ŽIVOT VESMÍRU
Tak z podstatné částky vznikla hmota i duch, jako součást Tvůrčího díla. Obě tyto základní části jsou naprosto stejné, jak jsme si právě zdůvodnili, jenom naše pozorování se různě jeví, ale přesto když je pochopíme, nalézáme u nich stejnou charakteristiku. Obě jsou jednou stejnou myšlenkou, kterou my, tvorové, vnímáme různým způsobem. Jednak jako hmotu a pak jako ducha. Obě mají stejnou základní charakteristiku, tj. dostředivost, odstředivost, oheň a klid. Jsou vlastně jednou myšlenkou, projevenou v různé tvůrčí oblasti. A tato tvůrčí oblast, to je jenom pojem pramenící z našeho poznání. Svým „jsem“ – svým pojmem bytí můžeme být obrácení k vnímání podstatné jednotky (to tehdy, když jsme nejdokonalejší bytostí, ale momentálně je to pro nás daleká budoucnost) a pak nevnímáme rozdělení na hmotu a ducha, ale vnímáme je jako jednotnou myšlenku. Nebo vnímáme tuto jednotnou myšlenku jako rozdělenou na hmotu a ducha a to je tehdy, když jsme svým vnímáním obráceni do dělení čili do Tvůrčího díla. (Pro nás nynější čas.)
To znamená, že i naše „Já“, náš pojem bytí pulsuje tak, jako vše. Jednou je náš vjem konstrukční, (to je doba naší dokonalosti), podruhé je náš vjem destrukční (to je doba naší nedokonalosti, nynější doba, ve které se naše „Jsem“ právě nachází).
A tak jako pulsuje vše, tak pulsuje i náš pojem bytí. Vše je stejné a stálé. Jenom náš náhled na toto vše je ve dvojnosti. Dnes chápeme rozdělení všeho i sebe a tímto rozdělením procházíme. Pro naše „Jsem“ je to doba destrukční, a kdybychom ji přirovnali k roku, je to doba podzimu a zimy. V přirovnání k dechu je to doba výdechu a spodní dechové pausy. Jednou ale pro nás přijde opět doba konstrukční, v přirovnání jako jaro a léto, nebo nadechnutí a horní dechové pausy. Pak bude náš pojem bytí vnímat opět celou základní myšlenku jednotně – zpět složenou do původní jednoty – bezčasově, bez postupu. Tak tepe (pulsuje – pendluje) vše ve dvou dobách a my si uvědomujeme základ života a jeho stálý projev. Tak se rytmicky střídá Tvůrčí dílo a Podstatná část a opět Tvůrčí dílo a Podstatná část a tak stále dál a dál. Tak tepe naše „Jsem“, jako Jsem všeobecné a Jsem oddělené a opět Jsem všeobecné a jsem oddělené atd. , stále dál a dál.
Tento životní tep – rytmus dění – patří projevenému Tvůrčímu dílu, které pulsuje od své rozdělené pestrosti (IA-UE) k Podstatné části (O) a samozřejmě také k našemu pojmu bytí, našemu „Jsem“, které je součástí Tvůrčího díla. V Podstatě se tento životní element nachází tak, jako vše ve stavu klidu, v bezčasovém dění.
Je to další, třetí složka, kterou můžeme nazvat život – životní nebo vitální síla nebo též duše. (Pozor, pod slovem duše myslí některé nauky bytost. Zde je myšlena životní síla.) Tato životní síla se vstupem do Tvůrčího díla dává do pohybu, tepe a popsané 2 základní části, hmotu a ducha, oživuje. Vychází z Podstaty a dělí se na dvě větve, které prochází jedna hmotu a druhá ducha.
A tak jsme si zdůvodnili životní sílu. Tu sílu, která proudí celým vesmírem – celým Tvůrčím dílem, a oživuje ho. Co to znamená oživení a životní tep, jaká je jeho genese a zákonitost, jak ho můžeme chápat a znalosti použít ke svému i celkovému prospěchu, o tom si povíme ve zvláštní kapitole.
Řekli jsme si, že máme na jedné straně základní hmotu (anorganickou) a na druhé straně základního ducha (také anorganického) a oběma proudí životní síla z podstatného zdroje. Anorganická hmota není tedy neživá. Má svůj život. Pod jeho vlivem krystalisuje přesně dle charakteru svých prvků. Právě tak duch. Jeho složky žijí analogicky tak, jako anorganická hmota.
Vesmír vydechl. Nastoupil impuls chladu a koncentrované planety začaly pomalu vychládat. Ve slunečních soustavách nastupoval tento proces zvenčí směrem ke středu. Nejsilněji se proces chladnutí projevoval na nejvzdálenějších planetách od středu, od jádra slunečních soustav, tedy od sluncí. Postupoval ke středu a planety v postupu času pomalu vychládaly.
Na naší doposud žhavé a tekuté planetě, na jejím povrchu se pomalu vytvářel škraloup pevnější hmoty. Postupem chladnutí se zvětšoval, až se vytvořily první známky pevnější země. Kůra země narůstala. Jednou přišel čas, kdy se oddělila voda, zatím jako pára. Později se pára srážela ve vodu a padala na zem. Na horké zemi se rychle vypařovala, stoupala vzhůru, znovu se srážela a jako teplý déšť bičovala povrch chladnoucí planety. Někdy v této době vznikly na Zemi podmínky, které dovolily, aby se život počínal projevovat tak, jak ho známe. Život přestupoval do nových podmínek. Měnil se ve svém projevu, měnil svoji charakteristiku dle daných možností.
Anorganická hmota planety, která v dřívějším plynném a pak tekutém stavu byla jednotná, jednolitá, se počala členit. Rozkládala se na prvky, ty tvořily mezi sebou sloučeniny, členila se do velké pestrosti. Jednotlivé její druhy krystalisovaly do forem dle svého charakteru. Vlivem erose (rozrušováním země) vytvářely se sedimenty, horniny atd.
Byla zde na jedné straně anorganická hmota a na druhé, zatím dle naších současných představ, neprojevený, můžeme také říci, anorganický duch. Nediferencovaný, jednotný, analogicky tak, jako v čase s ním souběžná anorganická hmota. Zde pod slovem anorganický duch je myšlena duchovní část, která vzešla z Podstaty, oddělila se od ní a zde vytváří (hrubě řečeno) stavební materiál pro stavbu následné psychické (nebo duchovní – též mentální) části. V jeho základní skladbě se samozřejmě projevuje „Tvůrčí čtyřka“. To znamená, že svojí skladbou odpovídá čtyřem základním silám, přesně tak jako hmota a ostatně přesně tak, jako vše, co dle našeho pojmu je, co kdekoliv existuje. Je stavebním materiálem pro svoji oblast, ale není plánem, dle kterého je tvořeno. Tím je centrální duchovní část, která je v genesi označována jako „O“.
Jednou tedy přišel čas, kdy život se mohl projevit jiným typem, než dosud. Na planetě vznikly podmínky, kdy se mohla spojit anorganická hmota a anorganický duch a vytvořit tak novou životní formu, pro nějaký časový úsek vesmírného výdechu. Pro nějakou krátkou chvilku vesmírného dechového rytmu, ale z našeho lidského hlediska pro velmi dlouhý věk. Pro nás velmi dlouhý a velmi důležitý, pokud jsme schopni obzírat jenom úzký výsek celkového životního spektra z hlediska organické bytosti.
Částka anorganické hmoty a částka anorganického ducha se spojily. Zpočátku to bylo nejjednodušší, nejprimitivnější spojení, které vytvořilo prvou nejjednodušší bytost. Byla to bytost malé součástky hmoty a jí analogicky odpovídají malé součástky ducha. Byl to prvý vjem hmotného bytí, prvý vjem „Já“, ve hmotě. Snad bychom takovou počáteční bytost mohli nazvat „virus“. Byla zde schopnost přenesená z anorganické hmoty – vytvoření formy. Byla zde i schopnost přenesená z anorganického ducha – vytvoření analogické vlastnosti s hmotou v duchovním smyslu, tj. vytvoření odpovídající vlastnosti. Anorganická hmota nesla dostředivou vlastnost vytvořit individuální krystalický tvar, a tedy anorganický duch nesl tutéž vlastnost, vytvořit dostředivý pojem, který odděloval od pojmu celkového bytí vlastní „Já“. Tak vznikla individuální hmota a individuální pojem bytí, čili prvé „Já jsem“, oddělené od celku! Tak prvá oddělená částka ducha ve svém propojení vytvořila prvou organickou hmotu, prostoupenou prvým pojmem bytí, čili prvou vtělenou BYTOST.
Tato bytost prožívala prvý život a získávala tak prvý vjem a prvou zkušenost nového životního projevu. Nabírala z okolní hmoty i z okolního ducha, rostla na hmotném objemu i na psychické (duchovní) potenci. Dělila se v další stejné bytosti, dorůstala a znovu se dělila. Počet těchto bytostí rostl. Staré odumíraly, nové se rodily. Různé okolní vlivy, jako např. změny teplot, změny silových poměrů, atmosférické vlivy atp. , přinášely novým bytostem nové zkušenosti. Těmi se doplňovala psychická složka, která se více rozvíjela. Tím se měnila směrem k dokonalosti její (obrazně řečeno) psychická forma (tento výraz bude ve spojení s psychickou složkou bytosti dále používán).
Protože hmotná a psychická forma bytosti jsou k sobě ve vzájemné souvztažnosti, podmiňoval růst duchovní formy vytváření nového, zpočátku jen nepatrně odlišného druhu.
A tak z nového bytostného druhu se časem odvětvil další vývojový druh. Z něho časem opět další, a tak nastupovala na naší planetě větší bytostná pestrost. Množily se nové vývojové druhy, počínal nový typ života – života bytosti.