Kapitola 2
Filozofie Bytí
2.3 Kvantování časoprostoru
2.3.3 Prostor
Co je to prostor? I zde je přesná definice obtížná. Pod pojmem prostor obvykle chápeme označení volné rozprostraněnosti, v níž můžeme vnímat a rozlišit jednotlivé předměty, jejich tvar či pohyb.
I zde se jedná o vlastnost, která podmiňuje naši schopnost vnímat a je spojená pouze s pozorovatelem. Ve skutečnosti, podobně jako u času, prostor vzniká v naší mysli pozorováním, prohlížením si základní myšlenkové struktury tvořící náš svět. Vjem prostoru je právě tak jako u času, vždy spojen s pohybem.
Představme si, že si chceme prohlížet 2 body, které nemůžeme pozorovat současně a vnímáme je proto jako prostorově oddělené. Díváme se nejprve na první bod, pak na druhý, pak zas na první atd. Přitom oba existují stále, nezávisle na našem pozorování (!). Ve skutečnosti právě toto naše POZOROVÁNÍ kmitá od jednoho k druhému (jako když se před vjezdem do křižovatky díváme nalevo a napravo). Náš vjem prostoru tak vzniká pouze pozorováním a je proto virtuálně-iluzorní.
A proto i prostor, stejně jako čas, v našem vjemu KMITÁ.
Tak jako pro kvantifikaci času potřebujeme vibraci (periodický pohyb), pro kvantifikaci prostoru potřebujeme měřítko (hmotu). Při pozorování objektů (intervalů) blízkých pozorovateli se nám i prostor jeví jako dokonale spojité jednolité kontinuum. Zcela jiná situace však i zde nastává u horizontu poznání.
Směrem do mikrosvěta se prostor z našeho pohledu koncentruje a zahušťuje (jako by se prostor ztrácel), a to natolik, že u horizontu poznání (např. subčástic atomových jader) zcela ztrácíme schopnost porovnání s jakýmkoliv měřítkem (žádné nemáme). Prostor z našeho pozorování na horizontu poznání zcela mizí (podobně jako u černých děr na Schwarzschildově poloměru [21]) a nemůžeme jej nijak změřit ani kvantifikovat.
Směrem do makrosvěta (do nadvesmíru) se prostor (námi vnímaný vesmír) z našeho pohledu (tedy zdánlivě) rozšiřuje a řídne (jako by prostor přibýval). Na horizontu poznání již sebevětším dalekohledem nemůžeme pozorovat žádnou hmotu (prostor se v našem vjemu rozšíří a přibude natolik, že v něm v našem pozorování již žádná hmota není), a tedy opět nemáme možnost s čímkoliv porovnávat, měřit.
Zdánlivé zahušťování i řídnutí prostoru je projevem existence horizontu poznání, a fraktální struktury našeho světa, která je jeho přímým důsledkem. Můžeme říci, že i hustota je fraktální veličinou, závislou pouze na pozici pozorovatele.
Kmitavý charakter prostoru se na horizontu poznání taktéž projeví jako jeho kvantování. Prostor se směrem do mikrosvěta rozpadá na množinu možných stavů vnímaných současně (tedy koncentrace a zahuštění prostorového vjemu do singulárních bodů, kvant), směrem do makrosvěta vnímáme celý viditelný vesmír jako jedno jediné prostorové kvantum, jehož další přírůstky (které jsou také kvantovány) již nejsme schopni rozlišovat ani prostorově s čímkoliv porovnávat.
Zatímco čas jsme si definovali jako kmity mezi 2 póly našeho rozděleného světa, prostor můžeme pochopit jako hřiště, arénu, která mezi těmito póly vzniká. Prostor je rozpětí mezi „0“ a „nekonečnem“ - tedy v našem vjemu rozpětí mezi opačnými póly horizontu našeho poznání.
Na prostor se můžeme také dívat jako na způsob projekce nekonečně malého bodu. Toto nekonečně malé nekonečno ze své podstaty obsahuje vše, tedy jak svou složenou část bez projevení se, tak i opak ve svém rozdělení, kde NIC se stává NĚČÍM, ale ve skutečnosti má stále stejnou podstatu.