměru. To proto, že život je všude a ve všem, jak si dále zdůvodníme.
Není nic, co by nebylo živé. To jen my něco považujeme za neživé, ale ve skutečnosti to tak není. Když mluvíme o něčem jako o neživém, mrtvém, nebo anorganickém, chceme jen popsat typický stav toho dle našich pojmů. Budeme se tohoto popisu také držet pro lepší pochopení, ale musím vědět, že v hlubším pojetí je život ve všem. Z tohoto stanoviska se pokusím vysvětlit Tvůrčí dílo samé.