www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Smysl života

Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným 
souhlasem vydavatele.

Josef Zezulka – BYTÍ – životní filosofie

SMYSL ŽIVOTA

Každá bytost, od té nejnižší až po tu nejvyšší, hledá dle svých schopností smysl života a smysl svého vlastního bytí. Po smyslu života se ptá každé základní náboženství a jeho hledáním je poznamenán mnohý hluboký filosofický směr.

Otázka smyslu života je věčná. Protože nás tento problém zajímá, pokusím se dle svých lidských schopností o něm promluvit a přiblížit ho. Nebude to lehké, protože jsme pouze lidé.

Ptáme se, jak vypadá svět. Vystoupíme na horu a vidíme na obzor. Vidíme svět, a přece to není celý svět. Sejdeme dolů, jdeme na obzor, ale tam se nám rozevírá další obzor. A tak je to se smyslem života. Když dojdeme tam, kde se domníváme, že jsme ho nalezli, vyvstanou časem další a hlubší poznatky, rozevřou se nám další obzory a znovu poznáváme dále, do větších hloubek. Na cestě svého vývoje jsme momentálně lidmi. Můžeme se tedy snažit pochopit to maximum, na které stačí jen lidské chápání.

Každý se snaží pochopit smysl života z toho hlediska, na kterém stojí a na kolik stačí. Jsou stanoviska povrchní, hlubší a také velmi hluboká. Půjdeme tedy po jejich stopách.

Je smysl života: 1) člověka

2) vnitřní bytosti

3) Tvůrčího díla

4) Podstaty.

To jsou stupně, po kterých se dostaneme k hlubšímu pochopení problému. K takovému, jaké může obsahnout člověk.

Smysl života

1) člověka – není malý. Cestou vývoje jsme došli až do lidského druhu, ve kterém je hranice na přechodu mezi pasivním a aktivním vývojem. Nezrodili jsme se zbytečně, ale každý náš zrod má velký význam. Po překročení hranice a nástupu aktivního vývoje se uplatňuje vůle a rozhodování v daleko větší míře než dosud. Nově přijatá možnost, je-li správně uplatněna, dává člověku mnoho. Můžeme mu urychlit a ulehčit vývoj. Ovšem jen tehdy, když ji správně používá. A zde nacházíme jádro, které je jedním ze smyslů lidského života. Snažit se dobrovolně pochopit a ladit se k co nejlepší lidské jakosti, aby byl ulehčen a urychlen lidský vývoj.

Ten, kdo poznává zákonitosti a blíží se k neměnné pravdě Podstaty, brzy pochopí svůj nerovnovážný stav vůči rovnováze Podstaty, ze které vše vzešlo a do které se vše ubírá. Vyšli jsme z jednoty, ale nyní jsme ve dvojnosti. Každý životní zákon chápeme ve dvou pólech a tato dvoupólnost nás provází celým naším bytostným životem. Ale nejen to. My sami jsme dvoupólní. Každá naše vlastnost, která z nás dělá lidi, má svůj protipól, a bohužel každá se převážně kloní k jednomu pólu, na úkor druhého. Obyčejně k zápornému, ale každopádně každá tato vlastnost postrádá rovnováhu.

Člověk se nalézá na vývojové cestě. Jeho zájem je, aby jí procházel lehce a rychle. Pokud šel pasivním vývojem a byl učen obrazem svých činů, trpěl tím, co si sám připravil. Pokud již půjde aktivně, má se snažit pochopit z velkého faktu co nejvíce a dle toho se měnit. Každopádně se jedná o změnu, a právě zde musíme hledat jeden ze smyslů lidského života.

Proto si všimněme postupu života, jak se nám jeví během převtělování. Každá bytost zde vyjadřuje svoji kvalitu činem. Žije a činí tak, jaká je, z jakých vlastností je složena a v jaké kvalitě tyto vlastnosti má. Zákon odrazu přenáší její životní projev do příštích životů, kde bytost přichází do takových situací, jaké sama dříve vytvořila. Prožívá je, a tak se učí. Smysl tohoto dění je ten, aby byl takto vývojově vytvářen v bytosti rovnovážný stav. Když bytost dojde až do středu lidského vývojového druhu, kde počíná dávat do klidu zákon odrazu a začíná aktivní postup, jedná se stále o totéž. Člověk už sám a dobrovolně začíná na svých vlastnostech, rozšiřuje a zkvalitňuje svoji filosofickou základnu, poznává a tím se mění. Není tedy lidský život zbytečný.

Smyslem se stává vývojová přeměna, která vede k vyššímu a lepšímu dalšímu životu.

Smysl života

2) vnitřní bytosti. Zatímco smysl života člověka se týká jeho vlastního, lidského zájmu, a nachází se v jeho přeměně (v jeho duchovní cestě), je smysl života jeho vnitřní bytosti pochopitelně daleko hlubší.

Postavme se na stanovisko bytosti, která vzešla jako nejprimitivnější elementár, který snad můžeme nazvat „virus“, a která jde přes řadu vývojových druhů až k nejdokonalejší bytosti, nejvyšší, jaká může být v Tvůrčím díle. To je jeden její život tak, jako pro člověka je jeden život od narození do nového přerození.

Zde chápe své „Já“, svůj pojem bytí, a jeden svůj zrozený život (jeden se specifických životů) chápe tak, jako my jeden náš den. Bytost během svého života nabírá zkušenosti z jednotlivých zrození, do kterých se postupně během svého života vtěluje. Prožíváním po sobě jdoucích životů získává zkušenosti a z nich se vyvíjí a roste. Jenomže všechny zkušenosti a vjemy si neuchovává. Pouze ty, které se hluboko vtiskly do jejího vědomí (našeho podvědomí).

Je to tak jako s naším vědomím. Silné vjemy, na které myslíme a které se nám zdají důležité, ukládáme si do své paměti, ale to, co jde jen kolem nás a na co se neupneme svojí myslí, to nám uniká. Právě tak ve spánku. Nějaký sen si po probuzení pamatujeme, o jiném jen nejvýše víme, že se nám něco zdálo. Vždy se jedná o to, jak přijatou nebo tvořenou myšlenku vtiskneme hluboko do svého vědomí.

Naše hluboká vnitřní bytost zužitkuje pouze ty vjemy, které jsou silné. Jen ty mají pro ni smysl a cenu a jen ty může upotřebit. Jen z těch roste a vyvíjí se ve svém životě. Její vývoj jde k Podstatě, ze které vyšla. Její pojem bytí se oddělil od centrálního bytí a vnořil se do postupného vnímání Podstaty, tedy do času, a také začal vnímat jednotu v jejím rozčlenění jako mnohost. Na své vývojové cestě zdokonaluje svoje vědomí přijímanými zkušenostmi tak, aby rozšiřovalo a uvolňovalo bytostné „Já“ k postupnému pochopení i ostatních „Já“ jako sebe. Tak, aby se připravovala k všeobecnému splývání se všemi ostatními „Já“ (pojmy bytí) zpět do jednotného vjemu, do podstatného „Já jsem každý, kdo jest“.

Z Podstaty vyšla, do Podstaty se vrací. Ruší pojem mnohosti a času a je „každý, vždy a všude“.

Toto vzejití i uvědomování si sebe v rozložení i ve složené stálosti je projevem latentní dvojnosti v jednotném pojmu bytí, v nejvyšším „Já jsem“, a jest vlastně jeho životem.

Dění v nečinnosti, týkající se pojmu bytí, čili pojmu „Já jsem“, je jedním ze smyslu života vnitřní bytosti.

Jinak řečeno: nevnímat sebe, ale rozšířit svůj pojem bytí na vše. Každá jiná bytost jsem já, není jiná bytost, jsem jen „Já každý“, v jednotě. Postupně „Já“ bytosti roste a pak splývá s ostatními „Já“. Chci-li jinak vyjádřiti totéž, mohu to říci tak, že

jedním ze smyslu života bytosti je, aby „Já“ jednotlivé bytosti se stalo každým, kdo jest.

To je též dílčím cílem našeho snažení. A jaký jest smysl tohoto dění? Je to projev věčného a stálého „Jsem“ v čase, v rozložení. Protože ve věčné Podstatě musí být obsažen i čas, jako protipól, jako souhrnná vlastnost časo-bezčasovosti. Z toho je rozložení pojmu bytí a jeho pozorování v postupu času.

Potom je ještě další dílčí faktor, který je druhým činitelem určujícím smysl života vnitřní bytosti. Vychází z faktu, že celé Tvůrčí dílo je teď, hotové v bezčasovosti a neměnné. Pro nás je to osudovost čili životní děj, který svým vnímáním procházíme. Je to ucelené seskupení osudů všeho, ve všech dobách. Není zde minulost a budoucnost, které vnímáme proto, že v síle času jimi procházíme, ale pouze trvající přítomnost, námi jako duchovními jednotkami oživená. Osudovost není tak plošná, jak ji postupem žití vnímáme, ale má ještě další dimensi, která se týká jakosti všeho, všech událostí, dějů a postupů. Naše lidské „Jsem“ se svým zrodem zapojuje do celkové osudovosti, přesněji řečeno do jednoho jejího osudového děje, a béře ho na sebe jako svůj vlastní osud. Ten pak prožívá jako jeden ze svých mnoha životů. Do prožívání vkládá celou kvalitu svého „Já“ a dle ní prožívá daný osud. Hotové události procházejí v jejich dimensích a ovlivňuje je k lepšímu nebo k horšímu.

Jsme tedy doplňující složkou daného Tvůrčího díla. Jsme složkou, která je naplňuje a oživuje. Jsme silou, která působí na jeho jakost, která oživuje a posiluje. A není jedno, zda ho naplňujeme kladně nebo záporně. Vždyť v pokračujícím vyšším poznávání přijde jednou čas, kdy se ve svém vědomí budeme cítit jako vše a všichni.

Příliv negativních sil, zanášených do Tvůrčího díla nevědomci a slabými, vyvádí ho z rovnovážného stavu, zatěžuje ho, a protože „Já jsem vše“, zatěžuje i nás. Je tedy dalším smyslem bytosti, aby byla kladnou složkou Tvůrčího díla. Abychom vytvářeli dobré a snadné podmínky nejen všem lidem, ale celému tvorstvu. Člověk si musí uvědomit, že je na tento svět postaven proto, aby všemu živému sloužil, a né, aby si chtěl vše zotročit a dělat nadřazeného pána. Zušlechtění a zlepšení osudovosti si má vzít za své. Vždyť v následném vyšším poznání si jednou uvědomíme, že já jsem každý, a přičiním-li se o zlepšení všeho, zlepším své.

Jestliže si lidstvo dokáže toto uvědomit, dokáže-li odstranit ze své mysli a chování egocentrismus a dokáže-li nastolit altruismus, bude opět na světě dobře. Člověk pochopí tento dílčí smysl života a bude šťasten nejen on, ale vše.

Smysl života

3) Tvůrčího díla. Vše, co jest, co vnímáme jako realitu, je myšlenkové neboli duchovní podstaty. To, že mluvíme o hmotě a o duchu, je pouze postoj člověka – nedokonalé lidské vnímání. Je jenom myšlenka, a není nic, co by jí nebylo. Celý životní děj, který pozorujeme, který procházíme a který na nás působí, je jenom rozložením duchovních sil, jejich kombinací a vzájemným působením jedné na druhou. Tato úžasně velká myšlenková kombinace se staví vůči našemu bytostnému složení a její pestrost se násobí. To je děj, to je to, čemu říkáme realita, prostě je to vše, co jest, kdykoliv a kdekoliv.

Realita, o které jsme tak pevně přesvědčeni, je Tvůrčím dílem, které vnímám jednak jako vlastní hmotnou situaci, a potom jako osudové dění – celkovou osudovost, která je složena z jednotlivých osudů všeho.

Tvůrčí dílo je daleko větší problém, než jaký se nám jeví z našeho lidského pohledu. Vnímáme ho pouze částečně, a sice podle své bytostně vývojové vyspělosti, která není nijak zázračně velká, jak si většina lidí představuje. Svojí myslí obsahujeme jenom nepatrný výsek, který je sice větší, než mají současně žijící živočichové, ale celkově to je jen nepatrný díl, a sice jenom taková část, na jakou svojí poměrnou inteligencí stačíme.

Poznali jsme Tvůrčí dílo jako velkou hotovou myšlenku, bezrozměrně vyjádřenou, kterou my jenom prohlížíme svým omezeným chápáním a v postupu času. Poznali jsme ji jako část Podstaty, kde veškerá jednota se může jevit jako rozložená přesto, že rozložená není, ale pouze vystavuje tuto možnost pozorovateli. Tím jsme my. V našem chápání je schopnost pozorovat v jednotě její póly. Postupné vnímání je pak naším životním během (osudem). Tvoří a zdůvodňuje naše životní bytí.

Tvůrčí dílo je část Podstaty v její plné kvalitě. Liší se od ní pouze tím, že je pro nás omezeno prostorově i časově, a je také chápáno postupně v pojmu času. Vzniklo a má tedy i zánik. Protože je totéž jako Podstata, je v něm vše, co je i v ní. Je v něm jednota i dvoupólnost, je v něm čas i bezčasovost, rozměr i bezrozměrnost. Je v něm vše se svojí latentní dvojností, která se rytmicky jako taková projevuje, aby se opět stala jednotou. Tento rytmus je životem. Je v Podstatě stálým, bezpohybovým, ale v Tvůrčím díle v pravidelném rytmu projeveným. Můžeme ho právem přirovnat k dechu. Věčná Podstata se stále rytmicky rozvíjí do dvoupólnosti, aby se v příští fázi opět stala jednotnou. Tento vdech a výdech Podstaty je vznikem a zánikem Tvůrčího díla.

Projev v bezprojevení, vyjádření vlastní věčnosti v rozložení a čase, to je smyslem života Tvůrčího díla, který se týká každého „Jsem“ tehdy, kdy pochopí sebe jako každého a vše. Tehdy, kdy pochopí životní dvoupólnost jako jednotu, běh života jako rozložení jednoty v postupu a sebe jako Podstatu.

Smysl života

4) Z hlediska Podstaty. Podívali jsme se velmi hluboko, když jsme se odvážili uvažovat o smyslu života z hlediska Tvůrčího díla. Jsme jenom lidé, a i když je docíleno hlubokého odpoutání při vysoké vývojové duchovní vyspělosti, je naše chápání jen poměrné. Jsme odděleni od Podstaty a jsme ve vývoji v Tvůrčím díle. Nemůžeme plně uvažovat o smyslu Podstaty a jejího bytí. Snad se můžeme jen pokusit odhadnout tento nejvyšší problém. K odhadu použijeme lidsky dosažitelného poznání zákonitosti bytí.

Vše, co jest, vzešlo z Podstaty a dělilo se dle zákona života. Tato zákonitost je v Podstatě ve stálém klidovém bytí. Vlastnost veškerého bytí, i života, jest pohyb. V Podstatě je v latentním stavu, jinak se projevuje z klidové Podstaty do Tvůrčího díla, ve snaze po svém uplatnění.

Vše, co jest v Tvůrčím díle, provází život, a proto jako vše musí být spojen s Podstatou. Projevuje se stálým a rytmickým pendlováním, které je analogické např. s dechem (mimo jiné). V Podstatě je toto pendlování v klidu a jeho dynamika se projevuje jen tehdy, když je nastolen časový postup, který musí být rovnovážný, a proto je rytmický.

Rytmus v Podstatě nemůže mít pohyb, jak jsme svým nazíráním zvyklí. Zde je formou, tvarem, jedním z stavebních kamenů Podstaty. Proto se můžeme dívat na Tvůrčí dílo jako na nutný projev věčné a nekonečné Podstaty.

Pomineme-li otázku smyslu bytí Podstaty, můžeme odhadnout smysl života Podstaty jako vlastnost bytí životní dynamiky, která je součástí Podstaty. Protože tento projev je vázán na časový postup, může se uplatnit pouze v oddělení od Podstaty, tedy jen v Tvůrčím díle. Tvůrčí dílo periodicky vzniká a zaniká.

Je to výron Podstaty, který se opět do Podstaty vrací. Je to životní pulsování, které je smyslem života Podstaty. Je to latentní a projevený vdech a výdech Podstaty, její výživa a statický život.

Ptáme se po smyslu života. Hledáme ho a nejsme v jeho hledání sami. Všechny vyšší náboženské nauky, které se dotkly hloubek ducha, se po něm ptají. Předpokládám, že ze všech tvorů, kteří defilují ve vývojové řadě, je to prvý člověk, který o něm chce vědět stále více a nikdy není spokojen. Obyčejně není spokojen hloubkou svého poznání, protože tuší, že by mohl jít ještě hlouběji. Je to ale zbytečná nespokojenost. Jednou plné poznání smyslu života samo vplyne do vědomí „Jsem“, které je věčné. Nic nezaniká. Vše se jenom rytmicky a zákonitě proměňuje, protože i proměna, kterou známe jako vázanou na čas, je pevným a stálým tvarem Podstaty v celé své jsoucnosti. A my lidé uvažujeme jen v jedné nepatrné etapě jedné věčné formy.

Snad bude dobré si připomenout toto:

Vesmír dýchá. Jeho dech se projevuje ve čtyřech fázích, které jsou pro náš časový odhad úžasně dlouhé. Bude to trvat snad mnoho miliard let, kdy přijde čas, že se celý vesmír rozežhaví. Po této době projde jednou vesmírem impuls, který bude odstředivý. Žhavý plyn, který bude dosud tvořit planety, se odstředivě rozejde do vesmíru. V dalším impulsu, který bude dostředivý, se opět vesmírná plynná hmota počne seskupovat kolem silových center a znovu budou vytvořeny planety, které v dalším impulsu počnou chladnout a jejich hmota, dosud plynná a žhavá, počne kapalnit a pak tuhnout. Chladnutí vesmíru bude pokračovat až do svého maxima, kdy vyhasnou poslední slunce a všude bude jen mráz a tuhost. Pak opět přijde impuls žáru, po něm impuls rozchodu, pak soustředění a chladnutí. To je dech vesmíru. Stálý a rytmický.

Z našeho hlediska to jsou úžasně dlouhé doby, které tento dech provázejí. A nyní si uvědomme, že naše bytí, tak jak je známe, je v tomto jednom dechu obsaženo ve velmi nepatrném časovém výseku jeho fáze chladnutí. Známe své „Jsem“ jenom v tomto zlomku vesmírné dechové vteřiny a neumíme si většinou představit jeho další životní proměny.

Vesmír dýchá a stále se mění ve čtyřech fázích. Tak jako ve vesmíru, je tento rytmus bytí ve všem, co jest, a je vždy stejný, jen se projevuje dle charakteru podstatné oblasti. „Jsem“ se ve vesmírném dechu a jeho měnícím se prostředí také mění. Není vázáno jen na podmínky, které v přítomné fázi známe. Je vždy a všude. Je na žhavých sluncích, je ve vesmírném rozptylu, je v mrazivých podmínkách vesmírného chladnutí. Je vždy a všude ve svých dechových obměnách.

Vnitřní bytost, kterou jsme pozorovali od nejnižší formy jakéhosi viru až k člověku a o které jsme si řekli, že pokračuje dále až k nejvyšší dokonalosti vjemu „jsem vše, co jest“, tato bytost jednou ukončí svoji jednu životní fázi. Ukončí jeden životní cyklus, aby nastoupila další v trochu jiných vesmírných podmínkách. Tak jako jde jeden specifický život za druhým, aby v celku tvořil život vnitřní bytosti, tak mnoho celých životů vnitřní bytosti tvoří jednu cyklickou bytost. A mnoho cyklických bytostí tvoří opět jednu vesmírnou bytost atd. Je stálé skládání, je stálý dech, je stálý život.

Kde je potom ta jedinečnost lidského bytí, na kterou jsou lidé tak hrdí? Jak můžeme hledat smysl života jenom v rozmezí lidského chápání? Zamysleme se nad tímto problémem. Promysleme ho důkladně, protože jeho hlubší pochopení nám prohloubí i pochopení smyslu života.

Pak se vše bude zdát malým a nicotným. Ale nic není malé a nicotné, co je částí celku. Vždyť ani velké tělo by nebylo bez malých buněk. Jsme lidé a zůstaňme lidmi. Snažme se být kladnou složkou Tvůrčího díla, protože v tom je dílčí smysl bytí našeho „Jsem“. Přemýšlejme o tom velkém bytí všeho tak, jak bylo popsáno, a zkusme se v něm najít.

Velké poznání ohromuje. To je lidské. Ale každé to ohromení z poznání je jen krajním stavem vyššího poznání, než které bylo dosud. Nesmí nás zastavit na naší cestě a ani nemůže. Stále se rozvíjí inteligenční jednotka, vedená podstatnou inteligencí – „Bohem otcem“. Rozvíjí se rytmicky, „dýchá“ ve čtyřech fázích, tak jako vše. Rozvíjí se v chladu, žáru, odstředivosti i dostředivosti, rozvíjí se v těchto čtyřech tvůrčích principech, které tvoří ji samotnou i její životní prostředí.

Tak bylo, jest a bude. Tak předkládám, a vezmi, kdo chceš a kolik můžeš.

 
 
 
 

Josef Zezulka - Bytí - životní filosofieJosef Zezulka – BYTÍ – životní filosofie
Vydal © Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2 Praha, Soukenická 21, 110 00 Praha, Česká republika, 30. 3. 2012, www.dub.cz, ISBN 978-80-85238-85-3
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě nebo překládána do jakéhokoliv jazyka bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
© Tomáš Pfeiffer, 2012

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.