ŽIVOT VESMÍRU
Byla doba, kdy ve vesmírném prostoru byla jen plynná, žhavá, rozptýlená hmota a mimo ní silová centra, (nehmotné energetické nebo magnetické body, které měly svoji konstrukci a pohybovaly se vesmírem tak a po takových drahách, jako vidíme dnes u planet). Byly to základy budoucích planet v energetické podobě. Ve vesmíru vládl odstředivý vliv – a proto ten hmotný rozptyl.
Tak jako po výdechu následuje vdech, tak zapůsobil ve vesmíru následující vliv, tentokráte dostředivý, a vystřídal dosavadní odstředivý. Jeho působením byla silová centra aktivována a počala k sobě stahovati z okolí dosud rozptýlený žhavý plyn. Tak se z nehmotných energetických center stávaly hmotné, zatím plynné planety. Stálou dostředivou silou se plynné planety zahušťovaly ve žhavou kapalnou hmotu a jako takové putovaly po svých určených drahách.
Po dlouhé době, ale v přesném časovém rytmu zasáhl do vesmíru další vliv – tentokráte klidu a chladu. Žhavé molekuly vesmírné hmoty pod tímto vlivem klidnily svoji vibraci, hmota dosud žhavých a tekutých planet počala pomalu chladnout a tuhnout. Na tekutém povrchu se pomalu začínaly objevovat tmavší skvrny (jako dnes na slunci), prvé plovoucí pevniny.
Podle silových poměrů ve vesmíru chladly některé planety rychleji, jiné, blíže center nebo samotná centra, pomaleji. A tak tento proces došel až do naší dnešní doby. My žijeme právě v čase vesmírového klidnění – chladnutí. V jednom nepatrném vteřinovém zlomku toho pro nás časově velmi dlouhého vesmírného procesu. Vesmírný život ve hmotě se projevuje dle prostředí. Naše planeta je v určitém stupni chladnutí, kde jsou momentálně podmínky takové, jaké známe. V těchto podmínkách se manifestuje život tak, jak ho nyní prožíváme. Jak bude postupovat změna těchto životních podmínek, tak se bude měnit i forma a způsob života.
Jinak řečeno: Život není pouze to, co my jako život známe, ale podle toho, v jakých podmínkách se právě nachází, je život ve své formě velmi proměnlivý.
Život se nachází v „Podstatě“, ze které vše vzešlo, tedy i vesmír. Je v celém vesmíru, na jeho planetách i v meziplanetárním prostoru, prostě všude v různých možných formách. Např. právě nyní je život i na Slunci. Ovšem ne ve hmotě tak, jak ho známe z přítomného času na naší planetě.
Žijeme tedy v čase chladnutí planety, ve vesmírném vdechu. Čas jde dál. Planeta bude postupně vychládat. I Slunce půjde touto cestou. Život bude měnit svoji formu a vše bude čekat na další impuls, který jednou projde vesmírem, aby na vymezenou dobu převzal svoji vládu. Nastoupí vesmírný vliv nového rozežhavení. Veškeré planety se rozžhaví. Jejich hmota, která se dříve diferencovala na prvky a sloučeniny, krystaly a horniny a kde časem vznikla hmota organická, se znovu rozteče a stane se jednotnou. Planety budou přecházet do stavu tekutého a potom plynného, ale ještě stále budou existovat ve svém specifickém bytí. Vesmírem bude vládnout doba ohně – žáru. Až uplyne její čas, přijde opět impuls odstředivý. Vše se rozejde. Jednotlivé částky hmoty budou od sebe odpuzovány. Ve vesmíru bude jen plyn a nehmotná silová centra. Ale život se neztrácí. Silová centra budou dále postupovat po svých věčných drahách jako planety a kolem nich v průběhu času se jen bude měnit prostředí. Jednou opět přijde impuls dostředivý, pak klidový, dále ohňový a po něm odstředivý. A v dalším sledu opět dostředivý a klidový jako vliv konstruktivní, ve kterém se vše organisuje a vzniká, aby byl vystřídán impulsem rozežhavení a rozchodu, jako vlivem destrukčním, ve kterém vše zaniká.
A tak tyto vesmírné pochody vidíme jako konstrukční a destrukční, jako zákon životního rytmu, který přesně stejně můžeme sledovat v jiných časových oblastech, jak jsem již uvedl. Například: v našem roce je konstrukční jaro a léto a destrukční podzim a zima. Nebo je konstrukční vdech a horní pausa a destrukční výdech s dolní pausou u člověka. Je to jeden rytmus stejný ve své podstatě, jenom lišící se časově v Tvůrčím díle. Ale toto rozlišení podle oblastí je jen v čase. V bezčasovosti, ve věčném bytí Podstaty je a trvá ve své jednotě.
Vesmírná hmota pulsuje. Rozežhaví se a rozejde, aby se opět organisovala. Přesně tak je to i s duchovní částí. Rozejde se mnohost, aby se stala znovu prvotní částí. Tou, kterou byla na počátku genese Tvůrčího díla. V žáru nadšení se rozejde organisovaná psychická forma bytostných mnohostí, aby se opět sešla a v klidu znovu vytvořila tu bytostnou jednotku nám v pojetí blízkou a známou.
Tak žije a pulsuje vesmír. Tak pulsuje celé Tvůrčí dílo, ve kterém je vesmír obsažen. Tak pulsuje vše, co je!
Vesmír dýchá, vdechuje a vydechuje, a my se svými dějinami života obsahujeme jen velmi nepatrnou časovou část jeho vdechu. Jak jsme nepatrní a jak malým zrnkem písku jsme v jeho obrovské stavbě! Jak se v tomto poznání láme důležitost lidské osobnosti, jak ubohým tvorečkem ve vývoji je lidský červík a jak nepatrná je jeho životní vědomost! Zde přichází skromnost a pokora, ale ne jako nějakou naukou doporučená nebo vypěstovaná ctnost, ale jako životní samozřejmost, která má být běžnou lidskou vlastností. Uvědomíme-li si dech vesmíru a staneme v úžase nad tímto věčným a velkým děním, jsme velmi nepatrní a naše osobní životní problémy jsou mizivě nepatrné. Pak jsme skromní a pokorní. Ne proto, že takoví máme být, ale proto, že víme a svoji malost si uvědomujeme. Člověk nevědoucí, který se pouze ukázní v rámci nějaké nauky nebo církve, může být skromný v rámci discipliny a kázně své církve, ale to je opravdu jen kázeň. Ten, kdo ve své mysli dojde k vyšším poznatkům, kdo je vývojově vyšší, ten už, jak bylo řečeno, bude vlivem poznání skromný ve svém běžném chápání, a tedy ve své vlastní podstatě.