www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Filozofie Bytí - Kvantování časoprostoru - Čas

Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným 
souhlasem vydavatele.

HORIZONT POZNÁNÍ

Cesta ke sjednocení mikro/makrosvěta z pohledu filozofie Bytí

Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma

 

Kapitola 2

Filozofie Bytí

2.3 Kvantování časoprostoru

2.3.2 Čas

Co je to čas? Jasná, všeobecně akceptovaná a jednoznačná definice času dnes vlastně neexistuje. Víme ale, že čas nám zpravidla umožňuje popsat pořadí, posloupnost dějů či vývojových událostí, kvantifikovat dobu jejich trvání či velikost intervalů mezi nimi.

Filozofie Bytí nám k tomuto říká [1], strana 72-73: „Nic nebylo, nic nebude, vše jest teď! Tvůrčí dílo (pozn.: pod tímto pojmem chápeme celý náš svět) trvá ve své nehybnosti. Současně jsou doby minulé i budoucí. To jenom, my, naše „Jsem“ putujeme v tom hotovém dění a vytváříme tak ve své mysli pojem času.“

Z pohledu filozofie Bytí tak lze čas chápat jako vlastnost spojenou pouze s pozorovatelem a jeho napojením na náš svět, který je sám o sobě zcela statickým útvarem (!).

Bez pozorovatele neexistuje čas. Jinými slovy, čas je jen jeden ze způsobů prohlížení si hotové věci. Představme si řeku na mapě – vnímáme ji jako pevný, bezčasový, statický útvar. Pokud se na ni ale napojíme, staneme se kapkou v ní, začínáme vnímat její dynamický projev v čase podmíněný jejím pohybem – čas pro nás začne existovat.

Čas je tedy v našem vjemu vždy neoddělitelně spojen s pohybem. Bez pohybu nemůže být v našem pozorování žádný čas (!). A protože jakákoliv kvantifikace času je vždy spojena s nějakým periodickým pohybem, kmity (ať již odečítáme kmity kyvadla hodin, či odrazy světelného paprsku mezi dvěma zrcadly dle speciální teorie relativity), je pochopitelné, že čas jako takový v našem vjemu vždy nutně KMITÁ.

Při pozorování objektů (intervalů) blízkých pozorovateli se nám čas jeví jako dokonale spojité, rovnoměrné kontinuum. Zcela jiná situace však nastává u horizontu poznání.

Směrem do mikrosvěta (při pozorování menších a menších částí) se námi vnímaný čas v souladu s rostoucí frekvencí vibrací (kmity) mikrosvěta zrychluje natolik, že v blízkosti horizontu poznání již nejsme schopni registrovat jakýkoliv pohyb (tím ztrácíme schopnost čas kvantifikovat). Časový vjem proto mizí, splývá a rozpadá se na statickou množinu možných stavů (časových kvant) vnímaných současně. Dá se říci, že existuje hraniční frekvence, nad kterou dále nemůžeme. Proto se nám čas, tak jako vše, jeví jako fraktální veličina.

Věda v této souvislosti hovoří o tzv. Planckově času [28]. definovaném v roce 1899 Maxem Planckem jako doba, kterou potřebuje foton ve vakuu pro překonání Planckovy délky. Dle současných poznatků se nic nemůže odehrát rychleji, než je Planckův čas a tato doba je brána jako základní časové kvantum. Hodnota Planckova času je cca 5.39 × 10−44s [29], přičemž dosud nejkratší změřený časový interval je attosekunda (10−18s) [30], což je přibližně 1026Planckova času. A tak i zde věda uznává existenci horizontu poznání pro časové měřítko.

Směrem do makrosvěta (při pozorování větších a větších celků) se námi vnímaný čas v souladu s frekvencí vibrací (kmity) makrosvěta na horizontu poznání zpomaluje až k nule (podobně jako na horizontu černých děr), nebo při míjení se rychlostmi blížícími se rychlosti světla (speciální teorie relativity). Časový vjem tedy také mizí, my vnímáme jen jeden daný stav, jedno statické kvantum (celého vesmíru) a opět ztrácíme jakoukoliv schopnost ho měřit, kvantifikovat. Vjem dalších časových přírůstků proto také mizí, splývá a rozpadá se na statickou množinu možných stavů (časových kvant) vnímaných současně. V totálním klidu (nulové frekvenci) zaniká možnost jakékoliv kvantifikace.

Schematické znázornění změny časového vjemu směrem do mikro- i makrosvěta ukazuje obr. 2.4.

Zdánlivé zrychlování i zpomalování času je projevem horizontu poznání a fraktální struktury našeho světa, která je jeho přímým důsledkem.


Schematické znázornění zrychlování a zpomalování času při pozo-rování menších a větších celků z hlediska pozorovatele v našem světě.

Obrázek 2.4: Schematické znázornění zrychlování a zpomalování času při pozorování menších a větších celků z hlediska pozorovatele v našem světě.

Čas můžeme filozoficky pochopit/definovat jako kmity mezi 2 póly, které nám dávají možnost vnímat a pozorovat posloupnost, tedy dávají nám měřítko kauzality. V nerozděleném stavu (nulový stav času a prostoru) nic nekmitá – kauzální vjem času tam není. Čas vzniká až samotným procesem dělení a od jeho vzniku neexistuje nic, co by v našem vesmíru bylo v klidu. Přitom naše schopnost kauzálně/časově rozlišovat zcela mizí na hranici našeho pozorování, dané horizontem poznání.

V jiném pohledu (ze 4D), však existuje čas (jako důsledek dělení) ve statické formě, a teprve 3D pozorovatel mu dává dynamiku. Tedy, jinými slovy, všechny možné změny stavu existují ve své stálé, neměnné a nekonečné formě. Teprve pozorovatel svým pozorováním tento statický čas lokalizuje a oživuje, udává dynamiku a místo konkrétního časového kmitu.

Pokračování  >>
 
 
 
 

Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma - HORIZONT POZNÁNÍTomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma – HORIZONT POZNÁNÍ
Vydal © Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2 Praha, Soukenická 21,
110 00 Praha, Česká republika, 30. 3. 2020, www.dub.cz,
ISBN 978-80-85238-26-6
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována ani šířena v elektronické či papírové podobě, kopírována, ukládána v elektronických systémech či překládána do jakéhokoliv jazyka bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Grafická úprava včetně obrazů fraktální geometrie, obrazová díla © Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma

© Tomáš Pfeiffer, Vladislav Šíma, 2020

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.