Kapitola 2

Filozofie Bytí

2.3 Kvantování časoprostoru

2.3.1 Vznik časoprostoru

Nyní se můžeme hlouběji zamyslet nad důsledky existence horizontu poznání, za kterým není možno beze změny pozice pozorovatele cokoliv vnímat, pozorovat či měřit. Ukážeme si, že toto přímo vede i k rozdělení časoprostoru na vzájemně propojené intervaly - kvanta (!)

V této souvislosti se ale nejprve zamyslíme nad tím, jak filozoficky chápat některé základní pojmy: čas, prostor, interval a pohyb. K pochopení tohoto je nutno vrátit se na samý počátek našeho světa a vesmíru.

Co nám o tom říká filozofie Bytí? Jak vznikl náš svět a vesmír?

Filozofické pozorování vzniku našeho světa nám ukazuje, že vše, co existuje, vzniklo dělením. Na počátku všeho si můžeme představit nulový bod⁸ (bod „Zero“ - nulový stav času i prostoru), který se dělí na póly opačného znaménka (tak, jak je to znázorněno na obr. 2.3).

Obrázek 2.3: Vznik časoprostoru dělením nulového bodu „O“ [2]. Vše kolem nás vzniklo dělením „nulového stavu času a prostoru“ [1], [2]. Zde se projevil zákon duality a to tak, že prvotní dělení dalo vzniknout času i prostoru a druhotné (dualita musí platit i sama na sebe) pak 3 rozměrnému prostoru, který vnímáme. Takto vznikly 4 póly této dvojí duality, které můžeme chápat jako základní stavební kostky našeho světa. Ty byly známé již dávným řeckým filozofům jako byl například Empedoclés [27] a byly nazývány pojmy oheň (zde A), voda (zde U), země (zde E) a vzduch (zde I). Pozn.: Čtvrtý rozměr (který nemůžeme vnímat), vznikl jiným mechanismem, o kterém si povíme dále.

Vznik našeho světa procesem dělení si můžeme přiblížit i matematicky:

0 = (+1 − 1) + (+1 − 1)

Rozdělením nulového bodu (0) vznikají dvě dvojice sil (tvůrčích principů), které se dále dělí na síly (tvůrčí principy) opačného pólu. Součtově tak máme stále 0.

Čas i prostor tedy můžeme chápat jako jakési „hřiště“, které je projevem existence 4 pólů⁹ našeho světa (E – země/dostředivost, I – vzduch/odstředivost, U – voda/klid, A – oheň/žár). Tyto 4 póly jsou jeho základními stavebními kameny a projevují se ve všem co známe – tedy nejen ve složení hmotných, psychických a silových projevů našeho světa, ale i v jeho časových a vývojových souslednostech. Projevují se i tím, že náš svět má 4 dimenze (4D), ze kterých vnímáme jen 3 (3D).

Důsledkem duality všeho je i dualita vztažená ke hmotě. V dnešním chápání je hmota zpravidla považována za prvotní a určující (například na vědomí se díváme jako na vlastnost vysoce organizované organické hmoty, vznikající a zanikající s jejím vznikem a zánikem, láska je podle vědy biochemickou reakcí v mozku apod.). Jenže v duálním světě musí mít hmota nutně a zákonitě i svůj zrcadlový protipól, opak. Tento protipól hmoty (jehož projevem je i způsob našeho myšlení a vnímání), můžeme chápat jako stavební kámen/kameny, ze kterých se skládají veškeré možné myšlenkové struktury a procesy (filozofie by zde použila slovo „duch”¹⁰). Tato „ne-hmota“ je stejné povahy, jako hmota, ale obráceného znaménka (inu, protipól).

A tak na straně hmoty známe například setrvačnost jako běžnou vlastnost fyzikálních objektů (viz první Newtonův pohybový zákon). Na straně jejího protipólu přitom mluvíme o tradicích, zvyku či obyčejích. Ve své podstatě tak jde o 2póly jedné a téže vlastnosti, jednou projevené ve hmotě, podruhé v „ne-hmotě“.

Pokud bychom však měli pouze ducha a hmotu, chyběl by nám dynamický,časový projev našeho světa. Vůbec nic by se nedělo, neměnilo, nevyvíjelo. Nebyla by ani možnost pozorovat. Proto existuje i třetí, silová (vitální¹¹) část našeho světa, která prostupuje ducha i hmotu, a dává jim rytmus, pohyb, vitalitu.

Hmota, duch i vitalita jsou všechny složeny ze 4 stejných pólů, základních stavebních kamenů, tvůrčích principů. Ty jsou ve své podstatě vždy stejné, liší se jen svým projevem dle toho, zda se projevují ve hmotě, duchu či silovém/vitálním působení. Například „země“ se projeví ve hmotě například jako pevnost, tuhé skupenství, v duchu jako koncentrace, vůle či egocentrismus, v silovém působení pak jako síla, způsobující shlukování, spojování, seskupování (představme si například gravitaci). Přitom jde jen o různý projev téhož stavebního kamene.

A tak je ze 4 výše popsaných stavebních kamenů složeno naprosto vše, co známe.

Teorii 4 základních stavebních kamenů zmiňuje i Stephen W. Hawking ve svém díle „Stručná historie času“ [4], strana 22, slovy: „... aristotelovská teorie, že vše se skládá ze 4 prvků - země, vzduchu, ohně a vody je sice dostatečně jednoduchá, ovšem nemůžeme z ní odvodit žádné určité předpovědi.“

K tomu, abychom z ní zcela určité a pravdivé předpovědi v budoucnu skutečně dokázali odvodit, je zapotřebí dopracovat filozofická pozorování, která zde předkládáme, do konkrétních vzorců a rovnic. To ovšem bude možné pouze ve spolupráci filozofie s vědou.

Shrňme si nyní to základní ještě jednou. Podle provedených filozofických pozorování vznikl námi vnímaný svět dělením bodu „0“. Proto je dualita jeho základní a nedílnou složkou (jak bude ukázáno dále, i gravitace má svůj duální protipól).Dělením vznikly 4 póly, tvůrčí síly, či základní stavební kameny našeho světa.Ty se projevují v jeho hmotné, duchovní i silové části.

Naše věda přitom považuje hmotu za výchozí, prvotní, určující a tedy nadřazenou část světa. Duchovní i silové projevy jsou chápány pouze jako její atributy a projevy.

Filozofické pozorování mluví namísto toho o 3 rovnocenných složkách, částech, které “mají společný základ i stejný základní charakter. (...) Ve svém působení se vzájemně prolínají a jsou neoddělitelné.” viz [1], strana 23. Jde o část hmotnou, duchovní (která je v zásadě stejná jako hmota, jen opačného pólu, jako obraz v zrcadle) a vitální (silovou), která prostupuje a naplňuje ducha i hmotu, oživuje je, a tedy dynamizuje jejich projev.

Na základě poznatku, že vše vzniklo dělením, se můžeme pokusit pochopit i dualitu veškeré existence, která má zcela zásadní důsledky a dopady i na vědecké poznání.

Protože vše co „je“ vzniklo dělením, v tomto „je“ nemůže nikde a nikdy existovat jeden pól bez druhého (podobně jako u magnetu). A tak nemůže existovat nic, co by zároveň nemělo svůj opak, protiváhu. Proto i každý vědecký zákon, jakkoliv platný a ověřený, musí nutně obsahovat i své popření a porušení (bez toho by nemohl ani vzniknout, ani existovat).

To, že nemůžeme mít jeden pól bez druhého, má také zcela zásadní význam pro pochopení symetrie světa, ve kterém žijeme.

Pro porozumění našemu světovému „hřišti“ - tedy času a prostoru (o kterém si povíme nyní) je dále zapotřebí i pochopení, že projev jakékoliv dynamiky (pohybu) v časoprostoru je spojený s pozorováním. Bez pozorování není pohyb, není čas a není prostor. Vše, co existuje je statické a veškerou dynamiku vytváří pozorovatel (!).

A nyní již můžeme dále, k vysvětlení základních pojmů.

⁸ Nulový stav času a prostoru je něčím, co nedokážeme popsat současnými prostředky matematiky či vědy. Jeho plné pochopení přesahuje možnosti lidského mozku. Nulový stav neznamená, že by neexistovalo vůbec nic – ono existuje „vše“, jen to v tomto stavu není projevené. Představme si (jde jen o podobenství pro představu) velmi tenký složený vějíř, tak tenký, že jej není možno žádnými prostředky vidět ani detekovat (tedy je neviditelný). V tomto stavu „složeného vějíře“ neexistuje projevený čas ani prostor - ty sice existují, ale jen ve své složené, neprojevené podobě. Tento nulový stav můžeme také nazvat slovem „Podstata“, viz Josef Zezulka [1], strana 5, kde je vysvětleno:

“Podstata je základní bezčasové a bezrozměrné bytí – původní základ, ze kterého vše vzešlo. Je nejvyšším pojmem a východiskem toho, co chápeme jako realitu, i toho, co pro nás zatím reálné není, co se vymyká smyslovému chápání. Je v ní obsaženo vše, co je projevené i neprojevené.”

Od této „Podstaty“, tedy bodu „0“ se oddělila její část, která se dále začala dělit - můžeme si to představit jako rozvinutí onoho pomyslného neviditelného vějíře. V tu chvíli vzniká možnost našeho pozorování, tedy vzniká i ona nepřeberná pestrost a rozmanitost našeho světa. Náš svět je pak v této souvislosti ve filozofii Bytí nazýván pojmem „Tvůrčí dílo“ - viz [1], str. 5.

⁹ Tyto 4 póly neboli tvůrčí principy jsou nazývány „Tvůrčí čtyřkou“. Josef Zezulka [1],strana 5. Projevují se ve hmotě, v jejím protipólu, který bychom si mohli označit pojmem„Duch“, i v silových projevech. Podrobněji vysvětleno dále a také viz [1].

¹⁰ S pojmem „Duch“ nezávislým na hmotě současná věda nepracuje, snad proto, že jej nedokáže změřit ani matematicky popsat. Vysvětlení tohoto pojmu nalezneme v [1], strana 6:„Duch při tvůrčím dělení podstatné části tvoří protipól ke hmotě. Je povahy myšlenkové. Zpočátku jako anorganický duch stojí separátně mimo hmotu, později, když na planetě vznikají vhodné podmínky, spojuje se jeho malá část s hmotou a jeho převážná část zůstává anorganickou. Je to analogické s jeho protipólem, hmotou, kde se také jen malá část hmoty naší planety přetváří na organickou a převážná část zůstává anorganickou.“ Dále, [1], strana 23:„Část duchovní se nejvíce blíží tomu pojmu, který známe jako myšlení – psyché – mysl. Je to část, která vytvořila, a v našem postupu času stále vytváří děje, tvary, situace, psychické formy. (...) Projevuje se v bytostných formách jako myšlení. Je to duch, který je plánem všeho, co jest, a který také vládne vším, co jest.“

¹¹ viz [1], strana 24: „Třetí část je vitální. Je to životní síla, která prochází duchem i hmotou. Je to životní pendlování – rytmus, který je právě podmíněn existencí v Tvůrčím díle, protože je závislý na čase, který v prapodstatě není. (...) Je činitelem postupů, pochodů, životní silou.“