Kapitola 3

Mikrosvět

3.8 Éter a fotony

Pro všeobecné uznání Teorie energetických vln jako vhodného směru pro další úvahy by však bylo zejména zapotřebí prokázat existenci éteru, prostředí, kteréby se rozkmitávalo a fungovalo tak jako médium pro šíření elektromagnetického vlnění. O existenci éteru byli vědci přesvědčeni až do konce 19. století a považovali jej za absolutní vztažnou soustavu, vůči níž lze měřit pohyb v jakémkoliv směru. Existence éteru by dle tehdejšího pojetí znamenala, že světlo vysílané zdrojem, který by se vůči éteru nějakým směrem pohyboval, by se nešířilo všemi směry stejnou rychlostí. Existenci éteru se nikdy nepodařilo prokázat (viz Michelsonův-Morleyův experiment z roku 1887 [48], který je stále potvrzovaný i nejpřesnějšími měřeními – poslední např. z roku 2009 [49]) a s nástupem teorie relativity a kvantové mechaniky byla tato koncepce vědci opuštěna.

Co na tuto záležitost říká filozofie? V předchozích úvahách jsme si vysvětlili, že v našem pozorování vede pohyb částice na horizontu poznání ke kvantování časoprostoru, kdy dojde k jeho rozdělení na množinu provázaných intervalů, mezi kterými částice z hlediska pozorovatele z makrosvěta kmitá. Prostorem se tak šíří projekce časoprostorové neurčitosti bodu/částice, která rezonuje s okrajovými podmínkami daného experimentu a my ji vnímáme jako vlnu.

Jak ukázáno výše, částice můžeme vnímat jako úložiště energie, která mohou energii přijímat i vydávat, přičemž se mění jejich celkový vibrační stav v dané soustavě a zároveň platí zákon zachování energie. Je-li energie vyzářena, pak energetický výdaj směřuje do okolí částice.

Zdá se, že elektromagnetické energeticko-vibrační projevy mikrosvěta jsou spojené s horizontem poznání. K vyzáření energie pak dochází právě na horizontu poznání, kde je časoprostor kvantován. Z tohoto důvodu je vyzářená energie vždy předána pouze jednomu jedinému kvantu (intervalu) tohoto časoprostoru.

Toto kvantum se šíří prostorem (je předáváno mezi propojenými intervaly, které si můžeme představit třeba jako těsně přiléhající nafouknuté balónky kladné a záporné polarity, jejichž velikost (poloviční vlnová délka) je dána příslušným energetickým stavem), přičemž my opět, tak jako u částice, vnímáme všechny možné stavy (projekce) tohoto kvanta najednou, nerozlišitelně a zároveň, včetně všech jeho silových a rezonančních projevů.

I zde tak toto kvantum funguje jako nelineární chaotický oscilátor a množina provázaných intervalů jako rezonátor. Jak víme, u elektromagnetického vlnění mohou tyto intervaly nabývat libovolných rozměrů - od gama záření až po dlouhé rádiové vlny - podstatná je rychlost šíření ležící vždy na horizontu poznání.

Kvantovaný časoprostor tak rezonuje se všemi energetickými stavy a „nastavuje“ jim přesně odpovídající vlnové délky. Proto můžeme energii elektromagnetických kvant popisovat pomocí známého vzorce (3.4), který vyjadřuje vztah mezi energií a vlnovou délkou příslušného kvanta.

E = hc/λ       (3.4)

V této rovnici je E energie elektromagnetického kvanta, c rychlost světla ve vakuu, λ vlnová délka a h Planckova konstanta.

A tak v našem pozorování vnímáme opět vlnu, se vším, co k ní patří.

Pokud však dojde k interakci naší projekční vlny dotyčného kvanta, napříkladfotonu světla s elektronem kovu při fotoelektrickém jevu, vždy se s elektronem „srazí“ jen toto jedno jediné kvantum (nikoliv celá vlna) – a to ho může při dostatečné energii vyrazit ven z kovu. Předáním své energie elektronu kvantum „zanikne“ (je absorbováno), a již jej tedy nemůžeme vnímat v jeho rozprostřené neurčitosti.

Podobně pokud detektorem pozorujeme dotyčné kvantum (foton světla) u dvouštěrbinového experimentu, mizí neurčitost a s ní i veškeré interferenční a ohybové jevy. Máme zde tedy opět ryze částicový projev.

A tak si můžeme představit naši množinu propojených intervalů (nafouknutých balónků) jako médium, které bylo kdysi chápáno jako éter. Ten se však nachází na horizontu poznání, a proto jeho existenci nelze prokázat žádným experimentem založeným na měření rychlosti světla v různých směrech.

Právě proto, že světelná kvanta jsou efektem a důsledkem horizontu poznání (nacházejí se vždy na něm), vytyčuje jejich rychlost maximální poznatelnou časoprostorovou hranici. Ta se nutně posouvá zároveň s pozorovatelem (protože horizont poznání je vždy spojen s jeho pozicí).

A tak se dá i říci, že žijeme ve virtuálním světě, jehož virtualita je manifestována právě horizontem poznání.

Nyní opustíme svět (zdánlivě) velmi malých objektů - a podíváme se na ty  (zdánlivě) velmi veliké.