Kapitola 4

Makrosvět

4.1 Topologie vesmíru

Jak jsme si uvedli dříve, v důsledku platnosti zákona horizontu poznání žijeme v sobě podobném, do sebe uzavřeném útvaru nezávislém na měřítku, k jehož pochopení se můžeme přiblížit například pomocí poznatků fraktální geometrie. Pojmy „větší“ či „menší“ jsou dány pouze pozicí (zdánlivou velikostí) samotného pozorovatele. A tak zde máme nekonečný, do sebe uzavřený řetězec vzájemně propojených vesmírů, které jsou všechny, ve své různosti, analogické.

Nikde tak neexistuje nic konečného, pevného, dále nedělitelného. Zkusme se v této souvislosti zamyslet i nad slovy řeckého filozofa, matematika, fyzika, vynálezce a astronoma Archiméda ze Syrakuse: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou Zemí.“ [50]. Vždyť ve skutečnosti v našem světě neexistuje žádný pevně daný bod, nezávislý na pozorovateli.

Jak víme, náš svět vnímáme a pozorujeme ve 3 rozměrech (3D). Abychom se však vyhnuli jakékoliv diskontinuitě v tom neustálém „zmenšování/zvětšování se“ a přitom se mohli vrátit zpět na výchozí pozici, náš svět musí nutně být 4-dimensionální (4D).

Pouze pak může být topologie našeho 3D světa uspořádána takovým způsobem, abychom se mohli, bez diskontinuity, vrátit tam, odkud jsme vyšli. Jinak to prostě není možné.

Můžeme tedy dojít i k závěru, že to, že zjevně vidíme jen 3 rozměry (3D) a nevnímáme ten 4., znamená, že existujeme jako 3D bytosti ve 4D světě.

Vztah 4D a 3D prostoru si můžeme ve zjednodušené analogii znázornit jako vztah 3D a 2D prostoru, pokud si 2D prostor představíme jako známou Möbiovu pásku, která je ukázána na obr. 4.1. Hypotetická 2D bytost žijící na této pásce by byla nejspíše překvapena, kdyby šla podél pásky stále ve stejném směru, prošla pásku úplně celou, a přesto se pak vrátila do výchozího bodu, nemyslíte?

Obrázek 4.1: Möbiova páska. Möbiovu pásku vytvoříme, pokud vezmeme pásku a slepíme k sobě oba její konce tak, že před slepením jeden konec otočíme o 180◦ (obrátíme o polovinu). Jako výsledek pak získáme pásku s pouze jedním povrchem a jednou hranou. Vezmeme-li tužku, a povedeme-li čáru podél této pásky stále v jednom směru, nakonec dorazíme, bez jakékoliv diskontinuity, zpět na k počátečnímu bodu.

V našem 3D/4D světě však toto platí nejen pro pohyb v libovolném směru, ale také pro zmenšování/zvětšování se.

Je úžasné, že z pohledu nám běžně nedostupného 4. rozměru jsou všechny časy i všechna místa třírozměrné dimenze pozorovatelné zároveň (!). Představme si například ve zjednodušené analogii nějaký dvourozměrný náčrt, třeba květu, či automobilu. Hypotetická dvourozměrná bytost, chce-li tento náčrt poznat a prostudovat, musí jej zdlouhavě postupně procházet a prohlížet. Zato z třetího rozměru vidíme celý obrázek květiny či automobilu naráz.

Výše uvedený příměr je ale velikým zjednodušením. Pozorování filozofie nám totiž říká, že 4D můžeme pochopit jako jinou formu prostoru a času. Každý rozměr a každý čas je zde obsažen naráz, ve všech nekonečně mnoha možnostech svých projevů. Dá se říci, že pohled ze 4D umožňuje současné vnímání všeho zároveň – bez jakéhokoliv časového, prostorového či kauzálního postupu.

Je tedy něčím více, než pouhým přidáním nějaké další osy k naší eukleidovské síti! Jelikož čtvrtý rozměr obsahuje všechny měřitelné intervaly nekonečné reality naráz, musí dojít k výměně počátečního bodu intervalu – kdy z bodu se stává povrch bezrozměrné koule¹.

A tak 4. rozměr logicky ruší možnost zakotvení vícerozměrných prostorů, které jsou tímto posunuty do pozice popisných matematických modelových konstruktů² - neboť nekonečno je dále nedělitelné. Vše znamená vše, a to i v oblasti vícerozměrných prostorů (například teorie strun [5] předpokládá existenci 10 prostorových rozměrů + času, další „fraktální“ rozměr nacházíme v nekonečné struktuře silových center projevených ve hmotě, obecná teorie relativity [3] je zase geometrií neeukleidovského zakřiveného 4-rozměrného časoprostoru apod).

Protože pohled ze 4D obsahuje všechny stavy, rozměry a možnosti naráz, můžeme mluvit o „Superrealitě“.

A tak se celý svět z pohledu 4D jeví jako statický útvar, který nezná ani čas, ani vývoj, vše v něm existuje zároveň a naráz. Pouze 3D pozorovatel (který je také jeho součástí) vnáší svým pozorováním do tohoto světa dynamiku a v jedné z nekonečně mnoha rovin a možností vnímá ze svého místa čas a vývoj, vznik a zánik (kauzalitu).

Můžeme říci, že vesmír je duální a existuje ve dvou stavech zároveň. Zatímco 3D pozorovatel vnímá jeho dynamickou, kauzální podobu, z pohledu 4D jde o čistě nekauzální statický vjem všech možností a stavů naráz.

Pokud vyjedeme vlakem z místa A do místa B, to, že místo A již nepozorujeme, neznamená, že neexistuje. Stejně tak pokud se rozhodneme, že místo B nikdy nenavštívíme, neznamená to, že B neexistuje.

Celý do sebe uzavřený řetězec všech pod- a nadvesmírů má strukturu analogickou Möbiově pásce (jinak bychom zde při procházení pod- a nadvesmírů nutně pozorovali diskontinuitu).

Z hlediska soběpodobné symetrie je velmi pravděpodobné, že i každý z podi nadvesmírů má sám o sobě z pohledu 4D také strukturu analogickou Möbiově pásce (3D pozorovatel ho může v jeho nekonečnosti projít celý a přitom nikde nenajde konec vesmíru).

Přitom i v omezeném 3D pozorování máme také dualitu, analogickou dualitě částic mikrosvěta:

Zatímco pozorovatel „uvnitř“ vesmíru pozoruje nezávisle na své pozici nekonečný nelokalizovatelný útvar bez konce a ohraničení (zdánlivá hranice je dána pouze horizontem poznání), pozorovatel z nadvesmíru jej může vnímat jako zcela reálný, konečný a hmatatelný útvar, třeba zrnko písku. Přitom oba vnímají totéž.

Topologické zkroucení všech vesmírů přitom zároveň zabraňuje tomu, aby se nesložily zpět do výchozího bodu „O“. Vesmíry jsou současně navzájem propojeny (ukotveny) singularitami, které známe pod názvem „černé díry“.

¹ Viz také poznámka ¹¹ v abstraktu. Pojem „bezrozměrná koule“ není možné popsat či vysvětlit pomocí současné
matematiky – kde jediným známým bezrozměrným útvarem je bod. Zde se dostáváme ke vztahu mezi 0 a nekonečnem, kde oba pojmy splývají. Hypotetický pozorovatel ve 4D se stává všemi možným projekcemi všech možných forem existence i časových postupů. Zde již neplatí „kauzalita“, vývojová dynamika existuje pouze ve své statické podobě, vše „je, existuje“ doslova zároveň, tady a teď. Můžeme se na to dívat i jako na stav rozšířeného vědomí, pro jehož dosažení je (pro bytost ve stádiu člověka) nezbytné překonat svým vědomím vývojové omezení dané lidským mozkem, tedy odpoutat se od něj. Se vší vážností tak říkáme, že vědomí může existovat zcela svébytně, nezávisle na hmotě (!). Důkazem mohou být například záznamy z knihoven palmových listů v Indii, vzniklé před tisíci lety a přesně popisující osudy mnoho a mnoha lidí v budoucnosti (bohužel dnes stále stojící mimo pozornost vědy).

² Filozofie pozoruje a vysvětluje, že náš svět je 4D útvar. K popisu jeho fungování můžeme jistě použít i matematický aparát, pracující s vícedimensionálními prostory (5D, 6D atd). Takovýto popis (ač může být v jistých omezených oblastech funkční) bude ale vždy pouze myšlenkovým konstruktem, tedy něčím, co ve skutečnosti neodráží skutečnou realitu našeho světa.