Kapitola 4

Makrosvět

4.6 Temná hmota, temná energie a zrychlené rozpínání vesmíru

Dle vědeckých představ minulého století bylo rozpínání vesmíru chápáno jako relikt počáteční časoprostorové expanze, s tím, že by toto rozpínání mělo být postupně brzděno gravitační přitažlivostí. Z hlediska fyziky tak bylo naprosto šokující zjištění z roku 1998, že se toto rozpínání stále zrychluje [20].

Bez uvažování existence záporné gravitace je toto jen obtížně objasnitelné.

Pro pochopení tohoto jevu je zde na místě opět citovat z knihy „Časoprostor + Gravitace“ [2], strana 42-43:

Můžeme si představit, že „celkový energetický projev se pravděpodobně primárně skládá z energií všech těchto nehmotných energetických center na všech hmotných úrovních fraktální struktury. To platí od subčástic subčástic až po galaxie a vesmíry. Jde tedy o jakýsi součet nekonečných rezonujících fraktálních vlivů, přičemž kosmologicky může hmota na atomární úrovni odpovídat jen několika procentům gravitace a zbytek může připadat na základní nadřazené nehmotné, tedy neviditelné silové centrum planety.

Výsledný stav tedy vzniká superponováním obrovského množství stavových rovin provázaných zákonem příčinných vazeb. Ty nejsou plně rozpoznatelné (matematicky formulovatelné) v lineární rovině euklidovských sítí, a lze je vyjádřit pouze s použitím zákonitosti horizontu poznání, aplikovaným na fraktální soustavu.

Pro příklad se podívejme na jednu planetu, třeba naší Zemi. Je tvořena atomy a sloučeninami různých prvků. Přitom každý jednotlivý atom má své vlastní nehmotné silové (gravitační) centrum - jádro udržující elektrony kladnou gravitacína jejich orbitech, stejně jako sluneční soustava své planety.

Záměrně zde pomíjíme další nižší sub-roviny, vždyť každá stavební část atomu je analogicky složena z dalších a dalších subčástí do nekonečna. Platí to tak i opačným směrem do makro vesmíru.

Povrchovou gravitaci Země můžeme tedy popsat fraktálním součtem kladných gravitací atomů + planetárního základního silového centra s použitím zákona horizontu poznání, který zavádí do výpočtu nelineární proměnnou - velikost intervalu. Tato výsledná síla pak interaguje například s atomy „Newtonova jablka“, které vedlo k první formulaci gravitačních zákonů- tedy k formulaci vnějšího, z pozorování vzniklého, popisu gravitace.“ [2]

Právě tak se můžeme podívat na celou galaxii, ve které sčítáme gravitace jednotlivých hvězd, planetárních systémů i rozptýlené hmoty + gravitace základního silového centra této galaxie.

Můžeme se tak podívat i na celý náš vesmír. Zde je základní, nadřazené silové centrum, určující jeho celkový stav. Ale tak jako z pohledu vnitřního pozorovatele nikde nemůžeme najít střed našeho vesmíru, pro naše pozorování si můžeme představit, že se toto silové centrum rozprostírá všude kolem nás. Díky tomu jsou jeho aktivity „ploché“, tedy pro naše pozorování zcela rovnoměrné. Rytmické změny celého vesmíru jsou pak určovány dynamickou aktivitou právě tohoto centra.

„Pokud si například představíme nějaký systém spojený kladnou gravitací jako grupu, která jako celek má další vlastnost vytvořenou celkovým silovým centrem se zápornou gravitací, které interaguje s okolím, můžeme začít chápat také jev levitace hmotných objektů“ [2], strana 44, či zrychlování rozpínání vesmíru.

A tak se můžeme přiblížit k vysvětlení chybějící temné hmoty i temné energie.

Jak jsme se pokusili vysvětlit výše, filozofický pohled na přírodní zákonitosti nám říká, že každý následek má své příčiny, které jsou v něm často skryty. Například u slabé (a zdá se, že i u silné) interakce se divíme, proč je zde porušen zákon parity [54]. A zároveň zcela správně říkáme, že bez tohoto narušení by náš svět nemohl vzniknout.

Filozofie toto může lehce vysvětlit - jako následek zákona duality (podobně jako u tunelového jevu mikrosvěta). Vše, co vnímáme, má nutně 2 póly – aby to vůbec mohlo existovat (tak jako nikde nenajdeme magnet o jednom pólu). A proto každý přírodní zákon musí obsahovat i své porušení (!). Jak dobře víme, bez porušení parity slabé interakce by náš svět skutečně vzniknout nemohl.

Snad by se toto všechno se mohlo jevit podivně. Pokud vezmeme kámen a hodíme ho, pohneme dle naší náhodné libovůle nekonečným množstvím silových center. Jenže i toto je součástí vesmírného pořádku: chaosu ve 3D, který je řádem z pohledu 4D (!).