Kapitola 4

Makrosvět

4.5 Vznik a zánik vesmíru

Jak tedy vznikl samotný vesmír? Již jsme si uvedli, že vše, co existuje, vzniklo dělením. Na počátku všeho si můžeme představit nulový bod „Zero“ (nulový stav času i prostoru):

„Není prostor a není čas. Není nic a to Nic obsahuje vše, jen v jiné formě. Toto Nic náhle, dělením své části, exploduje do formy jiné – projeveného prostoročasu. Na straně hmoty je v tomto okamžiku něco jako „superžhavá plasma“, pro naše chápání nepopsatelný stav hmoty (podobně jako nedokážeme popsat stav hmoty ve středu černé díry). V tu chvíli totiž neexistuje žádný hmotný atom, molekula, planeta v celém vesmíru, který tato plasma zcela vyplňuje.“ [2], strana 44

Stav hmoty, která je na všech úrovních pod – i nadvesmírů zcela rozptýlena a nenachází se u silových center, by snad mohla být popsatelná jako vlnění časoprostoru (tak, jak jsme si jej vysvětlili). Tedy v tuto chvíli hmota existuje pouze ve formě záření. Řečeno slovy Teorie energetických vln [46], v tomto stavu vesmíru prostě nikde neexistuje stojaté vlnění uzavřené u vlnových center. Máme pouze vlny, šířící se prostorem.

Vlnová centra již však přesto existují:

„A přece již v této době obíhají v tomto prostoru kolem nehmotných silových center zárodky budoucích planet, rovněž jen v silové podobě. Vzápětí jsou tato silová centra aktivována kladnou gravitační silou. Menší centra méně a větší více začínají na svých věčných oběžných drahách stahovat dosud rozptýlenou žhavou plasmu. Vznikají prvá slunce, planety a galaxie ve hmotně vyjádřené podobě rodícího se vesmíru. Ten žije dál dle svých zákonů. Naprosto nic není náhodné: struktura, řád, který v sobě obsahuje i chaos, existuje již od prvého okamžiku existence prostoročasu!“ [2], strana 44

A tak si v této souvislosti opět můžeme položit již zmíněnou filozofickou otázku, zda může být pravdou to, co pravdou není.

Vždyť náhodnost platí pouze pro pozorovatele ve 3D prostoru - z pohledu 4D veškerá chaotičnost i samotný horizont poznání mizí (!):

„V jiném chápaní času (kauzality), totiž existují všechny stavy vesmíru NYNÍ ve čtvrtém rozměru. Nic nebylo, nic nebude, vše je. A tak JE okamžik zrodu kdy kladná gravitace koncentruje plasmu do podoby ještě plynných, žhavých praplanet, JE další impulz v nehmotných silových centrech – impulz chladu, který vytváří pevnou hmotu terestrických planet tak, jak dle své velikosti (tedy aktivity svých nehmotných planetárních silových center) chladnou.

JE i konec této vesmírné éry, kdy je ve vesmíru pouze chlad, všechna slunce vyhasnou ke konečnému stavu. JE i následná fáze, ve které síla žáru v nehmotných silových centrech planet přetvoří hmotu znovu do plasmy, stále ještě rotující v místě a tvaru bývalých planet pod přítomnou taktovkou kladné gravitační síly, která je vzápětí vystřídána silou opačnou – gravitací zápornou (rozptylem). Toto plynné plasma se opět rozchází do počátečního stavu. Další cyklus je na počátku...

Tak žije vesmír a myšlenková část jeho projevu (není myšlena myšlenka lidská).“ [2], strana 45-46

Tak jako vesmír vznikl, jednou také zanikne. Snad tento děj můžeme v analogii přirovnat k výdechu (vznik vesmíru) a opětovnému vdechnutí (zánik vesmíru):

„Po nekonečném množství takto projevených cyklů JE i konec existence prosto-ročasu v projevení, který nastává složením duality, dvojnosti, vzniklé počátečním dělením pračásti opět do jednotného projevu. Celý cyklus vzniku a zániku se v nekonečné řadě opakuje jako jeden z projevů života nekonečna.“ [2], strana 46

To, co my považujeme za „veliký třesk“ je ve skutečnosti děj, při kterém se rozežhavená rozptýlená hmota začala koncentrovat do oblasti silových center a později chladnout.

Vesmírná dynamika je na všech úrovních své existence důsledkem a projevem rezonance 4 silových složek - dostředivosti, odstředivosti, žáru a chladu. Protože vše vzniklo dělením původní složené jednoty (bodu „Zero“), je si vše, ve všech svých formách, podobách a projevech, na všech úrovních existence soběpodobné, či v dynamickém projevu synchronní ve své zdánlivé nesynchronicitě (zkusme dát více kyvadlových hodin do jedné místnosti – po nějaké době se jejich kyvadla synchronizují [53]). V časové posloupnosti tak vše mezi sebou rezonuje v nekonečné fraktální struktuře časoprostoru, a výsledný stav je superpozicí nekonečné řady rezonančních kmitů 4 silových složek. Kmity se navzájem liší svou intenzitou, rozsahem i periodou projevu (představme si zde pro názornost superpozici všemožných vln na rozbouřené mořské hladině včetně slapového působení).

Je to tedy primárně projev 4 rezonujících sil, který má za následek pozorované jevy. Proto je současný stav vesmíru důsledkem toho, že se volná energie z doby převládajícího vesmírného žáru a rozptylu vlivem nastupující dostředivé a klidové složky stáhla k silovým centrům, zklidnila se - a vznikly částice i pevná hmota. Proto mohou dnes silová centra ve své struktuře a stavu mezi sebou interagovat dle nám známých fyzikálních zákonů.

Ve svém dynamickém projevu obsahuje kvadrupólová rezonance 4 sil i střídání antagonistů (sil opačného znaménka), tedy chlad-žár a dostředivost-odstředivost. Zatímco žár ruší formu (stav) pevné hmoty, odstředivost ruší její koncentraci. Tyto přechody mezi antagonisty pak znamenají velmi výrazné předěly: nejen v kosmologii, ale i v našich každodenních životech – vždyť dynamika rezonujících silových rytmů se projevuje na všech úrovních existence.

Důsledkem dynamické superpozice je i to, že výsledky našeho pozorování se v různých dobách i místech musí nutně lišit - viz například již zmíněné fluktuace výsledků měření gravitační konstanty.

To, co my vnímáme jako reliktní záření⁴ je pravděpodobně pozůstatek z předchozích dob rozežhavení, rozptylu a shlukování, tedy nikoliv samotného počátku vesmíru. Ten vznikl před mnoha a mnoha cykly dříve. Vnímáme-li celý vesmír jako jedno jediné kvantum časoprostoru, můžeme snad toto záření chápat i jako stavovou veličinu, vyjadřující dynamiku jeho aktuálního energetického stavu(zde je možná analogie k vibračně-energetickému stavu kvantové částice). Až se teplota reliktního záření dostane k horizontu (tedy absolutní nule), začne opačný proces - nastupujícího žáru. Vesmír se začne smršťovat a teplota reliktního záření opět poroste.

Reliktní záření v sobě zároveň obsahuje informaci z poslední doby převládajícího žáru, která se pravděpodobně projevuje v jeho anizotropii, kterou pozorujeme. A tak je pravděpodobné, že tato informace je mezi vesmírnými cykly předávána dále, a tak se i vesmír jako celek může postupně vyvíjet (nový cyklus nezačíná od nuly).

Na závěr ještě jednou zopakujme snad úplně nejdůležitější kosmologický výsledek filozofického pozorování našeho světa:

Existenční projev nehmotné kostry silových center rozhoduje o stavu vesmíru, který pozorujeme. Gravitace je zcela nezávislá na hmotě! Tvoří ji ve skutečnosti SILOVÁ kostra hmoty, vesmíru. Hmota tuto silovou strukturu (v obraze částic, subčástic i celých vesmírů) pouze následuje.

⁴ Reliktní záření je mikrovlnné elektromagnetické záření, přicházející z vesmíru ze všech směrů. Dle vědeckých teorií by mohlo být pozůstatkem z období nedlouho po tzv. velkém třesku. S použitím modelové představy záření absolutně černého tělesa mu dnes na základě měření můžeme přiřadit teplotu kolem 2,73 K. Podle obecně nejuznávanějšího kosmologického modelu byla tato teplota v raných počátcích vesmíru mnohem vyšší. Při teplotě 3000 K, kdy začalo docházet ke spojování elektronů a jader, se toto záření oddělilo od hmoty (hmota se pro něj stala průhlednou). Teplota reliktního záření se stále snižuje s rozpínáním vesmíru (charakterizuje tedy jeho velikost).