www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Filozofie Bytí - Zákon symetrie

Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným 
souhlasem vydavatele.

HORIZONT POZNÁNÍ

Cesta ke sjednocení mikro/makrosvěta z pohledu filozofie Bytí

Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma

 

Kapitola 2

Filozofie Bytí

2.2 Zákon symetrie

Horizont poznání může vysvětlit mnoho záhad v dnešním vědeckém chápání světa, a je naprosto klíčový i pro propojení mikro- a makrosvěta. Jeho bezprostředním důsledkem je totiž i dokonalá symetrie našeho světa (vždyť pohled jakýmkoliv směrem je vždy omezený horizontem poznání naprosto stejným způsobem).

Dnešní kosmologická věda uznává platnost tzv. Koperníkova principu (viz např.[22]), který vychází z filozofického (!) předpokladu, že Země není žádným privilegovaným místem pozorování, a proto lze očekávat, že vesmír vypadá ve všech místech stejně. Toto je v dobré shodě i s astronomickými pozorováními, včetně těch, které byly provedeny Hubbleho teleskopem.

Filozofické pozorování a pochopení toto nejen plně potvrzuje, a navíc svědčí i o tom, že by tento princip měl platit nejen směrem napravo, nalevo, nahoru a dolů, dopředu a dozadu, ale právě tak i směrem do mikro- a makrosvěta.

Mluvíme zde o rozšíření platnosti Koperníkova principu, které nám může dát klíč k zásadnímu pochopení našeho světa. Jedná se zde o projev vesmírné symetrie, která byla pravděpodobně známa již filozofům dávnověku. Můžeme zde uvést například překlad úvodního textu legendární smaragdové desky7, nalezený v dokumentech věhlasného anglického fyzika a matematika Isaaca Newtona (autora základů klasické mechaniky a exaktní vědy vůbec), které jsou dodnes k dispozici v Královské universitní knihovně v Cambridgi [23]:

„To, co je dole, je podobné tomu, co je nahoře,
a to, co je nahoře, je podobné tomu, co je dole,
aby se uskutečnily zázraky jedné jediné věci.“

Zvažoval tento génius a zakladatel moderní vědy důsledky takovéhoto poznání?

Díky zákonu vesmírné symetrie, plynoucího ze zákona horizontu poznání totiž můžeme pochopit nejen geometrii, ale i topologii našeho světa.

Rozšíření platnosti Koperníkova principu by totiž ve svých důsledcích znamenalo, že náš svět je nekonečný útvar, který je celý a beze zbytku obsažen ve své libovolné, a tedy i libovolně malé či velké části.

Můžeme si představit pozorovatele, který se „stává menším a menším“, „noří se, letí“ do subatomárního světa. Takovýto pozorovatel pak nalezne, jeden po druhém, nekonečný řetězec „podvesmírů“ (vesmírů jako je ten náš, s hvězdami, planetami atd.). Stejným způsobem si můžeme představit pozorovatele, který se „stává větším a větším“. Takový pozorovatel také nalezne nekonečný řetězec „nadvesmírů“ (vesmírů jako je ten náš, s hvězdami, planetami atd.) Přitom se obě tyto zdánlivě jednosměrné cesty v nekonečnu protínají a každý takový pozorovatel se tak vždy vrací na místo, odkud vyšel. A tak to jde dále a dále v nekonečném kruhu.

Ať se ve vesmíru díváme jakýmkoliv směrem, včetně pohledů do mikro- a makrosvěta, vždy dohlédneme pouze k „obálce“ tvořené horizontem poznání. Pokud se jakkoliv, kamkoliv posuneme, náš „obzor“, tedy horizont poznání, se posune zároveň s námi – a přitom vše, co budeme pozorovat, zůstane stále stejné (podobné).

Zde uvedené úvahy můžeme podepřít i přímým filozofickým pozorováním, které bylo provedeno, a které popisuje pan Josef Zezulka ve svém díle „Bytí – Životní filosofie“ [1], strana 15, takto:

„Stál jsem na naší planetě na písčitém mořském břehu. Byla velmi jasná noc a nebe plné hvězd. Jak jsem se díval na známá souhvězdí, počal jsem rychle růst a rozšiřovat se. Rozšiřoval jsem se do vesmíru. Naše planeta se pode mnou zmenšovala, celý vesmír se přibližoval, přede mnou se zhušťoval a já jsem si náhle uvědomil, že se dívám na atomy nějaké hmoty. Dále se vše zahušťovalo, zmenšovalo, až jsem rozpoznal, že se dívám na nějaké velké těleso, které se zmenšovalo do velkého balvanu, dále do menšího, až jsem měl v natažené ruce před sebou velký kámen, potom menší kámen a pak už jen zrnko písku. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem, že stojím na písčitém mořském břehu nějaké planety. Nade mnou bylo krásné hvězdné nebe a já jsem si vtom uvědomil, že ve své ruce držím zrnéčko písku, ve kterém je atom, kolem jehož jádra krouží elektron, který je planetou, ze které jsem přišel. Uvědomil jsem si, že se nacházím v další hmotné sféře. Pustil jsem zrníčko písku na zem, zadíval se na hvězdné nebe a počal jsem znovu růst. Opět se vše sráželo dohromady a zmenšovalo, a nakonec znovu jsem měl na své dlani zrnéčko písku, v jehož jednom atomu byla planeta, na jejímž mořském břehu leželo zrnéčko písku, v jehož atomu byla naše planeta, ze které jsem vyšel. Toto se dělo ještě několikrát, nevím kolikrát, ale tímto stálým přecházením do dalších rozměrově stále větších sfér jsem konečně došel zase na naši planetu, ze které jsem původně vyšel.

Když jsem opět stanul na svém původním místě na mořském břehu, sehnul jsem se a vzal do dlaně zrnko písku. Díval jsem se na něj a vtom jsem se začal zmenšovat a jako bych do toho zrnéčka letěl. To se přede mnou zvětšovalo, bylo veliké jako balvan, pak jako hora a já jsem viděl, jak jeho hmota řídne, a uvědomil jsem si, že se dívám na jeho molekuly a pak na jeho atomy. Vybral jsem si jeden atom a letěl k němu. Viděl jsem jeho jádro, kolem kterého kroužily menší částky jako oběžnice. Uvědomil jsem si, že to jsou planety. Jednu z nich jsem si vybral. Zmenšoval jsem se a letěl na ni. Stále se zvětšovala, až jsem začal na ní rozeznávat její moře a pevniny. Vše se přibližovalo, až jsem na ní přistál. Byl jsem na jejím písčitém břehu. Postavou jsem byl stejně velký jako na naší planetě. I rozměry byly normální, přesto, že jsem si uvědomoval, že jsem se zmenšil až do atomu. Dále jsem si uvědomil, že jsem vykonal obrácený postup než předtím a že jsem nyní na oběžnici, která je nyní součástí atomu písku, který leží na mořském břehu naší planety. Rozhlédl jsem se po planetě, i po jejím hvězdném nebi, sehnul se a vzal do své dlaně zrnéčko písku. Opět jsem se začal zmenšovat, vše kolem řídlo a celý zážitek se znovu opakoval. Opět jsem se nořil do nižších a nižších hmotných sfér, procházel je, až jsem se dostal zpět na naši planetu, odkud jsem vyšel.

Ať jsem šel směrem nahoru do vesmíru, nebo směrem dolů do atomu, vždy jsem se vrátil zpět na výchozí místo.“ [1]

Výše uvedené ukazuje sobě-podobnost mnoha rovin existence. Takový útvar může být podobný matematickému fraktálu (viz např. [24]) – tedy vzoru, který, pokud zvětšíme (či zmenšíme) jeho libovolnou část, stále reprodukuje obdobné tvary a formy. Této vlastnosti říkáme sobě-podobnost, a díky ní jsou fraktály nezávislé na jakémkoliv měřítku. Dá se také říci, že typickým dynamickým projevem fraktálů jsou také chaotické systémy (systémy, v nichž nepatrná změna počátečního stavu má za následek výraznou odchylku stavu koncového, viz např.[25]), se kterými se běžně setkáváme v každodenním životě.

Výše uvedené zní poněkud utopicky. Může vůbec být něco takového pravdou? Není to celé nesmyslná spekulace, která vůbec neodpovídá vědeckým poznatkům, založených na pozorování těmi nejmodernějšími přístroji?

Máme zde jistě některé podobnosti, například:
  1. Atomy a molekuly se svými elektrony na straně mikrosvěta nám mohou připomínat hvězdné, dvoj- či vícehvězdné systémy s planetami kolem nich. (Vzpomeňme třeba starý planetární model atomu podle Rutherforda a později Nielse Bohra s elektrony obíhajícími kolem jádra jako planety kolem Slunce [26]). Je zde podobný poměr hmota/volný prostor, a také orbitální momenty hybnosti elektronů můžeme počítat zcela klasicky - jako kdyby elektrony skutečně obíhaly kolem jádra.
  2. Atomy a molekuly těles s teplotou vyšší, než je absolutní nula vždy vyzařují tepelné (infračervené) záření, podobně jako ty nejvzdálenější pozorované galaxie (u hranice horizontu poznání), jejichž svit je díky rudému posuvu posunut právě do infračervené oblasti spektra – a my je již velmi obtížně detekujeme.
  3. Na straně mikrosvěta detekujeme samovolné rozpady nejtěžších atomových jader za vzniku vysokoenergetického elektromagnetického gama záření. Na straně makrosvěta pozorujeme výbuchy největších hvězd (supernov), které jsou rovněž doprovázeny intenzivními záblesky gama záření.

Máme zde ale také zcela zásadní rozdíly, například:

  1. Objekty makrosvěta jsou jasně definované, určité a předpověditelné, jejich chování je možno popsat pomocí klasické Newtonovské, či relativistické mechaniky. Objekty mikrosvěta se chovají pravděpodobnostně, bez přímé detekce jsou neurčité a popsatelné vlnovými funkcemi kvantové mechaniky.
  2. Hvězdné systémy i galaxie jsou zpravidla koncentrované v jedné rotační rovině, ve které planety i hvězdy obíhají kolem příslušného jádra. Atomy a molekuly mikrosvěta však vůbec nejsou takto „ploché“, tvar atomových orbitalů je mnohem složitější a je dán řešením vlnových rovnic, což má své pozorovatelné silové, energetické i geometrické důsledky. Také struktura atomových jader (protony, neutrony, které se dále skládají z kvarků) neodpovídá našim poznatkům o Slunci a hvězdách (zde žádnou takovou strukturu nepozorujeme).
  3. U objektů mikrosvěta pozorujeme chování a vlastnosti, které v makrosvětě nevidíme (kvantování energetických stavů, tunelování, kvantová provázanost a další). Přitom se objekty mikrosvěta chovají odlišným způsobem podle toho, zda je přímo pozorujeme, detekujeme, či nikoliv – jako by naše vědomí utvářelo pozorovanou realitu. Zato objekty makrosvěta jsou stále stejné a není u nich pozorována žádná dualita.

Zde předkládaná filozofická práce si klade za cíl předložit vědě logická a jasná vysvětlení, proč jsou výsledky vědeckých pozorování právě takové, jaké jsou.Můžete je jistě odmítnout jako ničím nepodloženou spekulaci.

Anebo se můžete pokusit naslechnout hlasu filozofie, vzít jej jako možnou inspiraci a zamýšlet se spolu s námi nad největšími záhadami našeho světa.


Smaragdová deska je opředena mnoha záhadami. Neví se, kde ani kdy byla objevena (nejspíše v egyptských hrobkách či pyramidách), neví se, kdy a kam v průběhu dějin zmizela. Jisté je pouze to, že ji lidstvo mělo po určitý čas k dispozici. Byla vyrobena ze zeleného skla (proto se jí říká smaragdová).

Pokračování  >>
 
 
 
 

Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma - HORIZONT POZNÁNÍTomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma – HORIZONT POZNÁNÍ
Vydal © Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2 Praha, Soukenická 21,
110 00 Praha, Česká republika, 30. 3. 2020, www.dub.cz,
ISBN 978-80-85238-26-6
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována ani šířena v elektronické či papírové podobě, kopírována, ukládána v elektronických systémech či překládána do jakéhokoliv jazyka bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Grafická úprava včetně obrazů fraktální geometrie, obrazová díla © Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma

© Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma, 2020

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.