Abstrakt 

Toto dílo předkládá pokus o sjednocující filozofický pohled na dosavadní výsledky vědeckého zkoumání makro a mikrosvěta.

Myšlenky této práce jsou založeny na „filosofii Bytí“ českého filozofa pana Josefa Zezulky [1]. Na základě filozofických pozorování našeho světa a z nich plynoucích úvah pana Tomáše Pfeiffera (žáka pana Josefa Zezulky) lze usoudit, že veškeré poznatky dosavadních vědeckých zkoumání mohou být ohraničeny a omezeny horizontem poznání¹ vznikajícím v důsledku zakřivení námi vnímaného časoprostoru². S tím pak souvisejí nelineární i neurčité³ projevy při zkoumání makro i mikro objektů⁴ svým charakterem (intervalem) velmi vzdálených pozorovateli.

Při pozorování objektů na horizontu poznání tak dochází z důvodu nerozlišitelnosti jejich stavu⁵ ke kvantování samotného časoprostoru⁶, jehož důsledkem jsou jak vlnové projevy hmotných částic (např. elektronů), tak i částicové projevy elektromagnetických vln (kdy mluvíme o fotonech světla). Toto se projevuje nejen směrem do mikrosvěta, ale i makrosvěta (což by měla potvrdit či vyvrátit budoucí vědecká pozorování). 

Aplikujeme-li pozorování filozofie Bytí⁷ na kosmologii⁸, můžeme pochopit topologii⁹ našeho světa jako nekonečný řetězec do sebe uzavřených a vzájemně propojených pod- a nadvesmírů¹⁰, tvořících ve všech svých možných existenčních rovinách útvar, který bychom si mohli z filozofického pohledu přiblížit pojmem bezrozměrná koule¹¹. Silové projevy pak můžeme vysvětlit jako projev kvadrupólového¹² rezonančního působení fraktální struktury silových¹³ center nezávislých na hmotě¹⁴. 

To vše by nám mohlo napomoci pochopit nejen kvantovou mechaniku a kosmologickou dynamiku, ale i poskytnout základní východisko pro budoucí teorii jednotného pole. 

Filozofické úvahy a pozorování uvedené v této knize předkládají nová vysvětlení jevů spojených se známým dvoušterbinovým experimentem a zdůvodnit, proč se vlna, šířící se ve 3D/třídimenzionálním prostoru (která reprezentuje kvantum/ částici) v místě interakce „materializuje“ a transformuje se v měřitelnou energii (například při fotoefektu). Tato kniha nabízí nový přístup k pochopení, co je to vlastne světlo, a ukazuje cestu, která by mohla vést k objasnění vzniku, struktury a dynamiky celého vesmíru. 

Filozofické úvahy tohoto díla (budou-li přijaty a dále rozvinuty vědeckou veřejností) nabízejí novou filozoficko-vědeckou cestu ke sjednocujícímu pohledu na svět atomu i makrosvět.

¹Horizont poznání je nově zaváděným pojmem, vysvětleným v knize „Časoprostor + Gravitace“ [2], a zde v kapitole 2.1. Vytyčuje hranici možností našeho poznávání, hranici, za kterou již nelze cokoliv pozorovat – měřit.

²O zakřivení časoprostoru ve spojení s gravitací pojednává Obecná teorie relativity [3]. V našem pojetí však chápeme zakřivení časoprostoru (jeho nelinearitu) jako zcela obecnou vlastnost našeho světa, neoddělitelně spojenou s pozicí pozorovatele (viz kapitola 2.1). S rostoucí vzdáleností od pozorovatele jsou pro jeho pozorování veškeré pozorované objekty (intervaly) díky rostoucímu zakřivení zatížené stále větší a větší chybou (viz obr. 2.1, kap. 2.1).

³Naše vnímání i popis světa se zpravidla odehrává v rovině pravoúhlých eukleidovských sítí, ve kterých měříme a zaznamenáváme intervaly. Při použití eukleidovských sítí v zakřiveném časoprostoru však s rostoucí vzdáleností od pozorovatele roste chyba stanovení skutečné velikosti intervalu – roste chyba měření a tedy i jeho neurčitost.

⁴Mikroobjekty – objekty o velikosti molekul, atomu, protonu, elektronu apod. Mírou ve světě mikroobjektu jsou například angströmy (1 angström = 10⁻¹⁰ m). Makroobjekty – objekty na hranici pozorovatelného vesmíru, mírou jsou světelné roky (1 světelný rok = 9, 45 × 10¹⁵ m).

⁵Pod nerozlišitelností stavu rozumíme nemožnost přesně určit fyzikální stav (v mikrosvětě např. polohu a současně hybnost) částice pomocí lineárních eukleidovských os.

⁶Vysvětleno v kapitole 2.3.

⁷Filozofické pozorování je ve filozofii Bytí prováděno duchovní cestou, založenou na splynutí se zkoumaným objektem - aby mohla být pochopena jeho skutečná podstata. Tato pozorování lze také označit pojmem vize. Celou řadu konkrétních příkladů můžete najít například v [1].

⁸Kosmologie je vědecký obor, který se zabývá vznikem, vývojem a strukturou vesmíru jako celku. Viz kapitola 1.4.

⁹Topologie je matematický obor, který se zabývá obecným výkladem pojmu prostoru a studuje jeho vlastnosti i vlastnosti útvaru v něm. Zabývá se například kompaktností, souvislostí, spojitostí.

¹⁰Vysvětleno v kapitolách 2.2 a 4.1.

¹¹Pojem „bezrozměrná koule“ není možné popsat či vysvětlit pomocí současné matematiky – kde jediným známým bezrozměrným útvarem je bod. K pochopení pojmu bezrozměrná koule se tedy můžeme prozatím (než bude vyvinut odpovídající matematický aparát) přiblížit pouze filozofickou cestou, tak jak je vysvětleno v kapitole 4.1.

¹²Kvadrupólovou rezonanci (rezonanci 4 sil) je možno považovat za základního činitele kosmologické dynamiky. Toto je vysvětleno v kapitole 4.4.

¹³Pod pojmem síla zde chápeme veškeré působení, které vnáší dynamiku do našeho světa (tedy způsobuje, že se něco děje a něco se mění). Toto působení se může projevit například formou známých fyzikálních interakcí.

¹⁴Pojem silových center nezávislých na hmotě (tedy nehmotných) zavádí filozofie Bytí na základě provedených pozorování (viz kapitola 4.4). Tento filozofický pohled neodpovídá paradigmatům současného vědeckého chápání, které považuje za prvotní zdroj síly hmotu. Dle pozorování filozofie Bytí je síla vždy prvotní, a je to naopak hmota, která se shlukuje u (či rozptyluje od) příslušného silového centra.