Kapitola 4

Makrosvět

4.3 Nelinearita fyzikálních veličin

Jak již bylo uvedeno, jakékoliv intervaly, které popisujeme pomocí lineárně chápaných fyzikálních veličin (čas, rozměr, pohyb, energie apod.) se nám mohou jevit libovolně veliké nebo malé v závislosti na pozici pozorovatele vůči nim. Jde o projev a důsledek zákona horizontu poznání.

Toto tvrzení by snad na první pohled mohlo vypadat velmi podivně. Nejsnadnější způsob, jak si toto představit, je podívat se nejprve na rozměr. Známý příklad je zde měření délky pobřeží. Čím jemnější měřítko (menšího pozorovatele) vezmeme, tím delší délku naměříme. Můžeme říci, že naměřená délka závisí pouze na velikosti zvolených jednotek měření (které si jistě pozorovatel vybere dle své vlastní pozice). Samotná délka nemůže být definována bez měřítka, které jsme pro toto měření vzali. To je zřejmé.

Ale co když budeme mluvit například o klidové hmotnosti? Může i zde platit podobný pohled, kdy klidová hmotnost by mohla nabývat libovolných hodnot v závislosti na tom, kdo (například jak veliký pozorovatel) ji zjišťuje? Vždyť zákon horizontu poznání zde platí stejně, jako kdekoliv jinde. Snad bychom si zde (čistě pro názornost) mohli vypomoci i fraktálním pohledem:

Dle našeho běžného chápání je klidová hmotnost libovolného tělesa spojena s množstvím částic v něm obsažených. Dokážete si představit, že když se v naší fraktální struktuře budeme stále zmenšovat, budou se zpoza horizontu našeho poznání (který se vždy pohybuje s námi) vynořovat další a další, dříve nezjistitelné částice? Tedy nejen, že se těleso před námi bude zvětšovat, ale že i jeho hmotnost bude v našem pozorování stále růst?

A tak i zde můžeme usoudit, že klidová hmotnost není objektivně existující konstantou, ale její velikost je dána pouze naší pozicí - tedy pouze intervalem, ke kterému tuto hmotnost VZTAHUJEME. Posouváme-li pozici pozorovatele, děje se to, že posouváme pozorovaný interval. V zakřiveném světě, ve které jsme pouze my sami měřítkem, a tedy i jedním pólem onoho intervalu, je toto pochopitelné.

A toto jde v nekonečném kruhu stále dál a dál.

Totéž můžeme pozorovat u energie, času apod. Jakákoliv měřená hodnota se s posunem pozorovatele nelineárně mění a může nabývat libovolných hodnot v závislosti na intervalu definujícímu naše pozorování. Pokus o jakékoliv měření je přitom vždy zatížen chybou. Jak již uvedeno, tu můžeme u malých intervalů považovat za nekonečně malou, zatímco na hranici horizontu poznání roste její velikost (nepřesnost pozorování) do nekonečna.

Z toho je na první pohled patrné, že i slavná a bezesporu platná Einsteinova rovnice E = mc² vystihuje pouze nepatrný zlomek z nekonečně mnoha úrovní skutečné existence našeho světa.

Výše uvedená filozofická pozorování (budou-li vědou vzata vážně) by tak mohla přinést zásadní změnu paradigmatu současného vědeckého vnímání světa a existence.

Jako přímý důsledek výše uvedeného můžeme ihned také usoudit, že pojmy gravitace i časoprostor musejí mít svůj fundamentální význam všude - tedy nejen ve vesmíru, ale i v mikrosvětě.

A tak se pro sjednocující filozofické vysvětlení celého světa musíme podívat nagravitaci³. Vždyť ta je dnes považována za základní sílu, která se účastní na jeho tvorbě a formování.

³Gravitace je universální silové působení mezi všemi formami hmoty. Má nekonečný dosah a je podle soudobých vědeckých poznatků vždy přitažlivá (tedy je vědou považována za monopól). Jak bude ukázáno dále, v rytmu časového postupu je však přitažlivost (dostředivost) střídána svým odpuzujícím protipólem (odstředivostí), tedy i zde je zachován princip duality.