ŽIVOTNÍ ENERGETIKA
a) Pro tělo:
O aktivním posilování těla se dosti ví, ale mnohé chyby si člověk neuvědomuje a mnohé nedomýšlí. V lidském dávnověku žil člověk klidně a zdravě. Byl plně a přesně vyzbrojen vším, co ke svému životu potřeboval. Měl-li hlad, natáhl ruku a vzal si jídlo. Měl-li žízeň, zašel k prameni vody a napil se. Chlad ani horko nepociťoval. Měl svoji přirozenou termoregulaci – svůj přirozený oděv, totiž srst, která se automaticky při chladu naježila, při horku se přitáhla k tělu, a tak docela přirozeně vyrovnávala teplotní rozdíly. Tedy právě tak jako každý jiný tvor v přírodě měl i člověk vše, co ke svému životu potřeboval. Jako všichni tvorové, i on byl postaven do prostředí, ke kterému byl dokonale vyzbrojen. Obrazně řečeno, „žil v ráji“. Jeho osudové určení bylo, aby se ubíral svojí vývojovou linií, kde se mohl věnovat svému myšlení, aby svým již dokonalejším myslícím principem se dále rozvíjel v nových poznatcích a aby tak postupoval bez zbytečných bolestí a útrap ve svém bytostném vývoji. Pravděpodobně žil velmi dlouho. Přirozeným životem, dostatkem spánku a přirozené stravy měl zpevněnu svoji odolnost proti mikroorganismům (přirozenou resistenci). Svojí inteligencí se dovedl bránit dravcům i nepřízni přírody. Domnívám se, že zprávy našich vědců o tom, že pračlověk žil krátce, mluví o době, kdy on už dávno porušoval životní zákony svého zoologického druhu (např. jedl již maso, používal k úpravě potravy oheň, zahaloval se do kožešin apod.). Tím snížil svoji životaschopnost, chátral a ztrácel svoji resistenci vůči okolí. Toto nešlo souběžně s poznáváním pomocných zdravotnických prostředků, jako je poznání léčivosti některých bylin, a tak se průměrný věk velmi zkrátil.
V dnešní době se s rozmachem mediciny věk uměle prodloužil. Ale ne proto, že by v základě ozdravěl člověk, ale jen proto, že medicina vyspěla ve svých možnostech. Objevem moderních léčiv se jí podařilo likvidovat mnoho infekčních a pro člověka mnohdy konečných chorob a tak prodloužit věk. Přitom si musíme uvědomit, že medicina má své hranice a své nevýhody. Jsou to např. návyky na léky a jejich následná menší účinnost, dále vypěstovaná odolnost mikroorganismů proti dříve účinným lékům atp. Také je možno podáváním většího množství léků nebo dlouhodobým podáváním narušit přirozenou tělesnou rovnováhu (homeostasis). A tak se někdy vytlouká menší klín větším klínem.
Přijde čas, kdy člověk uzná, že se velmi vzdálil od přirozeného života. Dnes o tom nerad slyší a nerad o tom přemýšlí. Ale pravda zůstává pravdou. Strkání hlavy do písku nepomáhá ani pštrosovi a pro člověka se nehodí. Zapadli jsme hluboko do svých omylů. Ale musíme v nich stále setrvávat? Je přece možné, když né vše, tedy mnohé změnit. Jen chtít a myslet. Lidstvo nemůže najednou napravit vše, co kazilo celá dlouhá desetitisíciletí, ale může začít napravovat ty omyly, které se ještě jednotlivci dají napravit. Alespoň nemusí dělat to, co mu nejvíce škodí. Může nastoupit rozumnou cestu pro zlepšení sebe a svého života a postupně likvidovat největší škůdce a nepochopení.
Škodlivin, které si člověk vytvořil, je velmi mnoho. Jedna z mnohých je také nevhodná příprava potravin, vlastně příprava vůbec. Všichni tvorové přijímají takovou potravu, jaká se v přírodě vyskytuje, je vhodná pro jejich zoologický druh a je ve formě okamžitého použití. Jen člověk si ji upravuje. Je to nepřirozené, a proto do určité míry nevhodné, protože mimo známých a pro život důležitých látek v potravě, o kterých dnešní věda ví, jsou ještě jiné, o kterých dosud vědci nevědí.
Všimněme si, že každý volně v přírodě žijící tvor přijímá pokud možno čerstvou potravu, to je takovou, ve které jsou ještě obsaženy životní síly. Kapacita těchto sil je různá dle druhu potravin. Někde je jich více, jinde méně, někde chybí úplně, ale pak má taková potrava zase jiné látky, pro které je přijímána.
Vitální síly jsou plně obsaženy ve všem, co žije. V potravě, která se dá skladovat, jsou plně obsaženy např. v živých jádrech, zrnech a kořenech, které jsou živé, tj. kde lze vyvolat pokračování života. Jsou to ty, které mají schopnost znovu vyklíčit a v životě pokračovat. Např. ořechy, obilná zrna, luštěniny. Z kořenů např. mrkev, cibule, celer, petržel atd.
V listech a dužinách je plná vitální kapacita, pouze pokud je ovoce na stromě nebo listy na rostoucí rostlině. Po utržení nebo odříznutí poměrně rychle vyprchává. Začne-li list vadnout, je vitální síla již vyprchaná.
Právě o tyto síly jsme v naší potravě velmi ochuzeni. V minulosti, hlavně poznáním ohně, začal člověk svoji potravu stále více připravovat, a tím ji ochuzoval. Dnes již jen málo lidí má možnost alespoň doplňovat své jídlo čerstvou stravou a jen málo z nich to dělá. Jsou to ti, kteří žijí na venkově, ve styku s přírodou, a kteří mají vlastní zahradu. Jen ti mají možnost jíst ovoce právě utržené ze stromu nebo právě utrženou zeleninu. Shromažďováním lidí do měst se tato možnost ztrácí.
Nedostatek vitálních sil v potravě se sice částečně doplňuje jinak, ale přesto ochuzuje naši životnost. Není plně posilováno vegetativní nervstvo, a tím mimo jiné, je přispíváno k chřadnutí a pomalé rodové degeneraci.
Nejen že je naše potrava na vitální síly chudá, ale co je možno ještě získat např. v kořenové zelenině, ničí si člověk kuchyňskou úpravou. Příprava potravy ohněm má ještě jednu velkou nevýhodu, která postupem civilisace pomalu narůstá. Oheň vytváří ještě navíc látky, které jsou pro člověka velmi škodlivé.
Přípravu ohněm rozděluji dle její škodlivosti do dvou skupin: 1. vaření a dušení, kterážto příprava více ubere hodnoty, ale v potravě nevytváří škodlivé látky a 2. pečení a smažení, při kterém jsou mimo zničené vitální hodnoty ještě navíc vytvářeny škodlivé látky.
Předem jen stručně připomínám, co bylo již dříve podrobně popsáno: Vše, co jest, vzniklo dělením podstatné části na 4 základní principy (živly – síly – podstatné složky). Jsou to: dostředivost (živel země), odstředivost (živel vzduchu), klid-chlad (živel vody) a žár, oheň (živel ohně). Z těchto složek jest vše, co jest hmotného, psychického i silového, a není nic, co by z nich nebylo. Tedy i potrava. Tyto složky mohou jednotlivě vše ovlivňovat nebo sesilovat svým charakterem. Nás bude nyní zajímat působení síly ohně na přetváření potravy.
Vezmeme-li jakoukoliv potravu, např. zrno nebo polotovar z mouky, a budeme ho vařit, budeme na něj sice působit silou ohně, ale při vaření je současně přítomna voda, která sílu ohně ruší. Voda a oheň dohromady působí jako jeden faktor o dvou pólech, který je v rovnovážném stavu. Potravinu tedy pro požívání neznehodnotí. Čerstvou vitální potravinu zbaví vitální síly, ale nepřetvoří ji na škodlivou. Nestalo se tedy nic zvláště zlého. Totéž platí pro přípravu dušením, při kterém je také přítomna voda. Jiné to však bude, jestliže budeme na potravinu působit pouze ohněm, bez vody. Jedná se o pečení, smažení a pražení, při kterých působí oheň svojí plnou a nerušenou silou. Kůrka na pečivu pomalu hnědne. To se v ní vytváří dehet. Čím více bude pečivo vypečené, tím více bude v kůrce dehtových zplodin. Při smažení obalíme potravu omastkem, aby k ní nemohl vzduch, a smažením opět potravina dehtovatí. Při pražení bude zrno hnědnout, až zdehtovatí úplně (káva).
Tyto látky dehtové povahy jsou mezi nejhoršími a nejnebezpečnějšími, které lidstvo v potravě přijímá. Je známo, že dehet je jedním z nejhorších kancerogenů, tj. látek, které se největší měrou podílejí na rakovinném procesu. Lékaři dosud rakovinu neléčí, pouze nemocného s rakovinou zachraňují. Proto si doposud nemohli všimnout, jak se zvrací zpět k horšímu léčebný proces, poruší-li nemocný bezkarcinogenní dietu. Někteří zvláště silní biotroničtí léčitelé, kteří již dokáží ovlivnit rakovinové procesy směrem k uzdravování (samozřejmě dle okolností, někdy jen částečně, někdy plně), si již mohli všimnout, jak i nepatrné porušení diety rozbíjí léčebný proces. To mluví dostatečně proti látkám dehtové povahy, které vytváří nerušená síla ohně.
Všimněme si také, jak v posledních letech hrozivě narůstá výskyt rakovin. Je to způsobeno jednak nedostatkem vitálních látek v potravě, jednak nadměrným přílivem kancerogenů, které do normální stravy nepatří a kterým tělo a v tak velkém přílivu nemůže dlouho odolávat.
Člověk ve snaze uchovat potravu na delší čas tak, aby se vlivem mikroorganismů nezkazila, používá konservace uzením. Vůbec si neuvědomuje, že je to jeden z nejhorších a pro zdraví velmi nebezpečný způsob konservace.
Předně se udí maso, o kterém jsme si již řekli, že je pro člověka nepřirozenou potravou. Za druhé je uzení TRVALOU konservací dehtem, to znamená, že před jídlem nemůžeme konservační faktor zrušit a odstranit, jako je to např. při potravě sušené nebo mražené. Zde jíme přímo konservované, to je uzpůsobené tak, aby bylo nejedlé i pro bakterie.
I kdybychom tolerovali maso, všimněme si, co se s ním při uzenářském zpracování děje: nejprve je dáno do konservačního láku, kde se vymáčí, až je odporně bledé, mrtvolné, nevzhledné. Pak je dáno do komína, kde se v kouři nechá prosáknout dehtem. A když je takto naprosto nejedlé, tak ho člověk sní. K tomu snad není třeba dalšího výkladu. Jenom není jasné, proč toto lidé nedomysleli a cení si jako potravinu např. šunku tak, že ji doporučují jako dietní jídlo pro nemocné nebo zesláblé po nemoci. V době, kdy má tělo sníženou odolnost a má dostat tu nejlepší potravu, dostává to nehorší, proti čemu musí v játrech nasadit velkou obranu, a tak se znovu zatěžuje. Jistě by nikdo nikomu, zvláště ne nemocnému, nedoporučil odporné vymacerované maso z láku, k tomu na špičku nože sanytru a pak kávovou lžičku dehtu. Takto po sobě jdoucí by to jistě nikdo nepřijal. Když ale jedno kryje druhé a dohromady to má přijatelnou chuť, pak se člověk nechá oklamat. Je mnoho lidí, kteří požívají uzeniny denně, a někdy i vícekrát za den. Snad by stálo za to si tyto řádky dobře promyslet a logicky si je zdůvodnit. Kdo je nechce rozumem a logikou zvážit, ten ať mě promine moji úvahu. Masný průmysl a někteří lékaři, kteří ještě doporučují uzeniny, mně ji neprominou.
Další kapitolou je požívání těch konserv, ve kterých jsou chemické konservační látky. Je to opět trvalá konservace, ze které se konservační látka nedá před použitím odstranit a dostává se s potravou do těla. Kdysi snad byly konservy myšleny jako náhradní potravina pro případ nouze, kdy by nebylo nic jiného. Dnes je ale lidé jedí i tehdy, když je čerstvé potravy dostatek.
V dnešním hospodářském systému je nutné uchovat sezonní potraviny pro celý rok. Ale v tom případě se dá použít sterilisování nebo mražení, což není trvalá konservace, je vyhovující pro většinu potravin a je nezávadná. A kdyby se jí masný průmysl uchopil jako náhrady za uzení, nic by neztratil.
Když se člověk pohybuje a pracuje, zaměstnává svaly. Když pracuje duševně, zaměstnává mozek. Kde vzniká ztráta energie, tam ji tělo více dodává. Není dobře se po jídle uvolnit a odpočívat. Jsou zde živiny, a nikdo je nežádá. Co potom s nimi? Musí se usazovat do depositářů jako tuk. V tukové tkáni přebývají a svalům a orgánům se nedostávají. Svalstvo slábne a tuk se množí. Proto po jídle je dobrý alespoň mírný pohyb, případně cílevědomé cvičení. Ale nikdy po jídle odpočívat!
Je stále více lidí, zvláště v našem národě, kteří jsou – mírně řečeno, trochu více baculatí. Trpí nadměrným a mnohdy nerovnoměrným ukládáním tuku. Příčiny mohou být různé. Někdy je to nadbytek potravy, jindy nedostatek pohybu, ale jsou takto chorobné případy, endokrinní poruchy (poruchy žláz s vnitřní sekrecí), kdy je porušena hormonová rovnováha. Mnoho takových případů je vážných, aniž by si to lidé takto postižení uvědomili. Mnohdy se dědí v rodinách jako trvale vtisknutý znak v genech. Jaké jsou příčiny těchto poruch, o tom mám tento poznatek:
Snad se nevyjádřím špatně, když řeknu, že se zde mstí nedomyšlená chamtivost lidské společnosti. Lidé touží po větším užitku z krmných zvířat. Snaží se, aby vepř nebo husa měli co největší váhu, co nejvíce sádla. Aniž by si to snad uvědomili a aniž by si uvědomili důsledky, uměle u nich pěstují těžkou endokrinní chorobu. V chovaných generacích cíleným párováním, výběrem a křížením se jim to daří. Vypěstují druhy s těžkou hormonovou poruchou, která je potom zakódována v každé částečce jejich těla. Když tak pracně zvíře zničili, pojídají je a mastí jeho sádlem. Tělo může dlouho této poruše vzdorovat. Člověk podle přizpůsobovací tělesné schopnosti vzdoruje někdy léta, někdy celý život. Když se ale stane, že se nemoc zachytí, je již pozdě. Choroba krmeného zvířete se přizpůsobila lidskému tělu – jeho skladbě a podmínkám. Protože si takto napadený člověk svoji chorobu neuvědomuje a nedává do souvislosti svoji chorobu s chorobou pojídaného zvířete, požívá dál vadné maso a chorobu si přiživuje a upevňuje. Ta se zahnízdí a přenáší se na potomstvo, kde je ještě posilována a dále předávána.
Ten, kdo je touto chorobou napaden a kdo se ještě domnívá, že musí jíst maso, měl by velmi důsledně vyřadit ze své potravy maso ze zvířat krmených pro tuk. Toto vyřazení musí být opravdu velmi důsledné, protože mnohdy již malá a třeba libová část může již napadený hormonový system nežádoucně podráždit.
Tímto ovšem neříkám, že by měli lidé maso jíst. Právě naopak. To je jenom úvaha pro ty, kteří ještě nedošli k duchovnímu a kulturnímu poznání a nemohou se rozloučit se svým již pevně vžitým kanibalismem.