Kapitola 2

Filozofie Bytí

2.3 Kvantování časoprostoru

2.3.6 Horizont poznání a časoprostorová kvanta

Podívejme se ještě jednou na horizont poznání. Pozorujeme-li nějaký objekt (interval) svým časovým, prostorovým či jiným rozměrem blízkým našemu, vnímáme vše jasně, konkrétně a určitě (viz obrázek 2.6).

Obrázek 2.6: Pozorování intervalů blízkých pozorovateli. Zde vše vnímáme jasně a nezkresleně. Čas i prostor je pro nás dokonale spojité, rovnoměrné kontinuum. Chyba při jejich kvantifikaci je zanedbatelná.

Je-li ale objekt/interval svým časovým, prostorovým či jiným rozměrem vzdálený od místa pozorovatele, stává se pro něho více a více neurčitější, chyba jeho případného měření stále roste a vzniká jev neurčitosti, kdy nám splývají přírůstky intervalu tak, že je nedokážeme rozlišit a vnímáme je všechny zároveň. Při dosažení horizontu poznání již měřený objekt/interval nepřirůstá, za horizontem poznání skončí možnost jej pozorovat a v našem pozorování tak zmizí úplně. Toto se z pohledu filozofie týká nejen prostorové a časové míry, ale doslova čehokoliv, co můžeme chápat jako interval (viz obrázek 2.7).

Obrázek 2.7: Pozorování intervalů vzdálených pozorovateli. Zde se projevuje neurčitost časoprostoru. Chyba při pokusu o kvantifikaci strmě roste, na horizontu poznání je nekonečná. Jakýkoliv nárůst skutečného intervalu se již neprojeví nárůstem na námi pozorované ose x. Poznání intervalu dosáhneme pouze změnou pozice pozorovatele.

Jdeme-li směrem do mikrosvěta, částice v blízkosti horizontu poznání v našem vjemu nemá jeden jediný konkrétní čas, ani jednu jedinou konkrétní projekci (!). Můžeme ji vnímat pouze „rozprostřenou“ v čase i v prostoru.

V důsledku kmitavého charakteru času i prostoru tak v našem vjemu nemůžeme časoprostor v jeho projevech blízko horizontu poznání považovat za kontinuální, spojitou veličinu. Čas i prostor se pro nás jako vzdáleného pozorovatele „rozkouskuje“ na vzájemně propojené intervaly (časoprostorová kvanta), ve kterých má nutně každý z nich i svou zápornou protiváhu (jinak to z pohledu zákona duality není možné). Ty se pak staví za sebe a my nejsme schopni mezi nimi rozlišit. Částice se tak dostává do neurčitosti v čase i prostoru, což přímo vede k již zmíněné Heisenbergově relaci (1.1).

Protože však žádná částice nemůže být ve dvou či více stavech zároveň, v našem pozorování zákonitě fluktuuje, tedy kmitá mezi nimi. Tím je vysvětlena samotná podstata vlnově částicového dualismu.

Všechny intervaly jsou přitom vzájemně propojeny. Za běžných okolností tak žádný z nich není rozpojitelný s žádným intervalem – vždyť časoprostor je jednota.

Pro pochopení jevů pozorovaných kvantovou mechanikou je zapotřebí vzdát se současných představ o spojitosti času i prostoru.

Na horizontu poznání dochází ke kvantování nejen prostoru, ale i času (!), kdy se nám již samotné kvantum času může jevit a chovat obdobně, tedy i přeskakovat sem a tam, tak jako kvantum částicové. Vždyť čas, právě tak jako částice, je také interval, jako všechno ostatní.

Kvantování času a prostoru má tak zásadní důsledky i pro vnímání kauzality.

Pozn.: Pokud máme na jedné straně propojenost a kontinuitu, podle zákona duality musí na straně druhé při splnění určitých podmínek (skokové změny běžných intervalů) existovat i možnost rozpojení a přeskoků v čase i prostoru. Toto by mohlo být předmětem dalšího filozoficko-vědeckého výzkumu, který by snad jednou mohl otevřít i možnost cestování v čase, skokových přesunů v časoprostoru. K rozpojení a novému provázání intervalů, ač vědou nejspíše dosud nezkoumáno, zřejmě sporadicky skutečně dochází.

Kmity času jsou nesmírně rychlé (dané rychlostí světla) a pro pozorování blízkých objektů se neprojevují, vše vnímáme spojitě. Snad si zde můžeme představit analogii s filmovou páskou, kde rychle za sebou promítáme řadu statických obrázků. Je-li rychlost promítání dostatečně rychlá, vnímáme spojitý, kontinuální děj. Tak je to u všech běžných dějů kolem nás.

Při pozorování mikročástice blízko našeho horizontu poznání však pozorujeme objekt, jehož „vlastní“ čas běží nepředstavitelně rychleji, než čas v našem časoprostoru. Vlastní čas částice je oproti našemu času zrychlený o mnoho řádů a začíná se blížit frekvenci časových kmitů námi pozorovaného časoprostoru. V tu chvíli se pro nás daná částice v našem pozorování rozpadá na mnoho možností, kde může, v čase a prostoru být – tak jako jednotlivá políčka filmového pásku – a my mezi nimi nedokážeme rozlišit.

Výsledkem je časový a prostorový rozptyl jejích možných a nemožných (duální protiváha) výskytů, který se v našem pozorování se všemi důsledky projevuje jako vlna. Zde již nejsme schopni kmity času žádným způsobem odlišit – a pozorovaný objekt se nám z pohledu času i prostoru rozpadá na množinu možných (časoprostorových) stavů, vnímaných zároveň.

Je ale důležité nezapomenout, že kvantování času a prostoru ve skutečnosti zároveň existuje i neexistuje. Tento jev je třeba chápat jako přímý důsledek existence horizontu poznání, který se v našem pozorování takto (ve všech důsledcích, geometrických, silových apod.) projevuje - a to všemi směry (zde do mikro i makrosvěta).

Na extrémně dlouhé časoprostorové úseky přitom platí stejná pravidla, jako na extrémně krátké. Další přírůstky velkých časoprostorových úseků se kvantují zcela stejně, jako u mikrosvěta. A tak stejně jako nemohu pozorovat reálnou částici, nemohu pozorovat ani reálný vesmír. Pozorujeme vlastně pomyslnou bublinu, ve které jsme schopni ve všech směrech dohlédnout jen do hranice horizontu poznání.